22 March, 2017 05:11

Část první

PORT ANTONIO / LONDÝN

PORT ANTONIO, JAMAJKA

Zpěněná vodní vlna se roztříštila o korálový útes a chvíli se zdálo, že na pozadí modročerných vod Karibiku zůstává nehybně viset ve vzduchu. Vodní tříšť však náhle začala klesat, pronikala do tisíců drobných, ostrých a rozeklaných trhlin tvořících povrch útesu, aby se pak znovu proměnila v oceán a splynula v jediný celek.

Timothy Dureli přešel k zadnímu okraji ohromného bazénu nepravidelného tvaru, zasazeného do korálového útesu, a sledoval stále prudší boj mezi vodou a útesem. Tahle odříznutá část severního pobřeží Jamajky byla kompromisem mezi člověkem a přírodou. Rekreační komplex Trident Villas byl vybudován na korálovém pásu, který jej obklopoval ze tří stran, a od silnic ve vnitrozemí sem vedla jen jediná cesta. Celý komplex se skládal z maličkých vilek s výhledem na moře a korálové pásmo. Každý domek tvořil uzavřený celek; jedna vilka byla izolována od druhé a celá oblast pak od přilehlého území Port Antonia.

Dureli byl v Trident Villas manažerem. V Londýně vystudoval vysokou hotelovou školu a několik písmen za jeho jménem prozrazovalo, že tento mladý Angličan má více zkušeností a znalostí, než by se z jeho mladistvého vzhledu dalo usuzovat.

Dureli byl dobrým manažerem; věděl to on a věděli to i majitelé Trident Villas.

Bez ustání se pídil po neočekávaných událostech – což bylo spolu s jeho rutinní uhlazeností podstatou kvalitního řízení. A nyní jednu neočekávanou událost objevil. A dělala mu starosti. Z matematického hlediska to bylo naprosto nemožné. A ne-li nemožné, pak rozhodně krajně nepravděpodobné.

Zkrátka to nedávalo smysl.

“Pane Durelle?”

Otočil se. Jeho jamajská sekretářka, jejíž rysy i hnědá kůže prozrazovaly dávné spojení Afriky a britského impéria, mu k bazénu přinášela jakousi zprávu.

“Ano?”

“Let 16 společnosti Lufthansa z Mnichova dorazí do Montega se zpožděním.”

“Tam mají rezervaci Kepplerovi, ne?”

“Ano. Nestihnou vnitrostátní přípoj.”

“Měli letět rovnou sem do Kingstonu…”

“Co naděláte?” řekla dívka. I její hlas prozrazoval nelibost, i když ne tak zjevně. “Zřejmě nechtějí v Montegu nocovat, a tak poslali z paluby radiogram. Máte jim sehnat soukromé letadlo…”

“Během tří hodin? Ať jim ho seženou Němci! To jejich letadlo má zpoždění…”

“Zkoušeli to. Ale v Mo’Bay nikoho nesehnali.”

“Ovšemže ne… Řeknu Hanleymu. Kolem páté se vrátí z Kingstonu s Warfieldovými.”

“Možná nebude chtít…”

“Ale bude. Jsme v pěkné bryndě. Doufám, že to není předzvěst hektického týdne.”

“Proč to říkáte? Co vás trápí?”

Dureli se otočil k zábradlí a zadíval se na korálové útesy. Vytáhl zapalovač, přikryl ho před teplým vánkem dlaní a zapálil si.

“Hned několik věcí. A nejsem si jist, jestli je všechny uhlídám. Jedno ovšem vím jistě.” Pohlédl na dívku a v duchu vzpomínal.

“Rezervace na tento týden začaly přicházet před více než rokem. A už před jedenácti měsíci byly kompletní. Všechny vilky byly rezervovány… právě na tento týden.”

“Trident je populární. Co je na tom tak neobvyklého?”

“Vy to nechápete. Všechny ty rezervace jsou už jedenáct měsíců naprosto beze změn. Ani jedno zrušení, ani malá změna termínu. Ani o jediný den.”

“Tím méně starostí pro vás. Myslela jsem, že budete rád.”

“Copak to nechápete? Z matematického hlediska je to nemožné… – no, nemožné snad ne, ale každopádně hodně zvláštní. Dvacet vilek. Předpokládáme-li, že jde o manželské páry, tak je to čtyřicet lidí. Každý má rodinu – matku, otce, tety, strýce, sourozence… A nikomu z nich se za jedenáct měsíců nestalo nic, co by jakkoliv změnilo jejich plány. Nikdo z hostů nezemřel – a při našich cenách sem nejezdí právě mladí lidé. Nenastaly žádné nepředvídané okolnosti, žádné škrty přes rozpočet, žádné spalničky, příušnice, svatby, pohřby nebo vleklé choroby. Ale my tady přece nenabízíme korunovaci královny: nabízíme jen týden na Jamajce.”

Dívka se zasmála. “Hrajete si s čísly, pane Durelle. Jste otrávený, protože nedošlo na váš skvěle setříděný pořadník náhradníků.”

“A jakým způsobem všichni přijíždějí,” pokračoval mladý manažer a jeho slova nabírala na rychlosti. “Jedině u Kepplera vznikl nějaký problém – a jak ho vyřešil? Někde od Atlantiku nám poslal z paluby radiogram. Jistě uznáte, že tohle už je trochu moc… A ostatní? Nikdo nežádá, abychom pro ně poslali auto, nikdo nechce potvrdit vnitrostátní spoj, nikdo si nedělá starosti se zavazadly nebo vzdálenostmi. S ničím. Oni se tu zkrátka jen tak objeví.”

“Až na Warfieldovy. Kapitán Hanley přece pro ně letěl do Kingstonu.”

“Ale o tom jsme my nevěděli. Hanley si myslel, že ano, ale my o ničem neměli ani potuchy. Najali si ho soukromě z Londýna. On si myslel, že jsme ho Warfieldovým doporučili my, ale to se pletl.

Já jim nic neříkal.”

“A někdo jiný by…” Dívka se zarazila. “Všichni jsou… odněkud jinud.”

“Ano. Téměř rovnoměrně zastoupeni. Ze Států, z Anglie, Francie, z Německa a… z Haiti.”

“A váš závěr?” zeptala se dívka a pohlédla do Durellovy zachmuřené tváře.

“Mám takový zvláštní pocit, že se naši hosté navzájem znají. A nechtějí, abychom o tom věděli i my.”

LONDÝN, ANGLIE

Vysoký světlovlasý Američan v rozepnutém nepromokavém plášti vyšel z hotelu Savoy na ulici Strand. Na okamžik se zastavil a pohlédl na oblohu mezi budovami. V Anglii je naprosto běžné sledovat oblohu a mít se na pozoru před rozmary počasí hned, jakmile člověk vyjde z budovy, ale onen muž věnoval obloze více než jen obvyklý letmý pohled a úsudek si neudělal pouze podle venkovní teploty.

Ten muž se díval.

Každý geolog, který se kdy živil geofyzikálními průzkumy pro stát, podniky nebo nadace, věděl, že počasí jsou peníze – že mohou znamenat postup i zdržení. Síla zvyku.

Oči toho muže byly jasně šedé, zasazené hluboko pod širokým obočím, tmavším než světlehnědé vlasy, jež mu se železnou pravidelností padaly do čela. Barva jeho pleti prozrazovala člověka pracujícího v terénu – osmahlého, nikoliv však spáleného. Také vrásky kolem očí mu zřejmě vyrylo spíše jeho povolání než věk jeho obličej byl bezpochyby trvale vystaven vrtochům počasí. Lícní kosti měl vysoko vystouplé, ústa plná a čelist nedbale uvolněnou – a přesto na něm bylo cosi jemného. Cosi, co bylo v přímém kontrastu s jeho tvrdým vzhledem profesionála. Stejná jemnost se mu zračila v očích. V jejich pohledu však nebyla slabost, nýbrž jakási zvídavost; ty oči člověka zkoumaly…

Snad proto, že někdy v minulosti někoho neprozkoumaly dost.

Tomu muži se kdysi muselo něco stát. Něco. Jakmile se rozhlédl, s úsměvem pozdravil uniformovaného dveřníka a krátce zavrtěl hlavou.

“Dnes si nebudete přát taxi, pane McAuliffe” zeptal se dveřník.

“Ne, díky, Jacku. Půjdu pěšky.”

“Je tam trochu chladno, pane.”

“Alespoň se osvěžím – mám to jen pár bloků.”

Dveřník se prsty dotkl čepice a obrátil pozornost k přijíždějícímu jaguáru. Alexandr McAuliff prošel vestibulem a kolem divadla a kanceláře American Express vyšel na ulici Strand. Přešel na chodník a zařadil se do proudu lidí, směřujícího na sever k mostu Waterloo. Zapnul si plášť a na ochranu před únorovým londýnským chladem si vyhrnul límec.

Blížila se jedna hodina a on měl být v jednu na křižovatce Waterloo. Zbývalo mu sotva pár minut. Nakonec sice svolil, že se s člověkem ze společnosti Dunstone setká tímhle prapodivným způsobem, ale doufal, že tónem hlasu dal zřetelně najevo, jak je tím roztrpčen. Byl ochoten vzít si taxi, půjčit si auto nebo si najmout šoféra, pokud by to bylo nutné, ale posílá-li pro něj auto Dunstone, proč ne rovnou do hotelu Savoy?

Ne že by Alexandru McAuliffovi vadila chůze, jen nesnášel, když se musel s lidmi setkávat v autě uprostřed přecpané ulice. Příšerně ho to otravovalo. Člověk od Dunstone mu podal krátké a strohé zdůvodnění, kterým lidé od Dunstone vysvětlovali vyčerpávajícím způsobem vše: “Pan Julian Warfield si to tak přeje.”

Alexandr si auta ihned všiml. Takové auto mohlo patřit jedině společností Dunstone – čili Warfieldovi. Černý rolls-royce St. James s lesknoucí se karosérií prozrazující poctivou ruční práci proplouval s až anachronickou majestátností mezi úspornými austiny, “emdžíčky” a vozy z kontinentální Evropy. Alex se zastavil na obrubníku asi tři metry od nájezdu na most. Pomalu se blížícímu rollsu však nepokynul, nedal nijak najevo, že si ho všiml.

Počkal, až vůz zastaví přímo před ním; za volantem seděl služební řidič a zadní okénko bylo stažené.

“Pan McAuliff?” V okně se objevila nedočkavá tvář.

“Pan Warfield?” zeptal se McAuliff, přestože věděl, že tenhle úzkostlivě vyhlížející padesátník jím bezpochyby není.

“Proboha ne. Jmenuji se Preston. Nastupte si, myslím, že zdržujeme provoz.”

“Ano, to zdržujete.” Preston se odsunul a Alex se posadil vedle něj. Angličan natáhl ruku.

“Těší mě. To já jsem s vámi mluvil po telefonu.”

“Ano…, pane Prestone.”

“Velice se omlouvám, že jsme se museli setkat takto. Starý pán má někdy zvláštní způsoby, chápete.”

McAuliff dospěl k názoru, že tohohle chlápka od Dunstone možná špatně odhadl. “Jen mě to poněkud zmátlo, nic víc. Pokud vám šlo o obezřetnost – i když si nedovedu představit její důvod pak si pan Warfield vybral zatraceně nápadné auto.”

Preston se usmál. “To je fakt. Já ovšem za všechna ta léta poznal, že Warfield je jako Bůh – jeho činy nám mohou připadat tajemné, nicméně nepostrádají veskrze logický základ. Je to opravdu dobrý šéf. Zve vás na oběd.”

“Fajn. A kam?”

“Do Belgravie.”

“A nejedeme náhodou opačným směrem?”

“Vždyť vám to říkám – pan Julian a Bůh jednají logicky, hochu.”

Rolls přejel přes most Waterloo a pokračoval směrem na jih. V The Cut zatočil doleva, u Blackfriars Road znovu doleva, přejel přes most Blackfriars a zamířil na sever do Holbornu. Byla to velmi zmatená trasa.

O deset minut později vůz zastavil u vstupního baldachýnu bílé kamenné budovy. Napravo od dvojitých skleněných dveří se leskla mosazná cedulka s nápisem SHAFTESBURY ARMS. Dveřník stiskl za kliku a žoviálně pronesl:

“Dobré odpoledne, pane Prestone.”

“Dobré odpoledne, Ralphe.”

McAuliff následoval Prestona do elegantně zařízené haly se třemi výtahy. “Tady bydlí pan Warfield?”

“Ne. Já. Avšak obědvat s vámi nebudu. To ovšem neznamená, že bych neměl ke zdejší kuchyni bezmeznou důvěru. Naopak, dostane se vám nejlepší péče.”

“Raději nebudu domýšlet, o co tady jde. ,Pan Julian a Bůh’, že?”

Preston se neosobně usmál a nastoupil do výtahu.

Když pak McAuliffa uvedl do vkusně a elegantně zařízeného obývacího pokoje, Julian Warfield právě hovořil do telefonu. Stál u starožitného stolu před vysokým oknem s výhledem na Belgrave Square. Velikost okna lemovaného dlouhými bílými záclonami jen zdůrazňovala Warfieldovu nevelkou postavu. Ten vážně moc nevyrostl, pomyslel si Alex, když na Warfieldův posunek odpověděl kývnutím a úsměvem.

“Takže pošleš tu přírůstkovou statistiku Macintoshovi,” řekl Warfield uvážlivě do telefonu, aniž by se na cokoliv zeptal.

“Určitě nebude souhlasit, ale vy dva to zvládnete. Nashle.”

Drobný muž položil sluchátko a pohlédl přes místnost na Alexe.

“Pan McAuliff, že?” řekl a zasmál se. “To je první zásada byznysu. Zaměstnávej experty, kteří spolu téměř v ničem nesouhlasí, a z jejich nejsilnějších argumentů učiň kompromis.”

“Řekl bych, že je to vcelku dobrá rada,” odvětil McAuliff. “Pokud se ovšem nezačnou nesnášet.”

“Máte bystrý úsudek. To se mi líbí… Rád vás poznávám.” Warfield přistoupil k Prestonovi. Jeho chůze byla stejná jako jeho řeč, pomalá a uvážlivá. Duševně byl Warfield sebejistý, fyzicky však chatrný. “Díky za zapůjčení bytu, Clive. A samozřejmě taky Virginii.

Ze zkušenosti vím, že oběd bude skvělý.”

“Vůbec ne, Juliane. Já tady nebudu, víš?”

McAuliff ostře a beze stopy taktu otočil hlavu a pohlédl na Prestona. Fakt, že si Preston se starým panem Warfieldem tyká, bylo to poslední, co čekal. Clive Preston se usmál a rychle odešel z místnosti. Alex jej zmateně pozoroval.

“Abych odpověděl na vaši nevyřčenou otázku,” řekl Warfield. “Třebaže jste s Prestonem mluvil po telefonu, pane McAuliffe, on pro společnost Dunstone nepracuje.”

Alex se k drobnému byznysmenovi otočil. “Kdykoliv jsem vám volal do kanceláří Dunstone, musel jsem jim dát své číslo a oni se mi ozvali…”

“A vždy během několika minut,” přerušil ho Warfield. “Nikdy jsme vás nenechali čekat, to by bylo neslušné. Kdykoliv jste volal – tuším, že čtyřikrát -, informovala o tom má sekretářka pana Prestona. V jeho kanceláři.”

“A ten rolls u Waterloo byl taky Prestonův,” řekl Alex.

“Ano.”

“Takže pokud by mě někdo sledoval, mám co do činění s Prestonem. A to již od počátku svého pobytu v Londýně.”

“To bylo smyslem našeho jednání.”

“Proč?”

“Myslím, že je to zřejmé. Byli bychom raději, kdyby nikdo nevěděl, že s vámi sjednáváme kontrakt. Tuším, že během našeho prvního telefonátu do New Yorku jsme to dostatečně zdůraznili.”

“Říkali jste, že je to důvěrné. Ale to říká každý. Když jste to mysleli tak vážně, proč jste vůbec zmiňovali jméno Dunstone?”

“Přiletěl byste jinak?”

McAuliff se na okamžik zamyslel. Kromě týdne lyžování v Aspenu měl skutečně v plánu několik jiných projektů. Ovšem Dunstone je Dunstone, jedna z největších korporací na mezinárodním trhu. “Ne. Pravděpodobně bych nepřiletěl.”

“O tom jsme byli přesvědčeni. Věděli jsme, že hodláte jednat s ITT o nějaké bezvýznamné záležitosti v jižním Německu.”

Alex na starého pána vytřeštil oči. Musel se usmát. “Která měla být přinejmenším stejně důvěrná jako všechno, o čem se tady zmiňujete vy.”

Také Warfield se neubránil úsměvu. “Alespoň víme, kdo je v utajování lepší, ne? Lidi z ITT jsou zoufale nápadní… Pojďte, napijeme se a dáme si oběd. Vaše oblíbené pití znám: skotská s ledem. Ledu poněkud více, což podle mě tělu příliš neprospívá.”

Warfield se jemně usmál a odvedl McAuliffa k mahagonovému baru. Během chvilky připravil pití; jeho vetché ruce se na rozdíl od jeho nohou zručně hýbaly. Podal Alexovi sklenici a naznačil mu, aby se posadil. “Vím toho o vás poměrně dost, pane McAuliffe. Poměrně fascinujícího.”

“Slyšel jsem, že se někdo poptával.”

Seděli v křeslech proti sobě. Při McAuliffově poznámce zvedl Warfield oči od sklenice a ostře, téměř vztekle na Alexe pohlédl.

“To se mi nechce věřit.”

“Jména neznám, ale ta informace se mi donesla. Celkem osm lidí. Pět Američanů, dva Kanaďané, jeden Francouz.”

“Souvislost s Dunstone se však nedá vysledovat.” Warfieldovo krátké tělo jakoby ztuhlo. McAuliff pochopil, že se dotkl citlivého místa.

“Řekl jsem, že jména mi nesdělili.”

“A vy sám jste jméno Dunstone nikdy nevyslovil? Řekněte mi pravdu, pane McAuliffe.”

“Nemám důvod vám lhát,” odpověděl Alex se špetkou podrážděnosti.

“Ne, nevyslovil.”

“Věřím vám.”

“To byste měl.”

“Kdyby ne, dobře bych vám zaplatil za zmařený čas a navrhl vám, abyste se vrátil do Ameriky a vzal zavděk ITT.”

“To mohu i tak, nemyslíte? Tuhle možnost já mám.”

“Máte rád peníze.”

“Velice.”

Julian Warfield položil sklenici a sepjal své vychrtlé malé ruce. “Alexandr T. McAuliff. ,Té’ znamená Tarquin, ale používáte ho zřídka, pokud vůbec. Neuvádíte ho dokonce ani v korespondenci prý je vám fuk.”

“To je fakt. Kašlu na něj.”

“Alexandr Tarquin McAuliff, třicet osm let. Inženýr, doktor věd, ovšem akademické tituly uvádíte stejně zřídka jako své prostřední jméno. Geologické ústavy několika předních amerických univerzit včetně University of Columbia a kalifornské techniky přišly o vynikajícího vědce, když se doktor McAuliff rozhodl uplatnit svou odbornost v poněkud komerčnější oblasti.” Warfield se usmál, nasadil lišácký výraz, ale opět nepoložil jedinou otázku.

“Práce na fakultě a v laboratořích není o nic jednodušší než venku. Tak proč za ni nedostat zaplaceno?”

“Ano. Už jsme se shodli, že máte rád peníze.”

“Vy ne?”

Warfield se zasmál a jeho smích byl hlasitý a srdečný. Podal Alexovi sklenici a jeho hubené krátké tělo se radostně zachvělo. “Excelentní odpověď. Opravdu výborná.”

“Tak dobrá zase nebyla…”

“Ale vy jste mě přerušil,” řekl Warfield a opět usedl do křesla.

“A já mám v úmyslu vás ohromit.”

“Doufám, že ne informacemi o mně samotném.”

“Ne. Naší důkladností… Pocházíte ze semknuté rodiny, která vám poskytla solidní akademické zázemí…”

“Je to nutné?” přerušil McAuliff Warfielda a přejížděl prstem po sklenici.

“Ano, je,” odvětil Warfield prostě a pokračoval, jako by mu nikdo nepřetrhl nit. “Váš otec byl – a stále je, i když je již v důchodu – vysoce uznávaným expertem v oblasti zemědělství. Vaše matka již bohužel zemřela – byla to rozkošná romantická duše, kterou všichni milovali. To ona vám dala jméno ,Tarquin’, a než zemřela, nikdy jste písmeno ,té’ ze svého jména nevypouštěl. Měl jste i staršího bratra, kterého jako pilota sestřelili v posledních dnech druhé světové války; vy sám jste si však ve Vietnamu vedl skvěle…

Když jste získal doktorát, předpokládalo se, že budete pokračovat v rodinné akademické tradici. Pak vás však osobní tragédie doslova vyhnala z univerzitních laboratoří. V ulicích New Yorku byla jedné noci zabita jistá mladá žena – vaše snoubenka. Dával jste vinu sám sobě…, ale i ostatním. Měl jste se s ní setkat. A místo toho jste seděl na narychlo svolané a naprosto zbytečné pracovní poradě… A tak Alexandr Tarquin McAuliff univerzitu opustil. Je můj popis přesný?”

“Zasahujete do mého soukromí. Opakujete zde informace, které jsou sice osobní, v žádném případě je však nelze označit za tajné. Dají se snadno ověřit. A mimoto jste se mě velice dotkl. Myslím, že s vámi obědvat nechci.”

“Ještě pár minut. A pak nechám rozhodnutí na vás.”

“Já už jsem se rozhodl.”

“Ovšem. Ještě malý okamžik… Doktor McAuliff začal dělat novou kariéru s neobvyklou cílevědomostí. Nechal se najmout několika zavedenými firmami podnikajícími v oblasti geologického průzkumu a dosahoval vynikajících výsledků: poté ovšem tyto společnosti opustil a vyfoukl jim následující zakázky. Průmyslové stavebnictví nezná hranic: Fiat staví v Moskvě, General Motors v Berlíně, British Petroleum v Buenos Aires, Volkswagen v New Jersey, Renault v Madridu – mohl bych pokračovat hodiny.

A všechno začíná jedinou složkou plnou složitých technických poznámek s popisem, co je a co není možné v rámci stavby na tom či onom pozemku. Taková jednoduchá, nikým nedoceněná procedura. Ale bez téhle složky není nic dalšího možné.”

“Vašich pár minut již téměř uběhlo, Warfielde. A mám-li mluvit za nás geology, děkuji za uznání naší nepostradatelnosti. Jak říkáte, opravdu jsme velmi často nedoceněni.” McAuliff položil sklenici na stůl vedle křesla a chystal se vstát.

Warfield však tiše a stroze promluvil: “Máte dvacet tři bankovních účtů, z toho čtyři ve Švýcarsku. Máte-li zájem, mohu vám dodat jejich čísla. Další účty máte v Praze, Tel Avivu, Montrealu, Brisbane, Sáo Paulu, Kingstonu, Los Angeles a mimo jiné též i v New Yorku, přirozeně.”

Alexandr zůstal nehybně sedět na kraji křesla a vytřeštil na starého muže oči. “Dali jste si práci.”

“Jsme důkladní… Nejde o nic zjevně nelegálního, na žádném z účtů nejsou nijak horentní částky. Dohromady je na nich dva miliony čtyři sta tisíc amerických dolarů a nějaké drobné – tedy ke dni, kdy jste odlétal z New Yorku. Ta cifra bohužel nemá žádný význam. S ohledem na mezinárodní daňové úmluvy týkající se peněžních převodů se ty peníze nedají centralizovat na jeden účet.”

“Nyní už vím, že s vámi nechci obědvat.”

“Možná ne. Ale co byste řekl na další dva miliony dolarů? Čisté, řádně zdaněné v Americe a uložené v bance dle vašeho výběru.”

McAuliff nepřestával na Warfielda hledět. Trvalo drahnou chvíli, než znovu promluvil.

“Mluvíte vážně?”

“Naprosto.”

“Za průzkum?”

“Ano.”

“Přímo tady v Londýně sídlí pět renomovaných společností; proč jste oslovil mě? Proč za takové peníze nenajmete je?”

“My nechceme firmu. My chceme jednotlivce. Člověka, kterého jsme důkladně prověřili; člověka, o kterém věříme, že bude respektovat nejdůležitější stránku kontraktu. Utajení.”

“To zní zlověstně.”

“Vůbec ne. Je to finanční nutnost. Kdyby se jen jediné slovo dostalo ven, přitáhlo by to spekulanty. Ceny pozemků by raketově vzlétly a celý projekt by se stal neudržitelným. Museli bychom ho zrušit.”

“A oč jde? Než vám odpovím, musím to vědět.”

“Máme v plánu postavit město. Na Jamajce.”

2

McAuliff zdvořile odmítl Warfieldovu nabídku, že pro něj nechá na Belgrave Square znovu přistavit Prestonovo auto. Alex vyslovil přání jít pěšky, chtěl v chladném zimním vzduchu přemýšlet. Pohyb mu pomáhal utřídit si myšlenky a svěží mrazivý vítr ho jakýmsi způsobem nutil k vnitřnímu soustředění.

Vlastně nebylo ani tak co promyslet, jako spíše vstřebat. Hon v jistém smyslu skončil. Po jedenácti letech složitého putování byl konec onoho spletitého bludiště na dohled. Nešlo o peníze jako takové. Šlo o peníze jako výtah k nezávislosti.

Naprosté. Úplné. Nikdy nemuset dělat, co nechci. Annina smrt – vražda – byla odrazovým můstkem. Zajisté mu posloužila i jako záminka, to Alex chápal. Tahle záminka však měla pevné kořeny, které přesahovaly pouhý citový výbuch. Ona pracovní porada – kterou Warfield výstižně označil jako ,naprosto zbytečnou’ byla pro akademický systém příznačná.

Veškeré laboratorní aktivity směřovaly k tomu, aby ospravedlnily rýsující se granty. Bože! Tolik zbytečné činnosti! Tolik nesmyslných porad! A kolik užitečné práce zůstalo nedokončeno jen proto, že z grantu nakonec sešlo nebo že vedoucí katedry změnil priority, aby mohl před vývojově orientovanými organizacemi očividněji prezentovat vývoj.

Bojovat s akademickým systémem Alex nemohl; v přijetí jeho pravidel mu zase bránil vztek. A tak z něj odešel.

Ovšem ani ve firmách to Alex nemohl vydržet. Ježíši! V těch platily zcela jiné priority, jejichž cíl byl jediný: zisk. Jen a pouze zisk. Projekty, které neprodukovaly nejpříznivější ,míru zisku’, byly bez ohlédnutí opouštěny. Vydělávat prachy. Neztrácet čas.

A tak se Alex rozloučil i s firmami a šel na volnou nohu. Kde si člověk může sám stanovit cenu bezprostředních hodnot. A rozhodnout se, zda mu za to stojí. Ať to bral jakkoliv, všechno… všechno, co mu Warfield navrhl, bylo nejen korektní a přijatelné – bylo to přímo skvělé. Na nic nevázané, řádně zdaněné dva miliony dolarů za průzkum, o kterém Alex věděl, že ho zvládne.

Oblast, kterou měl na Jamajce prozkoumat, Alex matně znal: rozprostírala se jihovýchodně od Falmouthu, po pobřeží se táhla až k Duncan’s Bay a zasahovala hluboko do vnitrozemí do oblasti Cock Pitu. A právě Cock Pit zřejmě zajímal lidi od Dunstone nejvíce: tato obrovská, neobydlená a v některých případech i nezmapovaná pásma hor a džungle. Naprosto zaostalé území, pouhých deset minut letu od rozvinutého Montego Bay a patnáct minut od bouřlivě vzkvétajícího New Kingstonu. Do tří týdnů mu měli z Dunstone dodat přesné souřadnice daného území a on měl během té doby sestavit svůj tým.

Už byl opět na ulici Strand a k hotelu Savoy to měl jen pár bloků. Nevyřešil naprosto nic; snad proto, že zde ani co řešit nebylo – pouze se rozhodl, že s hledáním lidí začne na univerzitě.

Byl si jist, že uchazeči se pohrnou; jen doufal, že budou mít potřebnou kvalifikaci. Všechno bylo perfektní. Opravdu perfektní.

Sešel pěšinkou do dvora, usmál se na dveřníka a mohutnými skleněnými dveřmi vešel do hotelu. Na recepci se zeptal, zda má nějaké vzkazy.

Neměl.

Stalo se však cosi jiného. Recepční ve smokingu mu položil otázku. “Půjdete nahoru, pane McAuliffe?”

“Ano… ano, půjdu nahoru,” odvětil Alex, poněkud vyveden z míry. “Proč?”

“Prosím?”

“Proč se ptáte?” usmál se McAuliff.

“Kvůli pokojským, pane,” odpověděl recepční s inteligentním výrazem v očích. V jeho britské angličtině zaznělo ujištění: “Pro případ, že byste si přál něco vyprat nebo vyžehlit. V tuhle dobu toho mají strašně moc.”

“Jistě. Děkuji vám.” Alex se znovu usmál, chápavě přikývl a vyrazil k výtahu. Snažil se z očí toho muže vyčíst i něco jiného, ale nešlo mu to. A přesto věděl, že za tím vším něco je. Za šest let strávených po hotelích se ho nikdo nikdy nezeptal, zda “půjde nahoru”. A vzhledem k anglické… nebo spíše savoyské zdvořilosti to byla zcela neobvyklá otázka. Anebo ho až příliš rychle a příliš silně ovládla obezřetnost lidí od Dunstone?

V pokoji se McAuliff svlékl do trenýrek, oblékl si župan a objednal si led. V sekretáři měl ještě skoro celou láhev skotské. Posadil se do křesla u okna a otevřel noviny, které zde ohleduplně nechala hotelová služba.

S hbitostí pro Savoy typickou se ozvalo zaklepání na venkovní dveře. McAuliff vstal z křesla a pak se zarazil. V Savoyi číšníci neklepali na venkovní dveře, ale vcházeli přímo do chodbičky. Zamykaly se až dveře do ložnice, které se otevíraly směrem do chodby. Alex rychle přistoupil ke dveřím a otevřel je. Ve dveřích nestál číšník, ale vysoký příjemný muž středního věku ve tvídovém svrchníku.

“Pan McAuliff?”

“Ano.”

“Mé jméno je Hammond. Mohu s vámi mluvit, pane?”

“Prosím? Ach, jistě… zajisté.” Alex muži naznačil, ať vstoupí,

a pohlédl do chodbičky. “Objednal jsem si led, myslel jsem, že

jste číšník.”

“Mohu v tom případě navštívit… promiňte, váš záchod, pane?

Nechci zde být viděn.”

“Co? Vy jste od Warfielda?”

“Ne, pane McAuliffe, od britské tajné služby.”

3

“To byl ubohý úvod, pane McAuliffe,” řekl Hammond a vešel do pokoje. “Nevadilo by vám, kdybych začal znovu?” Alex si vhodil do sklenice kostky ledu.

“Není třeba. Ještě se mi nestalo, aby mi někdo v hotelu zaklepal na dveře, řekl, že je z britské tajné služby, a požádal, zda může na toaletu. Je v tom cosi humorného… Napijete se?”

“Děkuji. Ale jen málo. A s trochou sody, smím-li prosit.”

McAuliff připravil pití a podal Hammondovi sklenici. “Odložte si a posaďte se.”

“Jste velice laskav. Děkuji.” Angličan svlékl svůj tvídový kabát a pečlivě ho přehodil přes křeslo.

“Spíš velice zvědav, pane Hammonde.” McAuliff se posadil k oknu a jeho návštěvník usedl naproti němu. “Ten recepční dole se ptal, jestli půjdu nahoru. To bylo kvůli vám, že?”

“Ano. Ale ten nic neví. Myslí si, že vás chtělo diskrétně navštívit vedení hotelu. Často se to tak dělá. Obvykle kvůli finančním problémům.”

“To vám pěkně děkuju.”

“Pokud vám to vadí, uvedeme vše na pravou míru.”

“Nevadí.”

“Já byl ve sklepě. Když mi oznámili, že jste tu, vyjel jsem služebním výtahem.”

“Dosti promyšlené…”

“Dosti nezbytné,” přerušil Alexe Angličan. “V posledních několika dnech jste neustále sledován. Tím vás nechci vylekat.”

McAuliff se zarazil se sklenicí před rty. “Právě se stalo. Předpokládám, že nejsem sledován z vaší strany.”

“No, řekněme, že sledujeme – s jistým odstupem – vás i vaše hlídače.” Hammond usrkl whisky a usmál se.

“Nejsem si jist, zda se mi tahle hra líbí,” řekl McAuliff tiše.

“Ani my ne. Mohu se představit úplně?”

“Buďte tak laskav.”

Hammond vytáhl z kapsy saka černé kožené pouzdro na doklady, vstal a přistoupil k McAuliffovi. Otevřel před ním pouzdro a odklopil ho. “Tady pod znakem je telefonní číslo. Byl bych rád, kdybyste na něj zavolal, pane McAuliffe. Kvůli ověření.”

“To není nutné, pane Hammonde. Zatím jste mě o nic nepožádal.”

“Ale mohl bych.”

“Zavolám tam, až to uděláte.”

“Aha, ach tak… No dobře.” Hammond se vrátil do křesla. “Jak stojí v dokladech, pracuji pro vojenskou rozvědku. Už tam však nestojí, že jsem byl přidělen k ministerstvu zahraničí a financí. Jsem finanční analytik.”

“Ve zpravodajské službě?” Alex vstal z křesla a přistoupil k láhvi whisky a k nádobě s ledem. Ukázal na ně, ale Hammond zavrtěl hlavou. “Není to neobvyklé? Umím si vás představit v bance nebo v brokerské firmě, ale ne jako špióna.”

“Drtivá většina našich případů má něco do činění s financemi, pane McAuliffe. Ve větší či menší míře, pochopitelně.”

“Přijímám vaše vysvětlení,” řekl Alex. Dopil svou sklenici a uvědomil si, že Hammond nic neříká, protože čeká, až se Alex opět vrátí do křesla. “Myslím, že vím, co máte na mysli,” dodal tedy a posadil se.

“Před pár minutami jste se mě zeptal, jestli jsem od firmy Dunstone.”

“Myslím, že nic takového jsem neřekl.”

“No dobrá. Tak od Juliana Warfielda – což je totéž.”

“Byla to z mé strany chyba. Obávám se, že si nepamatuji, že bych se vás na cokoliv ptal.”

“Ano, ovšem. To je důležitá součást vaší dohody. Žádná zmínka o panu Warfieldovi, o firmě Dunstone, ani o nikom a ničem s nimi spojenými. My to chápeme. Upřímně řečeno se nám to v téhle fázi velice hodí. Mimo jiné už proto, že kdybyste překročil zásady utajení, byl byste zřejmě okamžitě zavražděn.”

McAuliff položil sklenici a vytřeštil na klidně a suše mluvícího Angličana oči. “To je absurdní,” řekl prostě.

“To je Dunstone,” odvětil tiše Hammond.

“Myslím, že byste mi to měl vysvětlit.”

“Pokusím se, jak nejlépe budu umět. Takže úvodem: tým, který máte sestavit na onen geofyzikální průzkum, je v pořadí druhý.”

“To mi neřekli,” přerušil ho Alex.

“Z dobrých důvodů. Všichni členové prvního týmu jsou mrtví. Či spíše ,nezvěstní a mrtví’. Jamajské členy výpravy nikdo nikdy nenašel; běloši jsou mrtví, tím jsme si jistí.”

“Jak to? Totiž – jak si můžete být tak jistí?”

“Máme ten nejspolehlivější důkaz, pane McAuliffe. Jeden z těch lidí byl totiž britský agent.”

McAuliff byl informacemi tohoto uhlazeného muže fascinován. Hammond mluvil jako profesor z Oxfordu, který rozebírá nejasné spletitosti nějakého temného alžbětinského dramatu a trpělivě vysvětluje každý obrat ve víceméně nevysvětlitelné zápletce. Kde se mu nedostávalo faktů, tam je nahradil domněnkou a ujistil se, že si je toho McAuliff vědom.

Firma Dunstone nebyla pouhým průmyslovým podnikem; její aktivity daleko přesahovaly hranice působnosti podobných konglomerátů. A nebyla veskrze britská, jak naznačovalo složení správní rady. Ve skutečnosti byla firma Dunstone se sídlem v Londýně pouze ,korporativním’ ústředím organizace mezinárodních finančníků s cílem vybudovat celosvětové kartely, které by se vymanily z vlivu a kontroly Evropské unie a jejích obchodních aliancí. Tedy aby – což je domněnka – eliminovaly možnosti ekonomických zásahů ze strany vlád ve Washingtonu, Londýně, Bonnu, Paříži, Haagu, jakož i ostatních bodů na finančním kompasu. Jejich pozice měla být v konečné fázi redukována tak, aby se staly pouhými klienty společnosti Dunstone, a nikoliv tím, kdo s iniciuje jednání či vytváří bohatství.”

“V podstatě říkáte, že Dunstone se snaží sestavit svou vlastní |vládu.”

“Přesně tak. Vládu založenou výhradně na ekonomických a |obchodních ukazatelích. Na koncentraci finančních zdrojů, jakou nepamatujeme od dob faraónů. A spolu s touto ekonomickou katastrofou hrozí i katastrofa neméně důležitá: naprosté pohlcení jamajské vlády společností Dunstone. Jamajka se má stát jejich operační základnou. A existuje reálná možnost, že se jim to podaří, pane McAuliffe.”

Alex položil sklenici na široký parapet. Začal mluvit pomalu, snažil se nalézt správná slova a pohlížel přitom z okna na šikmé střechy svažující se k nádvoří hotelu. “S vaším dovolením si to musím ujasnit… to, co jste mi řekl, i to, co vím sám. Takže Dunstone předpokládá na Jamajce obrovské investice do rozvoje.

Dobrá, jistě se shodneme na tom, že ta čísla opravdu jsou astronomická. A za tyto investice očekávají od vděčné vlády v Kingstonu spoustu ústupků. Alespoň já bych je na jejich místě očekával. Obvyklé daňové úlevy, dovozní koncese, ústupky na trhu práce, přístup na trh s nemovitostmi… běžné investiční pobídky. Nic nového.” McAuliff otočil hlavu a pohlédl na Hammonda. “Nejsem si jist, zda vidím nějakou finanční katastrofu… snad až na finanční katastrofu pro Anglii.”

“Vy jste přijal mé vysvětlení, já přijímám vaši poznámku,” řekl Hammond. “Ale jen částečně. Jste velice chápavý; je pravda, že nám jde v prvé řade o Británii. Říkejte tomu anglická zvrácenost, chcete-li. Dunstone hraje v britské obchodní bilanci důležitou roli. Velice neradi bychom o tento finanční zdroj přišli.”

“A tak připravíte spiknutí…”

“Počkejte, pane McAuliffe,” přerušil ho agent, aniž by zvýšil hlas. “Nejvyšší činitelé britské vlády žádná spiknutí nevymýšlejí.

Kdyby se Dunstone skutečně zabýval jen tím, co oficiálně tvrdí, odpovědní lidé na Downing Street by za naše zájmy otevřeně bojovali. Ale obávám se, že to není náš případ. Dunstone má totiž kontakty na nanejvýš citlivých místech v Londýně, Bonnu, Paříži, Římě… a zcela jistě i ve Washingtonu. Ale k tomu se ještě vrátím. Teď bych chtěl na chvíli mluvit o Jamajce. Použil jste slov ,koncese’, ,daňové úlevy… ,ústupky a ,pobídky. A já říkám ,pohlcení.”

“Pouhá slova.”

“Zákony, pane McAuliffe. Svrchované a schválené vládou i parlamentem. Přemýšlejte minutku, pane McAuliffe. Fungující životaschopná vláda nezávislého státu se strategickou polohou, kontrolovaného obrovským průmyslovým monopolem s trhy po celém světě. To není žádná fantasmagorie. Je to zcela reálné.”

Alex se skutečně zamyslel. A přemýšlel více než minutku, podněcován Hammondovými klidně vyslovovanými, avšak autoritativně podávanými ,vysvětleními’.

Aniž by odhalil metody britské tajné služby MI5, vysvětlil Angličan Alexovi podstatu aktivit Dunstone. Enormní suma peněz byla převedena ze švýcarských bank do Kingstonu na King Street, do té kraťoučké uličky, kde sídlí všechny významné mezinárodní bankovní domy. Ovšem tento obrovský kapitál nebyl uložen do britských, amerických ani kanadských bank. Ty vyšly naprázdno, zatímco méně bezpečné jamajské banky žasly nad takovým přílivem tvrdé měny, jaký nezažily za celou svou existenci.

Jen málo lidí vědělo, že toto ohromné bohatství pochází výhradně od společnosti Dunstone. Důkazem pro tyto lidi byly převody na tisíci účtech během jediného osmihodinového pracovního dne.

Lidé úžasem kroutili hlavami. Někteří lidé. Vybraným činitelům na zvlášť vysokých místech bylo jasným způsobem naznačeno, že Kingston ovládla nová síla; síla tak mocná, že Wall Street i Whitehall by se otřásly v základech.

“Když toho tolik víte, proč nezasáhnete? Zastavte je.”

“To nejde,” odpověděl Hammond. “Veškeré transakce jsou dobře kryté, není koho obvinit. Jedná se o velice spletitou finanční síť.

Firma Dunstone je Warfieldem dobře organizovaná. Warfield se řídí zásadou, že uzavřená společnost je efektivní pouze tehdy, když její jednotlivé složky o sobě téměř nebo vůbec nevědí.”

“Jinými slovy – nemůžete svá podezření dokázat a…”

“Co nemůžeme dokázat, nemůžeme odhalit,” přerušil jej Hammond. “V tom máte pravdu.”

“Ale můžete jim pohrozit. Na základě toho, co víte naprosto jistě, můžete spustit zatraceně silný poplach… Ale to se neodvážíte. Čímž se vracíme zpět k oněm ,citlivým’ místům v Bonnu, Washingtonu, Paříži a tak dále. Nemám pravdu i v tomhle?”

“Máte.”

“Ta místa musí být sakra citlivá.”

“Domníváme se, že jde o mezinárodní sdružení mimořádně mocných lidí.”

“Členů vlád?”

“Ve spojení s největšími průmyslovými podniky.”

“Například?”

Hammond nespouštěl z Alexe oči. Jejich výraz byl zřejmý. “Jistě chápete, že to, co tu říkám, je pouhá… domněnka.”

“Jistě. Navíc mám krátkou paměť.”

“Výborně.” Hammond vstal z křesla a obešel ho. Stále mluvil tiše a úsečně. “Vaše země: dost možná sám viceprezident Spojených států a zcela určitě blíže nezjištění členové senátu a prezidentova kabinetu. Anglie: prominentní poslanci Dolní sněmovny a bezpochyby také ředitelé různých odborů na ministerstvu financí. Německo: přední členové Bundestagu. Francie: příslušníci elitářského pravého křídla… Tito lidé prostě musí pro Warfielda pracovat. Bez vlivu na těchto místech by totiž takový rozmach Dunstone nebyl vůbec možný. Tím jsme si jistí.”

“Ale konkrétní jména neznáte.”

“Ne.”

“A vy si myslíte, že já vám v tomu mohu nějak pomoci?”

“To si myslíme, pane McAuliffe.”

“Máte tak obrovské možnosti – a přesto přijdete za mnou? Mě si firma Dunstone pouze najala na geofyzikální průzkum, nic víc.”

“Na druhý průzkum, pane McAuliffe.” Alexandr na Angličana ostře pohlédl.

“A navíc jste přesvědčen, že všichni členové prvního týmu jsou mrtví.”

Hammond se vrátil ke křeslu a opět se posadil. “Ano, pane McAuliffe. Což znamená, že Dunstone má protivníka, který je stejně mocný a nebezpečný jako Warfield. A my nemáme sebemenší ponětí, o koho jde…, kdo za tím stojí. Víme jen, že takový protivník skutečně existuje. A rádi bychom navázali kontakt s těmi, kterým jde o totéž, co nám. Jsme schopni zaručit bezpečnost vaší expedice. Vy jste klíč k řešení. My bez vás jsme ztraceni.

Ale to platí i obráceně: vy bez nás vystavujete sebe i své lidi obrovskému nebezpečí.”

McAuliff vyskočil z křesla a postavil se nad britského agenta. Několikrát se krátce, ale zhluboka nadechl a záměrně od Hammonda odešel; nato začal bezcílně procházet pokojem. Zdálo se, že Angličan Alexovo chování chápe, neboť ho přešel mlčením.

“Ježíšikriste! Vy jste dobrý, Hammonde!” McAuliff se vrátil ke křeslu, ale neposadil se. Místo toho se natáhl k parapetu pro whisky; nechtěl se však napít, spíše chtěl držet sklenici.

“Přijdete sem, pomocí přednášky o ekonomii obviníte Warfielda, abyste mi pak klidně sdělil, že nebudu-li s vámi spolupracovat, podepsal jsem právě poslední kontrakt svého života.”

“Vidíte to moc černobíle, člověče…”

“Přesně tak jste to řekl! Ale co když se mýlíte?”

“Nemýlíme se.”

“Vy moc dobře víte, že si to nemůžu ověřit. Když teď půjdu za Warfieldem a budu ho informovat o téhle naší malé neformální schůzce, přijdu o kontrakt, jen co otevřu pusu. A s ním i o nejvyšší honorář, jaký kdy geolog dostal.”

“Smím se zeptat na jeho výši? Jen pro zajímavost.”

McAuliff na Hammonda pohlédl. “Co byste řekl na dva miliony dolarů?”

“Řekl bych, že jsem překvapen, že vám nenabídl tři. Nebo čtyři… Proč ne? Jako mrtvý je stejně nebudete moci utratit.”

Alex nespouštěl z Angličana zrak. “Jinak řečeno to znamená, že pokud mě nezabije firma Dunstone, udělají to její nepřátelé?”

“Domníváme se, že ano. Neexistuje žádný jiný logický závěr. Jen co dokončíte svou práci.”

“Aha…” McAuliff pomalu přistoupil k láhvi a rozvážně si nalil. Hammondovi tentokráte nenabídl. “Pro případ, že bych Warfielda konfrontoval s tím, co jste mi řekl: vy opravdu tvrdíte, že by mě…”

“Zabil? Tohle slovo jste měl na mysli, pane McAuliffe?”

“Nemám mnoho důvodů používat taková slova, pane Hammonde.”

“Přirozeně. Nikdo si na ně nezvyká snadno… Ano, myslíme si, že by vás zabil. Tedy nechal zabít, samozřejmě. Jen co vás využije.”

McAuliff se opřel o stěnu, pohlédl na whisky ve sklenici, ale nenapil se. “V podstatě nemám na vybranou, že?”

“Samozřejmě, že máte. Mohu okamžitě odejít; nikdy jsme se nesetkali.”

“A co když vás někdo uvidí? Třeba ti mí hlídači, o kterých jste mluvil.”

“Ti mě neuvidí, v tomto směru mi budete muset věřit.” Hammond se opřel v křesle a zamyšleně sepjal ruce. “Za takových okolností bychom vám však samozřejmě nemohli nabídnout ochranu. Ochranu před kýmkoliv…”

“Ochranu před nedokazatelným,” skočil mu Alex tiše do řeči.

“Ano.”

“Nemám na vybranou…” McAuliff se odlepil od stěny a upil několik doušků whisky. “Ale je tu jedna věc, Hammonde. Předpokládejme, že budu spolupracovat na základě toho, že na vašich obviněních – či teoriích, říkejte tomu, jak chcete – může být něco pravdy. Ale nebudu vám za nic odpovědný.”

“Myslím, že vám nerozumím.”

“Nepřijímám objednávky naslepo. Nebudu vaší loutkou. To je moje podmínka. Oficiální – je to to správné slovo?”

“Určitě. Sám ho často používám.”

McAuliff předstoupil před Hammonda a opřel se o křeslo. “A teď se bavme otevřeně. Co ode mě chcete?”

Hammondův hlas byl klidný a přesný. “Máme dva cíle. První, životně důležitý, je onen protivník firmy Dunstone, jehož lidé byli dost informovaní i fanatičtí na to, aby zavraždili první průzkumný tým. Budou-li odhaleni, dost možná vás přivedou ke druhému, stejně důležitému cíli: k hierarchii firmy Dunstone. Ke jménům oněch mužů bez tváře v Londýně, Paříži, Bonnu, Washingtonu… alespoň k jednomu či ke dvěma. Budeme vděční za cokoliv konkrétního.”

“A jak mám začít?”

“Obávám se, že prakticky z ničeho. Něco však přece jen máme. Je to jen slovo, snad nějaké jméno, nevíme. Ale máme všechny důvody domnívat se, že je nesmírně důležité.”

“Slovo?”

“Ano. ,Halidon’.”

4

Bylo to jako pracovat ve dvou odlišných sférách reality, z nichž žádná nebyla úplně skutečná. Během dne diskutoval McAuliff s muži i ženami v geofyzikálních laboratořích Londýnské univerzity a shromažďoval osobní údaje pro svůj průzkumný tým. Univerzita sloužila lidem z Dunstone jako krytí – stejně jako Královská dějepisná společnost – a nikdo nevěděl, že za celou výpravou stojí peníze této společnosti.

V noci se McAuliff setkával v malých dobře střežených domcích na matně osvětlených ulicích v Kensingtonu a Chelsea s R. C. Hammondem z britské rozvědky a pobýval tam až do časného rána. Na místo se dostával až po dvojím přesedání mezi taxíky řízenými agenty MI5. A pro každou schůzku bylo Alexovi poskytnuto alibi týkající se jeho místa pobytu: večírek, dívka, nabitá restaurace, kterou dobře znal; nic, co by se jakkoliv vymykalo normálu, vše snadno vysvětlitelné a ověřitelné.

Setkání s Hammondem byla rozdělena na různá témata – politické a finanční klima na Jamajce, kontakty MI5 na ostrově a základní znalosti při komunikaci a kontrašpionáži, včetně ovládání přístrojů.

Na několik schůzek přizval Hammond “specialisty” na karibskou oblast – černé agenty, kteří byli schopni zodpovědět McAuliffovi téměř jakoukoliv otázku. Ten jich však měl pramálo; před pouhým rokem prováděl pro společnost Kaiser poblíž Oracabessy průzkum na ložiska bauxitu, což – jak se domníval – k němu přivedlo Juliana Warfielda.

Jakmile osaměli, odříkával R. C. Hammond monotónně postoje a reakce, které si měl Alex osvojit.

Vždy stavějte na alespoň zčásti pravdivých skutečnostech… nekomplikujte je… základní fakta musí být snadno ověřitelná… Zjistíte, že je docela přijatelné pracovat na různých úrovních… přirozeně, instinktivně. Vaše koncentrace se rozdělí na dvě nezávislé roviny… Velice záhy bude aktivována vaše vnitřní anténa… jakési druhé já. Dostanete se do určitého rytmu…, stane se vám spojovacím článkem mezi dvěma odlišnými úkoly…

Britský agent na nic nekladl zvláštní důraz, ale mluvil velmi obšírně. Znovu a znovu opakoval stejné fráze s malými obměnami jednotlivých slov.

Alex pochopil. Hammond mu poskytoval to základní: nástroje a sebedůvěru.

“Jméno kontaktní osoby v Kingstonu vám bude sděleno během několika dní; ještě na tom pracujeme. V Kingstonu panuje zmatek, získat si tam důvěru není snadné.”

“Čí důvěru?” zeptal se McAuliff.

“Dobrá otázka,” odvětil agent. “Ale nezabývejte se jí. To je naše práce. Všechna ostatní jména si ovšem vryjte do paměti.”

Alex si prohlédl strojopisný seznam jmen, který nesměl vynést z budovy. “Pracuje pro vás spousta lidí, poznamenal.”

“Až příliš mnoho. Ti přeškrtnutí byli dvojití agenti. Pracovali pro nás i pro CIA. Ovšem vaše Ústřední zpravodajská služba se v posledních letech příliš zpolitizovala.”

“Obáváte se úniku informací?”

“Ano. Dunstone má ve Washingtonu kontakty. Mlhavé, ale velice aktivní.”

Ráno McAuliff vstupoval do “dunstonské” reality – na Londýnskou univerzitu. Zjistil, že nepřipouštět si myšlenky z předchozí noci je snazší, než čekal. Potvrdila se Hammondova teorie o rozdělených úkolech; Alex se skutečně dostal do jistého rytmu.

Během dne se jeho pozornost omezovala na profesionální záležitosti – na sestavení průzkumného týmu. Bylo dohodnuto, že expedice by se nemělo zúčastnit více než osm lidí a pokud možno i méně. Oblasti průzkumu budou zcela obvyklé: stratifikace břidlice, vápence a podloží; rozbory vody a plynových kaveren; vegetace – půdní a botanický průzkum. A protože průzkum zasahoval do vnitřních oblastí Cock Pitu, potřeboval Alex také někoho, kdo zná různé dialekty a domorodé zvyky. Warfield se domníval, že taková osoba je nadbytečná, ale Alex si prosadil svou. Zášť byla na Jamajce obvyklým jevem.

O jednom členovi týmu byl již McAuliff rozhodnut – o kalifornském expertu na zeminy jménem Sam Tucker. Sam byl vysoký a statný padesátník, nestřídmý ve všech činnostech, kde to jen šlo, ale ve svém oboru špičkový profesionál. Také to byl ten nejspolehlivější člověk, jakého Alex kdy poznal, a navíc dobrý přítel, se kterým Alex prováděl průzkumy na mnoha místech – od Aljašky až po loňskou zakázku pro firmu Kaiser v Oracabesse.

McAuliff Warfieldovi naznačil, že pokud nebude se Samem souhlasit, bude si muset najít jiného šéfa týmu.

Upřímně řečeno to byla planá hrozba, ale za pokus stála. Alex prostě Sama na Jamajce chtěl. Ostatní budou noví, neprozkoušení, zatímco Tucker se za ta léta osvědčil. Dalo se mu věřit.

Warfield projel Tuckera “dunstoneskými” databázemi a sdělil, že až na jistou výstřednost je pro něj Tucker nezávadný. Sam však neměl mít větší práva než kterýkoliv jiný člen výpravy; nikdo neměl být informováni o zájmech společnosti Dunstone. Přirozeně.

A nikdo ani nebude, to si Alex předsevzal. Tedy pokud je na Hammondových ohromujících zprávách alespoň zrnko pravdy. Každému členovi týmu budou sděleny stejné informace. Veškeré skutečnosti jim budou oznámeny tak, jak je vykonstruovali lidé od Dunstone. Dokonce i zúčastněné organizace přijaly tyto skutečnosti jako fakt; vlastně ani neměly důvod to neudělat.

Finanční granty nebyly zpochybňovány; pro akademiky byly svatým

přikázáním. Prahlo se po nich, uctívaly se a nikdy se o nich nediskutovalo.

Geologický průzkum byl umožněn díky grantu Královské dějepisné společnosti s podporou Výboru pro činnost Commonwealthu při Sněmovně lordů. Expedice měla být společnou aktivitou Londýnské univerzity a jamajského ministerstva školství. Veškeré mzdy, výdaje i výlohy měly být hrazeny přes úřad kvestora na univerzitě. Královská společnost za tímto účelem zprostředkovala bankovní úvěr, ze kterého měla univerzita čerpat.

Cíl průzkumu se dobře slučoval s aktivitami Výboru pro činnost Commonwealthu, jehož členové financovali většinu královských společností a obsazovali je svými lidmi. Mělo jít o jakýsi otcovský dar novému nezávislému národu – který ovšem neměl zapomenout na své pevné pouto k Británii. Výsledky průzkumu se měly v příštích letech objevit v jamajských učebnicích. Podle jamajského ministerstva školství totiž neexistovaly žádné záznamy o tom, že by na zmíněném území byl někdy prováděn geofyzikální průzkum jakýchkoliv rozměrů. Přirozeně.

A i kdyby ano, nikdo se teď o něm zajisté nebude zmiňovat. Akademické svaté přikázání. Univerzitní zlodějna. Nikým nezpochybňovaná.

Volbu Američana Alexandra McAuliffa na místo vedoucího průzkumu přijaly královská společnost i univerzita s jistými rozpaky. Vybralo ho však jamajské ministerstvo školství. Podobné urážky ze strany bývalých kolonií musel člověk občas snést. Šlo přece o peníze, a tak nikdo neprotestoval.

Svaté přikázání.

McAuliffa napadlo, že vše je dost komplikované, aby to z akademického hlediska působilo hodnověrně. Julian Warfield rozuměl prostředí, v němž se pohyboval. Stejně jako R. C. Hammond z britské rozvědky.

Alex si začínal uvědomovat, že se bude muset rychle zorientovat.

Firma Dunstone i MI5 sledovaly své specifické cíle. A on se mohl snadno ocitnout mezi dvěma mlýnskými kameny. V jistém smyslu se tak již stalo. Teď však byl jeho starostí výběr průzkumného týmu.

Osobního přístupu používal McAuliff natolik často, aby věděl, že funguje. Nehovořil s nikým, aniž by si důkladně nepřečetl jeho práci; věděl, že každý, s kým hovoří, se již papírově osvědčil.

Kromě konkrétních oblastí expertízy ho zajímala také schopnost přizpůsobit se fyzickým a klimatickým nárokům a také dlouhodobému pobytu v uzavřené skupině.

Jeho práce byla u konce. Byl připraven.

“Sekretářka mi říkala, že jste se mnou chtěl mluvit, doktore McAuliffe.” Muž u dveří byl vedoucím katedry geofyziky, obrýlený vychrtlý akademik, který se snažil nedat Alexovi najevo svou zášť. Bylo zřejmé, že se cítí být královskou společností i jamajskou vládou podveden, poněvadž na McAuliffovo místo nebyl vybrán on.

Nedávno dokončil s vynikajícími výsledky průzkum v Anguille a mezi tímto úkolem a jamajským grantem existovalo velmi mnoho podobností.

“Můj bože,” řekl Alex. “Myslel jsem, že přijdu já za vámi.” Přistoupil ke stolu a neobratně se usmál. Právě stál u okna, sledoval přes malou tabulku skla studenty s knihami a děkoval Bohu, že již není součástí tohoto světa. “Myslím, že odpoledne budu připraven zahájit pohovory s adepty.”

“Tak brzy?”

“Hlavně díky vám, profesore Ralstone. Doporučil jste mi vynikající lidi.” To nebyla McAuliffova zdvořilost, akademičtí kandi| dáti byli skutečně dobří – tedy alespoň na papíře.

Z deseti konečných kandidátů jich přesně pět pocházelo od Ralstona; ostatních pět byli lidé na volné noze, které doporučily dvě londýnské firmy zabývající se geofyzikálním průzkumem.

“Mám chuť přijmout jen vaše lidi a s ostatními vůbec nehovořit,” pokračoval Alex a tentokráte o zdvořilost šlo.

“Ovšem ministerstvo v Kingstonu neoblomně trvá na tom, abych vyslechl i je.” McAuliff podal Ralstojnovi papír se jmény pěti neuniverzitních kandidátů.

“Ach ano. Několik jich znám,” řekl Ralston a v jeho hlase bylo znát potěšení z Alexova komplimentu. “Tihle dva jsou… manželé.”

“Cože?”

“Tvoří manželský tým. Jensenovi.”

“Jeden Jensen tu je. A ten druhý?”

“Ruth Wellsová. Je to Jensenova žena.”

“To jsem nevěděl… Nemohu říci, že by tato skutečnost hrála v jejich prospěch.”

“Proč ne?”

“Vlastně ani nevím,” odvětil Alex upřímně. “Nikdy jsem v týmu neměl manželský pár. Hloupá reakce, viďte. Znáte ještě někoho dalšího?”

“Jednoho. Ale raději ho nebudu komentovat.”

“V tom případě si přeji právě to.”

“Je to tenhle Ferguson. James Ferguson. Byl mým studentem. Velice otevřený mladík. A hrozně umíněný, jestli víte, co tím myslím.”

“Ale on je botanik, specialista na rostlinstvo, a ne geolog.”

“Jeho oborem byl terénní průzkum. Geofyziku měl jako vedlejší obor. Ale samozřejmě už je to mnoho let.”

McAuliff vzal ze stolu nějaké papíry. “Zas tak dávno to určitě nebylo. Byl teprve na třech výpravách, a všechny se uskutečnily v posledních čtyřech letech.”

“Vlastně máte pravdu. Měl byste se s ním setkat. Říkali mi, že má výbornou pověst.”

“A tady jsou vaši lidé,” řekl Alex a podal Ralstonovi druhou stránku seznamu. “Z osmi, které jste mi navrhl, jsem jich vybral pět. Máte pro mě ještě nějaká odhalení? Mimochodem, doufám, že mou volbu schvalujete.”

Ralston si seznam přečetl, upravil si brýle a našpulil rty. “Ano, myslel jsem si, že vyberete právě tyto lidi.

Jistě si uvědomujete, že ten Whitehall k nám nepatří. Doporučil ho Ústav pro karibské studie. Podle všeho geniální chlapík. Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Na svých přednáškových turné vydělává spoustu peněz.”

“Není to černoch?”

“Ano, zajisté. Zná všechny jazyky, všechny dialekty a všechny kulturní zvyklosti i odchylky na Antilách. Ve své doktorské disertaci dokázal na těchto ostrovech vysledovat dvacet sedm afrických kmenů. Od Bushwadijů až po Koromantýje. Jeho práce o indoafrické integraci se stala standardní příručkou. A kromě toho si myslím, že je to pěkný floutek.”

“Chcete se zmínit ještě o někom?”

“Ne, vlastně ne. Ale bude pro vás těžké vybrat odborníka na břidličné podloží. Na seznamu máte dva velmi slušné experty. Pokud se ovšem… nebudete řídit vaší okamžitou reakcí. V tom či onom smyslu.”

“Tomu nerozumím.”

Ralston se usmál. “Bylo by ode mne troufalé to jakkoliv dále komentovat. Mám požádat jedno z našich děvčat, aby vám ty schůzky dojednala?” dodal rychle.

“To bych vám byl vděčný, děkuji. Rád bych hovořil se všemi deseti. Každému chci věnovat hodinu, a to během několika příštích dní. Kdy a v jakém pořadí s nimi budu mluvit, záleží jen na nich.”

“Hodinu…”

“Ty, se kterými budu chtít mluvit dále, si zavolám znovu nemá smysl marnit něčí čas.”

“Ano, samozřejmě.”

Jeden zájemce se vyřadil hned, když vstoupil do McAuliffovy pracovny. Skutečnost, že byl v jednu hodinu odpoledne více opilý než střízlivý, by se snad dala vysvětlit, ovšem McAuliffovi posloužila jako zástěrka pro jeho vyřazení z daleko závažnějšího důvodu: napadal na ravou nohu. Tři lidé pak byli vyškrtnuti ze stejné příčiny: očividně trpěli předsudky vůči obyvatelům Karibiku – tenhle šířící se virus byl jakousi britskou obdobou amerického bacila Americus hispanophobiae.

Naopak Jensenovi – tedy Peter Jensen a Ruth Wellsová – byli příjemným překvapením jako jednotlivci i jako dvojice. Čerství padesátníci, bystří, sebevědomí a dobrosrdeční. Finančně zajištění bezdětní manželé, kteří žili pro svou práci i jeden pro druhého.

Jeho oborem byly rudné nerosty; jejím pak studium fosilií, tato sesterská odnož paleontologie. Výsledky jeho práce našly přímé uplatnění; její práce byla teoretičtější, ale z akademického hlediska obhajitelná.

“Mohu vám položit pár otázek, doktore McAuliffe?” zeptal se Peter Jensen příjemným hlasem a začal si plnit dýmku.

“Samozřejmě.”

“Nedá se říct, že bych toho o Jamajce věděl hodně, ale tahle výprava mi připadá zatraceně podivná. Nejsem si jist, jestli tomu správně rozumím – řekněte, co je jejím smyslem?”

Alex byl vděčný za příležitost odříkat vysvětlení vymyšlené lidmi od Dunstone. Při řeči pozorně sledoval Jensena a s úlevou si povšiml světélka pochopení v geologových očích. Jakmile skončil, odmlčel se a dodal: “Nevím, jestli jsem objasnil všechno.”

“Na to vemte jed, člověče. Lordové se zas jednou vytáhli!” Peter Jensen se zasmál a pohlédl na svou ženu. “Královská společnost si potřebovala najít nějakou činnost. A tak jí její členové ve Sněmovně lordů prostě nějakou vymysleli. Bravo! Doufám, že univerzita na tom taky něco trhne.”

“Obávám se, že rozpočet není tak velkorysý.”

“Vážně?” Peter Jensen vytáhl dýmku z úst a pohlédl na McAuliffa.

“Pak tomu skutečně nerozumím. Odpusťte, že to říkám, ale vy nejste v branži znám jako právě levný člověk… Musím ovšem dodat, že zcela oprávněně – máte výbornou reputaci.”

“Od Balkánu až po Austrálii” dodala Ruth Wellsová-Jensenová s výrazem jistého pohoršení nad manželovým chováním.

“A jestli máte zvláštní smlouvu nebo ne, do toho Peterovi nic není.”

Alex se jemně usmál. “Jste milí, oba dva. Není na tom nic zvláštního. Prostě mě dostali. Už jsem totiž na Jamajce pracoval a chtěl bych se tam znovu a často vracet. Jenže všechna povolení k průzkumu vydává vláda v Kingstonu, a ta si přeje, abych vedl tuhle výpravu. Říkejme tomu investice do budoucna.”

McAuliff znovu pozorně sledoval Petera Jensena; tuhle odpověď si dobře nacvičil. Angličan krátce pohlédl na svou ženu a znovu se zasmál, stejně jako pár vteřin předtím.

“Udělal bych to taky tak, brachu. Ovšem Bůh pomáhej průzkumu, kterému bych šéfoval já.”

“Takovému bych se vyhnula jako čert kříži,” řekla Ruth a připojila se k manželově tichému smíchu. “A koho jste vlastně vybral, smím-li se zeptat? Známe někoho?”

“Ještě nikoho. Teprve jsem začal…”

“No,” přerušil ho Peter Jensen a oči mu sršely vtipem, “jelikož ceny za dopravu jsou dnes značně přemrštěné, měl bych vám říct, že bychom rádi jeli spolu. Nějak jsme si na sebe zvykli. A pokud máte zájem jen o jednoho z nás, druhý přistoupí na poloviční mzdu.”

Pokud v Alexovi zůstaly jakékoliv pochybnosti, pak je slova Ruth Wellsové-Jensenové naprosto rozptýlila. Trefně napodobila profesorský tón svého muže a řekla: “A o té druhé půlce se dá ještě smlouvat, brachu. V našem bytě je v tuhle roční dobu zatraceně zima.”

Jensenovi budou přijati.

Třetího mimouniverzitního kandidáta Jamese Fergusona Ralston přesně popsal jako otevřeného a umíněného mladíka. McAuliffovi se však zdálo, že tyto rysy vyplývají z jeho energie a netrpělivosti. Šestadvacetiletý Ferguson byl typem člověka, který by v zatuchlém akademickém prostředí ani nepřežil, natož aby v něm vzkvétal. Alex v něm objevil mnoho ze svých mladických vlastností: neutuchající zájem o obor i odpor k prostředí, ve kterém ho studoval. Byl v tom jakýsi rozpor, ne-li přímo konflikt.

Ferguson byl na volné noze a nechal se najímat společnostmi podnikajícími v oboru zemědělského průmyslu. Jeho nejlepším doporučením byla skutečnost, že v odvětví známém vysokou nezaměstnaností byl jen zřídkakdy bez práce. James Ferguson byl široko daleko jedním z největších odborníků na vegetaci.

“Strašně rád bych se na Jamajku vrátil,” řekl mladý muž hned v úvodu předběžného pohovoru. “Před dvěma lety jsem pracoval v Port Marii pro Craftovu nadaci. Kdyby ovocná a textilní lobby umožnila na Jamajce rozvoj, stal by se podle mě z celého ostrova zlatý důl.”

“A co by bylo tím zlatem?” zeptal se McAuliff.

“Barakaová vlákna. Ve druhé fázi růstu. Dala by se z nich vyšlechtit taková odrůda banánů, že by se výrobci nylonu a polyesteru chytali za hlavu, o obchodnících s ovocem ani nemluvě.”

“Máte nějaké důkazy?”

“Už jsem je skoro měl. Právě proto mě, myslím, z nadace vyhodili.”

“Oni vás vyhodili?”

“Docela bez okolků. Nemá smysl to zakrývat; vlastně je mi to fuk, vážně. Řekli mi, že se mám držet svých úkolů. Umíte si to představit? Chci říci, že když na tom budete mít zájem, narazíte zřejmě na pár záporných posudků na mou osobu.”

“Mám zájem, pane Fergusone. O vás.”

Rozhovor s Charlesem Whitehallem McAuliffa znepokojil. Totiž – neznepokojila ho kvalita informací, kterých se mu dostalo, ale onen muž sám. Whitehall byl černošský cynický hurálondýňan, jehož kořeny i odbornost sahaly do Karibiku, ale z jehož názorů čišela touha udělat kariéru v západním světě. A jeho zjev McAuliffa přímo polekal. Na člověka, jenž napsal třídílné dějiny Karibiku a jehož práce byla podle Ralstona “standardní příručkou”, vypadal Charles Whitehall podezřele mladě – nezdál se být o nic starší než James Ferguson.

“Nenechte se mým vzhledem zmást, pane McAuliffe,” řekl Whitehall, jakmile vstoupil do místnosti a podal Alexovi ruku. “Tmavá pleť zakrývá roky lépe než světlá. Je mi čtyřicet dva let.”

“Čtete mi myšlenky.”

“To není nutné. Jsem na tuhle reakci zvyklý,” odvětil Whitehall, posadil se, přejel si rukou po drahém saku a překřížil nohy v kalhotách s jemným proužkem.

“Jelikož neplýtváte slovy, doktore Whitehalle, nebudu jimi plýtvat ani já. Proč se o ten průzkum zajímáte? Mám za to, že na přednáškovém turné byste si vydělal daleko více peněz. Geofyzikální průzkum není právě nejlukrativnější zakázka.”

“Řekněme, že finanční aspekty jsou druhotné – což je v mém případě dosti neobvyklé.” Během řeči vytáhl Whitehall z kapsy stříbrnou tabatěrku. “Abych pravdu řekl, pane McAuliffe, vrátit se do své země jako expert pod záštitou Královské dějepisné společnosti uspokojuje mé ego. Nic víc za tím není.”

Alex Whitehallovi věřil. Neboť tento muž byl jako vědec podle všeho daleko více uznáván v zahraničí než ve své vlasti. Zdálo se, že Charles Whitehall chce dosáhnout uznání úměrného jeho vzdělání, které mu intelektuální – nebo snad společenské? – kruhy v Kingstonu odepřely.

“Znáte oblast Cock Pitu?”

“Stejně jako kterýkoliv jiný neběžec. Z historického a kulturního hlediska ji však mám zmapovanou samozřejmě daleko více.”

“Říkal jste neběžec?”

“Ano. Běžci jsou lidé z kopců. Z horských vesniček. Působí jako průvodci… tedy pokud nějakého seženete. Jsou to skuteční primitivové. Koho jste do týmu vybral?”

“Cože?” Alex byl stále myšlenkami u běžců.

“Ptal jsem se, kdo s vámi bude. V tom průzkumném týmu. Docela mě to zajímá.”

“No…, všechna místa jsem ještě neobsadil. Jsou tu manželé Jensenovi – rudy a paleontologie, mladý botanik Ferguson a na analýzy zemin pak jeden můj americký přítel jménem Sam Tucker.”

“O Jensenovi jsem, myslím, slyšel. Nejsem si jist, ale myslím, že ano. Ostatní neznám.”

“A čekal jste to?”

“Upřímně řečeno ano. Projekty Královské společnosti obvykle přitahují velice renomované odborníky.” Whitehall jemně zamáčkl cigaretu o okraj popelníku.

“Jako třeba vás?” zeptal se McAuliff s úsměvem.

“Nejsem skromný,” řekl černý vědec a odpověděl na Alexův úsměv úšklebkem. “A mám o tu expedici velký zájem. Myslím, že bych se vám mohl hodit.”

McAuliff si to myslel také.

Jako druhý odborník na břidličné podloží byl uveden jistý A. Gerrard Booth. Booth se ucházel o místo na univerzitě a Ralston jej osobně doporučil následujícím způsobem: “Slíbil jsem, že vás upozorním na tyto studie a články. Domnívám se, že tento člověk by byl pro váš průzkum přínosem.” Nato Ralston předal McAuliffovi složku plnou Boothových studií o pokryvných vrstevních útvarech na tak odlehlých místech, jako je Turecko, Korsika, Zair nebo Austrálie. Alex si vzpomněl, že několik z těchto článků četl v časopise National Geologist a že je hodnotil jako přehledné a profesionálně zpracované. Ten Booth byl dobrý; ten Booth byl víc než dobrý.

« A ten Booth byl také žena. Onoho A. Gerrarda Bootha znali kolegové jako Alison Boothovou; prostřednímu jménu nevěnoval nikdo pozornost.

Alison Boothová měla tak okouzlující úsměv, jakých McAuliff viděl v životě jen málo. Byl to vlastně jakýsi polosmích – člověk by snad řekl chlapský, kdyby ovšem z Alison nevyzařovala naprostá ženskost. Její oči byly modré, živé a vyrovnané – byly to oči profesionálky. Také pevný stisk ruky prozrazoval profesionalitu. Její světle hnědé vlasy byly dlouhé, hebké a jemně zvlněné – a na tenhle rozhovor zvlášť pečlivě vykartáčované, pomyslel si Alex.

Její věk se pohyboval někde mezi sedmadvaceti a pětatřiceti; podle vzhledu se to nedalo posoudit, snad kromě vrásek od smíchu kolem očí.

Alison Boothová byla nejen víc než dobrá ve svém oboru a nejen žena; byla také – alespoň při prvním seznámení – velice příjemná a společenská. McAuliffovi se při rozhovoru s ní neustále vybavovalo slovo “profesionál”.

“Přinutila jsem Rollyho – tedy doktora Ralstona – ke slibu, že se nezmíní o tom, že jsem žena. Neodsuzujte ho za to.”

“To jste byla natolik přesvědčena, že mám něco proti ženám?”

Alison zvedla ruku a odhrnula si dlouhé jemné vlasy z pohledné tváře. “Z mé strany nešlo o žádné apriorní nepřátelství, doktore McAuliffe. Jen chápu praktické překážky s tím spojené. A vím, že je mým úkolem přesvědčit vás o své odborné způsobilosti.”

A jako by si byla vědoma téhle dvojsmyslnosti, přestala se Alison Boothová usmívat a přejela si rukou po sukni… profesionálně.

“Jsem přesvědčen, že v oblasti laboratorního i terénního výzkumu jste kvalifikovaná…”

“Myslím, že jakékoliv další ohledy jsou vedlejší,” řekla Alison s lehkým náznakem anglické lhostejnosti.

“Ne tak docela. Mohou vzniknout problémy s adaptací na prostředí, fyzické nepohodlí, ne-li dokonce strádání…”

“Řekla bych, že v tom si Jamajka nijak nezadá se Zairem nebo australskou buší. Těmihle místy jsem prošla.”

“Já vím…,” začal McAuliff.

“Rolly mi říkal,” přerušila jej Alison, “že dokud si s námi nepromluvíte, nepřijmete naše doporučení z expedic.”

“Skupinová izolace vede k falešným závěrům. K ponorkové nemoci. V minulosti jsem přišel o spoustu dobrých lidí jen proto, že na ně z nepodložených důvodů negativně reagovali jiní dobří lidé.”

“A co ženy?”

“Řekl jsem ,lidé’.”

“Já mám velmi dobrá doporučení, doktore McAuliffe. Oprávněně.”

“Vyžádám si je.”

“Mám je s sebou.” Alison rozepnula na klíně velkou koženou kabelku, vytáhla dvě obálky a položila je na kraj McAuliffova stolu. “Má doporučení, doktore McAuliffe.”

Alex se pro obálky natáhl a usmál se. Pohlédl na ženu a střetl se s ní očima. V jejím výrazu byla pobavená výzva i jistá dávka prosby.

“Proč je pro vás tenhle průzkum tak důležitý, slečno Boothová?”

“Protože jsem dobrá a tuhle práci zvládnu,” odpověděla prostě.

“Vy jste zaměstnankyní univerzity, že?”

“Na částečný úvazek – přednášky a laboratoře. Nejsem tu nastálo… mimochodem ze své vlastní vůle.”

“Takže kvůli penězům to neděláte,” poznamenal McAuliff.

“Přijdou mi vhod, ale nejsem na nich nijak závislá.”

“Nedovedu si představit, že byste byla vůbec na něčem závislá,” řekl Alex a usmál se na půl úst. Vtom si v dívčiných očích povšiml – nebo si to alespoň myslel – jakéhosi náznaku zachmuření či znepokojení, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Instinktivně se proto vyptával dále: “Ale proč právě tahle výprava? Při vaší kvalifikaci nepochybuji o tom, že máte spoustu jiných nabídek. Pravděpodobně zajímavějších a zcela určitě lépe placených.”

“Tenhle termín se mi hodí,” odpověděla tiše po přesně odměřeném zaváhání. “Z osobních důvodů, které nemají naprosto nic společného s mou kvalifikací.”

“Takže zde existují jisté důvody, proč chcete strávit delší dobu na Jamajce?”

“Ani Jamajka s tím nemá nic společného. Pro mě za mě by ten průzkum mohl být třeba v Mongolsku.”

“Chápu.” Alex vrátil obě obálky na stůl a úmyslně nasadil nezúčastněný výraz. Dívka zareagovala.

“No dobře, doktore McAuliffe. Mezi mými přáteli to není žádné tajemství.” Kabelku měla stále na klíně, ale nesevřela ji, nebylo na ní znát žádné napětí. Když promluvila, byl její hlas pevný, stejně jako pohled jejích očí. Opět z ní byla dokonalá profesionálka.

“Oslovil jste mě ,slečno Boothová’, já ale slečna nejsem. Booth je jméno mého muže. Nerada to říkám, ale naše manželství nebylo úspěšné; nedávno jsme ho ukončili. A všechna ta dobře míněná účast některých starostlivých přátel člověka v takových chvílích obtěžuje. Radši bych byla někde mimo.”

McAuliff opětoval její upřený pohled a snažil se přijít na nějaký skrytý význam jejích slov. Nějaký v nich jistě byl, ale ona mu nedovolila dále pátrat, sdělil mu to její výraz… profesionálně.

“Z odborného hlediska to není relevantní. Omlouvám se. Ale oceňuji, že jste mi to řekla.”

“Ukojil jste svou… zodpovědnost?”

“No, přinejmenším svou zvědavost.” Alex se předklonil, opřel se lokty o stůl a složil ruce pod bradou. “A navíc jste mi tím umožnila – doufám, že to není nepatřičné – požádat vás, zda byste se mnou nešla na večeři.”

“Myslím, že to záleží na tom, jakou roli to bude hrát na mém přijetí či nepřijetí.” Alisonin hlas zněl zdvořile, ale nikoliv chladně. A v jejích očích se opět zračily ony jiskřičky smíchu.

“Upřímně řečeno opravdu přičítám jisté body za večeři či pozdní oběd včetně několika skleniček s těmi, o jejichž přijetí uvažuji. Ovšem právě teď to odmítám přiznat.”

“To je vskutku odzbrojující odpověď, doktore McAuliffe,” řekla dívka, rozevřela rty a polohlasně se zasmála. “S potěšením přijímám.”

“Budu se zatraceně snažit, abych se nechoval starostlivě.

Ostatně si vůbec nemyslím, že to potřebujete.”

“A já jsem si jistá, že nejste nudný společník.”

“Nijak zvlášť.”

5

McAuliff stál na rohu High Holborn a Chancery Lané a díval se na hodinky. Ručičky zářily do zamlžené londýnské tmy a ukazovaly 23:40. Prestonův rolls-royce měl deset minut zpoždění.

Nebo se snad vůbec neobjeví. Alex dostal instrukce, že pokud auto do půlnoci nepřijede, má se vrátit do hotelu Savoy a bude mu oznámen termín další schůzky.

V určitých chvílích si musel připomínat, čí tajné rozkazy vlastně v dané chvíli plní, a přemýšlel, zda by mohl být sledován. Byl to ponižující způsob života: neustálé vědomí souvislostí, které z člověka činí uzlíček strachu. Žádné romány o stínovém světě spiklenců se nezmiňovaly o obrovské potupě, které se lidem v tomto světě dostává. Veškerá nezávislost byla tatam; člověk se dusil.

Tahle večerní schůzka s Warfieldem zapříčinila téměř panický McAuliffův telefonát Hammondovi, neboť ten si s ním domluvil schůzku na ráno. Lépe řečeno McAuliff o ni požádal a Hammond určil dobu a místo. Jenže ve 22:20 se ozvala společnost Dunstone: buďte na křižovatce High Holborn a Chancery Lané v 23:30, tedy za hodinu a deset minut.

Hammond nejdříve nebyl k nalezení. Jeho vysoce utajený soukromý telefon na MI5 prostě nikdo nebral. Žádné jiné číslo Alexovi nedali a Hammond ho opakovaně upozorňoval, aby nikdy nevolal k němu do kanceláře. Stejně tak mu nikdy neměl volat ze svého pokoje v hotelu Savoy. Hammond zkrátka neměl důvěru k telefonním ústřednám těchhle institucí. Ani k volně přístupným frekvencím mobilních telefonů.

A tak musel Alex vyjít na ulici Strand a volat z barů a telefonních budek tak dlouho, než Hammondův telefon někdo vzal. Byl si jist, že je kýmsi sledován, a tak musel pokaždé, když marně zavěsil sluchátko, předstírat mrzutost. Přistihl se, že si instinktivně vymyslel lež pro případ, že by měl Warfield nějaké otázky.

Bude tvrdit, že se snažil zavolat Alison Boothové, aby zrušil pozvání k obědu na příští den. Společný oběd spolu skutečně domluven měli. Alex ho ani v nejmenším neměl v úmyslu zrušit, ale tahle historka zněla poměrně hodnověrně. Vždy stavit na částečně pravdivých skutečnostech… Postoj a reakce. MI5.

Nakonec Hammondův telefon zvedl muž, jenž Alexovi nezúčastněně oznámil, že Hammond odešel na druhou večeři.

Na druhou večeři! Panenko skákavá…! Celosvětové kartely, mezinárodní spiknutí na nejvyšších místech, finanční úmluvy… a on si jde na druhou večeři.

Suchým tónem, který kontrastoval s McAuliffovou úzkostí, mu onen muž sdělil, že Hammonda uvědomí. Alex se s tím nespokojil; naléhal, aby byl Hammond na telefonu tak dlouho, než se s ním Alex po schůzce s Warfieldem znovu spojí – i kdyby měl čekat celou noc.

Hodinky již ukazovaly 23:45, ale rolls-royce St. James stále nepřijížděl. Alex se rozhlédl a spatřil na High Holborn pár chodců prodírajících se hustou mlhou. Uvažoval, který z nich – pokud nějaký – s ním má něco společného. Stal se z něj uzlíček strachu.

A také přemýšlel o Alison. Ten den spolu večeřeli již potřetí za sebou; tentokráte tvrdila, že si musí připravit přednášku, a tak skončili brzy. Vzhledem ke komplikacím, které poté nastaly, to bylo vlastně dobře.

Alison byla zvláštní dívka. Profesionálka, která dobře ukrývala svou zranitelnost a která nikdy neopustila onu ulitu dobré nálady, jež ji chránila. Ten její polosmích, ty teplé modré oči, ty pomalé a elegantní pohyby rukou… to vše kolem ní vytvářelo jakýsi ochranný štít.

Rozhodnutí vybrat ji na první místo nebylo nijak obtížné.

Z profesionálního hlediska byla daleko nejlepší uchazečkou. Alex se považoval za jednoho z nejlepších specialistů přes horninová souvrství na obou stranách Atlantiku – a přesto si nebyl jistý, jestli by chtěl svými expertízami konkurovat těm jejím. Alison Gerrard Boothová byla opravdu dobrá.

A moc milá. Prostě ji na Jamajce chtěl.

Připravil si různé argumenty pro případ, že by ji ty zatracené Warfieldovy databáze vyřadily. A právě konečné ujasnění jeho volby mělo být tématem této noční schůzky. Kde, sakra, vězí ten zatracený černý koráb? Bylo za deset minut dvanáct.

“Promiňte, pane,” ozval se za McAuliffem hluboký, téměř hrdelní hlas. Alex se otočil a spatřil muže přibližně svého věku v tmavě hnědém saku; vypadal jako přístavní nebo stavební dělník.

“Ano?”

“Jsem v Londýně poprvé, pane, a obávám se, že jsem zabloudil.”

Muž ukázal na cedulku s názvem ulice, která byla přes hustou mlhu sotva vidět. “Tady stojí ,Chancery Lané’, což je zřejmě blízko místa zvaného Hatton Garden, kde se mám setkat s přáteli. Ale nemohu to místo najít, pane.”

Alex kývl nalevo. “Je to támhle, dva až tři bloky odtud.”

Muž znovu s přihlouplým výrazem ukázal Alexovým směrem.

“Támhle?”

“Přesně tak.”

Muž několikrát zatřásl rukou, jako by chtěl svá slova zdůraznit. “Jste si jist, pane?” A pak ztišil hlas a rychle promluvil: “Nijak nereagujte, pane McAuliffe. Pokračujte, jako byste mi stále vysvětloval cestu. Pan Hammond se s vámi setká v Soho, v non-stop klubu zvaném Owl of Saint George. Bude tam na vás čekat. Až přijdete, zůstaňte u baru, on vás vyhledá. A nedělejte si starosti, že je moc hodin… Pan Hammond si nepřeje, abyste mu znovu volal. Jste totiž sledován.”

McAuliff polknul, zbledl a mávl rukou – snad až příliš okatě ve směru Hatton Garden. I on promluvil rychle a tiše. “Ježíšikriste! Jestli sledují mě, tak vás také!”

“S takovými věcmi počítáme.”

“Vaše přítomnost se mi nelíbí. Co teď řeknu Warfieldovi? Aby mě pak vyhodil v Soho?”

“A proč ne? Řeknete, že máte chuť trochu flámovat. Zítra ráno stejně nic nemáte. Američané Soho milují; je to naprosto hodnověrné. Navíc o vás víme, že ačkoliv nejste žádný hazardní hráč, občas si rád zasázíte.”

“Kristepane! A jaký mám podle vás pohlavní život?”

“I to bych vám mohl sdělit, ale raději to neudělám.” Hlas zesílil a opět nabral hrdelní přízvuk. “Děkuji vám, pane. Jste velice laskav. Určitě své přátele najdu.”

Muž rázně vykročil do mlhy směrem k Hatton Garden. McAuliff cítil, jak se celé jeho tělo otřáslo, a rozklepaly se mu ruce. Aby se uklidnil, sáhl do kapsy pro cigarety. Chladný kov zapalovače mu opět vrátil sebejistotu.

Bylo za pět minut dvanáct. Počká do půlnoci, vydrží ještě pár minut a pak odejde. Instrukce zněly, že se má “vrátit do hotelu Savoy”, kde mu bude oznámen termín další schůzky. Znamenalo to snad, že náhradní schůzka se uskuteční ještě tuto noc? Nebo snad ráno? Nebo příkaz “vrátit se do hotelu Savoy” prostě znamenal, že už tady na rohu High Holborn a Chancery Lané nemusí čekat a má pro celý večer volno?

Slova zněla jasně, ale dala se interpretovat různým způsobem. Kdyby Alex chtěl, mohl by – samozřejmě s několikerým přesedáním – jet do Soho za Hammondem. Síť pozorovatelů jistě potvrdí, že se Warfield na schůzku nedostavil. Ta možnost byla otevřená.

Bože můj! pomyslel si Alex. Co se to se mnou děje? Slova a jejich významy… možnosti a alternativy. Interpretace… příkazů! Kdo mu to, sakra, dává příkazy!? On přece není člověk, který by se nechal komandovat!

Avšak když pozvedl cigaretu ke rtům, roztřásla se mu ruka a on si uvědomil, že přesně takovým člověkem alespoň po jistou dobu je. Ocitl se v pekle, a pomyšlení, že svoboda teď musí počkat, mu připadalo nesnesitelné.

Ručičky na hodinkách se překryly. Nastala půlnoc. K čertu se všemi! Odejde! Zavolá Alison a řekne jí, že by se rád stavil na skleničku… zeptá se jí, jestli ho pozve. Hammond v Soho může čekat celou noc. Kde to vlastně sedí? V Owl of Saint George. Zatraceně pitomé jméno! Čert ho vem!

Ve směru od Newgate se z mlhy vynořil rolls-royce, jeho hluboce znějící motor zaburácel a mocně se rozlehl jinak ztichlou ulicí. Vůz zamířil k obrubníku a přímo před McAuliffem prudce zastavil. Řidič vystoupil, kvapně oběhl dlouhou přední kapotu a otevřel Alexovi zadní dveře.

Vše se seběhlo tak rychle, že McAuliff zmateně odhodil cigaretu a nastoupil; nedokázal se přizpůsobit náhlé změně plánů.

V pravém rohu ohromného zadního sedadla seděl Julian Warfield a rozlehlý interiér vozu ještě zvýrazňoval jeho chatrnou tělesnou konstrukci.

“Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat až do poslední minuty, pane McAuliffe. Trochu jsem se zdržel.”

“Vždycky své obchody zakládáte zpoloviny na tajnostech a zpoloviny na šokovém efektu?” zeptal se Alex, usadil se na sedadle a s úlevou si uvědomil, že může mluvit bez servítku.

Warfield odpověděl svým těžkým smíchem starce. “Ve srovnání s Rossem Perotem jsem úplný břídil.”

“Přesto mě zatraceně vyvádíte z míry.”

“Nedáte si něco k pití? Preston tady má vestavěný bar.” Warfield ukázal na plstěnou zadní stranu předního sedadla. “Stačí zatáhnout za popruh.”

“Ne, děkuji. Možná se někde napiju později, teď ne.” Jen klid. Jen klid, McAuliffe, pomyslel si. Propánakrále, nebuď tak okatý.

Hammond může čekat celou noc. Ještě před dvěma minutami jsi ho tam skutečně chtěl nechat dřepět!

Starý pán vytáhl z kapsy saka obálku. “Nejprve vám sdělím dobrou zprávu. Proti nikomu nemáme větších námitek, snad až na jisté drobnosti. Na druhé straně se domníváme, že jste svou volbu provedl dosti důmyslně…”

Podle Warfielda byla první reakce lidí od Dunstone na McAuliffovu volbu negativní. Nikoliv z hlediska utajení – a až na ony jisté drobnosti ani z hlediska kvality. Zde McAuliff svůj domácí úkol splnil. Šlo o otázku koncepce. Myšlenka zařadit do geologické průzkumné expedice ženy byla okamžitě odmítnuta. Důvodem snad nebyla slabost takového týmu, ale každopádně jeho menší síla. Jakýkoliv projekt, který předpokládal cestování, byl tradičně záležitostí mužů; ženský prvek zde představoval znepokojivý aspekt. Mohl vést jedině ke komplikacím – v jakémkoliv počtu.

“A tak jsme vyškrtli hned první dvě vaše volby, byť jsme si byli vědomi, že vyloučením Wellsové přijdete také o jejího manžela, o toho Jensena… Věděli jsme, že nebudete mít radost, když vám zamítneme tři z prvních pěti, ale že to nakonec pochopíte…

A pak mi to došlo. Hrome, vždyť vy jste myslel daleko víc dopředu než my všichni dohromady!”

“Nešlo mi o žádnou strategii, Warfielde. Prostě jsem sestavil nejlepší tým, který jsem sestavit mohl.” McAuliff cítil, že tuto poznámku si nemůže odpustit.

“A sestavil jste tým skvělých kvalit. Ovšem zařazení těch dvou žen, z nichž obě jsou ve svých oborech špičky a jedna je provdána za jiného člena expedice, bylo vynikajícím tahem, byť možná podvědomým.”

“Proč?”

“Protože týmu dodává – dodávají – jedinečný ráz nevinnosti. Jakýsi nádech učenosti – což je aspekt, který jsme přehlédli. Nadšený tým mužů a žen… na expedici financované Královskou společností… jaký rozdíl oproti čistě mužským průzkumným expedicím! Vskutku, velice pozoruhodné.”

“Tohle mým záměrem nebylo. Velice nerad vás vyvádím z omylu.”

“Vůbec mne nevyvádíte z omylu. Výsledek je stejný. Nemusím snad ani dodávat, že jsem na tento aspekt poukázal před ostatními a oni mi okamžitě dali za pravdu.”

“Mám pocit, že vy můžete poukázat na cokoliv a ostatní vám dají za pravdu vždy. A co jste měl na mysli těmi jistými drobnostmi!”

“Říkejme tomu raději vedlejší informace, které byste možná rád vzal v úvahu.” Starý pán se natáhl a rozsvítil lampičku. Poté vytáhl ze svrchníku několik složených papírů, rozložil je a položil na obálku. Upravil si brýle a letmo prohlédl první papír. “Manželé Jensen a Wellsová. Aktivně se angažují v levicových politických kruzích. Mírové pochody, demonstrace a tak podobně.”

“To s jejich prací nijak nesouvisí. Pochybuji, že budou nějak politicky angažovat jamajské domorodce.” McAuliff mluvil záměrně unaveným tónem. Pokud Warfield hodlá nadnášet jen takové “drobnosti”, dá mu Alex najevo, že je považuje za irelevantní.

“Na Jamajce panuje obrovská politická nestabilita – ba přímo neklid, abych se vyjádřil přesněji. Není v našem zájmu, aby se někdo z našich lidí v těchto otázkách jakkoliv angažoval.”

McAuliff se zavrtěl na sedadle a pohlédl na drobného starce úzké sevřené rty, papíry na tenkých stehnech, kostnaté prsty v kalném žlutém světle, které dodávalo jeho letitým údům sinalý nádech. “Kdyby došlo k situaci – což si neumím představit -, že se Jensenové budou politicky ozývat, utiším je… Na druhé straně pro vás může být zařazení podobných lidí přínosem. Lidí, kteří by pro Dunstone jen stěží pracovali vědomě.”

“Ano,” pronesl Warfield tiše. “To nás také napadlo… Co ten Ferguson? U Craftovy nadace narazil na problémy.”

“Pokud na něco narazil, pak na potenciálně velmi významný objev týkající se barakaových vláken. A Crafta i jeho obchodní partnery to k smrti vyděsilo.”

“My s Craftem žádné spory nemáme. A ani je mít nechceme. Skutečnost, že je Ferguson v expedici, by mohla vyvolat nepříjemné otázky. Craft má na Jamajce výbornou pověst.”

“Nikdo není tak dobrý jako Ferguson a rozhodně ne jeho hlavní protikandidát. A i ten byl daleko lepší než všichni ostatní. Budu Fergusona držet od Crafta stranou.”

“To je nezbytně nutné. Jinak bychom ho nemohli schválit.”

Černý Charles Whitehall, tenhle učený světák, byl podle dunstoneovských databank psychický ztroskotanec. Politickým smýšlením to byl konzervativec – černý konzervativec, který kdyby zůstal na Jamajce, možná by už vedl kingstonské reakcionáře. Na rodném ostrově však Whitehall neměl budoucnost a on si to naštěstí včas uvědomil. Trpce však tuto skutečnost snášel. Warfield ovšem neopomněl rychle dodat, že tato negativní zpráva je vyvážena skvělými Whitehallovými výsledky na akademickém poli – více než vyvážena. I Whitehallův zájem o průzkum byl rozhodně pozitivním faktorem; jeho přijetí sejme z projektu jakoukoliv nálepku komerčnosti. Ale aby nebylo komplikací u tohoto složitého muže málo, byl Whitehall držitelem černého pásku třídy AAA v jukatu, což je náročnější a nebezpečnější odnož juda.

“Na naše kontakty v Kingstonu učinilo jeho jmenování velký dojem. Mám podezření, že mu nabídnou místo na Karibské univerzitě. A on ho zřejmě přijme, pokud mu slíbí dost peněz… No, přejděme k poslednímu návrhu.” Warfield si sundal brýle, položil je na klín k papírům a začal si třít svůj tenký kostnatý nos.

“Paní Boothová… paní Alison Gerrard Boothová.”

Alex vycítil náznak nelibosti. Warfield mu již sdělil, že Alison je přijatelná; Alex však nechtěl slyšet všechny ty intimní, soukromé informace vyhrabané odkudsi bezejmennými lidmi z Dunstone nebo jejich bzučícími mašinami.

“Co je s ní?” zeptal se McAuliff opatrným hlasem. “Její výsledky hovoří samy za sebe.”

“To nepochybně ano. Je nanejvýš kvalifikovaná… A nanejvýš dychtivá odjet z Anglie.”

“Vysvětlila mi to. A já její vysvětlení přijal. Právě se rozvedla a její současná osobní situace není nikterak příjemná.”

“To vám řekla?”

“Ano. Věřím jí.”

Warfield si znovu nasadil brýle a otočil list papíru, který měl před sebou. “Obávám se, že je v tom ještě něco více, pane McAuliffe. Řekla vám, kdo byl její manžel? A čím se živil?”

“Ne. A já se jí na to neptal.”

“No…, myslím, že byste to měl vědět. David Booth pochází z rodiny společenských prominentů – přímo aristokracie -, kteří však už celou generaci nevydělali ani libru. Je spoluvlastníkem jisté firmy zabývající se exportem a importem, jejíž účetní knihy vypovídají o těžko udržitelném živoření… A přesto si pan Booth žije nadmíru dobře. Několik domů – v Británii i na kontinentu -, drahá auta, členství v prestižních klubech. Rozporuplné, že?”

“To bych řekl. Jak to dokáže?”

“Drogy,” pronesl Julian Warfield tak suše, jako by právě sděloval dnešní datum. “David Booth pracuje jako kurýr pro francouzsko-americký kartel se základnami na Korsice a v Marseilles.”

Na několik okamžiků se oba muži odmlčeli. McAuliff pochopil souvislosti a konečně promluvil: “Paní Boothová se účastnila průzkumů v Zairu, Turecku a na Korsice. Naznačujete mi, že je také zaangažována?”

“Možná ano, ale není to pravděpodobné. A když, tak nevědomě. Koneckonců se s tím chlapem rozvedla. Tvrdíme ale, že se bezpochyby o aktivitách svého muže dozvěděla a bojí se zůstat v Anglii. Domníváme se, že nemá v úmyslu se sem vrátit.”

Znovu na chvíli nastalo ticho, než ho McAuliff přerušil. “Když jste řekl, že se ,bojí’, zřejmě jste mi chtěl naznačit, že jí někdo vyhrožoval.”

“Je to docela možné. Všechno, co ví, by pro ni mohlo být nebezpečné. Booth nepřijal zprávu o rozvodu příliš dobře. Ne z hlediska nějaké náklonnosti k ní – je to pěkný sukničkář -, nýbrž, jak se domníváme, z důvodů souvisejících s jeho obchodními cestami.” Warfield znovu složil listiny a strčil si je zpět do kapsy svrchníku.

“No,” řekl Alex, “to je ovšem… malá bomba. Nejsem si jist, zda jsem na ni připraven.”

“Tyhle informace o paní Boothové jsem vám poskytl proto, že byste na ně podle našeho názoru stejně přišel. Chtěli jsme vás jen připravit… a ne vás odradit.”

McAuliff se ostře otočil a pohlédl na Warfielda. “Chcete ji mít v týmu, protože by se vám… mohla hodit. A to nikoliv z geologických důvodů.” Jen klid, McAuliffe. Klid!

“V těchto složitých dobách je možné cokoliv.”

“To se mi vůbec nelíbí!”

“Protože jste to nedomýšlel. Podle našeho názoru bude na Jamajce v neskonale větším bezpečí než v Londýně… Záleží vám na ní, viďte? Tento týden jste se s ní vídal dosti často.”

“A taky se mi nelíbí, když mě někdo sleduje.” Na víc se Alex nezmohl.

“Vše bylo učiněno v zájmu vaší ochrany a jen v nejnutnější míře,” odvětil Warfield rychle.

“Ochrany proti čemu? A před kým, prokristapána?” McAuliff vytřeštil na starce oči a uvědomil si, jak moc se mu ten člověk protiví. Uvažoval, zda bude Warfield v otázce Alexovy ochrany sdílnější než Hammond. Nebo jestli přizná existenci prvního průzkumného týmu na Jamajce. “Myslím, že mám právo to vědět,” dodal vztekle.

“Dozvíte se to. Ovšem nejdříve bych vám rád ukázal tyto listiny. Doufám, že vás plně uspokojí.” Warfield otevřel nezalepenou obálku a vytáhl několik tenkých listů připnutých k jedinému archu dopisního papíru. Byly to nazelenalé průklepy rozvláčné předběžné dohody, kterou Alex podepsal před týdnem na Belgrave Square. Alex se natáhl, rozsvítil lampičku na své straně, vzal Warfieldovy papíry a přehnul průklepy pod dopisní papír. Nejednalo se ovšem o dopisní papír; byla to xeroxová kopie převodního příkazu z newyorské Chase Bank. Čísla hovořila jasně: na levé straně byla uvedena částka převedená na jeho účet jistým švýcarským koncernem; na pravé straně pak maximální možné daňové srážky z této částky odvedené švýcarským úřadům a finančnímu úřadu Spojených států. Čistá hodnota transakce byla 1 270 000 dolarů.

Alex pohlédl na Warfielda. “První platba měla činit dvacet pět procent z celkové výše kontraktu, a to po zahájení průzkumu. Dohodli jsme se, že za zahájení bude považován přílet do Kingstonu. Před tímto datem mi máte hradit pouze přímé výdaje, a pokud se nedohodneme, mám za každý den strávený zde obdržet pět set dolarů kompenzace za zmařený čas. Proč ta změna?”

“Byli jsme velice potěšeni vašimi předběžnými rozhovory. Chtěli jsme tím vyjádřit svou spokojenost.”

“Nevěřím vám…”

“A kromě toho,” pokračoval Warfield, aby přerušil Alexovu námitku, “k žádné změně smlouvy nedošlo.”

“Vím snad, co jsem podepsal.”

“Zřejmě ne dost dobře… No tak, přečtěte si tu dohodu. Jasně v ní stojí, že vám bude zaplaceno minimálně dvacet pět procent, a to nejpozději na konci dne určeného jako začátek průzkumu. Nepíše se tam nic o částce vyšší než pětadvacet procent a nejsou tam žádná omezení týkající se předčasného uhrazení částky… Mysleli jsme, že vás to potěší.” Starý pán sepjal své drobné ruce úplně jako Gándhí – ovšem v obleku ze Savile Row.

McAuliff si znovu přečetl převodní příkaz z Chase Bank. “Tento převodní příkaz slouží jako úhrada za služby provedené k dnešnímu dni.’ Tady to stojí černé na bílém. Měl byste velké problémy získat tu částku zpět, kdybych nakonec na Jamajku neodjel. A vezmu-li v úvahu tu vaši paranoidní snahu o utajení, pochybuji, že byste se o to vůbec snažil. Ne, pane Warfielde, tohle mi k vám nesedí.”

“Důvěra, pane McAuliffe. Vaše generace tento aspekt přehlíží.” Warfield se shovívavě usmál.

“Nechci být drzý, ale nemyslím si, že vy sám jste ji někdy k někomu měl. Alespoň ne tímto způsobem. Vy jste manipulátor a ne naivní snílek… Znovu vám opakuji: nesedí mi to k vám.”

“No dobrá.” Warfield uvolnil sepjaté ruce, ale stále ve žlutém světle setrvával v gándhíovské póze. “To mě přivádí zpět k vaší ochraně, o které jsem hovořil a na kterou se zcela po právu ptáte. Jste jedním z nás, Alexandře Tarquine McAuliffe. Jste velmi důležitou a podstatnou součástí plánů firmy Dunstone. A jako projev uznání za váš přínos společnosti jsme doporučili členům naší správní rady, aby vás přijali do svých řad – samozřejmě důvěrně.

Částka, kterou jste obdržel, je vaším počátečním podílem na odměnách, které vám jakožto jednomu z nás přísluší. A máte pravdu v tom, že převádět tak vysokou částku jinou formou by ke mně opravdu nesedělo.”

“Kam tím, sakra, míříte?”

“Mám-li se vyjádřit poněkud lapidárněji, nesnažte se nás odmítnout. Rozhodl jste se dobrovolně participovat na naší práci. Pokud byste někdy z jakéhokoliv důvodu dospěl k závěru, že s postupem firmy Dunstone nesouhlasíte, nepokoušejte se od ní odejít. Nikdo vám to nikdy neuvěří.” Starý pán se usmál a McAuliff na něj vytřeštil oči. “A proč bych to dělal?” zeptal se tiše.

“Protože máme důvody se domnívat, že jsou zde jisté… prvky, které se ze všech sil snaží zastavit náš rozkvět. Mohou se pokusit vás kontaktovat; možná to již udělali. Vaše budoucnost je u nás. U nikoho jiného. Po stránce finanční, snad i ideové… a to vše naprosto legálně.”

Alex se zadíval jinam. Rolls pokračoval západně na New Oxford Street, pak jižně na Charing Cross Road a znovu západně na Shaftesbury Avenue. Blížili se ke křiklavě barevným světlům Piccadilly Circus, rozmazaným hustou mlhou.

“Ke komu jste se to dnes večer tak zuřivě snažil dovolat?” Úsměv z Warfieldovy tváře zmizel.

McAuliff na něj od okna pohlédl. “Ne že by vám do toho něco bylo, ale volal jsem – nikoliv zuřivě – paní Boothové. Zítra spolu jdeme na oběd. A jestli jsem se choval rozčileně, pak jen proto, že sjednáváte schůzky na poslední chvíli a že jsem ji nechtěl rušit po půlnoci.

Komu si myslíte, že jsem volal?”

“Neměl byste se chovat tak nepřátelsky…”

“Já zapomněl,” skočil mu Alex do řeči. “Vy se mě jen snažíte ochránit. Před… jistými prvky.”

“Mohu je definovat poněkud přesněji.” Oči Juliana Warfielda se do Alexe zavrtaly s takovou intenzitou, jakou u něj Alex nikdy předtím neviděl. “Lhát mi by nemělo smysl, a tak od vás očekávám pravdivou odpověď. Co vám říká slovo ,Halidon’, pane McAuliffe?”

6

Ohlušující hysterická disharmonie acid rocku vyvolávala v uších až hmatatelný pocit bolesti. Také oči slzely pod vrstvami těžkého a hustého kouře – a nos okamžitě zareagoval na štiplavou vůni tabáku, proloženou nasládlým pachem hašiše a trávy.

McAuliff se prodíral spletí pružných těl, jemně, ale rázně od sebe odstrkoval mávající paže a mačkající se ramena, aby se nakonec dostal až ke konci baru. Zábava v Owl of Saint George byla v nejlepším proudu. Na zdech a stropě vybuchovala v rytmických crescendech křiklavá světla; těla tanečníků byla chvíli předkloněná, chvíli nakloněná, ale nikdy ne vzpřímená; všichni se pohupovali a křečovitě svíjeli.

Hammond seděl v půlkruhovitém boxu s pěti společníky: se dvěma muži a třemi ženami. Alex se zastavil a ukryt za tanečníky si prohlédl Hammondovu společnost. Byl to zábavný pohled, ale ne v ironickém slova smyslu – byl prostě legrační. Hammond i jeho kolega středního věku na protější straně stolu byli oblečeni “seriózně”, stejně jako dvě ze tří žen, rovněž po čtyřicítce.

Zbývající pár byl mladý, uvolněný a ležérně oblečený. Každý se musel okamžitě dovtípit: rodiče se snaží překonat generační rozdíl, cítí se nesví, ale statečně bojují.

McAuliff si pamatoval slova muže na High Holborn. Zůstaňte u baru, on vás vyhledá. Zamířil proto k barovému pultu, naklonil se až na délku paže k černému barmanovi s afrem na hlavě a zakřičel mu do ucha objednávku. Byl zvědav, jestli se Hammond ozve. Nechtěl čekat dlouho, měl mu mnoho co říct.

“Promiňte, ale nejmenujete se náhodou McAuliff?” Křikem vyřčená otázka Alexe tak vylekala, že rozlil pití. Stál u něj onen mladý muž od Hammondova stolu. Hammond zjevně neztrácel čas.

“Ano. Proč?”

“Poznali vás rodiče mé dívky. Požádali mě, abych vás pozval ke stolu.”

Následující chvíle McAuliffovi připadaly jako hra uvnitř hry. Krátká estrádní etuda se strojeně familiárním dialogem zahraná před znuděnými zraky ostatních, daleko dychtivějších herců. Ovšem s překvapivým závěrem, který v Alexových očích vrhl na Hammondovy schopnosti velmi příznivé světlo. Ukázalo se, že Alex onoho muže středního věku sedícího naproti Hammondovi skutečně zná. I jeho ženu. Samozřejmě nijak dobře, ale znali se. Při svých dřívějších cestách do Londýna se s nimi dvakrát či třikrát setkal. Nepatřili však k oněm snadno zapamatovatelným lidem, které člověk pozná na ulici nebo v Owl of Saint George – pokud se nějak nepřipomenou.

Hammond byl představen svým pravým jménem a McAuliffa posadili vedle něj.

“Jak jste to, sakra, zorganizoval?” zeptal se Alex po pěti mučivých minutách škrobeného dialogu a vzpomínání na nevzpomenutelné. “Oni vědí, kdo jste?”

“Příležitostně se usmějte,” odvětil Hammond a sám se klidně a nenuceně usmál. “Domnívají se, že patřím někam do velké vládní pyramidy, kde ve spoře osvětlené místnosti provádím kejkle s čísly… Tahle opatření byla nezbytná. Warfield na vás zdvojnásobil počet lidí. Nemáme z toho radost: mohli si nás všimnout, byť je to samozřejmě nepravděpodobné.”

“Něco zjistili, za to vám ručím.” Alex vycenil zuby, ale jeho úsměv byl falešný. “Musím vám toho hodně říct. Kde se můžeme setkat?”

“Tady. Teď,” odpověděl Angličan. “Čas od času promluvte i s ostatními, ale jinak náš rozhovor nevzbudí sebemenší podezření. A na jeho základě se můžeme zítra či pozítří sejít na skleničku nebo spolu poobědvat.”

“To nepůjde. Pozítří ráno odjíždím do Kingstonu.” Hammond se zarazil se skleničkou u úst. “Tak brzy? To jsme nečekali.”

“Ve srovnání s něčím jiným je to naprosto bezvýznamné… Warfield ví o Halidonu. Totiž ptal se mě, co o něm vím já.”

“Cože?”

“Pane McAuliffe?” ozvala se z protější strany stolu hlasitá otázka. “Jistě znáte Bensonovy z Kentu…”

Dokonalé načasování, pomyslel si Alex. Hammond reagoval na jeho informaci s ohromením. S úžasem, který se rychle změnil ve vzteklé přitakání. A následující rozhovor o jakýchsi Bensonových poskytne Hammondovi čas k přemýšlení. A Alex chtěl, aby Hammond přemýšlel.

“Co přesně řekl?” zeptal se po chvíli Hammond. Otáčející se křiklavá světla nyní promítala své ostré obrazce na stůl a dodávala agentovi groteskní výraz. “Slovo od slova.”

“,Co vám říká slovo ,Halidon’?’ To je doslovný citát.”

“A vaše odpověď?”

“Jaká odpověď? Žádnou jsem neměl. Řekl jsem mu, že je to město v New Jersey.”

“Co prosím?”

“Halidon, stát New Jersey. To je město.”

“Zřejmě se to jinak píše… Přijal tuhle vaši nevědomost?”

“Proč by neměl? Vždyť to opravdu nevím.”

“Dal jste nějak najevo, že jste už to slovo slyšel? Je to nesmírně důležité!”

“Ne… ne, myslím, že ne. Vlastně jsem myslel na něco jiného. Na několik jiných věcí…”

“Nadnesl pak Warfield tuhle otázku znovu?” přerušil ho agent.

“Ne. Pronikavě se na mě díval, ale už se o tom nezmínil… Co myslíte, že to znamená?”

Náhle se ke stolu krouživým pohybem připotácel jakýsi zfetovaný tanečník se zastřeným pohledem a bezvládně rozevřenými rty. “Kohopak to tu nevidím – mámy a táty!” řekl splývavým a tvrdým yorským přízvukem. “Hlídáš tu svý dětičky, mamko?”

“Sakra!” Hammond rozlil skleničku.

“Zavolej lokaje, taťko. A napiš to na starého Edinburgha. Je to můj přítel! Starý dobrý Edinburgh.”

Zmámený tanečník zmizel stejně rychle, jako se přihnal. Ostatní přítomní středního věku vyjadřovali Hammondovi účast a zároveň nadávali na hosty v klubu, zatímco mladá dvojice se je ze všech sil snažila upokojit.

“To je v pořádku, nic se neděje,” řekl agent dobromyslně. “Jsem jen trochu mokrý, to nic.” Vytáhl kapesník a začal se utírat.

Všichni u stolu se vrátili ke svým dřívějším – individuálním rozhovorům. Angličan se otočil k McAuliffovi a jeho odevzdaný úsměv kontrastoval s jeho slovy. “Mám necelou minutu; v případě nutnosti vás budeme kontaktovat zítra.”

“Chcete říct, že ta… kolize byl signál?” “Ano. A teď mě poslouchejte a všechno si pamatujte. Nemám čas to opakovat. Jakmile dorazíte do Kingstonu, budete chvíli sám. Upřímně řečeno jsme nebyli připraveni, že odjedete již tak…”

“Okamžik!” přerušil ho McAuliff hlubokým a vzteklým hlasem. “K čertu s vámi! Vy poslouchejte… a pamatujte si! Zaručili jste mi naprostou bezpečnost a kontakt čtyřiadvacet hodin denně. Pouze na základě toho jsem souhlasil…”

“Na tom se nic nezměnilo,” skočil mu Hammond rychle do řeči a téměř otcovsky se usmál – v rozporu s nepřátelstvím, které se mezi nimi rozhostilo. “Vždyť vy máte kontakt; naučil jste se nazpaměť osmnáct, dvacet jmen…”

“Ale na severu země a ne v Kingstonu! A vy mi máte poskytnout kontakt v Kingstonu!”

“Budeme se snažit dát vám ho zítra.”

“To nestačí!”

“Bude muset, pane McAuliffe,” řekl Hammond chladně. “Východně od Victoria Parku je v Kingstonu na Duke Street obchod s rybami zvaný Tallon’s. Budete-li v nejkrajnějším případě – a jen tehdy – potřebovat předat nějaké informace, vyhledejte majitele. V pravé ruce má artritidu. Ale upozorňuji vás, je schopen pouze předávat informace. K ničemu jinému vám nebude… A teď už opravdu musím jít.”

“Chci vám říct ještě pár věcí.” Alex položil ruku Hammondovi na rameno. “Ty budou muset počkat…”

“Alespoň jednu věc… Alison Boothová. Vy jste to věděli, že?”

“O jejím manželovi?”

“Ano.”

“Věděli. Upřímně řečeno jsme si nejprve mysleli, že je nastrčená lidmi od Dunstone. A zatím jsme to nevyloučili… Eh, ptal jste se, co myslel Warfield svou zmínkou o Halidonu. Podle mě neví o nic více než my. A stejně dychtivě se to snaží zjistit.” S hbitostí daleko mladšího muže se Hammond zvedl, prošel kolem McAuliffa a s omluvou odešel z boxu. McAuliff se tak ocitl vedle ženy středního věku, o které se domníval, že přišla s Hammondem. Během představování nevěnoval jejímu jménu pozornost, ale když se teď na ni podíval, nemusel se na nic ptát. V jejích očích se zračily obavy – strach; snažila se ho zakrýt, ale nemohla. Její úsměv byl váhavý, upjatý.

“Takže vy jste ten mladý muž…” Paní Hammondová se zarazila a přiložila si ke rtům sklenici.

“Jak se to vezme,” řekl McAuliff a všiml si, jak se ženě třese ruka – stejně jako jemu před hodinou u Warfielda. “Při tomhle rámusu je těžké se s někým bavit. A co teprv ta příšerná světla.” Paní Hammondová jej zřejmě neslyšela nebo jeho slovům nevěnovala pozornost. Křiklavě oranžová, žlutá a nepříjemně zelená světla vypadala na její vystrašené tváři jako nějaké bizarní tetování. Je to zvláštní, pomyslel si Alex. Vůbec si Hammonda nepředstavoval jako člověka, který by mohl mít manželku nebo dokonce osobní život.

A jak tak Alex přemýšlel o těchto neočekávaných skutečnostech, žena ho náhle popadla za loket, naklonila se k němu a pod divokými oslepujícími světly a otupujícími zvuky mu zašeptala do ucha: “Proboha, běžte za ním!”

Vlnící se těla tvořila mohutnou zeď. Alex se jimi prodíral, tlačil se, přetahoval, strkal, až si nakonec, doprovázen nejrůznějšími oplzlými poznámkami, proklestil lokty cestu ven. Rozhlížel se po onom zfetovaném tanečníkovi, který dal naražením do stolu Hammondovi signál. Nebyl k nalezení.

A pak zahlédl na konci přeplněného a blyštícího se tanečního parketu trhavé pohyby několika mužů, kteří tlačili jakousi postavu zpět do úzké uličky. Byl to Hammond!

Alex si opět začal prorážet cestu skrz svíjející se stěnu těl dozadu do sálu. Jakýsi vysoký černoch mu však zastoupil cestu. “Hej, chlape! Nech toho! Patří ti to tu snad? Myslím, že ne!”

“Uhni mi z cesty! Dej ty pracky pryč, ksakru!”

“S radostí, kámo!” Černoch sundal ruce z McAuliffova kabátu, sevřel ruku v pěst a zarazil ji Alexovi do žaludku. Rána byla tak silná a překvapivá, že se McAuliff začal svíjet bolestí. I přes ostrou bolest vstal, jak nejrychleji mohl, a natáhl se po útočníkovi. Černoch mu však nějakým způsobem zkroutil zápěstí a McAuliff upadl mezi tanečníky, kteří celému incidentu prakticky nevěnovali pozornost. Než se postavil, byl již černoch pryč. Byl to zvláštní a velmi bolestný okamžik.

Z kouře a zápachu se Alexovi zatočila hlava; a pak to náhle pochopil. Hluboce se nadechl, ale dechu se mu stále nedostávalo. Rána mu sebrala mnoho sil, ale on se s neutuchající horlivostí začal znovu prodírat mezi tanečníky k úzké uličce.

Ulička vedla k toaletám: “slepičky” napravo, “kohouta” nalevo. Na konci úzké chodbičky byly dveře s ohromným visacím zámkem, který měl podle všeho hostům připomenout, že zde není východ a že v Owl of Saint George je před odchodem nutno zaplatit účet.

Zámek však byl vypáčený. Vypáčený a pak znovu zasazený do půlkulatého očka; ocelové raménko trčelo půl palce od vložky. McAuliff zámek vytrhl a otevřel dveře. Vyšel do tmavého, velmi tmavého průchodu plného plechovek a odpadků. Kromě zatažené noční oblohy a několika málo světýlek z oken nedalekých domů ve stylu ghetta tam byla naprostá tma. Před Alexem se tyčila vysoká cihlová zeď napravo od něj průchod pokračoval kolem dalších zadních východů a končil ve slepé uličce tvořené zdí. Nalevo pak byla mezi budovou klubu a další zdí mezera, která vedla na ulici. Také ta byla poseta nejrůznějšími plechovkami, jejichž přítomnost prozrazoval nepříjemný zápach.

McAuliff vyrazil do uličky, na okrajích osvětlené světlem z pouličních lamp. Byl již asi sedm metrů od chodníku, když to uviděl: malé loužičky temně červené tekutiny. Vyběhl na ulici. Dav lidí pomalu řídnul; také v Soho se blížila hodina duchů. Život čtvrti se nyní odehrával uvnitř: v soukromých klubech, ilegálních non-stop hernách a výnosných doupatech, kde byl k dostání sex na různé způsoby a za různé ceny. Rozhlédl se po chodníku a snažil se najít v pouličním ruchu něco neobvyklého: známku vzdoru či výbuchu zlosti. Nic nenašel.

Pohlédl na zem. Potůček krve byl rozšlapaný a rudé skvrny náhle končily u obrubníku. Hammonda odvezli v autě.

Náhle McAuliff ucítil, jak mu na záda dopadly čísi ruce. V posledním okamžiku se otočil stranou, s očima oslepenýma od blikotání jakéhosi neonového světla, a jen díky tomuto drobnému pohybu neupadl na silnici. Místo něj tam přes obrubník přepadl útočník – obrovitý černoch. Vletěl přímo pod kola obrovitého bentleye řítícího se závratnou rychlostí. McAuliff pocítil na tváři palčivou bolest. Auto do muže narazilo a ozvalo se srdcervoucí zaskučení, které bylo smrtelným výkřikem; skřípání kol McAuliffovi tuto neuvěřitelnou skutečnost jen potvrdilo. Bentley vyrazil vpřed, zadními koly rozdrtil svou oběť a pádil pryč.

Na rohu prudce zatočil vlevo, jeho kola se zvedla nad obrubník, pak opět zakvílela a auto se ztratilo z dohledu. Chodci křičeli, lidé pobíhali sem a tam, prostitutky zalezly do průchodů, pasáci se chytali za kapsy a McAuliff najednou stál na cestě nad znetvořenou zkrvavenou mrtvolou a uvědomil si, že místo ní měl na cestě ležet on.

Dal se do běhu; nevěděl, kam utíká, prostě běžel pryč. Pryč od davu shromažďujícího se za ním na chodníku. Padne spousta otázek, bude tam plno svědků, kteří jej uvedou jako účastníka nehody – jako toho, který ji zavinil. A on jim neměl jak odpovědět, jen instinktivně tušil, že si nemůže dovolit, aby byl identifikován – alespoň dokud se nedozví více.

Mrtvý černoch byl bezpochyby tentýž, který ho napadl v klubu, tím si byl Alex jist: muž, který ho na parketu ochromil prudkou ranou do žaludku, aby mu vzápětí zkroutil zápěstí a mrštil jím do masy tančících těl. Muž, který mu před Hammondem zastoupil cestu v úzké uličce vedoucí kolem “slepiček” a “kohoutků” do temného průchodu. Proč ho ale ten černoch zastavoval? Proč se ho, prokristapána, pokusil zabít? A kde je Hammond?

Alex se musí dostat k telefonu. Musí zavolat na Hammondovo číslo a s někým tam promluvit – s kýmkoliv, kdo mu je schopen dát nějakou odpověď.

Náhle si Alex uvědomil, že lidé na ulici na něj podivně civí. Ale proč?… No jistě. Vždyť utíká – no, spíš jen rychle jde. Muž spěchající v tuhle hodinu po zamlžené ulici v Soho prostě budí podezření. A ani ho nemůže nebudit, připustil Alex. Zpomalil chůzi, svou bezcílnou chůzi, a přešel přes jakousi neznámou ulici. Ale lidé civěli dál. Alex se snažil zachovat klid. Čím to může být?

A pak mu to došlo. Na tváři ucítil potůček teplé krve. Už si vzpomínal: ta palčivá bolest na tváři, když kolem něj prolétly dvě ohromné černé ruce a muž přepadl přes obrubník. Snad prstýnek. Nebo nehet… jaký je v tom rozdíl? Ten muž ho prostě pořezal a on teď krvácí. Sáhl si do kapsy pro kapesník. Celý bok saka měl roztrhnutý. Byl příliš ohromen, než aby si všiml či ucítil, že se mu roztrhlo sako nebo že mu teče krev. Prokrista! To musí být pohled! Muž v roztrhnutém saku a krví ve tváři utíká v Soho od mrtvého černocha. Jen od mrtvého? Který jen tak zemřel? Skonal? Zahynul? Ne. Který byl zavražděn.

Způsobem, který chtěl sám použít proti Alexovi: prudkým postrčením do ulice, načasovaným tak, aby se oběť střetla s těžkou ocelí bentleye řítícího se závratnou rychlostí. Uprostřed další ulice – které vlastně? – stála telefonní budka.

Anglická telefonní budka, širší a tmavší než ty americké. Alex přidal do kroku a vytáhl z kapsy mince. Vešel dovnitř; v budce byla tma, až příliš velká tma. Proč je tady taková tma? Vytáhl kovový zapalovač a stiskl ho, jako by to byl úchyt, který ho drží nad propastí. Stiskl zapalovač, zhluboka se nadechl a za světla plamínku vytočil číslo.

“Víme, co se stalo, pane McAuliffe,” ozval se tlumený a britsky chladný hlas. “Odkud přesně voláte?”

“Já nevím. Běžel jsem… Přeběhl jsem několik ulic.”

“Naléhavě potřebujeme vědět, kde jste… Kudy jste se vydal, když jste vyšel z klubu?”

“Běžel jsem, sakra! Běžel jsem. Někdo se mě pokusil zabít!”

“A kudy jste běžel, pane McAuliffe?”

“Doprava… čtyři nebo pět bloků. Pak znovu doprava a o dva bloky dál, myslím, doleva.”

“Dobrá. Uklidněte se, prosím… Voláte z automatu?”

“Ano. Ne, ksakru, volám z telefonní budky!… Ano. Prokrista, řekněte mi, co se děje! Není tu žádná cedulka; jsem uprostřed ulice.”

“Upokojte se, prosím.” Ten Angličan byl k zešílení: povýšený a lhostejný. “Jaké jsou kolem vás budovy? Popište nám, co chcete – cokoliv, co vám padne do oka.” McAuliff si postěžoval na mlhu a popsal, jak nejlépe uměl, potemnělé obchody a budovy. “Líp to nedokážu, probůh!… Mizím odtud. Nějak si chytím taxíka; a pak se chci s váma setkat! Kam mám jít?”

“Nikam nepůjdete, pane McAuliffe!” Chladný britský tón byl znenadání hlasitý a ostrý. “Zůstaňte, kde jste. Pokud je v budce osvětlení, rozbijte ho. Známe vaši polohu. Za pár minut pro vás přijedeme.”

Alex zavěsil. V budce samozřejmě žádné osvětlení nebylo. Odstranily ho gangy operující v Soho… Alex se pokusil přemýšlet. Nedostal žádnou odpověď. Jen další příkazy. Nic než příkazy. Bylo to k zbláznění. Poslední půlhodina se změnila v naprosté šílenství. Co tu vlastně dělal Proč, sakra, trčí se zkrvavenou tváří a roztrhaným sakem v potemnělé telefonní budce, chvěje se a má strach zapálit si cigaretu? Šílenství!

Před budkou stál muž, pohrával si s mincemi a podrážděně přešlapoval z nohy na nohu. Alex dostal po telefonu instrukce, aby počkal uvnitř, ale za daných okolností by mohl muž na chodníku začít něco namítat, čímž by upoutal pozornost. Může zavolat ještě někomu jinému, napadlo Alexe. Ale komu?… Alison? Ne…

Na Alison teď musí myslet a ne s ní mluvit.

Chovám se jako vyděšené dítě! pomyslel si. Měl pro to ovšem děsivé důvody. Měl strach se pohnout, vylézt z budky a pustit tam toho netrpělivého muže s mincemi. Ne, nesmí mít strach. Nemůže tu přece ztvrdnout. Tohle se naučil už před lety – před staletími – v kopcích Che Sánu. Zůstat trčet na místě znamenalo stát se terčem. Člověk se musel v rozumném okruhu pohybovat. A především musel zapnout svůj vnitřní radar a být nanejvýš ve střehu. Být ve střehu a zachovat si schopnosti a síly k rychlému pohybu, to byly důležité věci. Ježíši! Srovnávat vražedné šílenství ve Vietnamu s ulicí v Soho! Klást mezi nimi rovnítko a nutit se podle toho zařídit. To už je příliš!

Otevřel dvířka, otřel si tvář a zamumlal směrem k muži slova omluvy. Přitiskl se k domovnímu vchodu od domu naproti budce a čekal.

Muž na Hammondově čísle dostál svému slovu. Netrvalo dlouho a na ulici se objevilo auto, ve kterém Alex s Hammondem několikrát jel. Pomalou rychlostí projelo ulici a se zapnutým motorem zastavilo u budky. McAuliff vystoupil z temnoty domovního vchodu a přispěchal k autu. Zadní dveře se otevřely a on si nasedl. A znovu ztuhnul.

Muž na zadním sedadle byl černoch. Ten černoch, který měl být mrtvý, ta zmrzačená mrtvola na cestě před klubem!

“Ano, pane McAuliffe, jsem to já,” řekl černoch. “Omlouvám se, že jsem vás udeřil, ale vy jste nás obtěžoval. Jste v pořádku?”

“Ach Bože!” Alex seděl strnule na kraji sedadla, auto se rozjelo a vyrazilo ulicí. “Myslel jsem… tedy viděl jsem…”

“Jedeme k Hammondovi. Tam to pochopíte lépe. Udělejte si pohodlí. Máte za sebou velmi vypjaté chvíle… Mimochodem zcela mimo plán.”

“Vždyť jsem vás viděl mrtvého!” vyhrkl bezděčně McAuliff.

“Viděl jste mrtvého černocha; velkého černocha, jako jsem já. Už nás opravdu unavují ty otřepané fráze, že jsme všichni stejní. Mimochodem, jmenuji se Tallon.”

McAuliff na muže vytřeštil oči. “Ne, tak se nejmenujete. Tallon je název obchodu s rybami poblíž Victoria Parku. V Kingstonu.”

Černoch se tiše usmál. “Velmi správně, pane McAuliffe. Zkoušel jsem vás. Kouříte?”

Alex s vděčností přijal nabízenou cigaretu. “Tallon” mu podržel sirku, McAuliff zhluboka potáhl a snažil se najít krátký okamžik příčetnosti.

Pohlédl na své ruce. Byl ohromen a zároveň znepokojen. Přidržoval si dlaň nad ohýnkem cigarety, jako to dělal… tehdy před staletími jako důstojník pěchoty ve vietnamských kopcích. Jeli přibližně dvacet minut, rychle projížděli londýnskými ulicemi směrem ven z města. McAuliff se ani nepokoušel sledovat trasu z okna; vlastně mu to bylo jedno. Byl zcela zabrán do myšlenek na rozhodnutí, které musí udělat. Kdesi hluboko se tohle rozhodnutí týkalo pohledu na jeho dlaň, kterou si zakrýval cigaretu. Před čím? Před neexistujícím větrem? Před prozrazením pozice? Před nepřátelskými odstřelovači?

Ne. Není přece voják, vlastně jím nikdy pořádně nebyl. Válčil jen proto, že to byl jediný způsob, jak přežít. Neměl jiný motiv než vlastní přežití; se žádnou válkou se nikdy neztotožnil a ani neztotožní. A rozhodně ne s tou Hammondovou.

“Jsme tady, pane McAuliffe,” řekl černoch, který si říkal “Tallon”. “Poněkud opuštěné místo, že?”

Auto vjelo na polní cestu – vedla přes louku, na které však nerostla tráva. Byla to jakási rovná plocha o výměře kolem pěti akrů, která vypadala, jako by se zde připravovala stavba. Za loukou byl říční břeh; Alex si domyslel, že je to Temže, musela to být ona. V dálce stály velké čtvercové budovy, které vypadaly jako skladiště. Skladiště na nábřeží. Alex neměl potuchy, kde se ocitl.

Řidič prudce zatočil doleva a auto začalo poskakovat, jak přejíždělo po nerovné půdě na neudržované cestě. Přes čelní sklo spatřil McAuliff asi sto metrů před sebou ve světle reflektorů dvě auta, sedany. V kabině vozu napravo svítilo vnitřní osvětlení. Během několika vteřin dorazili k oběma autům a řidič zastavil.

McAuliff vystoupil a následoval “Tallona” do osvětleného auta. To, co tam spatřil, ho zcela vyvedlo z míry, snad i rozhněvalo a naprosto nepochybně utvrdilo v jeho rozhodnutí stáhnout se z Hammondovy války.

Britský agent seděl strnule na zadním sedadle s košilí a svrchníkem přehozeným přes rameno a odhalený trup měl ovázán širokými bílými obvazy. Díval se mírně úkosem, což prozrazovalo, že trpí značnou bolestí. Příčinu Alex znal; ten pohled se mu naskytl už dříve – před staletími -, obvykle po bajonetovém útoku. Hammond byl pobodán.

“Nechal jsem vás sem přivézt ze dvou důvodů, McAuliffe. A ujišťuji vás, že to bylo riskantní,” řekl agent, když Alex přistoupil před otevřené dveře. “Nechte nás, prosím, o samotě,” dodal směrem k černochovi.

“Neměl byste být v nemocnici?”

“Ne, není to nic vážného.”

“Vždyť vás pobodali, Hammonde,” přerušil ho McAuliff. “Už to samo o sobě je dost vážné.”

“Příliš dramatizujete, nic to není. Sám se, doufám, přesvědčíte, že jsem ve skvělé formě.”

“Měl jste štěstí.”

“Štěstí, pane, s tím nemělo nic společného! Chci, abyste mimo jiné pochopil i tohle.”

“No dobrá. Pak jste ovšem kapitán Marvel, nezničitelný mstitel všeho zla.”

“Jsem padesátiletý veterán služby Jejího Veličenstva, který nikdy nehrál dobře fotbal… tím myslím kopanou, ne tu vaši americkou odrůdu.” Hammond se zkroutil bolestí a předklonil se. “A je dost dobře možné, že bych se teď nesvíjel v těchhle neskutečně těsných obvazech, kdybyste se řídil mými instrukcemi a nevyprovokoval na parketě scénu.”

“Cože?”

“Nutíte mě odbíhat od tématu. Takže nejprve to nejdůležitější. Hned v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že jsem v nebezpečí, bylo toto nebezpečí odstraněno. V žádné chvíli nebyl můj život ani na vteřinu ohrožen.”

“A to vám mám věřit? Když máte břicho převázané desetipalcovým obvazem? Nevěšte mi bulíky na nos.”

“Ta rána mi byla uštědřena v panice způsobené vámi! Právě jsem se chystal navázat nejdůležitější kontakt našeho plánu – kontakt, kvůli kterému jsme vás vyhledali a který jste měl navázat vy.”

“Halidon?”

“Domníváme se. Bohužel neexistuje způsob, jak to ověřit. Pojďte se mnou.” Hammond se chytil bočního popruhu, pravou rukou se zapřel o přední sedadlo a s bolestným hekáním vylezl z auta. Alex mu náznakem přispěchal na pomoc, i když věděl, že bude odmítnut. Agent McAuliffa zavedl k přednímu autu, a když se k němu přiblížili, nemotorně vytáhl z přehozeného svrchníku baterku. V přítmí kolem auta stálo několik dalších mužů, kteří ustoupili stranou – zjevně na Hammondův rozkaz.

Uvnitř v autě byly vidět dvě nehybné postavy: jedna ležela bezvládně na volantu, druhá zabořená do zadního sedadla. Hammond na obě mrtvoly postupně namířil baterku. Oba byli muži, černoši, zhruba pětatřicátníci, oba v elegantních, byť ne drahých oblecích. McAuliff byl zmaten: nikde žádné známky násilí, žádné roztříštěné sklo, žádná krev. Vnitřek auta působil vkusně, čistě, snad dokonce mírumilovně. Na dálnici by si oba mrtvé mohli splést s mladými manažery, kteří právě uprostřed dlouhé obchodní cesty na chvíli odpočívají. Zmatek v Alexově hlavě ukončila až další Hammondova slova.

“Kyanid.”

“Proč?”

“Zřejmě fanatici. Bylo to pro ně přijatelnější než vyzradit informace… Samozřejmě nedobrovolně. Špatně nás odhadli. Začalo to už tím vaším nápadným pokusem mě sledovat v Owl of Saint George. Tehdy poprvé zpanikařili; a tehdy mi udělali… tohle.” Hammond mávl rukou směrem ke svým obvazům.

McAuliff se ani nesnažil zakrýt vztek. “Mám už právě tak akorát těch vašich zatracených kousavých dedukcí!”

“Říkám vám, že bylo riskantní vás sem přivézt…”

“Přestaňte mi cokoliv říkat!”

“Vezměte, prosím, na vědomí, že bez nás máte před sebou asi tak čtyři měsíce života – nanejvýš.”

“To si myslíte vy.” Agentův názor však měl větší opodstatnění, než si byl McAuliff v daném okamžiku ochoten přiznat. Alex se odvrátil od nepříjemného pohledu. Bez jakéhokoliv důvodu si odtrhl od saka cár visící podšívky a opřel se o kapotu auta. “Když už mě dnes večer viníte z tolika věcí, co se vlastně stalo?”

Hammond mu vše vysvětlil. Před několika dny objevila kontrarozvědka MI5 druhou “sílu” zainteresovanou na činnosti firmy Dunstone. Tři, snad čtyři neidentifikovatelné osoby, které se objevovaly znovu a znovu. Černé osoby. Byly zhotoveny fotografie v různých restauracích a z odhozených věcí, jako jsou krabičky od cigaret, noviny a podobně, byly sejmuty otisky a veškeré údaje byly nastrkány do počítačů ve Scotland Yardu a na imigračním úřadě. Žádné záznamy neexistovaly – ony osoby pobývaly v zemi nelegálně. Hammond byl nadšen; spojit se s nimi neměl být problém. Bylo zřejmé, že tyto osoby jsou z hlediska zájmů společnosti Dunstone “nežádoucí”. A tato domněnka se změnila v jistotu, když jeden z těch mužů dnes večer zabil člověka od Dunstone, který si ho všiml.

“To už jsme věděli,” prohlásil Hammond, “že jsme se zaměřili správným směrem; cíl byl stanoven přesně. Zbývalo navázat pozitivní kontakt, vzbudit vzájemné sympatie. Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že při nejbližší příležitosti s těmi muži seznámím i vás – snad již dnes ráno. Tolik bychom toho rychle vyřešili…”

Se zmíněnými osobami byl obezřetně navázán předběžný kontakt. “Naše jednání bylo velmi slibné a zároveň nevinné,” pokračoval Hammond. “Nabídli jsme jim skoro všechno, co nám ze staré dobré Anglie ještě zbylo. Oni se pochopitelně obávali, že je to past.”

První schůzka byla domluvena do Owl of Saint George, který jako rasově smíšený klub poskytoval vhodné prostředí. K setkání mělo dojít v půl třetí ráno po Hammondově schůzce s McAuliffem. Když pak Alex v panice – a výhrůžkou v hlase – Hammondovi zavolal a trval na tom, aby se spolu sešli bez ohledu na denní dobu, nechal Hammond možnosti otevřené. A pak se rozhodl. Proč by se nemohli sejít právě v Owl of Saint George? Pozve Američana do tohoto klubu v Soho, a pokud se jeho rozhodnutí ukáže jako nesprávné, prostě McAuliffa v klubu nechá. V opačném případě bude mít ideální podmínky pro navázání kontaktu – všechny strany budou přítomny.

“A co Warfieldovi lidé?” zeptal se Alex. “Říkal jste, že Warfield jejich počet zdvojnásobil.”

“Lhal jsem. Chtěl jsem, abyste zůstal, kde jste. Warfield na vás má jediného člověka. Nasměrovali jsme ho jinam. Lidé od Dunstone teď mají vlastní problémy: přišli o jednoho svého muže. Z čehož ovšem nemohou vinit vás.”

Noc probíhala podle Hammondova očekávání: bez incidentů. Agent si domluvil společnost ke stolu – “nebyl problém sehnat někoho, koho znáte; víme prakticky o každém, s kým jste se v Londýně setkal” – a čekal, jak dopadne tohle “míšení živlů”.

Pak se však jednotlivé složky plánu rychle rozpadly. Nejprve Alexovo oznámení, že průzkumný tým za dva dny odjíždí – MI5 ani její zámořský protějšek MI6 nebyly v Kingstonu na tým připraveny. A pak informace, že Warfield vyslovil jméno “Halidon”.

Samozřejmě se s tím mělo počítat – lidé od Dunstone se jistě zuřivě snažili najít vrahy prvního průzkumného týmu -, ale MI5 nečekala, že učiní takový pokrok. Dalším škrtem přes rozpočet pak byl onen zfetovaný agent, který vrazil do stolu a vyslovil slovo “Edinburgh”, a to dokonce dvakrát.

“Každých dvacet čtyři hodin se dohodneme na nějakém neobvyklém slově, které má znamenat jediné: ,přerušit akci, krajní nebezpečí’. Pokud je toto slovo zopakováno, znamená to prostě: Naše krytí je odhaleno. Nebo nesprávně vyloženo. Připravit zbraně.'”

V téchvíli Hammond pochopil, k jak ohromnému omylu zde došlo. Jeho agenti odřízli od Alexe Warfieldova člověka, nikoli však jednoho z obou černochů. Ten McAuliffa viděl kolem půlnoci hovořit dlouhou dobu s Warfieldem. Pár minut poté, co Alex vešel do klubu, ho černoch následoval – v panickém strachu, že jeho kolegové se chytili do pasti. Střet započal ve vířícím psychedelickém blázinci zvaném Owl of Saint George.

Hammond se pokusil zabránit totálnímu kolapsu. Porušil pravidla. Ještě nebylo půl třetí, ale protože Alexandr McAuliff byl spatřen v jeho společnosti, neodvažoval se dále čekat. Pokusil se vybudovat mezi oběma stranami most, uvést vše na pravou míru a předejít hrozícímu výbuchu.

Téměř se mu to podařilo, ale pak si jeden z černochů – jenž nyní ležel mrtev na volantu – všiml, jak McAuliff vyskočil ze svého místa v kóji a vnořil se do davu, kde odstrkoval lidi z cesty a zuřivě hledal Hammonda.

Ten pohled způsobil u černochů paniku. Dva z nich pobodali Hammonda, použili jej jako štít a utekli s ním zadním vchodem, zatímco třetí se prodral davem k přednímu vchodu a přivolal auto.

“To, co se stalo během několika dalších minut, bylo znepokojivé a zároveň potěšitelné,” řekl Hammond. “Mí lidé by nepřipustili, aby se mi cokoliv stalo, takže ihned poté, co jsem se ocitl se svými dvěma únosci na chodníku, byli oba zajati. Naložili jsme je do tohohle auta a odjeli, stále v naději, že se nám je podaří přesvědčit o našich čestných úmyslech. Třetího muže jsme záměrně nechali zmizet – na důkaz, že nám lze věřit.”

Agenti MI5 pak odjeli na tohle opuštěné místo. Přivolali lékaře, aby ošetřil Hammonda. Oba černoši – které mezitím agenti odzbrojili a ze zapalování nenápadně vytáhli klíčky – byli ponecháni o samotě s možností domlouvat se – opět v naději, že to pomůže rozptýlit jejich pochyby. Hammond byl mezitím obvazován.

“Chtěli se ještě naposledy pokusit uprchnout, ale ve voze samozřejmě nebyly klíčky. A tak použili své smrtící ampulky či tabletky a vzali si život. Až do poslední chvíle nám nedokázali uvěřit.”

McAuliff několik okamžiků mlčel a Hammond jeho mlčení nepřerušoval.

“A ten třetí se mě pokusil zabít,” řekl po chvíli Alex.

“Zřejmě. Takže v Anglii zůstává už jen jeden, kterého se musíme pokusit najít: řidič toho auta… Jistě chápete, že nás z ničeho nemůžete činit zodpovědnými; naprosto jste nedbal našich instrukcí…”

“K tomu se ještě dostaneme,” přerušil ho McAuliff. “Řekl jste, že jste mě sem nechal přivézt ze dvou důvodů. Ten první jsem pochopil: vaši lidé jsou rychlí a každému zaručí bezpečnost…, pokud ovšem ,dbá jejich instrukcí’.” Alex napodobil Hammondovu intonaci. “A co druhý důvod?”

Agent přistoupil přímo před McAuliffa a Alex spatřil i přes noční tmu v jeho očích napětí. “Chci vám sdělit, že nemáte jinou možnost, než s námi spolupracovat i nadále. Stalo se toho již příliš mnoho. Jste v tom příliš zaangažován.”

“To už mi říkal Warfield.”

“A měl pravdu.”

“A co když odmítnu? Co když se prostě seberu a odjedu?”

“Stanete se podezřelým; a zcela postradatelným. Budete uštván k smrti. Můžete mi věřit – tohle jsem už zažil.”

“To zní dost podivně od… co jste to říkal, že jste – finanční analytik?”

“Jen nálepky, pane McAuliffe. Tituly. Zcela bezvýznamné.”

“Pro vaši ženu ne.”

“Co prosím?” Hammond se zhluboka a slyšitelně nadechl. Když opět promluvil, na nic se nezeptal. Jen tiše a bolestně konstatoval: “To ona vás za mnou poslala.”

“Ano.”

Teď pro změnu mlčel Hammond. A Alex se rozhodl, že jeho mlčení nepřeruší. Místo toho sledoval, jak se padesátiletý agent urputně snaží získat zpět ztracený klid.

“Přesto zůstává faktem, že jste nedbal mých instrukcí.”

“Žít s vámi musí být radost.”

“Zvykněte si na to,” odvětil Hammond odměřeně. “Několik příštích měsíců vám budeme velmi nablízku. A vy budete dělat přesně to, co vám řeknu. Jinak zemřete.”

ČÁST DRUHÁ

KINGSTON

7

Temně oranžové slunce jako by vypálilo do modré večerní oblohy díru. Spodní část mraků lemovaly žluté okraje; nad nimi se skvěla nachově černá prázdnota. Tato část světa se měla brzy zahalit do jemné karibské tmy. Než letadlo přistane v Port Royal, bude již noc. McAuliff sledoval obzor přes tónované okno letadla. Vedle něj spala Alison Boothová.

Jensenovi zaujali v Boeingu 747 místo přes uličku a Alex si pomyslel, že na pár, jehož politické přesvědčení se pohybuje nalevo od středu, se na pohodlí první třídy British Airways adaptovali s pozoruhodným nedostatkem skrupulí. Objednali si nejlepší víno, paštiku z husích jater, kachnu na pomerančích a piškotový dort Charlotte Malakof s takovou nenuceností, jako by na ně byli zvyklí po léta. Alexe napadlo, jestli se Warfield nepletl. Všichni levičáci mimo sovětský blok, které znal, naprosto postrádali smysl pro humor; Jensenovi však nikoliv.

Mladý James Ferguson seděl sám na předním sedadle. Původně s ním seděl Charles Whitehall, ale ten brzy po startu odešel do salónku, potkal tam známého ze Savanna-La-Mar a už tam zůstal. Ferguson si na uvolněné sedadlo odložil koženou tašku s fotografickým náčiním. Právě vyměňoval filtry od čočky a fotil oblohu.

McAuliff a Alison se v salónku připojili k Charlesi Whitehallovi na několik skleniček. Whitehallův přítel byl bílý, bohatý a těžký piják. Ukázalo se, že tenhle tupý a prázdný muž zdědil jisté prostředky na jihozápadním pobřeží Jamajky, a Alexovi nešlo do hlavy, proč Whitehall s tímhle člověkem tráví tolik času. S rozpaky sledoval, jak Whitehall čile reaguje na alkoholické, nejapné a rádobyvtipné poznámky svého přítele.

Po druhé skleničce se Alison dotkla McAuliffovy paže. Byl to signál, aby se vrátili na své místo; měla toho dost. A Alex taky. Alison?

Během posledních dvou dní v Londýně toho měl Alex na práci tolik, že s ní nestrávil tolik času, kolik by chtěl – či spíše kolik zamýšlel. Měl spoustu starostí s vyřešením logistických problémů: nákup a pronájem vybavení, vyřízení pasů, zjištění, zda je potřeba očkování (nebylo), zřízení bankovních účtů v Montegu, Kingstonu a Ocho Rios a desítky dalších úkolů, nezbytných pro zajištění dlouhého geologického průzkumu. Společnost Dunstone zůstala navenek stranou, ale v zákulisí vydatně pomáhala.

Její lidé McAuliffovi přesně sdělili, koho a kde kontaktovat, a spletité pavučiny byrokracie – na vládní i obchodní úrovni – se náhle začaly rozplétat.

Jeden večer si Alex vyhradil na to, aby členy týmu navzájem seznámil – mimo Sama Tuckera, který se k nim měl přidat až v Kingstonu. Večeře se uskutečnila v restauraci Simpsons a seznámení proběhlo v přátelském duchu; všichni byli profesionálové.

Jeden na druhého si udělal obrázek, a pokud znali své práce, navzájem si je pochválili. Nejvíce uznání se dostalo Whitehallovi po právu. Svým způsobem byl skutečnou celebritou. Ruth Jensenová si s Alison zjevně padly do oka, což ostatně McAuliff předpokládal. Ruthin manžel Peter zaujal vůči Fergusonovi otcovský postoj a jemně, ale vytrvale se smál jeho ustavičnému vtipkování.

Nejvybranější způsoby však měl Charles Whitehall; choval se malinko nezúčastněně, ale velice případně, s lehkým náznakem akademického důvtipu a se špetkou pokory. Předčila ho pouze Alison.

I přes šílenou noc v Owl of Saint George a následující scénu na opuštěném poli na předměstí Londýna Alex druhého dne na schůzku s Alison přišel. Přistupoval k ní se smíšenými pocity.

Znepokojovalo ho, že ona sama před ním nenadnesla otázku pochybných aktivit svého bývalého muže. Nemohl však přijmout Hammondovu mlhavou obavu, že Alison je nastrčená Warfieldem. To byl nesmysl. Ze všeho nejvíce si cenila nezávislosti stejně jako Alex. A stát se tichým agentem Warfielda znamenalo ztratit svou nezávislost – to Alex věděl velmi dobře. Tohle by Alison nemohla udělat, alespoň ne tak, aby to na ní nebylo znát.

Přesto se ji Alex pokusil přimět k tomu, aby o svém muži něco řekla. Odpověděla směšně civilizovanými frázemi ve smyslu “buďme rádi, že je to za námi”, což Alex koneckonců byl. Velice. Alison se s ním zkrátka v danou chvíli nechtěla o Davidu Boothovi bavit.

Vlastně na tom nezáleželo.

“Dámy a pánové,” ozval se z reproduktorů důležitě znějící hluboký mužský hlas. “Hovoří k vám kapitán Thomas. Blížíme se k severovýchodnímu pobřeží Jamajky; za několik minut se ocitneme nad Port Antoniem a začneme klesat k letišti Palisados v Port Royal. Doporučujeme cestujícím, aby zaujali místa na svých sedadlech. Nad horským pásmem Modrých hor může dojít k menším turbulencím. Očekávaná doba příletu je 8:20 hodin jamajského času. Teplota v Kingstonu je dvacet šest stupňů Celsia, počasí jasné, viditelnost dobrá.”

Když klidný a rozhodný hlas zmlkl, vzpomněl si McAuliff na Hammonda. Kdyby britský agent mluvil přes reproduktory, jeho hlas by se velmi podobal hlasu kapitána Thomase. Hammond.

McAuliff neukončil jejich dočasné odloučení – jak to Hammond nazval – nikterak příjemně. Na agentovo uštěpačné konstatování, že měl Alex poslouchat jeho instrukce, reagoval Alex vyslovením své podmínky: od Dunstone má dostat ještě milion dolarů a hodlá jej inkasovat. Od Dunstone nebo od kohokoliv jiného.

Hammond vybuchl. K čemu budou dva miliony dolarů mrtvému geologovi? To Alex by měl platit za varování a ochranu, která je mu poskytována. Při konečné analýze však Hammond uznal, že je nutné McAuliffa nějak motivovat ke spolupráci. Motiv přežití byl příliš abstraktní; motiv nepřežití se zase nedal odzkoušet.

Brzy ráno přinesl nový stevard v hotelu Savoy McAuliffovi text smlouvy; Alex ve stevardovi poznal muže v hnědém saku, který se ho na High Holborn ptal na cestu. Smlouva obsahovala podmínky odškodnění v případě “ztráty výnosů” s velmi jasně uvedenou horní hranicí jednoho milionu dolarů. Suma měla být splatná, pokud Alex zůstane naživu – což měl rozhodně v úmyslu. Vložil smlouvu do obálky a poslal ji do New Yorku.Hammond.

Alex přemýšlel, jak vysvětlit vše, k čemu došlo. Jak vysvětlit, že v šepotu Hammondovy ženy se skrýval takový strach? Přemýšlel, jaký má Hammond soukromý, osobní život, ale přesto instinktivně věděl, že na jakékoliv soukromé otázky nikdy nedostane odpověď. Hammond byl prostě takový. Třeba jsou takoví všichni lidé z Hammondovy branže. Muži v pozadí; a jejich ženy v nekonečných tunelech obav. Uzlíčky strachu. A pak tady je…

Halidon.

Co to znamená? Co to je?

Nějaký černošský název?

Možná. Ale pravděpodobně nikoliv, říkal Hammond. Přinejmenším to nebyl jediný význam tohoto slova. Pojilo se s ním tolik informačních zdrojů, tolik vlivu na mocných místech. Znamenalo až příliš mnoho peněz.

Vyplulo na povrch za podivných a hrůzných okolností. Britský agent, který byl členem předchozího průzkumného týmu firmy Dunstone, patřil ke dvěma mužům, kteří zemřeli při požáru v buši, jenž vypukl uvnitř bambusového tábora na březích řeky Martha Brae, hluboko uvnitř oblasti Cock Pitu. Důkazy naznačovaly, že oba mrtví členové týmu se snažili zachránit před ohněm laboratorní vybavení, následkem kouře se však zhroutili a uhořeli v bambusovém pekle.

Bylo zde však něco více; něco tak děsivého, že dokonce i Hammondovi dělalo potíže to Alexovi sdělit.

Oba muži byli přivázáni bambusovými šlahouny ke stromům, oba vedle drahého geologického vybavení. Požár je pohltil z toho prostého důvodu, že před ním nemohli utéci. Agent však zanechal vzkaz, jediné slovo vyškrábané do kovového pouzdra teodolitu.

Halidon.

Zbytek hororového příběhu dopsala zkouška pod mikroskopem: v pouzdře byly nalezeny úlomky lidské zubní skloviny. Agent vyškrábal písmena vlastními vybitými zuby.

Halidon… holly-dawn… svatý úsvit.

Žádné vysvětlení. Je to slovo? Název? Člověk? Nebo jen trojslabičný shluk písmen?

Co to znamená?

“To je nádhera, viď?” řekla Alison a podívala se přes Alexe z okna.

“Ty jsi vzhůru?”

“Někdo zapnul reproduktory a pak se z nich ozval nějaký chlap… mluvil nekonečně dlouho.” Alison se usmála a natáhla své dlouhé nohy. Zhluboka zívla a její prsa se pod bílým hedvábím blůzy vzedmula. McAuliff ji sledoval. Alison si toho všimla a znovu se usmála – pobaveně, ne pobouřeně. “To není relevantní, doktore McAuliffe. Vzpomínáte?”

“To slovo vás dostane do potíží, paní Boothová.”

“Okamžitě ho přestanu používat. Vlastně jsem ho do setkání s vámi ani příliš nepoužívala.”

“Jestli ho používáte díky mně, pak v tom klidně pokračujte.” Alison se zasmála a natáhla se pro kabelku ležící mezi nimi na odkládacím stolku.

Náhle se letadlo dostalo do turbulencí a začalo poskakovat nahoru a dolů. Otřesy brzy ustaly, ale Alisonina otevřená kabelka se při nich převrátila na bok – Alexovi na klín. Z kabelky vypadla rtěnka, pudřenka, sirky a jakási krátká tlustá tuba. Vše se zaklínilo mezi Alexovými stehny. Na krátký okamžik oba zaváhali.

Kabelka byla jakýmsi znakem vlastního soukromí a hrabat se v jejím obsahu by bylo nefér.

Alison ovšem nebyla typem ženy, která by kvůli vlastním věcem bez váhání sahala mužům mezi nohy. “Na zem nic nespadlo,” řekl Alex neohrabaně a podal kabelku Alison. “Tady.”

Levou rukou sebral rtěnku a pudřenku a pravou rukou hmátl po tlusté tubě, která na první pohled obsahovala něco velmi osobního. Když si však tubu upřeným zrakem prohlížel dál, zjistil něco jiného. Ta tuba byla zbraň, obsahovala stlačený slzný plyn. Na boku válečku byla vytištěna slova:

OBSAH PLYNU 312

POUZE PRO VOJENSKÉ A POLICEJNÍ POUŽITÍ

POVOLENÍ Č. 4316

ZE DNE: 6.1.

Číslo povolení a datum bylo dopsáno nesmazatelným inkoustem. Slzný plyn vydaly britské úřady před měsícem. Alison mu vzala tubu z ruky. “Děkuji,” řekla stroze.

“Máš v plánu unést letadlo? Ten předmět vypadá dost nebezpečně.”

“Londýn je pro dívky… ženy v poslední době dost nebezpečný. Přímo v našem domě došlo k několika incidentům. Nemáš cigaretu? Myslím, že mi došly.”

“Jistě.” McAuliff sáhl do kapsy od košile a vytáhl cigarety. Jednu jí vyklepal, zapálil a pak tiše a velmi jemně promluvil: “Proč mi lžeš, Alison?”

“Nelžu. Jestli si to myslíš, tak je to od tebe troufalost.”

“Ale no ták.” Alex se usmál, aby tak zlehčil vážnost své otázky. “Policie, a zvláště ta londýnská, přece nevydává slzný plyn jen na základě ,incidentů’. A ty taky nevypadáš jako plukovník Ženské pomocné brigády.” Při svých slovech však Alex náhle nabyl dojmu, že se možná mýlí. Není Alison Boothová nakonec Hammondovým agentem? Warfieldovým ne, ale co když je agentem britské rozvědky?

“Jsou i výjimky. Opravdu, Alexi.” Upřeně na něj pohlédla; nelhala.

“Mohu to říct za tebe? Pravý důvod?”

“Jestli chceš…”

“David Booth?”

Alison odvrátila pohled a zhluboka potáhla z cigarety. “Takže o něm víš. Proto ses tehdy večer tak vyptával.”

“Ano. Ty sis myslela, že to nezjistím?”

“Nestarala jsem se o to… ne, to bych lhala; myslím, že jsem chtěla, abys to zjistil v případě, že mi to pomůže získat to místo. Ale říct jsem ti to nemohla.”

“Proč ne?”

“Proboha, Alexi! Vždyť jsi sám říkal, že chceš nejlepší profesionály a ne osobní problémy! Pokud vím, okamžitě bys mě vyškrtnul.” Její úsměv byl nyní tentam. Zůstala jen úzkost.

“Ten Booth musí být pěkný ptáček.”

“Je to hrozný ničema, který to v hlavě nemá tak docela v pořádku… Ale Davida zvládnu. Vždycky jsem ho zvládla. Je totiž neskutečný zbabělec.”

“To se dá říct o většině ničemů.”

“Nejsem si jistá, jestli v tom s tebou můžu souhlasit. Ale o Davida tu nejde. Jde o někoho jiného. O muže, pro kterého pracoval.”

“Kdo je to?”

“Jistý Francouz. Markýz. Jmenuje se Chatellerault.”

Do Kingstonu odjela celá skupina taxíky. Alison zůstala s McAuliffem, který s pomocí lidí z jamajského ministerstva školství organizoval odvoz přístrojů. Z chování Jamajčanů Alex vycítil podobnou těžko definovatelnou nenávist, kterou cítil již u akademiků v Londýně; teď se k ní však přidal ještě i rasový aspekt. Copak neexistují černí geologové? mysleli si zřejmě.

Celníci v dokonale nažehlených khaki uniformách tenhle aspekt ještě podtrhli, když neústupně trvali na prohlídce každé bedny a každé krabice”, jako by každá obsahovala ten nejnebezpečnější kontraband, jaký si lze představit. Rozhodli se zkrátka, že budou malicherně důkladní, takže McAuliff postával opodál ještě dlouho poté, co letadlo odrolovalo na letištní stojánku.

Alison seděla o deset metrů dál na vozítku pro zavazadla. O hodinu a půl později již bylo vybavení zkontrolováno a připra véno k vnitrozemské přepravě na letiště Airfield v Ocho Rios.

McAuliffův vztek se omezil na skřípání zubů a neustálé polykání naprázdno. Popadl Alison za rameno a vyrazil s ní směrem k terminálu.

“Proboha, Alexi, vždyť mi pohmoždíš ruku!” řekla Alison šeptem a snažila se zadržet smích.

“Promiň… Omlouvám se. Ti zatracení mesiášové si myslí, že jim patří zeměkoule! Hajzlové!”

“Zeměkoule ne, ale jistou dobu jim už patří tenhle ostrov…”

“Na antikolonialistické přednášky teď nemám náladu,” přerušil ji Alex. “Mám náladu na panáka. Stavíme se v salónku.”

“A co naše bágly?”

“Bože můj! Já zapomněl… Pokud si vzpomínám, je to tenhle vchod,” řekl Alex a ukázal na vchod napravo.

“Ano,” odvětila Alison. “Je tam napsáno ,přílety.”

“Radši už nic neříkej. Jsem teď tvůj nadřízený a můj první příkaz zní: mlč, dokud si nevyzvedneme bágly a nebudu mít v ruce panáka.”

McAuliffův příkaz však musel být odvolán. Po zavazadlech jako by se slehla zem. A nikdo zjevně nevěděl, kde by mohly být; všechna zavazadla si pasažéři letu 640 z Londýna již vyzvedli. Před hodinou.

“Ale my jsme tím letadlem letěli taky. A žádná zavazadla jsme si nevyzvedli. Takže se musíte mýlit,” řekl Alex stroze zodpovědnému úředníkovi.

“Tak se podívejte sám, pane,” odpověděl Jamajčan, podrážděn Alexovým nevyřčeným závěrem, že je naprosto neschopný.

“Všechna zavazadla vyzvednuty – nic nezbylo. Let 640 všechno tady, pane! Nikde jinam.”

“Chci mluvit se zástupcem British Airways. Kde je?”

“Kdo?”

“Váš šéf, ksakru!”

“Šéf jsem já!” odvětil černoch vztekle.

Alex se snažil ovládnout. “Podívejte, zřejmě došlo k záměně.- Snažím se vám jen říct, že odpovědnost nese letecká společnost.”

“Myslím, že ne, pane” hájil se Jamajčan a otočil se k telefonu na stole. “Zavolám na British Airways.”

McAuliff tiše promluvil k Alison. “Naše bágly jsou zřejmě na cestě do Buenos Aires.” Čekali, až úředník vyřídí hovor.

“Tady, pane,” přidržel Jamajčan Alexovi sluchátko. “Vy mluvit, prosím.”

“Haló?”

“Doktor McAuliff?” ozvala se britská angličtina.

“Ano. McAuliff.”

“Pouze jsme dodrželi pokyny, které jste nám napsal na lístku, pane.”

“Na lístku?”

“Na lístku pro oddělení služeb cestujícím první třídy. Přinesl nám ho řidič. Tedy řidič taxíku. Vaše zavazadla a zavazadla paní Boothové byla odvezena do hotelu Courtleigh Manor. Tak jste si to přál, nebo ne, pane?” Hlas všechno vysvětloval tak polopatě, jako by mluvil k někomu, kdo poněkud přebral.

“Aha… Ano, pak je to v pořádku,” řekl Alex tiše. Zavěsil a otočil se k Alison. “Naše zavazadla odvezli do hotelu.”

“Vážně? No to je opravdu milé,” konstatovala Alison.

“Ne, myslím, že není,” odvětil McAuliff. “Pojď, najdeme nějaký bar.”

Seděli u rohového stolu ve vyhlídkovém salónku letiště Palisados. Číšník v červeném saku jim přinesl pití a tiše si při tom broukal jakousi jamajskou lidovou píseň. Alex přemýšlel, jestli jamajský úřad pro turistiku nedal pokyn všem, kdo obsluhují návštěvníky, aby si prozpěvovali a dělali rytmické pohyby. Vzal sklenici a upil pořádný doušek dvojité skotské. Všiml si, že Alison, která nebyla žádný velký piják, si vlila alkohol do těla stejně dychtivě jako on sám.

Když se to všechno vzalo kolem a kolem – úplně všechno -, bylo docela možné, že jeho zavazadla chtěl někdo ukrást. Její asi těžko. Ovšem na tom lístku byl uveden on i paní Boothová.

“Nevezeš s sebou nějakou další munici, že?” zeptal se Alex rychle. “Jako ten slzák.”

“Ne, neprošlo by to rentgenovou prohlídkou. Tohle jsem nahlásila předem,” ukázala Alison na kabelku.

“Ano, jistě,” zamumlal Alex.

“Musím říct, že jsi pozoruhodně klidný. Já bych na tvém místě dáávno volala do hotelu a ujišťovala se, že tam ty bágly jsou…”

“Och, jde o mě nejde. Koneckonců nevezu korunovační klenoty.” “Bože, promiň, Alison.” Alex odsunul židli. “Hned tam zavolám.”

“Ne, prosím tě.” Natáhla se a položila mu ruku na ruku.

“Myslím, že všechno, co děláš, má nějaký důvod. Nechceš vypadat rozrušeně. Myslím, že máš pravdu. I kdyby ty bágly zmizely, nemám tam nic, co bych si zítra nemohla koupit.”

“Jsi velice chápavá. Díky.”

Odtáhla ruku a znovu se napila. Alex si opět přitáhl židli, lehce se posunul směrem dovnitř salónku a nenápadně začal očima zkoumat ostatní stolky.

Vyhlídkový salónek byl zaplněn nanejvýš zpoloviny. Ze svého místa – z jejich místa – v rohu místnosti viděl Alex téměř na všechny stolky. Pomalu zaměřoval pozornost na jeden po druhém a snažil se zjistit – stejně jako před dvěma dny na High Holborn, kdo s ním může mít něco společného.

U matně osvětleného vchodu se cosi pohnulo a McAuliff tam obrátil zrak: u sloupu stál jakýsi mohutný muž v bílé košili bez saka a hovořil se servírkou. Díval se do salónku a odmítavě vrtěl hlavou. Náhle Alex zamžoural a zaostřil na něj.

Toho muže znal.

Naposledy ho viděl v Austrálii na polích Kimberley Plateau. Tehdy se dozvěděl, že tenhle muž tráví penzi na Jamajce. Pilot Robert Hanley.

Hanley stál ve vstupní uličce salónku a někoho hledal. A Alex instinktivně vyčíhl, že Hanley hledá jeho.

“Omluv mě na chvíli,” řekl Alison. “Je tu jeden můj známý. A pokud se nepletu, tak mě hledá.”

Když pak kličkoval kolem stolků přes tlumené stíny místnosti směrem k Hanleymu, napadlo jej, že když už má být do celé věci zapleten někdo další, je svým způsobem dobře, že je to právě Hanley. Robert Hanley, otevřený člověk, který se v tomhle skrytém světě pohyboval především proto, že se mu dalo důvěřovat.

Usměvavý, ale houževnatý muž, profesionál se zkušenostmi, které daleko přesahovaly požadavky zaměstnavatelů. Člověk, který se jakoby zázrakem dožil šedesátky, přestože podle všech ukazatelů se zdálo být nanejvýš pravděpodobné, že se nedožije ani čtyřiceti. Přitom by ovšem Robertu Hanleymu nikdo nehádal víc než pětačtyřicet. V jeho nakrátko ostříhaných nazrzlých vlasech nebylo jediné stopy po šedinách.

“Roberte!”

“Alexandře!”

Oba muži si potřásli rukama a poplácali se po ramenou.

“Říkal jsem té dámě u mého stolu, že mě zřejmě hledáš. Budu upřímný: doufám, že se mýlím.”

“I já bych byl radši, kdyby ses mýlil, chlapče.”

“Toho jsem se obával. O co jde? Pojď si k nám přisednout.”

“Za minutku. Nejdřív ti řeknu tu zprávu. Nechci, aby dáma byla svědkem toho, jak vybuchneš vzteky.” Hanley odvedl Alexe od dveří; stáli teď o samotě u stěny. “Jde o Sama Tuckera.”

“O Sama? Kde je?”

“To je právě to, hochu. Já nevím. Před třemi dny odletěl do Mo’Bay a odtamtud mi volal do Port Antonia – od chlapů v Los Angeles se dozvěděl, kde jsem. Samozřejmě jsem sedl do letadla a přiletěl tam. Bylo to báječné setkání – do detailů raději zacházet nebudu. Druhý den ráno odešel Sam do haly; myslím, že pro noviny. A už se nevrátil.”

8

Robert Hanley měl za hodinu letět zpátky do Port Antonia. Dohodl se s McAuliffem, že se před Alison nebudou o Samovi zmiňovat. Hanley také souhlasil s tím, že se pokusí Sama najít a že s Alexem zůstane v kontaktu. Všichni tři pak odjeli taxíkem z Port Royal do hotelu Courtleigh v Kingstonu. Hanley pak pokračoval na malé letiště Tinson Pen, kde měl letadlo.

Na recepci se Alex nenuceně, ale beze špetky lhostejnosti dotázal: “Dorazila naše zavazadla?”

“Jistěže ano, pane McAuliffe,” odvětil recepční, orazítkoval oba ubytovací formuláře a kývnul na poslíčka. “Před pár minutami. Nechali jsme je odnést do vašich pokojů. Bydlíte vedle sebe.”

“Jak pozorné,” řekl tiše Alex a přemýšlel, jestli recepčního zaslechla i Alison. Recepční nemluvil nijak nahlas a Alison stála na konci pultu a prohlížela si nějaké turistické brožurky. Hodila po McAuliffovi pohledem; zaslechla to. Ve tváři měla nezúčastněný výraz. Alex se zamyslel. O pět minut později otevřela spojovací dveře mezi jejich pokoji a Alex věděl, že nemá smysl dále spekulovat.

“Udělala jsem, cos řekl, šéfíku,” řekla Alison a vešla do pokoje. “Těch zavazadel jsem se ani…” McAuliff rychle zvedl ruku a ukázal jí, že má být zticha, “…nenadálá a už jsou tady, viď?” dodal místo ní.

Nezúčastněný výraz v Alisonině tváři jako by ztvrdnul. Nastala trapná chvíle, na kterou Alex nebyl připraven; nečekal, že Alison sama od sebe vejde do jeho pokoje. Na druhou stranu teď nemělo smysl nehybně stát a vypadat jako blázen.

Sáhl do kapsy od saka a vytáhl malý kovový předmět čtvercového tvaru a velikosti krabičky od cigaret. Patřil k oněm několika věcičkám, které mu poskytl Hammond. (Hammond totiž v Londýně vyřídil Alexovi u British Airways palubní lístek, takže Alex nemusel nahlašovat žádné kovové předměty, které měl u sebe.)

Jednalo se o elektronický snímač s miniaturní vysokonapěťovou baterií. Jeho funkce byla prostá, mechanismus složitý a počet uživatelů stále větší, jak tvrdil Hammond. V okruhu tří metrů byl schopen detekovat přítomnost elektronických odposlouchávacích zařízení. Alex měl v úmyslu přístroj použít ihned po vstupu do pokoje. Místo toho však nyní nepřítomně otevřel dveře na malý balkónek a krátce se zadíval do jasné kingstonské noci na temné a majestátní hřebeny Modrých hor.

Alison Boothová pohlédla na snímač a poté na McAuliffa. V očích se jí mísil vztek a zároveň strach, ale zachovala si tolik duchapřítomnosti, že neřekla nic.

Alex přístroj zapnul a v zadním rohu s ním začal opisovat vodorovné a svislé půlkružnice – přesně jak ho to naučili. Stejně měl postupovat i v ostatních třech rozích. Cítil rozpaky a dokonce si připadal směšně, když pomalu mával rukou, jako by někomu uděloval jakési okultní požehnání. Na Alison se při tom neobtěžoval ani pohlédnout.

Náhle z něj však veškeré rozpaky spadly. Namísto nich pocítil v horní části žaludku bolest, ostrou palčivou bolest. Dech se mu zastavil a jeho zrak ulpěl na úzkém proužku na displeji snímače. Během praktických zkoušek s Hammondem často viděl, jak se proužek pohybuje, a byl tehdy fascinován jeho vlnivými, třaslavými pohyby. Tentokrát ovšem fascinován nebyl. Pocítil strach.

Tohle nebyla praktická zkouška v jakési zastrčené cvičné místnosti, kde mu Hammond trpělivě a důkladně vysvětloval, jak je důležité, aby se jednotlivé půlkružnice překrývaly. Tohle bylo doopravdy a Alexe ve skutečnosti ani nenapadlo, že by se něco takového vůbec mohlo stát. Všechno Hammondovo vysvětlování se zdálo být tak… alibistické, a možnost odposlechu se Alexovi jevila jako vysoce nepravděpodobná. A přesto nyní před ním ten tenký proužek o délce ne větší než dva centimetry vibroval a kmital s neutuchající úporností. Drobné senzory zkrátka reagovaly na vetřelce. Někde v bezprostřední blízkosti se nalézal cizorodý objekt, jehož úkolem bylo přenášet vše, co kdo v této místnosti řekne.

Alex pokynul Alison a ona k němu opatrně přistoupila. Posunkem jí cosi ukázal a ihned si uvědomil, že jeho gestikulace připomíná spíše nenápaditého lidového komika. Ukázal na snímač a poté na své rty. Když Alison promluvila, připadal si jako naprostý idiot.

“Slíbils mi, že mě pozveš na skleničku do té rozkošné zahrady dole. Ostatní bude muset počkat…, lásko.” Její hlas zněl tiše a prostě. Byla velice přesvědčivá.

“Máš pravdu,” odvětil Alex a ihned dospěl k závěru, že herec z něj opravdu nebude. “Jen se trochu umyju.”

Rychle vešel do koupelny a pustil vodu do vany. Ve dveřích nechal několikacentimetrovou škvíru, takže se zvuk tekoucí vody dal snadno rozpoznat a přitom nepůsobil nápadně. Vrátil se na místo, kde původně stál, a pokračoval v prohlídce místnosti. Jakmile úzký proužek zareagoval, zmenšil Alex půlkružnice a zaměřil se na lokaci objektu, jak ho to učil Hammond. Pouze jednu skutečnost přijal Alex bez ohromujícího úžasu. A to, že drobná červená kontrolka na snímači se rozsvítila přímo nad jeho kufrem opřeným o polici. Červená kontrolka naznačovala, že hledaný objekt se nachází v dosahu čtyř metrů od přístroje.

Alex podal snímač Alison a opatrně kufr otevřel. Vytáhl z něj kalhoty, košile, ponožky i spodní prádlo a položil – či spíše hodil je na postel. Jakmile byl kufr poloprázdný, roztáhl pružnou podšívku a přejel prsty po kožené stěně kufru. Věděl, co hledat; Hammond mu předvedl desítky štěnic různých velikostí i tvarů. Našel ji.

Byla připevněná k vnější podšívce: malá vypouklina velikosti knoflíku. Alex ji nechal být a podle Hammondových instrukcí začal prohledávat i zbytek kufru, jestli nenajde druhý, rezervní přístroj. Byl tam. Na druhé straně.

McAuliff vzal Alison snímač, poodešel a rychle “projel” i zbytek místnosti. Přesně jak mu Hammond říkal, displej snímače se již ani nepohnul. Protože pokud bylo odposlouchávací zařízení instalováno na pohyblivém předmětu, dalo se předpokládat, že jich více nebude.

Zbytek místnosti byl čistý. Hammond by řekl “sterilní”.

McAuliff přešel do koupelny; i ta byla bezpečná. Zatáhl kohoutky a zavolal na Alison. “Už ses vybalila?” Proč tohle, ksakru, řekl? Ze všech stupidních otázek říct zrovna tuhle…

“Nejedu na průzkum poprvé,” dostalo se mu uvolněné odpovědi. “Všechno oblečení mám převážně z polyesteru; vybalování může počkat. Ale skutečně ráda bych se podívala na tu nádhernou zahradu. Tak si pospěš.”

Alex otevřel dveře od koupelny a viděl, že Alison zavírá dveře na balkon a zatahuje přes celoskleněnou stěnu závěs. Alison Boothová si počíná správně, konstatoval v duchu. Hammond mu často opakoval: Jakmile najdete odposlouchávací zařízení, zkontrolujte venkovní budovy. Dá se předpokládat také vizuální sledování. Alex vyšel z koupelny a ona na něj pohlédla… Ne, pomyslel si, to není pohled, to je vytřeštění očí.

“Fajn,” prohlásila. “Konečně jsi hotov. Myslím, žes při tom holení přišel o kus bradky, ale vypadáš slušně. Tak pojď…, lásko.”

Jakmile vyšli na chodbu, chytila se Alison Alexe za rameno a zamířili k výtahu. Alex chtěl několikrát něco říct, ale ona jej pokaždé přerušila. “Počkej, až budeme dole,” opakovala neustále tichým hlasem.

Na zahrádce si Alison vyžádala jiný stůl. Ten na protější straně. Alex si uvědomil, že v jeho blízkosti nejsou žádné palmy ani rostliny. V restauraci nesedělo více než dvanáct dalších dvojic vždy šlo o páry, u žádného stolu neseděli jen samotní muži či ženy bez doprovodu. McAuliff měl pocit, že Alison si každý pár důkladně prohlíží.

Teprve když jim číšník přinesl pití a vytratil se, přerušila Alison mlčení. “Myslím, že je čas, abychom si spolu promluvili… o věcech, o kterých jsme zatím nemluvili.”

Alex jí nabídl cigaretu. Odmítla, a tak si připálil sám. Chtěl získat pár vteřin, než jí odpoví, a oba to věděli.

“Omlouvám se za to, cos viděla nahoře. Nechci, abys tomu přikládala nějaký větší význam.”

“Považovala bych to za pouhou epizodu, miláčku, kdybys ovšem ty málem nedostal hysterický záchvat.”

“To je milé.”

“Co?”

“Řekla jsi ,miláčku’.”

“Ach jo. Nemohli bychom se chovat jako profesionálové?”

“Dobrý bože! A ty jím jsi? Tedy profesionálem?”

“Já jsem geoložka. A ty?”

McAuliff si její narážky nevšímal. “Řeklas, že jsem byl nahoře… rozrušený. Mělas pravdu. Ale šokuje mě, že ty jsi rozrušená nebyla. Chovala ses naprosto předpisově, zatímco já byl v koncích.”

“S tím souhlasím. Tedy že jsi byl v koncích… Tobě někdo řekl, že mě máš přijmout, Alexi?”

“Ne. Řekli mi, že než tě přijmu, mám si to dobře rozmyslet.” “To mohl být trik. Já o tu práci zoufale stála; šla bych s tebou i do postele, abych ji dostala… Díky, žes to po mně nechtěl.”

“Necítil jsem v otázce tvého přijetí žádné tlaky. Z žádné strany. Dostalo se mi jen malého varování. A to kvůli postranním aktivitám tvého bývalého muže, které mu mimochodem zajišťují značnou část jeho peněz. Říkám schválně peněz, protože o legální příjem se zde, tuším, nejedná.”

“Zajišťují mu všechny jeho peníze a on je skutečně jako zdanitelný příjem nevykazuje. A já ti ani na minutu neuvěřím, že katedra geofyziky na Londýnské univerzitě má přístup k takovým informacím. Tím méně Královská společnost.”

“To se ovšem pleteš. Velkou část peněz na tenhle průzkum dostala univerzita i Královská společnost z vládního grantu. A když vláda utrácí peníze, zajímá se o osoby stejně jako o jejich příjmy.”

McAuliff byl sám sebou příjemně překvapen. Odpovídal přesně jak ho to učil Hammond: okamžitě a logicky. Stavět na zčásti pravdivých skutečnostech, nekomplikovat je… Tak to Hammond říkal.

“Tenhle pochybný americký způsob uvažování teď nechme stranou,” řekla Alison a přece jen se natáhla pro cigaretu. “Jistě mi vysvětlíš, co se stalo nahoře.”

Už je to tady, pomyslel si Alex a přemýšlel, zda se dokáže vyhnout podezření tak, jak mu říkal Hammond: Vysvětlení omezit na pouhých pár slov založených na zdravém rozumu a jednoduchosti a pak ho již neměnit. Zapálil si cigaretu a co nejležérněji promluvil: “V Kingstonu je spousta politických tlaků. Většinou jsou to malichernosti, ale občas jde do tuhého. A tenhle průzkum má nádech kontroverznosti. Nelibost nad tím, která země ho pořádá, profesionální řevnivost a tak podobně. Sama jsi to viděla na celnici… Existují lidé, kteří by nás rádi zdiskreditovali. Ten snímač jsem dostal pro případ podezření, že se stalo něco neobvyklého. A já to podezření pojal – a nemýlil jsem se.” Alex dopil svůj drink a sledoval dívčinu reakci. Ze všech sil se snažil vypadat upřímně.

“Myslíš naše bágly” řekla Alison.

“Ano. Celá ta historka s žádostí o převoz do hotelu nedávala smysl. A recepční mi řekl, že bágly přišly před pár minutami. Z Palisados je ovšem odvezli dvě hodiny předtím.”

“Aha. Ale že by pouhý geologický průzkum dohnal lidi k tak krajním řešením? To ti těžko spolknu, Alexi.”

“Tak o tom přemýšlej. Proč se tyhle průzkumy dělají? Jaký mají obecně účel? Není to náhodou proto, že někdo – nějací lidé chtějí někde něco postavit?”

“Ale v tomto případě ne. Náš průzkum se týká příliš velké oblasti. Řekla bych, že má zjevně – přímo očividně – akademický charakter. Kdyby ne, tak…” Alison pohlédla McAuliffovi do očí a zarazila se. “Panebože! Má-li ten průzkum opravdu jiný účel, tak je to něco nevídaného!”

“Přinejmenším existují lidé, kteří tomu věří. Co myslíš, že v takovém případě udělají?” Alex vztyčil dva prsty a ukázal číšníkovi, že si dají ještě jednou totéž. Alison Boothové se ohromením rozevřely rty.

“Tady jsou ve hře miliony, miliony a ještě jednou miliony,” řekla tiše. “Proboha, vždyť takoví lidé by byli schopni skoupit všechno, co vidí.”

“Pokud by ovšem byli přesvědčeni, že se ve svých plánech nemýlí.” Alison Alexe přinutila, aby na ni pohlédl. Když si Alex nejprve místo ní všímal zahálejícího číšníka, položila mu ruku na ruku a vyžádala si tak jeho pozornost. “A oni se nemýlí, že ne, Alexi?”

“Nemůžu to nijak dokázat. Mám smlouvu s Londýnskou univerzitou, spolupodepsanou Královskou společností a jamajským ministerstvem školství. Jak naloží s výsledky průzkumu, je jejich věc.” Nemělo smysl všechno rázně popřít. Byl přece profesionální geolog a ne jasnovidec.

“Nevěřím ti. Určitě tě o tom informovali.”

“Informovali je špatné slovo. Prostě mi řekli, že se mám mít na pozoru. Nic víc.”

“Ty… nebezpečné malé přístroje se nedávají lidem, kteří se mají pouze mít na pozoru.”

“To jsem si myslel taky. Jenže se oba pleteme, Alison, víš? Ty snímače jsou už dneska naprosto běžné. Není na nich nic neobvyklého. Zvláště když pracuješ mimo území své vlasti. Což příliš nesvědčí o důvěře mezi státy, viď?”

Číšník přinesl pití. Cosi si prozpěvoval a kroutil se v rytmu své písně. Alison nepřestávala na McAuliffa civět. Alex si nebyl jistý, ale začínal si myslet, že mu uvěřila. Když číšník odešel, nedočkavě se k Alexovi naklonila.

“A co teď máme dělat? Dvě štěnice jsi našel. Co s nimi máme udělat?”

“Nic. Ráno to oznámíme ministerstvu, nic víc.”

“Chceš říct, že je nevytáhneš a nerozšlapeš? To je tam prostě necháš?”

To není příjemná vyhlídka, pomyslel si Alex, ale Hammond se vyjádřil jasně: Najde-li štěnici, má ji nechat nedotčenou a využít ji. Někdy může znamenat neocenitelnou pomoc. A než jakékoliv podobné zařízení zničí, musí to dopředu oznámit a očekávat další instrukce. V obchodě s rybami jménem Tallon’s poblíž Victoria Parku.

“Oni mi platí… oni nám platí. Předpokládám, že to budou chtít tiše prošetřit sami. Jaký je v tom rozdíl? Já nemám co skrývat.”

“Ani nebudeš mít,” řekla Alison tiše, ale rozhodně a odtáhla ruku.

McAuliff si náhle uvědomil absurdnost své situace. Byla obtížná a zároveň směšná, vážná a zároveň komická.

“Mohu si to rozmyslet a zavolat někomu hned?” zeptal se.

Alison se pomalu – velmi pomalu – opět rozzářila svým nádherným úsměvem. “Ne, zachovala jsem se nefér… Věřím ti. Ty jsi ten nejzoufaleji bezstarostný člověk, jakého jsem kdy poznala. Buďto jsi naprosto nevinný, nebo umíš dokonale lhát. To druhé ovšem přijmout nemohu; na to jsi byl nahoře příliš nervózní.” Znovu mu na volnou ruku přiložila svou, zatímco Alex vyprázdnil skleničku.

“Můžu se zeptat, proč tys nebyla? Myslím nervózní.”

“Ano. Je načase, abych ti to řekla. Dlužím ti to… Já se do Anglie nevrátím, Alexi. Na mnoho let a možná vůbec. Nemůžu. Několik měsíců jsem spolupracovala s Interpolem. Proto mám tolik zkušeností s těmi odpornými malými štěnicemi. Tak se jim říká. Štěnice.”

McAuliff znovu pocítil v žaludku palčivou bolest. Byl to strach, bylo to více než strach. Podle Hammonda britská rozvědka pochybovala o tom, že se Alison vrátí do Anglie. A Julian Warfield mu naznačil, že by se mu Alison mohla hodit z nějakých neurčitých důvodů, které neměly pranic společného s jejím přínosem pro průzkum. Nevěděl přesně proč nebo jak, ale někdo Alison využíval. Stejně tak jako jeho.

“Jak k tomu došlo?” zeptal se s odpovídajícím úžasem.

Alison mu nastínila hlavní body své spolupráce. Její manželství z Davidem Boothem ztroskotalo ještě před prvním výročím sňatku. Stručně řečeno. Alison Boothová brzy dospěla k závěru, že její muž o ni usiloval a vzal si ji z důvodů, které se týkaly spíše jejích služebních cest než čehokoliv jiného.

“…jako by mu někdo dal příkaz, aby si mě vzal, využil, podvedl. K napětí došlo brzy po svatbě: Booth se až chorobně zajímal o její práci. A zničehonic jí začaly chodit nabídky k průzkumům od málo známých, leč dobře platících firem do pozoruhodně exotických zemí.

“…mezi nimiž byl samozřejmě Zair, Turecko, Korsika. A on za mnou pokaždé přijel. Na pár dní, někdy týdnů…”

K prvnímu střetu s Davidem Boothem došlo na Korsice. Šlo o pobřežní i vnitrozemskou expedici v oblasti Čapo Senetosa. David uprostřed průzkumu přijel na svou obvyklou dvou až třítýdenní návštěvu, během níž měl řadu podivných telefonátů a záhadných jednání, které ho rozrušily nad rámec jeho omezené schopnosti čelit problémům. Do Ajaccia za ním létali muži v rychlých letadlech, zatímco jiní připlouvali po moři na traulerech a malých oceánských lodích. David se vytrácel nejprve na hodiny a pak i na celé dny. Alison neměla v terénu tolik práce, aby se nemohla každou noc vracet do hotelu na pobřeží, takže její muž nemohl utajit své chování – stejně jako skutečnost, že jeho přítomnost na Korsice není projevem jeho oddanosti k ní.

Alison se dožadovala vysvětlení, vyjmenovala mu nepopiratelné skutečnosti a Davidova zdůvodnění nemilosrdně označila za amatérské lži. David se zhroutil, rozplakal a přiznal své ženě pravdu.

Aby si zachoval životní úroveň, které nebyl schopen dosáhnout uplatněním se na trhu práce, zapojil se David Booth do mezinárodního obchodu s narkotiky. Působil hlavně jako kurýr. Jeho podíl v malé firmě zabývající se importem a exportem byl pro tuto práci ideální.

Firma neměla žádnou skutečnou identitu; nijak se neprofilovala a – jak prozrazovalo už společenské postavení jejích majitelů – spíše než běžné obchodní klientele dodávala umělecké dekorační předměty svým přátelům a známým. A tak mohl David Booth často cestovat, aniž by tím vzbudil podezření oficiálních míst.

Důvod jeho vstupu do světa pašeráků byl banální: dluhy z hazardních her spolu s nadměrným pitím alkoholu a finančně náročnými dámami. Jednak tedy neměl na vybranou, jednak byla tahle práce dobře placená a on postrádal jakékoliv morální výčitky.

Alison ovšem ne. Geologické průzkumy byly legitimní a svědčily o schopnosti Davidových chlebodárců vybrat si ke spolupráci nic netušící oběti. David obdržel seznam průzkumných týmu ve vybraných oblastech Středozemního moře a dostal příkaz je kontaktovat a nabídnout jim služby své vysoce uznávané ženy. Při tom měl poznamenat, že v případě jejího přijetí bude tajně přispívat na její plat. Měl tak vyvolat dojem bohatého zamilovaného muže, který chce své ženě udělat radost.

Jeho nabídka byla vždy přijata. A tím, že jí sháněl zaměstnání, získaly jeho cesty dvojnásobnou legitimitu. Jeho aktivity kurýra brzy přerostly nízké obzory jeho diletantského podnikání. Alison mu však pohrozila, že z Korsiky odjede.

David byl hysterický. Neustále opakoval, že ho zabijí a Alison taky. Vykreslil jí obrázek všudypřítomné a mocné mafie lidí bez svědomí tak hodnověrně, že se Alison v obavě o životy obou nakonec slitovala. Souhlasila s dokončením práce na Korsice, ale dala mu jasně najevo, že jejich manželství skončilo. A že v tomhle rozhodnutí ji nikdo nezviklá.

Alespoň tomu tehdy věřila.

Ovšem jednoho odpoledne, když Alison odebírala z mořského dna několik set metrů od břehu vzorky z vrtů, za ní připluli dva muži v malé kajutové jachtě. Byli to agenti Interpolu. Sledovali jejího muže již několik měsíců a Interpol mezitím shromáždil velké množství dokumentace o jeho nezákonných aktivitách. Kruh se uzavíral.

“Nemusím ti snad říkat, že byli na jeho příjezd připraveni. Můj hotelový pokoj byl tehdy stejně ,sterilní’ jako ten tvůj dneska…”

Předložené důkazy hovořily jasnou řečí. Zatímco její muž hovořil o mocné mafii zkorumpovaných, lidé od Interpolu jí ukázali svět utrpení, bolesti a zbytečné a strašlivé smrti.

“Och, byli to skuteční experti,” řekla Alison se soucitným úsměvem a zasněnýma očima. “Ukázali mi fotky, desítky fotek. Trpící děti, zavraždění muži, dívky… Na ty obrázky nikdy nezapomenu. A právě s tím oni počítali…”

Apelovali na ni klasickým náborářským přístupem: paní Boothová má ohromný vliv, neexistuje vhodnější osoba. Může toho tolik učinit, tolik poskytnout. A pokud se rozhodne věc ukončit tak, jak to nastínila manželovi – tedy náhle a bez vysvětlení -, existují důvodné pochyby, zda jí to vůbec bude umožněno.

Bože můj, pomyslel si McAuliff, když ji poslouchal, taková obehraná písnička… Jako bych slyšel Hammonda ve svém pokoji v hotelu Savoy.

Nakonec došlo k dohodě a vytvoření časového plánu. Alison dostane určitý čas, během něhož dojde ke “zhoršení” poměrů v manželství. Oznámila zdrcenému Boothovi, že se pokusí jejich vztah zachránit, ovšem pod podmínkou, že před ní už nikdy nebude mluvit o svých vedlejších aktivitách.

Půl roku pak Alison Gerrard Boothová podávala zprávy o činnosti svého muže, identifikovala fotografie a v desítkách hotelových pokojů, aut i ve vlastním bytě instalovala drobná odposlouchávací zařízení. Činila tak s vědomím, že se Davidu Boothovi – ať už proti němu bude vzneseno jakékoliv obvinění – dostane fyzické ochrany. Nejlepší, jakou může Interpol poskytnout. Samozřejmě bez záruky.

“A kdy to všechno skončilo?” zeptal se Alex.

Alison nakrátko pohlédla na temné, až zlověstně vyhlížející panoráma Modrých hor, tyčící se několik mil na sever. “Když jsem si poslechla jednu velice trapnou nahrávku. Byla trapná sama o sobě, ale ještě trapnější bylo, že jsem její pořízení umožnila já.”

Jednoho dne po přednášce na univerzitě za ní do kanceláře na katedře geologie přišel člověk od Interpolu. V kufříku měl kazetový magnetofon a kazetu, která byla kopií nahrávky rozhovoru mezi jejím mužem a spojkou markýze de chatelleraulta, osoby označené za hlavu všech operací s narkotiky. Alison seděla a poslouchala zpověď zlomeného muže, který opileckým hlasem popisoval zhroucení svého manželství se ženou, kterou velice miloval. Slyšela, jak se vzteká, pláče a klade si za vinu, že je tak neschopný. Hovořil o tom, jak s ním jeho žena odmítá sdílet lože, jak ho naprosto zavrhla. A nakonec se nade vší pochybnost vyjádřil v tom smyslu, že je mu nanejvýš protivné ji zneužívat a že pokud to Alison někdy zjistí, nebude mu zbývat nic jiného než spáchat sebevraždu. Téměř dokonalým způsobem tak rozptýlil všechna podezření, že by Alison mohla o chatelleraultových operacích cokoliv vědět. Provedl to náramně.

“Interpol dospěl k závěru, který byl stejně bolestný jako sama nahrávka. David se nějak dozvěděl o tom, co dělám. A tímto způsobem mi vysílal signál, že v případě mého odhalení mu hrozí smrtelné nebezpečí. Přišel čas vycouvat.”

Během osmačtyřiceti hodin byl na dalekém Haiti vyřízen rozvod. Alison Boothová byla volná.

A zároveň vůbec ne volná.

“…nejpozději do roka se kolem Chatelleraulta zatáhne smyčka. I kolem Davida… kolem všech. A pak si to někde někdo poskládá dohromady: Boothová žena…”

Alison se natáhla pro skleničku, vyprázdnila ji a pokusila se o úsměv.

“To je všechno?” zeptal se Alex a vůbec si tím nebyl jistý. “To je všechno, pane McAuliffe. A teď mi upřímně řekni: přijal bys mě, kdybys tohle všechno věděl?”

“Ne, nepřijal. A přemýšlím, proč jsem se to nějak nedozvěděl.”

“Tohle nejsou informace, ke kterým by měla přístup univerzita, vystěhovalecký úřad nebo kdokoliv jiný.”

“Alison?” McAuliff se snažil nedat najevo náhlý příval strachu. “Skutečně ses o téhle práci dozvěděla od lidí na univerzitě?” Dívka se zasmála a posměšně zvedla své nádherné obočí na znamení protestu. “Ach Bože, to si tu budeme sdělovat tajemství?… Ne, přiznávám, že jsem dostala avízo; aspoň jsem si pro tebe mohla připravit tu velmi působivou přihlášku.”

“Jak ses o tom průzkumu dozvěděla?”

“Od Interpolu. Něco podobného pro mě hledali celé měsíce. Zavolali mi asi deset až dvanáct dní před naším pohovorem.” McAuliff se nemusel pouštět do zdlouhavých výpočtů. Přibližně deset až dvanáct dní před pohovorem se setkal s Julianem Warfieldem v Belgravii. A poté s mužem jménem Hammond z britské tajné služby.

McAuliff opět pocítil ostrou bolest v žaludku. teď ovšem byla palčivější, více soustředěná. Alex jí však nemohl věnovat pozornost. Přes potemnělé nádvoří se k nim blížil muž. Nejistým krokem došel až k jejich stolu. Je opilý, pomyslel si Alex.

“No chválabohu, tady jste! Přemýšleli jsme, kde, k čertu, můžete být! Všichni jsme uvnitř v baru. Whitehall je za klavírem absolutní jednička! Úplný Nol Coward!… Jo mimochodem, doufám, že vám přišla zavazadla. Viděl jsem, že máte problémy, tak jsem těm bastardům napsal lístek, že vám je mají odvézt do hotelu. Tedy pokud přečetli moje opilecké písmo.”

Mladý James Ferguson ztěžka dopadl na prázdnou židli a opilecky se usmál na Alison. Pak se otočil a podíval se na McAuliffa. Pod jeho upřeným pohledem mu však úsměv pohasl.

“To od vás bylo velmi laskavé,” řekl McAuliff tiše. A pak si toho Alex ve Fergusonových očích všiml. Za rádoby zastřeným pohledem se skrývala soustředěná pozornost. James Ferguson nebyl vůbec tak opilý, jak se snažil předstírat.

Rozhodli se, že zůstanou vzhůru téměř celou noc. Byla to jejich tichá a nepřátelská odpověď na ty “odporné malé štěnice”. Přidali se k ostatním v baru a McAuliff byl brzy spatřen, jak mluví se šéfem recepce; všichni věděli, že dnešní večer platí jako správný kapitán právě on.

Fergusonovo hodnocení Charlese Whitehalla nelhalo. Whitehall měl talent profesionála; jeho ostrovní drmolivé písně, proložené karibským nářečím a jamajským černým humorem, byly vtipné, křehké, suché, ale přitom dostatečně žhavé. Jeho hlas zněl jasně a pronikavě jako hlas kingstonského pěvce; jen jeho oči zůstávaly kdesi daleko. Obveseluje a baví ostatní, ale sám se přitom nebaví ani neveselí, pomyslel si Alex. Prostě hraje.

i Když ho po téměř dvou hodinách jeho vlastní výkon unavil, přijal aplaus poloopilého sálu a odešel ke stolu. Jakmile mu Ferguson, Jensenovi, Alison a Alex osobně potřásli rukou, zatleskali a objali jej, vybral si židli vedle McAuliffa.

Předtím tam seděl Ferguson – k čemuž ho vyzval Alex -, ale mladý botanik byl rád, že se může projít. Vrávoravě.

“Opravdu pozoruhodný výkon!” řekla Alison a nahnula se přes McAuliffa, aby podala Whitehallovi ruku. Alex sledoval Jamajčanovu reakci; jeho tmavá karibská dlaň s pěstěnými nehty a třpytícím se zlatým prstýnkem se ovinula kolem Alisoniny ruky s až zženštilou jemností. V rozporu s tím si však Whitehall poté její ruku přitáhl a políbil ji na prsty.

Číšník podal Whitehallovi láhev vína, aby ji schválil. Whitehall si v tlumeném světle klubu přečetl vinětu, pohlédl na usmívající se obsluhu a přikývl. Pak se otočil k McAuliffovi; Alison právě hovořila s Ruth Jensenovou na druhé straně stolu. “Rád bych s vámi mluvil. Soukromě,” řekl lhostejně. “Přijďte do mého pokoje. Řekněme dvacet minut po mém odchodu.”

“Sám?”

“Sám.”

“Nepočká to do rána?”

Whitehall zvedl své tmavé oči, pohlédl na McAuliffa a pronesl tiše, ale ostře: “Ne, nepočká.”

Náhle se ze své židle na konci stolu vyklonil James Ferguson a zvedl skleničku směrem k Whitehallovi. Zavrávoral a volnou rukou se chytil kraje stolu; byl přímo ztělesněním velmi opilého mladého muže. “Na Karla Prvního Kingstonského! Na černého sira Noela Cowarda! Byl jste přímo brýlantní, Charlesi!”

Na okamžik nastalo rozpačité ticho, než odeznělo slovo “černý”.

Číšník spěšně nalil Whitehallovi víno; na ochutnávání teď nebyla správná chvíle.

“Děkuji,” pronesl Whitehall zdvořile. “Beru to jako projev velkého uznání…, Jimbo.”

“Jimbol” zakřičel Ferguson radostně. “To se mi líbí! Budete mi říkat Jimbol A teď bych rád…” Náhle se Ferguson zarazil a na jeho bledé mladistvé tváři se objevil výraz totálního vyčerpání.

Bylo naprosto zřejmé, že jeho alkoholové opojení dosáhlo kritického bodu. S hodinářskou přesností opilce odložil roztřesenou rukou skleničku, zavrávoral a pro něj typickým pomalým pohybem se skácel na podlahu.

Všichni u stolu povstali jako jeden muž a dvojice u sousedních stolků se otočily jeho směrem. Číšník rychle odložil láhev a přispěchal k Fergusonovi; Peter Jensen, který stál nejblíž, mu pomáhal.

“Ach Bože,” řekl Jensen a klekl si. “Myslím, že tomu chudáčkovi bude pěkně špatně. Ruth, pojď mi pomoct… Vy běžte támhle, pane vrchní. Podej mi ruku, chlape!”

Jensenovi s pomocí nyní již dvou číšníků jemně mladého botanika posadili, povolili mu kravatu a snažili se ho nějakým způsobem přivést k vědomí. Charles Whitehall, který stál vedle McAuliffa, se usmál, sebral dva ubrousky a hodil je přes stůl na podlahu, kde byla právě Fergusonovi poskytována pomoc. Alex Jamajčana sledoval: v jeho chování nebylo nic pěkného. Ferguson pokýval hlavou nahoru a dolů a pak se mu ze rtů vydralo zachroptění předznamenávající žaludeční nevolnost.

“Myslím, že je čas k odchodu,” řekl Whitehall. “Takže za dvacet minut?”

McAuliff přikývl. “Plus minus.”

Jamajčan se otočil k Alison, jemně ji chytil za ruku, políbil ji a usmál se: “Dobrou noc, drahá.”

Alex jim s lehkou mrzutostí ustoupil a přidal se k Jensenovým, kteří se právě za pomoci číšníků snažili postavit Fergusona na nohy.

“Odneseme ho do jeho pokoje,” řekla Ruth. “Já ho varovala, že rum a whisky nejdou dohromady. Myslím, že mě neposlechl.” Usmála se a zavrtěla hlavou.

McAuliff Fergusona sledoval. Byl zvědav, jestli uvidí to, co viděl předtím. To, čeho si všímá už více než hodinu. A pak to opravdu uviděl. Nebo si to aspoň myslel. Když Ferguson bezvládně svěsil paže kolem číšníkových a Jensenových ramen, otevřel nakrátko oči. Oči, které mu zdánlivě plavaly v důlcích. Ovšem na kratičký okamžik se v nich objevil pevný, ostrý a nezastřený pohled. Ferguson udělal přesně to, co by v tlumeně osvětlené místnosti udělal každý člověk. Podíval se, jestli mu něco nestojí v cestě. A na ten okamžik byl zcela střízlivý. Proč se jenom Ferguson pouští do tak ponižujícího představení? McAuliff se rozhodl, že s mladíkem ráno promluví. A to hned o několika věcech, včetně “opileckým písmem” napsaného lístku, díky němuž se nad Alexovým kufrem roztančil proužek na elektronickém snímači.

“Nebohé dítě. Ráno mu bude prachbídně.” Alison přistoupila k Alexovi a společně sledovali, jak Jensenovi odvádějí Fergusona ze dveří.

“Doufám, že tohle nebohé dítě přebralo pouze dneska a ne, stane se to u něj zvykem.”

“Ale no tak, Alexi, nebuď jako stará bába. Je to velice milý mladý hoch, který to jen dneska trochu nezvládl.” Alison se otočila a pohlédla na opuštěný stůl. “No, zdá se, že večírek skončil.”

“Dohodli jsme se, že v něm budeme pokračovat, pokud vím.” “Začínám uvadat, miláčku; upustíme od toho. Navíc jsme se dohodli, že tou tvou kouzelnou krabičkou zkontroluješ i moje bágly. Půjde to?”

“Jasně.” McAuliff pokynul číšníkovi.

Odešli hotelovou chodbou; když se blížili ke dveřím Alisonina pokoje, vzal si McAuliff její klíč. “Za pár minut musím za Whitehallem.”

“Co? Jakto? Vždyť je strašně pozdě.”

“Říkal, že se mnou chce mluvit. Soukromě. Nemám ponětí, o čem. Vyřídím to rychle.” Strčil klíč do zámku, otevřel dveře a přistihl se, že Alison instinktivně zatarasil cestu, než v pokoji rozsvítí a rozhlédne se dokola. Alisonin pokoj byl prázdný a spojovací dveře stále otevřené, přesně jak je před několika hodinami nechali.

“Děláš na mě dojem,” zašeptala Alison a rozpustile si položila bradu na McAuliffovo rameno, které jí bránilo ve vstupu.

“Cože?” Alex rameno vykroutil a vykročil směrem ke spojovacím dveřím. Světla v jeho pokoji byla rozsvícená – tak jako před odchodem. McAuliff tiše zavřel dveře, vytáhl ze saka snímač a přikročil k posteli, kde vedle sebe ležely dva Alisoniny kufry. Podržel přístroj nad nimi; na displeji se nic ani nepohnulo. McAuliff rychle prošel pokoj a ve všech rozích mu se snímačem v ruce požehnal půlkruhovými oblouky. Pokoj byl čistý.

“Co jsi říkala?” zeptal se tiše.

“Chráníš mě. To je milé.”

“Proč bylo v tomhle pokoji rozsvíceno a v mém ne?” Jako by její slova přeslechl.

“Protože jsem tu zhasla. Přišla jsem, vzala kabelku, trochu se nartěnkovala a pak jsem se vrátila do tvého pokoje. U dveří je vypínač. A tak jsem zhasla.”

“Nevzpomínám si.”

“Byl jsi rozrušený. Je to tím, že středem tvé pozornosti není můj pokoj, ale tvůj.” Alison vešla a zavřela dveře na chodbu.

“To máš pravdu, ale nemluv tak nahlas… Slyší ty zatracené věcičky i za dveřmi a za stěnou?”

“Ne, myslím, že ne.” Alison sledovala, jak McAuliff zvedá z postele její kufry a nese je přes celou místnost. Postavil se ke skříni a hledal polici na zavazadla. Jako naschvál tam žádná nebyla. “Neděláš to trochu okatě?” zeptala se Alison.

“Co?”

“Co to děláš s mými bágly? Ještě jsem se nevybalila.”

“Ach.” McAuliff cítil, jak se červená. Připadal si jako naprostý idiot. “Promiň. Mám nutkavou potřebu pořádku.” “Anebo jen nutkavou potřebu.”

Alex odnesl zavazadla zpět k posteli a ještě s kufry v ruce se otočil a pohlédl na Alison. Cítil se hrozně unavený. “Byl to mizerný den…, velice zmatený,” řekl. “A skutečnost, že stále neskončil, mě přímo sráží na kolena; musím ještě k Whitehallovi…

A jestli pak budu vedle chrápat nebo mluvit ze spaní nebo jestli půjdu na záchod a nezavřu si dveře, všechno se to nahraje někam na pásek. Ne že by mi to nějak vadilo, ale taky mi to nijak nepřidá na náladě. A když už tady tak plácám, povím ti ještě něco. Jsi nádherná, nádherná dívka – a máš pravdu, mám nutkavou potřebu.

Například teď mám tu nejnutkavější potřebu tě obejmout, políbit, cítit na sobě tvoje paže a… ty jsi tak žádoucí… a máš tak rozkošný úsměv… když se směješ, chci se jen dívat a dotýkat se tvé tváře… toužím na všechno zapomenout a jen tě objímat… A teď, když jsem doplácal, můžeš mě poslat k čertu, protože se to netýká naší práce.”

Alison Boothová tiše stála a dívala se na McAuliffa, kterému se zdálo, že její mlčení trvá celou věčnost. Pak k němu pomalu a uvážlivě přistoupila.

“Víš, jak hloupě vypadáš s těmi kufry v rukou?” zašeptala, naklonila se a políbila ho na rty.

Alex upustil kufry; ztěžka dopadly na zem a oni se rozesmáli. Alex si Alison přitáhl k sobě a vychutnával báječnou vůni jejího těla i své rostoucí, žhavé a mimořádné vzrušení. A když se jejich vlhké rty spojily v nezadržitelném a marnivém polibku, uvědomil si, že se Alison chvěje a svírá ho silou, která není jen pouhým znamením touhy. Ale strach to také nebyl; v jejím chování nebylo nic váhavého, žádné zábrany, pouze jakýsi neklid.

Alex ji jemně položil na postel; tiše si při tom rozepjala hedvábnou blůzku a navedla mu ruku ke svým prsům. Zavřela oči a on ji laskal a šeptal jí milostná slůvka.

“Už jsem to hrozně dlouho neměla, Alexi. Myslíš, že by Whitehall mohl chvíli počkat? Protože já už čekat nevydržím.”

Leželi vedle sebe nazí pod měkkou přikrývkou. Alison se opřela o loket a přes vlasy spadlé do tváře pohlédla na Alexe. Přejela mu prsty po rtech, naklonila se, políbila je a pak mu po nich začala přejíždět jazykem.

“Jsem hrozně nestydatá,” řekla a tiše se usmála. “Chci se s tebou milovat celou noc. A většinu dne… Jsem jako vyprahlý poutník na poušti, který našel studnu a už u ní chce zůstat.” Natáhl ruku a vnořil jí prsty do vlasů. Přejížděl po nich až k pahorkům jejích ňader a uchopil je do dlaní. “Ale něco málo času si necháme na jídlo a spánek.”

Ozvalo se slabé zazvonění telefonu. Přicházelo od spojovacích dveří. Z jeho pokoje.

“Přijdeš pozdě k Whitehallovi,” řekla Alison. “Měl bys to zvednout.”

“Zatracený sir Noěl.” Alex se vyškrábal z postele, rychle došel ke dveřím, otevřel je a vstoupil do pokoje. Když zvedal telefon, pohlédl na zatažené závěsy balkónových dveří a pocítil vděčnost nad Alisoninými zkušenostmi. Až na ponožky – proč zrovna ponožky? – byl totiž nahý.

“Říkal jsem dvacet minut, pane McAuliffe. A už je to skoro hodina.” Whitehallův hlas zněl docela vztekle.

“Omlouvám se. Ale já jsem říkal ,plus minus’. Pro mě ,plus minus’ znamená i hodinu. Zvláště když mi někdo udílí v tuhle dobu rozkazy a přitom mu nejde o život.”

“Tak se nehádejme. Přijdete brzy?”

“Ano.”

“Kdy?”

“Za dvacet minut.” Alex položil sluchátko poněkud rázněji, než bylo nutné, a zadíval se na svůj kufr. Ať už byl na druhém konci téhle linky kdokoliv, věděl, že Alex odchází na schůzku s někým, kdo se mu pokouší udílet ve tři hodiny ráno rozkazy. Probere to později.

“Víš, že jsi vyloženě pohledný muž? Všude,” řekla Alison, když se k ní vrátil do pokoje.

“Máš pravdu, jsi nestydatá.”

“Proč máš na sobě ponožky? Vypadá to podivně.” Alison si sedla, přehodila si přes prsa přikrývku a natáhla se k nočnímu stolku pro cigarety.

“Zapal mi taky jednu, prosím tě. Musím se obléct.” McAuliff se začal rozhlížet kolem postele po oblečení, které si před půlhodinou tak chvatně svlékl.

“Byl rozčilený?” Alison mu podala cigaretu. Alex si natáhl kalhoty a sebral ze země košili.

“Jo, byl rozčilený. Je to arogantní parchant.”

“Myslím, že Charles Whitehall chce někomu něco oplatit,” řekla Alison a nepřítomně Alexe sledovala. “Má vztek.”

“Možná mu jde o uznání, kterého se mu nedostalo v takové míře, jak by si představoval.” McAuliff si zapnul košili.

“Možná. To by vysvětlovalo, proč tak odmítal všechna blahopřání.”

“Co odmítal?” zeptal se McAuliff.

“To jeho malé vystoupení dole bylo vymyšlené předem. A určitě si ho nepřipravil do nočního baru. Spíš do londýnské Covent Garden. Nebo do zasedacího sálu OSN.”

Alex jemně zaklepal na dveře, a když se otevřely, objevil se Jamajčan ve vyšívaném japonském plášti zvaném hopi. Pod květovanou látkou měl proužkované kalhoty a sametové střevíce.

“Pojďte dál, prosím. Tentokrát jdete brzy. Neuběhlo ještě ani patnáct minut.”

“Jste posedlý časem. Je přes tři hodiny ráno. Raději se na hodinky nedívám.” Alex za sebou zavřel dveře. “Doufám, že mi chcete sdělit něco důležitého. Protože jinak se zatraceně naštvu.”

Černoch přistoupil k sekretáři, vytáhl složený kus papíru a ukázal směrem ke křeslu. “Posaďte se, prosím. Já jsem taky docela unavený, ale musíme si promluvit.”

Alex přistoupil ke křeslu a posadil se. “Tak spusťte.”

“Myslím, že je čas se na něčem dohodnout. Mou účast na průzkumu to nijak neovlivní.”

“To se mi ulevilo. Nenajal jsem si vás na to, abyste ostatní bavil hrou na klavír.”

“To bylo gratis. Nekritizujte mě; jsem docela dobrý.”

“Já vím, že jste. Co mi chcete dál?”

Vědec poklepal na papír. “Na určitá období budu muset z průzkumu odjet. Nikdy ne na více než na den či dva. Přirozeně vám dám dopředu vědět, a nastanou-li nějaké komplikace, přehodím si to na jindy, bude-li to možné.”

“Cože?” McAuliff se v křesle napřímil. “Budu-li to… možné…, přizpůsobíte svůj čas mému! No to je od vás skutečně milé. Doufám, že vás průzkum nebude příliš obtěžovat.”

Whitehall se neosobně zasmál. “Vůbec ne. Přesně něco takového jsem hledal. A uvidíte, že se mnou budete nadmíru spokojen…, ačkoliv si nejsem jist, proč by mě to vůbec mělo zajímat. Víte, oficiální zdůvodnění tohoto průzkumu nemohu jaksi přijmout. A obávám se, že je zde ještě jeden či dva další, kteří pokud by se měli vyjádřit upřímně – tyto mé pochyby sdílejí.”

“Chcete mi naznačit, že jsem vás najal pod falešnou záminkou?”

“Ale no ták,” odpověděl černý vědec a zorničky se mu zúžily podrážděním. “Alexandr McAuliff je značka velice důvěryhodné geologické firmy, jejíž jediný zaměstnanec díky tomu jezdí po celém světě… za velmi vysoké honoráře. A tenhle člověk že by se náhle rozhodl pro v podstatě charitativní práci pro akademické prostředí? Že by se na čtyři až šest měsíců vzdal svých lukrativních zakázek, aby vedl univerzitní průzkum?” Whitehall se šibalsky usmál, přistoupil rychle k závěsu od balkónových dveří a částečně ho odhrnul. Otočil pákou a mírně vyklopil jedno okno; závěs se začal vzdouvat v nočním vánku.

“Neznáte přesné podmínky mé smlouvy,” řekl Alex neosobně.

“Vím, jak platí univerzity, královské společnosti a ministerstva školství. To je pro vás druhá liga, McAuliffe.” Jamajčan se vrátil k posteli a sedl si na její okraj. Vzal složený papír a pohlédl na Alexe.

McAuliff na chvíli zaváhal, než pomalu promluvil. “A nepopisujete mi svým způsobem také vaši situaci? Pár lidí v Londýně si myslelo, že tuhle práci nevezmete. Finančně je to pro vás skok dolů.”

“Přesně tak. Naše situace je obdobná; ovšem jsem si jist, že ze zcela jiných důvodů… A mé důvody mě vedou k tomu, že zítra ráno odlétám do Savanna-la-Mar.”

“Stojí za tím ten váš přítel z letadla?”

“To byl pouhý poslíček. Neobyčejně nudný.” Whitehall zvedl složený list papíru. “Doručil mi pozvání. Chcete si ho přečíst?”

“Zřejmě se týká i mne. Jinak byste mi ho nenabízel.”

“Nemám ponětí, zda se vás týká, či ne. Snad mi to řeknete vy.”

Alex si vzal od Whitehalla papír a rozložil ho. Arch pocházel z hotelového papírnictví pařížského hotelu Georges Cinque. Písmo bylo šikmé, tahy rychlé, slova překotně spojená.

..Můj drahý Whitehalle,

nezlob se, že Ti píšu v takovém spěchu, ale právě jsem se dozvěděl, že jsme oba na cestě na Jamajku. Já za účelem vítaného odpočinku a Ty, jak jsem pochopil, za daleko užitečnějším cílem. Pokládal bych si za čest a potěšení se s Tebou setkat. Náš společný přítel ti sdělí podrobnosti. Budu pobývat v Savanna-la-Mar, ovšem inkognito. On Ti to vysvětlí.

Věřím, že naše brzké setkání bude pro oba přínosem. Již dlouho obdivuji Tvé minulé (?) působení na ostrově. Pouze žádám, aby naše setkání, jakož i má přítomnost na Jamajce, zůstaly mezi námi. Jelikož tolik obdivuji Tvé úsilí, vím, že to pochopíš.

Chatellerault

Chatellerault…?

Markýz de Chatellerault.

– “Zaměstnavatel” Davida Bootha. Muž v pozadí sítě s narkotiky, která se rozprostřela prakticky po celé Evropě a oblasti Asie, Středozemí. Muž, kterého se Alison bojí tak, že u sebe neustále nosí zlověstně vyhlížející váleček se slzným plynem!

McAuliff si uvědomil, že ho Whitehall pozorně sleduje. Přinutil se k nehybnosti; pouze v jeho tváři a očích byl upřený výraz. “Kdo to je?” zeptal se McAuliff jemně. “Kdo je ten Chatel…

Chatellerault?”

“Vy to nevíte?”

“Prokristapána, Whitehalle,” řekl Alex s unaveným rozhořčením. “Přestaňte si se mnou hrát. Nikdy jsem o něm neslyšel.”

“Myslel jsem, že byste ho mohl znát.” Vědec znovu pohlédl na McAuliffa. “Myslel jsem, že souvislost je dostatečně zřejmá.”

“Jaká souvislost?”

“Souvislost s vašimi důvody pobytu na Jamajce. Chatellerault je… mimo jiné… finančník s pozoruhodnými možnostmi. Taková shoda okolností je až zneklidňující, nemyslíte?”

“Nevím, o čem mluvíte.” McAuliff pohlédl na Chatelleraultův vzkaz. “Co je myšleno tím otazníkem za slovem ,minulé’ ve věci vašeho působení na ostrově?”

Whitehall se před odpovědí odmlčel. Pak promluvil velmi tiše, aby dodal svým slovům na důrazu. “Před patnácti lety jsem ze své vlasti odešel, protože politická frakce, ve které jsem pracoval. .. oddaně a v tajnosti… byla přinucena k odchodu do ilegality.

Měl bych říci hluboko do ilegality. Celých deset let jsme na první pohled zůstávali nečinní. Ale jen na první pohled…

A teď jsem se vrátil.

V Kingstonu nikdo nic neví. Nikdy mě s tímhle hnutím nedávali do souvislosti. Chatellerault to ovšem ví a proto žádá důvěrnost. A já právě tuto důvěrnost – se značným rizikem porušil, protože vám věřím. Prosím, řekněte mi, proč jste tady, McAuliffe. Snad mi to pomůže odpovědět si na otázku, proč si člověk jako Chatellerault se mnou přeje mluvit.”

Alex vstal z křesla a bezmyšlenkovitě vykročil směrem k balkónovým dveřím. Pohyb mu pomáhal v soustředění. Jeho mysl pracovala na plné obrátky; jisté neurčité myšlenky mu signalizovaly varování, že Alison je v nebezpečí… Nebyl však o nich přesvědčen, a tak se jim snažil nevěnovat pozornost. Přistoupil zezadu ke křeslu stojícímu proti Whitehallově posteli a pevně sevřel látku. “Dobrá, uzavřeme dohodu. Já vám řeknu, proč tu jsem, a vy mi slovo od slova popíšete to vaše… působení.”

“Řeknu vám, co budu moci,” odvětil Charles s bezelstnýma očima. “Uvidíte, že to bude stačit. Ale všechno vám říci nemohu. Nepřineslo by vám to nic dobrého.”

“Tahle podmínka se mi příliš nelíbí.”

“Prosím. Věřte mi.”

Ten člověk nelže, to bylo Alexovi jasné. “Dobrá… Znám severní pobřeží; dělal jsem tady průzkum na bauxit pro firmu Kaiser. Považují mě za profíka – tedy párkrát jsem dal dohromady dobrý tým a získal si slušnou reputaci…”

“Ano, ano. K věci, prosím.”

“Jamajská vláda se mi zaručila, že pokud povedu tenhle průzkum, poskytne mi v příštích šesti letech předkupní právo na dvacet procent všech průmyslových aktivit na daném území. To může znamenat miliony dolarů. Vlastně je to prosté.”

Whitehall seděl bez hnutí s rukama složenýma pod bradou a vypadal jako elegantní mladý chlapec v těle ustaraného muže.

“Ano, to je přijatelné,” řekl nakonec. “V Kingstonu je všechno na prodej. Tohle mohl být Chatelleraultův motiv.”

Alex stal stále za křeslem. “No, takže jsme probrali, proč jsem tady já. A teď řekněte, proč jste tu vy.”

“Dobře, že jste mi o vaší úmluvě řekl… Vynasnažím se dohlédnout na to, aby byla dodržena. Zasloužíte si to.”

“Co to má, k čertu, znamenat?”

“Znamená to, že zde mám jisté politické postavení. Je to čistě jamajská záležitost, tuhle podmínku musíte respektovat. Stejně jako moji důvěru. Jinak všechno popřu a vy si pouze zašpiníte ruce jamajskými problémy. Chci říci, že již brzy naši lidé ovládnou Kingston.”

“Ach Bože! Blíží se nám revoluce?!”

“Revoluce jiného druhu, pane McAuliffe. Stručně řečeno jsem fašista. Fašismus je pro můj ostrov jedinou nadějí.”

10

McAuliff otevřel oči, vytáhl ruku zpod přikrývky a podíval se na hodinky. Bylo téměř půl jedenácté. Přitom měl v úmyslu vstát nejpozději mezi půl devátou a devátou. Měl schůzku s jistým mužem. S mužem s artritidou v obchodě s rybami jménem Tallon’s.

Pohlédl na Alison. Ležela schoulená vedle něj, s vlasy rozprostřenými na prostěradle a tváří zabořenou v polštáři. Byla skvělá, pomyslel si Alex. Ne, oba jsme byli skvělí. Ale Alison byla… jak to říkala? Vyprahlá. Říkala: “Jsem jako vyprahlý poutník, který našel studnu…” A opravdu se tak chovala. Skvělá. Žhavá a zkušená.

Alexe však přesto pronásledovaly jiné myšlenky.

Jméno, které mu ještě před čtyřiadvaceti hodinami naprosto nic neříkalo, se náhle změnilo v neznámou sílu, se kterou je třeba počítat. Nezávisle na sobě se o ní zmínili dva lidé, kteří se ještě před týdnem vůbec neznali. Chatellerault. Markýz de Chatellerault.

V současné době pobývající v Savanna-la-Mar na jihozápadním pobřeží Jamajky.

Zanedlouho jej navštíví Charles Whitehall, pokud se ovšem už nesešli. Černý fašista a francouzský finančník. Jako v nějaké estrádě. Kdyby ovšem Alison Boothová nenosila v kabelce tubu se smrtelným obsahem pro případ, že by se s tím člověkem někdy setkala. Nebo s lidmi, kteří pro něj pracují. Jaká je tady souvislost? Nějaká určitě.

McAuliff se opatrně protáhl, aby Alison nevzbudil, i když ji chtěl spíše obejmout, dotýkat se jí po celém těle a hned ráno se s ní znovu pomilovat. Ale nemohl. Měl příliš mnoho práce. Příliš mnoho přemýšlení. Uvažoval, jaké asi dostane instrukce. A jak dlouho potrvá, než je obdrží. A jaký bude muž s artritidou v obchodě s rybami jménem Tallon’s. Taky mu vrtalo hlavou, kde může vězet Sam Tucker. Do zítřka měl dorazit do Kingstonu. A Sam neměl ve zvyku se beze slova sebrat a odjet; na to byl příliš ohleduplný. Někdy však přesto…

Kdy dostaneme pokyn odletět na sever a začít se skutečnou prací na průzkumu?

Věděl, že civěním do stropu z Alisoniny postele odpověď nedostane. A taky se rozhodl, že ze svého pokoje nebude telefonovat.

Vzpomněl si na “odporné malé štěnice” ve svém kufru a při představě odporných malých lidí, krčících se kdesi nad aparáty v temných místnostech a čekajících na zvuky, které nikdy neuslyší, se neubránil úsměvu. Ta představa ho svým způsobem uklidňovala.

“Slyším, jak přemýšlíš.” Zpod polštáře se tlumeně ozval Alisonin hlas. “Není to pozoruhodné?”

“Je to děsivé.”

Alison se přetočila se zavřenýma očima, usmála se a sáhla rukou pod jeho peřinu. “A taky se docela smyslně protahuješ.”

Pohladila jej po břiše a po stehnech a McAuliff věděl, že odpovědi na jeho otázky budou muset počkat. Přitáhl si ji k sobě; otevřela oči a nadzvedla přikrývku, takže mezi nimi nebylo nic.

Taxík ho zavezl k Victoria’s South Parádě. Název ulice byl příhodný – čišel z ní duch devatenáctého století. Kolem vstupu do parku se tísnily davy lidí, které připomínaly pestře zbarvené pávy; pyšně a povýšeně si vykračovali, čas od času přidali do kroku, aby se pak zastavili a s otevřenými ústy civěli kolem sebe.

McAuliff vkročil do parku a ze všech sil se snažil vypadat jako procházející se turista. Vydal se štěrkem sypanou stezkou směrem do středu parku a cítil na sobě nepřátelské a tázavé pohledy.

Došlo mu, že kromě něj není v parku jediný běloch; s tím nepočítal. Zřetelně cítil, že jeho přítomnost v parku je sice tolerována, ale bedlivě sledována. A že v žádném případě nebudí důvěru.

Byl pouhým cizincem s jinou barvou pleti, který se opovážil vlézt místním na jejich píseček. Musel se usmát, když před ním jedna mladá jamajská matka nasměrovala své rozesmáté dítě na druhou stranu chodníku. Dítě bylo vysokou a narůžovělou McAuliffovou postavou zjevně fascinováno; matka si však tiše a pohotově prosadila svou. S důstojností sobě vlastní.

Konečně McAuliff spatřil obdélníkovou bílou značku s hnědým nápisem: QUEEN STREET, EAST. Šipka ukazovala doprava na další, poněkud užší štěrkovou stezku. Alex se po ní vydal.

Připomněl si Hammondova slova: Nepospíchejte. Pokud možno nikdy, ale především při navazování kontaktu. Není nic nápadnějšího než spěchající muž v davu – snad až na spěchající ženu. Anebo na muže, který se každých pět metrů zastaví, aby si znovu a znovu připaloval tutéž cigaretu a při tom se rozhlížel po všech okolo. Chovejte se přirozeně, podle denní doby, počasí a okolí.

Bylo teplé dopoledne… téměř poledne. Jamajské slunce pálilo, ale od přístavu, vzdáleného necelou míli, odtud sem vál mírný vánek. Turista by se teď zajisté posadil, rozepnul si košili, sundal sako a vychutnával si slunce a vítr. A při tom by se se zcela přirozenou “turistickou” zvědavostí mohl rozhlížet kolem.

Nalevo byla lavička, ze které právě vstala jakási dvojice. McAuliff si sundal sako, uvolnil si kravatu a posadil se. Natáhl si nohy a začal se chovat tak, jak uznal za případné.

Jeho chování však případné nebylo. Z toho nejzřejmějšího důvodu: na člověka ve veřejném parku se choval až příliš uvolněně, až příliš nenuceně – a on si to také okamžitě a neomylně uvědomil.

Ten pocit v něm ještě prohloubil jakýsi stařík s holí, který kolem něj prošel a přímo před ním krátce zaváhal. Je trochu opilý, napadlo Alexe; staříkova hlava se lehce kymácela do stran a jeho nohy byly poněkud nejisté. V očích však měl pevný pohled. Prozrazoval směsici lehkého překvapení a nelibosti.

McAuliff vstal z lavičky a složil si sako. Netečně se na starce usmál a chystal se pokračovat v chůzi, když spatřil jiného, těžko přehlédnutelného muže. Byl to běloch – kromě něj jediný běloch v celém Victoria Parku. Tedy alespoň jediný běloch na dohled. Byl poměrně daleko, asi sto třicet metrů šikmo přes trávník na severojižní stezce.

Mladý muž se svěšenou hlavou a chumáčem neučesaných tmavých vlasů. Při Alexově pohledu se odvrátil. Určitě mě sleduje, tím si byl Alex jistý. Sleduje mě.

Byl to James Ferguson. Mladík, který včera večer předvedl po Whitehallovi druhé nejpřesvědčivější představení. Opilý muž, který si i v podroušeném stavu zachoval tolik duchapřítomnosti, že v potemnělé místnosti stačil ostřížím zrakem sledovat cestu. McAuliff využil okamžiku, rychle došel na konec stezky a zamířil přes trávu ke kmenu velké palmy. Byl teď od Fergusona asi dvě stě metrů. Rozhlédl se kolem stromu a schoval se za něj. Uvědomoval si, že všichni Jamajčané rozložení na trávníku na něj civí. S nelibostí, tím si byl jist.

Podle očekávání byl Ferguson ztrátou cíle svého sledování zděšen. Přidal rázně do kroku, předbíhal osmahlé kolemjdoucí a Alexe napadlo, že Hammond měl pravdu. Spěchající člověk v davu je skutečně nápadný. Ferguson dorazil k rozcestí se stezkou vedoucí na Queen Street a zastavil se. Nebyl teď od Alexe dál než pětatřicet metrů.

Zaváhal, jako by si nebyl jist, zda se má vrátit na South Parade, nebo pokračovat dál.

McAuliff se přitiskl ke kmenu palmy. Ferguson co nejrychleji vyrazil vpřed. Rozhodl se, že půjde dál, i kdyby měl vyjít z parku.

Spěchající dav na Queen Street East mu poskytoval útočiště. Park pro něj přestal být bezpečný.

Pokud byly McAuliffovy závěry správné – a nervózní výraz na Fergusonově tváři to potvrzoval -, pak se Alex o tomhle podivném mladém muži dozvěděl zajímavou věc. To, co právě prováděl, prováděl pod tlakem okolností a velice nezkušeně.

Hledejte drobnosti, učil Alexe Hammond. Naučíte se je objevovat, vždycky nějaké existují. Drobné náznaky, které vypovídají o síle či slabinách sledovaného objektu…

Ferguson s úlevou ve tváři konečně dorazil ke vstupní bráně na East Parádě. Zastavil se a pozorně se rozhlédl na všechny strany. Nebezpečný úsek měl již za sebou. Podíval se na hodinky a počkal, až uniformovaný strážník zastaví dopravu a umožní chodcům přejít ulici. Konečně zazněla píšťalka, auta s různě silným skřípěním brzd zastavila a Ferguson mohl pokračovat po Queen Street. Alex se co nejlépe ukryl v davu a sledoval ho.

Mladík se teď zdál být uvolněnější. Jeho chůze již postrádala agresivitu, stejně jako jeho pichlavý pohled. Jako by si chtěl spíše vysvětlit, jak mohl objekt svého sledování ztratit, než aby se s ním snažil znovu navázat kontakt.

Ovšem McAuliff kontakt znovu navázat chtěl. Byla příhodná chvíle položit mladému Fergusonovi otázky, na které Alex potřeboval znát odpověď. Vyrazil přes ulici, vyhnul se autům a jen těsně uskočil na chodník před taxíkem. Prodíral si cestu proudem chodců ke vzdálené straně chodníku.

Mezi Mark Lane a Duke Street byla boční ulička. Ferguson zaváhal, rozhlédl se a zřejmě se rozhodl, že za pokus to stojí. Náhle odbočil a vyrazil po ní.

McAuliff si uvědomil, že tuhle ulici zná. Byla to přístavní ulička posetá bary. Loni sem jednou pozdě odpoledne zašel se Samem Tuckerem po konferenci firmy Kaiser v hotelu Sheraton. Vzpomínal si také, že tuhle uličku šikmo protíná ještě jedna spojovací pěšinka. Nemohl si to nepamatovat: Sam si tehdy myslel, že v jednom z vlhkých průchodů z tmavých cihel by mohly být místní pivnice, ale objevil tam jen sklady zboží. Sam byl tehdy velmi rozčilen; zbožňoval zapadlé jamajské lokály.

Alex se dal do běhu. Hammondovo varování před nápadností teď muselo jít stranou. Také muž s artritidou v obchodě Tallon’s bude muset počkat. teď je třeba dohonit Jamese Fergusona.

McAuliff znovu přeběhl Queen Street, aniž by tentokrát věnoval pozornost rozruchu, který způsobil, nebo vzteklé píšťalce rozčileného kingstonského policisty. Uháněl dolů ulicí, až přiběhl k šikmé spojovací uličce. Nyní se zdála být užší, než jak si ji pamatoval. Vběhl na ni, prodíral si cestu mezi skupinkou Jamajčanů, mumlal slova omluvy a snažil se vyhnout přísným pohledům lidí jdoucích proti němu – tichým výzvám přerostlých dětí, které si chtějí hrát na krále silnic. Doběhl na konec uličky a zastavil se.

Přitiskl se k cihlové stěně a nakoukl za roh boční ulice. Načasoval si to správně.

James Ferguson šel s výrazem špeha asi deset metrů od něj. Pak pět. A pak již McAuliff vyšel z uličky a postavil se proti němu.

Mladíkova tvář mrtvolně zbledla. Alex ho posunky dostrkal ke zdi; několik kolemjdoucích hlasitě vyjádřilo nelibost. Fergusonův úsměv byl falešný a hlas napjatý. “Ahoj, Alexi… pane McAuliffe. Jste na nákupech? Tohle je správné místo.”

“Jestli jsem na nákupech, Jimbo? To bys měl vědět ty, ne?”

“Já nevím, o čem… Já bych…”

“Možná jsi ještě opilý,” přerušil ho Alex. “Včera jsi toho spoustu vypil.”

“Myslím, že jsem ze sebe udělal blbce. Přijměte mou omluvu, prosím.”

“Není třeba se omlouvat. Nepřekročil jsi únosnou míru. Ale byl jsi velice přesvědčivý.”

“Skutečně nevím, kam míříte, Alexi.” Ferguson o krok ustoupil. Kolem spěšně prošla jakási jamajská žena s košem na hlavě. “Říkám vám, že se omlouvám. I vám se už jistě stalo, že jste přebral.”

“Velice často. A navíc jsem byl i včera daleko opilejší než ty.”

“Nevím, co mi chcete naznačit, a upřímně řečeno mě na vaše hádanky příliš bolí hlava. Takže se vám ještě jednou a naposledy omlouvám.”

“Zcela bezdůvodně, Jimbo. Pojď, dneska se napijem doopravdy. Chci se tě zeptat na pár věcí.”

Ferguson se napřímil a odhrnul si vlasy z čela. “Chováte se dosti nemístně. Musím na nákupy.”

Mladík vyrazil po chodníku kolem McAuliffa. Alex ho popadl za paži a mrštil jím zpět ke zdi. “Ušetři si peníze. Nakoupíš si v Londýně.”

“Ne!” Fergusonovo tělo ztuhlo a napětí v očích se ještě zvýšilo.

“Ne, prosím,” zašeptal.

“Tak začneme těmi kufry.” McAuliff uvolnil sevření a pohledem držel Fergusona u zdi.

“Vždyť jsem vám to říkal,” zakňučel mladík. “Měl jste problémy, a tak jsem vám chtěl pomoct.”

“To si piš, že jsem měl problémy! A nejen na celnici. Kam odjely moje bágly? Naše bágly? Kdo je sebral?”

“Nevím. Přísahám, že nevím!”

“Kdo ti řekl, abys napsal ten lístek?”

“Nikdo mi to neřekl! Proboha, vy jste se zbláznil?!”

“Proč jsi včera večer hrál to divadýlko?”

“Jaké divadýlko?”

“Tys nebyl opilý – byl jsi střízlivý.”

“Ach, pane na nebi, přál bych vám svou kocovinu. Vážně…”

“Tak takhle ne, Jimbo. Takže znovu. Kdo ti řekl, abys napsal ten lístek?”

“Vy mě neposloucháte…”

“Poslouchám. Proč mě sleduješ? Kdo ti řekl, abys mě dnes ráno sledoval?”

“Bože, vy jste se pomátl!”

“Bože, a ty máš padáka!”

“Ne!… To nemůžete. Prosím.” Fergusonův hlas zněl opět vystrašeně: byl to spíše šepot.

“Co jsi říkal?” McAuliff se pravou rukou opřel o zeď nad Fergusonovým útlým ramenem a naklonil se k mladíkovi. “Chtěl bych to slyšet ještě jednou. Co že nemůžu?”

“Prosím… neposílejte mě zpátky. Zapřísahám vás.” Ferguson dýchal ústy; v koutcích tenkých rtů se mu tvořily sliny. “Teď ne.”

“Proč zpátky? Mně je úplně fuk, kam odsud pojedeš! Já nejsem tvůj dráb, chlapče.” Alex sundal ruku ze zdi a vytáhl z levého podpaždí složené sako. “Máš nárok na zpáteční letenku. Odpoledne ti ji vypíšu a zaplatím ti ještě jednu noc v hotelu. Pak už je to na tobě. Můžeš si jet, kam se ti zachce. Ale ne se mnou; ne s mým týmem.”

McAuliff se otočil a prudce vyrazil. Zabočil do úzkého průchodu a zařadil se do proudu mlčenlivých chodců. Věděl, že užaslý Ferguson půjde za ním. A zanedlouho ho znovu uslyšel. Kňučivý hlas neměl daleko k hysterii. Alex se však nezastavil ani neohlédl.

“McAuliffe! Pane McAuliffe! Prosím!” Anglický přízvuk se odrážel od stěn cihlového průchodu a vytvářel nelibozvučný kontrast k rytmickému švitoření Jamajčanů. “Prosím, počkejte…”

Jen s největší námahou se Ferguson prodíral davem. “Promiňte, promiňte, prosím. Omlouvám se, potřebuji projít.”

“Co děláš, člověče? Strkej si do sebe.”

Slovní připomínky Fergusona neodradily; tělesné překážky však na něj platily více. Alex šel dál; slyšel a cítil, že ho mladík pomalu dohání. Vlastně to bylo komické: běloch honí bělocha v temné uličce plné lidí, které vzhledem k obezřetnosti bílých turistů tvoří výlučně domorodci. McAuliff byl pár kroků od východu na Duke Street, když ucítil na rameně Fergusonovu ruku.

“Prosím. Musíme si promluvit. Ale tady ne.”

“A kde?”

Vyšli na chodník. Před nimi stál dlouhý koňský povoz plný ovoce a místní zeleniny. Majitel v sombreru se hádal se zákazníky nad předpotopní vahou, zatímco vzadu mu děti kradly z vozu banány. Ferguson stále držel McAuliffa za rameno.

“Přijďte do Devon House. To je turistická…”

“Já vím.”

“Je tam venkovní restaurace.”

“V kolik hodin?”

“Za patnáct minut.”

Taxík vjel na dlouhou příjezdovou cestu k Devon House, georgiánské připomínce anglické nadvlády a peněz evropských bělochů. Před alabastrově bílými sloupy se rozprostíraly kruhovité květinové zahrady; kolem obrovské fontány se v pravidelných obrazcích táhly pěšiny sypané štěrkem. Malá venkovní restaurace se nacházela po straně; před stolky rostl vysoký živý plot, takže hosté byli ukryti před okolím. McAuliff si uvědomil, že v restauraci je pouze šest stolků; na tomto místě by bylo obtížné někoho nenápadně sledovat. Možná Ferguson není tak nezkušený, jak vypadá.

“Nazdar!”

Alex se otočil. James Ferguson na něj ječel od centrální stezky vedoucí k fontáně; nyní s sebou měl fotoaparát a jakási pouzdra, popruhy a měřidla.

“Ahoj,” řekl McAuliff a uvažoval, jakou roli hodlá mladík hrát nyní.

“Udělal jsem pár nádherných fotek. Tohle je historické místo, víte?” Ferguson přistoupil k Alexovi, zastavil se a namířil na něj fotoaparát.

“To je směšné,” odvětil McAuliff tiše. “Koho se tu, sakra, snažíš oblbnout?”

“Vím přesně, co dělám. Tak, prosím, spolupracujte.” Ferguson se vrátil ke svému představení a zvedl zároveň fotoaparát i hlas.

“Víte, že tahle stará cihlová zástavba byla původně nádvořím?

Vede k zadní straně domu, kde byli v řadách oddělených cihlových kójí ubytováni vojáci.”

“Jsem fascinován.”

“Už je jedenáct pryč,” pokračoval hlasitě nadšený Ferguson. “Co byste řekl na pintu piva? Nebo na rumový punč? Anebo si dáme oběd?”

V malé venkovní restauraci seděly pouze dva páry. Slaměné klobouky a těsné šortky mužů doplňovaly laciné sluneční brýle žen; šlo o turisty, které kingstonský Devon House zjevně neoslovil. Brzy se spolu seznámí a navrhnou, že zajdou na vyhlídkovou loď nebo alespoň k přístavu, napadlo Alexe. Oni dva je nezajímali a to teď bylo ze všeho nejdůležitější.

Znuděný číšník ve špinavém bílém saku přinesl punč s jamajským rumem. Alex si všiml, že si nezpívá ani se rytmicky nepohybuje. Restaurace Devon House byla místem naprosté nečinnosti. Kingston zkrátka není Montego Bay.

“Povím vám přesně, co se stalo,” řekl náhle nervózní Ferguson a jeho hlas se opět změnil v panický šepot. “A přísahám, že víc nevím. Vy víte, že jsem pracoval pro Craftovu nadaci. Všechno jsem vám řekl.”

“Samozřejmě,” odpověděl McAuliff. “Jednou z podmínek vašeho přijetí bylo, že se zde s Craftem nebudete stýkat. A vy jste souhlasil.”

“Neměl jsem na vybranou. Když jsme vystoupili z letadla, zůstal jste s Alison vzadu; Whitehall a Jensenovi si šli hned pro zavazadla. A já si chtěl ještě udělat pár infračervených fotek letiště… Zůstal jsem tak nějak uprostřed. Prošel jsem vchodem pro přílety a první, koho jsem uviděl, byl Craft. Tedy jeho syn, ne starý pán. Nadaci teď vede právě jeho syn. Pokusil jsem se mu vyhnout. Měl jsem k tomu všechny důvody, vždyť mě koneckonců vykopl. Ale nešlo to. A k mému úžasu překypoval vstřícností. Pořád se omlouval, říkal mi, jak skvělou práci jsem u něj odvedl a když prý se dozvěděl, že jsem v tomhle průzkumném týmu, přišel mi osobně naproti na letiště.” Ferguson se napil trochu punče a přejel očima po cihlovém nádvoří. Zdálo se, že ho cosi zarazilo, a on neví, co říct dál.

“Pokračuj,” řekl Alex. “Předpokládám, že to, cos mi tu popsal, je pouze nečekaný začátek.”

“Musíte to pochopit. Bylo to tak podivné… jak říkáte, nečekané. A když se mnou Craft mluvil, přišel ke mně od vchodu chlápek v uniformě a zeptal se, jestli jsem Ferguson. Povídám, že jsem, a on mi říká, že se zdržíte, že máte nějaké potíže a že chcete, abych poslal vaše zavazadla do hotelu. Že to prý mám napsat na lístek, jinak British Airways zavazadla nevydá. A Craft mi samozřejmě nabídl pomoc. Všechno se zdálo tak pravděpodobné, byla to taková banalita – a všechno se seběhlo strašně rychle. Tak jsem napsal ten lístek a ten chlápek mi řekl, že se o to už postará. A Craft mu dal spropitné. Domnívám se, že štědré.”

“Jakou uniformu měl ten chlap?”

“Nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Když jste v cizí zemi, všechny uniformy vám připadají stejné.”

“Pokračuj.”

“Craft mě pozval na skleničku. Řekl jsem mu, že opravdu nemůžu. Ale on byl neoblomný a já nechtěl dělat scény. A vy jste měl navíc stejně zpoždění. Chápete, proč jsem souhlasil, že?”

“Pokračuj.”

“Šli jsme nahoru do salónku… do toho, ze kterého je vidět na plochu. Jmenuje se…”

“Vyhlídkový.”

“Cože?”

“Říká se mu Vyhlídkový salónek. Pokračuj, prosím.”

“Ano. Byl jsem celý nesvůj. Říkal jsem mu, že tam mám zavazadla, že je tam Whitehall, Jensenovi… a samozřejmě vy. Nechtěl jsem, abyste měl obavy, kde jsem… a zvláště za takových okolností.” Ferguson se znovu napil. McAuliff se ovládl a suše řekl: “Přejdi raději k věci, Jimbo.”

“Doufám, že mi to jméno nezůstane. Byl to hrozný večer.”

“Jestli nepřejdeš k věci, bude dnešní odpoledne ještě horší.”

“Ano… Craft mi sdělil, že budete na celnici ještě hodinu a ten chlap v uniformě řekne ostatním, že tady ještě něco fotím. Pak jsem měl pokračovat do hotelu Courtleigh. Bylo to podivné. A pak změnil téma – úplně. Začal mluvit o nadaci. Řekl, že jsou u barakaových vláken blízko převratnému objevu a že pokroku dosáhli z velké části díky mé práci. A že si z důvodů právních i morálních přejí, abych se do nadace vrátil. Prý mi také náleží podíl z prodeje na trhu… Uvědomujete si, co by to mohlo znamenat?”

“Pokud jsi mi chtěl říct jen tohle, můžeš se k nim vrátit ještě dnes.”

“Miliony!” pokračoval Ferguson, nedbaje Alexovy poznámky. “Celé miliony… samozřejmě v průběhu let. Já jsem nikdy neměl peníze. Většinu života jsem švorc. Víte, že i na tenhle foťák jsem si musel půjčit?”

“Těmihle informacemi jsem se nezabýval. Ale teď se tvůj život změní. teď budeš u Crafta…”

“Ne. Ještě ne. To je právě to. Až po tomhle průzkumu. Musím zůstat v týmu – s vámi.” Ferguson dopil punč a začal se rozhlížet po číšníkovi.

“Jen zůstat v týmu? Se mnou? Myslím, že jsi něco vynechal.”

“Ano. Vlastně ano.” Mladík se naklonil rameny nad stůl, ale uhnul McAuliffovi pohledem. “Craft říká, že je to naprosto nevinná věc. Pouze chtějí znát vládní úředníky, se kterými jednáte…, což jsou vlastně téměř všichni, protože tady pro vládu pracuje skoro každý. Mám o tom prostě vést záznamy. Nic víc, jen takový deník.” Ferguson vzhlédl k Alexovi a prosil ho očima. “Sám přece vidíte, že je to naprosto nevinné, nebo ne?”

McAuliff mladíkův pohled opětoval. “A proto jsi mě ráno sledoval?”

“Ano. Ale takhle jsem to nechtěl. Craft mi naznačil, že nejlíp udělám, když se na vás prostě… nalepím. Když se vás zeptám, jestli mohu jít s vámi, až půjdete vyřizovat potřebné formality. Říkal, že jsem stejně příšerně zvědavý a upovídaný, takže to bude vypadat normálně.”

“Dva body pro Crafta.”

“Cože?”

“To je staré americké rčení… Ale nicméně jsi mě sledoval.”

“Nechtěl jsem. Volal jsem vám na pokoj. Několikrát. Ale nikdo to nebral. A tak jsem zavolal Alison… omlouvám se, myslím, že jsem ji trochu polekal.”

“Co říkala?”

“Že vás slyšela odejít jen před pár minutami. Tak jsem seběhl na recepci. A pak ven. Zrovna jste odjížděl taxíkem. A teprve pak jsem vás začal sledovat, v jiném taxíku.”

McAuliff odložil sklenici. “A proč jsi za mnou nepřišel ve Victoria Parku? Já tě uviděl a ty ses otočil.”

“Byl jsem zmatený… a vylekaný. Místo toho, abych se na vás ,nalepil’, jsem vás najednou sledoval.”

“A proč jsi včera předstíral, že jsi opilý?”

Ferguson se dlouze a nervózně nadechl. “Protože když jsem přijel do hotelu, zeptal jsem se, jestli dorazila vaše zavazadla. A ona nedorazila. Zpanikařil jsem… Víte, než Craft odešel, říkal mi o vašich zavazadlech…”

“I o těch štěnicích?” přerušil ho Alex vztekle.

“O čem?” James se však ihned dovtípil. “Ne. Ne! O ničem takovém, přísahám! Ach Bože, to je příšerné.” Ferguson se odmlčel a ve tváři se mu náhle objevil zamyšlený výraz. “I když by to vlastně dávalo smysl…”

..; Takový obrat v chování by si nikdo nedokázal nacvičit, pomyslel si Alex. Vybuchnout vzteky nemělo smysl. “Tak co říkal o těch kufrech?”

“Cože?… Ach ano, Craft. Úplně na konci rozhovoru mi řekl, že kontrolují vaše zavazadla – kontrolují, takhle to řekl. Kdyby se mě někdo ptal, mám prý říct, že jsem ten lístek napsal já, když jsem viděl, že máte problémy. Prý se ale nemusím bát, vaše bágly prý do hotelu dorazí. Jenže když jsem přijel, tak tam nebyly, chápete?”

McAuliff nechápal. Unaveně si povzdechl. “A tak jsi předstíral, že jsi nalitý?”

“Přirozeně. Došlo mi, že budete chtít vědět, co bylo na tom lístku; že se mě na to zeptáte a příšerně se rozčilíte, jestli se ta zavazadla ztratí. Že mi to prostě dáte za vinu… Ale kdo by křičel na chlápka, který vám chtěl jen pomoct a navíc je zhulákaný? To by bylo trochu nesportovní, ne?”

“Máš velmi bujnou představivost, Jimbo. Skoro bych řekl, že až chorobně bujnou.”

“Snad. Ale vy jste se nerozčilil, že? A navíc tu teď sedíme a všechno je, jak má být. V tom je ta ironie: všechno je, jak má být.”

“Všechno je, jak má být? Jak to myslíš?”

Ferguson se nervózně usmál. “No…, nalepil jsem se na vás.”

“Myslím, že je tu jeden podstatný rozdíl. Tys mi o Craftovi řekl.”

“Ano. To bych ovšem udělal i tak; měl jsem v plánu to udělat ještě dnes ráno. Craft se to nikdy nedozví, nemá jak to zjistit. Já se na vás prostě nalepím a za to vám zaplatím jistou část peněz, které dostanu od Crafta. To vám slibuji. Jestli chcete, dám vám to i písemně. Já nikdy neměl peníze. A tohle je prostě úžasná příležitost. Chápete to, že?”

11

McAuliff nechal Fergusona v Devon House a odjel taxíkem do starého Kingstonu. I kdyby ho někdo sledoval, bylo mu to fuk. Byl čas znovu si utřídit myšlenky a ne zabývat se sledováním. Stejně nejede na žádnou schůzku.

Podmínečně souhlasil s tím, že bude s Fergusonem spolupracovat. Spolupráce však měla být oboustranná; mladý botanik si bude vést svůj “deníček”, do kterého mu Alex poskytne pár bezvýznamných jmen, a McAuliff bude informován o Craftových aktivitách.

Alex pohlédl na cedulky; byl právě na rohu Tower a Matthew Street, dva bloky od přístavu. Uprostřed ulice stál na sloupku telefon na mince. Alex doufal, že bude funkční. Byl.

“Ubytoval už se pan Sam Tucker?” zeptal se recepčního na druhém konci linky.

“Ne, pane McAuliffe. Vlastně jsme před pár minutami procházeli seznam rezervací. Ubytováváme do tří hodin.”

“Podržte ten pokoj. Je zaplacený.”

“Obávám se, že není, pane. Máme instrukce, že odpovídáte pouze za otevřené účty, nicméně se vám pokusíme vyjít vstříc.”

“To jste velmi laskaví. Takže ten pokoj podržte. Mám nějaký vzkaz?”

“Minutku, pane. Myslím, že ano.”

Recepční se odmlčel, takže Alex měl čas přemýšlet o Samovi. Kde, ksakru, vězí? Přesto však Alex nebyl Tuckerovým zmizením vylekán tak jako Robert Hanley. K Samově výstřednosti patřily i nečekané cesty a impulzivní toulky domorodci obývanými oblastmi. Jednou v Austrálii strávil Tucker čtyři týdny v buši v jisté domorodé komunitě, odkud denně dojížděl land-roverem šestadvacet mil do Kimberley na místo průzkumu. Starý Tuck neustále hledal něco neobvyklého – což si obvykle spojoval se zvyky a způsobem života lidí v zemi, kde právě pobýval. Tady v Kingstonu se však nebezpečně blížil nejzazší termín jeho příjezdu.

“Omlouvám se za zdržení,” ozval se opět Jamajčan, ale veselí v jeho hlase popíralo upřímnost jeho sdělení. “Máte několik vzkazů. Seřadil jsem je tak, jak přicházely.”

“Děkuji vám. Jaké…”

“Všechny jsou označeny jako naléhavé, pane,” přerušil ho recepční. “První došel v 11:15 z ministerstva školství. Máte co nejdříve kontaktovat pana Lathama. Další přišel v 11:20 od pana Piersalla z Sheratonu. Pokoj 51. A ve 12:06 volal z Montego Bay pan Hanley a naléhavě zdůrazňoval, že je velmi důležité, abyste se mu ozval. Má číslo…

“Počkejte,” řekl Alex a vytáhl z kapsy tužku a zápisník. Zapsal si jména Latham, Piersall a Hanley. “Pokračujte.”

“Předčíslí Montego, 8227. Do pěti hodin. Jinak mu máte zavolat až po půl sedmé do Port Antonia.”

“A číslo tam mi nenechal?”

“Ne, pane. V 1:35 tu pak nechala vzkaz paní Boothová, že se vrátí v půl třetí. Žádala nás, že kdybyste volal zvenku, máme jí vás spojit. To je všechno, pane McAuliffe.”

“Dobře. Děkuji. Já to po vás zopakuji.” Alex zopakoval jména a obsah vzkazů a požádal o číslo do Sheratonu. Neměl ponětí, kdo by mohl být “pan Piersall”. V duchu prošel dvanáct kontaktních jmen, které mu poskytl Hammond; Piersall mezi nimi nebyl.

“Bude to všechno, pane?”

“Ano. Spojte mě ještě s paní Boothovou, prosím.”

Telefon několikrát zazvonil, než ho Alison zvedla. “Zrovna jsem se sprchovala,” řekla zadýchaně. “Spíš jsem doufala, že přijdeš osobně.”

“Máš kolem sebe ručník?”

“Ano. Schválně jsem ho pověsila na kliku a nechala otevřené dveře, když to chceš vědět. Abych slyšela telefon.”

“Kdybych tam byl, už bys ho neměla. Tedy ručník, ne telefon.”

“Myslím, že nejlepší by bylo odstranit obojí.” Alison se zasmála a McAuliffovi se v odpoledním slunci na Tower Street náhle vybavil její nádherně nenucený úsměv.

“Máš pravdu, jsi vyprahlá. Řekli mi, že tvůj vzkaz je naléhavý. Děje se něco?” V telefonu se ozvalo pípnutí; zbývalo už jen málo času. Alison to slyšela také.

“Kde jsi? Zavolám ti zpátky,” řekla rychle.

Číslo automatu někdo jako naschvál zlomyslně seškrábal ze středu číselníku. “Nejde to. Je to moc naléhavé? Mám ještě další hovor.”

“Zas tak to nespěchá. Hlavně nemluv s mužem jménem Piersall dřív, než si promluvíš se mnou. Zatím ahoj, miláčku.”

McAuliff měl chuť zavolat Alison ještě jednou a zeptat se jí, kdo je Piersall. Důležitější teď však bylo zastihnout v Montegu Hanleyho. Musel volat na účet volaného, neměl už dost drobných. Trvalo dobrých pět minut, než se ozval Hanleyho telefon, a další tři, než Hanley přesvědčil spojovatelku v poněkud méně nóbl hotelu, že za hovor skutečně zaplatí.

“Omlouvám se, Roberte,” řekl Alex. “Volám ti z Kingstonu, z automatu na mince.”

“To je v pořádku, hochu. Ozval se ti Tucker?” V Hanleyho spěšně vyřčené otázce se ozývala naléhavost.

“Ne. Ještě se neubytoval. Myslel jsem, že bys mohl něco vědět.”

“Něco opravdu vím a vůbec se mi to nelíbí… Před pár hodinami jsem se vrátil do Mo’Bay a ti zatracení blázni tady mi řekli, že nějací dva černoši sebrali Samovy věci, zaplatili účet a beze slova odešli.”

“To mohou?”

“Tohle není Hilton, kámo. Prostě za něj zaplatili a hotovo.”

“A kde jsi ty!”

“Zamluvil jsem si na odpoledne jeho pokoj. Kdyby Sam chtěl dát o sobě vědět. Myslím, že by v takovém případě začal tady. A taky jsem poslal pár přátel do města, aby se po něm poptali. Pořád ještě nechceš uvědomit policii?”

McAuliff zaváhal. Souhlasil s Hammondovým příkazem, aby za žádnou cenu nechodil na jamajskou policii, dokud nenaváže kontakt s někým z MI5 a neobdrží povolení. “Ještě ne, Bobe.”

“Jde přece o našeho starého přítele!”

“Ještě má čas, Roberte. Zatím ho nemůžu nechat prohlásit za nezvěstného. Znám ho dost dobře a nerad bych ho přivedl do rozpaků.”

“Já bych kvůli těm dvěma, co mu odvezli věci, ztropil pěkný kravál, to si piš!” Hanley soptil vzteky a McAuliff ho za to nemohl vinit.

“Nevíme jistě, že to nejsou jeho známí. Vždyť znáš Tucka: najímá si pomocníky, jako by byl na dvoře Erika Ryšavého. Zvlášť když má peníze a může je rozhazovat. Vzpomeň si na Kimberley, Bobe. Sam tam nechal dvě výplaty, když zakládal nějakou pitomou zemědělskou komunitu.”

Hanley se zakuckal smíchy. “Jo, hochu, vzpomínám si. Chtěl ty chlupaté pitomce naučit pěstovat víno. Strčil by do kapsy celý mírový sbor OSN… No dobrá, Alexi. Počkáme do zítřka. Musím se vrátit do Port Antonia. Ráno se ti ozvu.”

“Jestli do té doby nedorazí, zavolám policii a ty můžeš uvést do akce svou podzemní zpravodajskou síť – kterou jsi už bezpochyby dal dohromady.”

“To si piš, že jo. My světoběžníci se musíme navzájem chránit. A držet spolu.”

Oslepující slunce na rozpálené špinavé ulici a zápach telefonního mluvítka byly McAuliffovi dostatečným důvodem, aby se vrátil do Courtleigh Manor. Později, snad již brzy navečer vyhledá obchod s rybami jménem Tallon’s i jeho majitele s artritidou.

Vydal se severně na Matthew Lané a na Barry Street si zastavil taxi; polorozpadlé auto neurčité značky ve věku, který rozhodně přesahoval dvě desetiletí. Když nasedal, praštila ho do nosu vůně vanilky. Vanilka a rum, dvě vůně Jamajky: příjemné večer, ale nesnesitelné během dne pod žhnoucím rovníkovým sluncem.

Taxík vyrazil ze starého Kingstonu, který sousedil s přístavem a kde bujná tropická flóra bojovala o přežití v záplavě lidských odpadků. Po chvíli se Alex přistihl, že novotou zářící budovy nového Kingstonu, které se mu náhle vynořily před očima, v něm vzbuzují jakýsi neklid. Připadalo mu až nemravné, jak blízko od sebe stojí tyto elegantní a honosné stavby z kamene a kouřového skla a řady špinavých chýší poskládaných z vlnitého plechu domovy vyzáblých dětí hrajících si pomalu a bez života s vychrtlými psy; domovy těhotných, předčasně zestárlých žen, věšících seprané prádlo na provazech sebraných kdesi na nábřeží, s očima plnýma neutěšených vyhlídek na to, jak přežít další den. A dalších dvě stě metrů od nových, nablýskaných a naleštěných budov čpících nemravností se nacházela ještě daleko příšernější lidská obydlí: hnijící a krysami zamořené hausbóty obývané těmi, kdož sestoupili do nejspodnějších pater lidské důstojnosti.

Dvě stě metrů.

Náhle si McAuliff uvědomil, co je to za budovy. Banky. Tři, čtyři, pět…, šest bank. Všechny pěkně vedle sebe co by bezpečnostní schránkou dohodil.

Banky.

Nablýskané, elegantní kouřové sklo.

Dvě stě metrů.

O osm minut později vjel výstředně předpotopní taxík na palmami lemovanou příjezdovou cestu k hotelu Courtleigh Manor.

Deset metrů od brány řidič se škubnutím zastavil. Alex, který právě vytahoval peněženku, se praštil o přední sedadlo, za což se mu řidič rychle omluvil. Pak si McAuliff všiml, co Jamajčan dělá. Právě vytahoval z omšelé plstěné pochvy vedle sebe půlmetrovou mačetu a zastrkoval ji pod sedadlo. Při McAuliffově pohledu se zašklebil.

“Mám ryto ve starém městě, pane. Chudinská čtvrť. Ten dlouhý nůž s sebou vozím pořád.”

“Je to nezbytné?”

“Člověče! To víte, že nezbytné. Zlí lidé; špinaví lidé. To není Kingston, pane. Všechny špinavé lidi radši zastřelit. Jsou nanic, pane. Naložit do člunů a zpátky do Afriky. A čluny potopit; ano, pane!”

“To je mi tedy řešení.” Auto zastavilo u obrubníku a McAuliff vystoupil. Řidič se úslužně usmál a oznámil přemrštěnou částku.

Alex mu zaplatil na cent přesně. “Spropitné jste si už určitě započítal,” řekl a hodil mu bankovky přes okénko.

Na recepci si McAuliff vyzvedl vzkazy: přibyl k nim ještě jeden. Pan Latham z ministerstva školství volal znovu.

Alison právě byla na malém balkónku a v plavkách se opalovala na odpoledním slunci. McAuliff vstoupil do pokoje přes spojovací dveře.

Natáhla se a on ji vzal za ruku. “Máš vůbec ponětí, jaká jsi rozkošná dáma, rozkošná dámo?”

“Děkuji, rozkošný muži.”

Alex jí jemně pustil ruku. “Pověz mi o tom Piersallovi,” řekl.

“Bydlí v Sheratonu.”

“Já vím. Pokoj 51.”

“Ty jsi s ním mluvil.” Alison celá věc zjevně zajímala.

“Ne. Vzkázal mi to. Že mu mám zavolat na pokoj 51. A že je to velmi naléhavé.”

“Teď už tam možná je, ale když jsi volal, ještě tam nebyl.”

“Cože? Vždyť jsem ten vzkaz dostal těsně předtím, než jsem mluvil s tebou.”

“Pak ho musel nechat dole. Nebo volal z automatu v hale. Během pár minut.”

“Proč si to myslíš?”

“Protože byl tady. Mluvila jsem s ním.”

“Pověz mi o tom.”

Alison mu vše vylíčila.

Právě protřídila průzkumné zprávy, které si připravila o severním pobřeží Jamajky, a chystala se osprchovat, když z Alexova pokoje zaslechla rázné zaklepání na dveře. V domnění, že je to některý člen týmu, otevřela dveře svého pokoje a vykoukla na chodbu. Stál tam vysoký hubený muž v bílém letním obleku a zdál se být její přítomností zaskočen. Byla to pro oba trapná chvíle. Vysvětlila mu, že zaslechla klepání a ví, že McAuliff je pryč. A že pokud má pán zájem, může Alexovi nechat vzkaz.

“Připadal mi strašně nervózní. Lehce se zakoktal a řekl, že se tě snaží sehnat už od jedenácti. Pak se zeptal, jestli mi může věřit.

Jestli to řeknu jen tobě. Vážně, byl hrozně nervózní. Pozvala jsem ho do pokoje, ale on to odmítl, protože prý spěchá. A pak to ze sebe vysypal. Říkal, že má zprávy o muži jménem Sam Tucker… Není to ten Američan, který se k nám má připojit?”

Alex se ani nepokoušel zakrýt rozrušení. Vyrazil ze své sehnuté polohy a vmžiku se napřímil. “Co je s Tuckerem?”

“To mi neřekl. Sdělil mi jen, že má zprávy od něj nebo o něm. Mluvil dost nejasně.”

“Proč jsi mi to neřekla do telefonu?”

“Žádal mě, abych to nedělala. Prý ti to mám oznámit, až tě uvidím, ale ne do telefonu. Říkal, že asi budeš naštvaný, ale máš se s ním spojit dříve, než půjdeš za kýmkoliv jiným. A pak odešel…

Alexi, o čem to tady, ksakru, mluvil?”

McAuliff neodpověděl; právě spěchal k telefonu. Zvedl sluchátko, pohlédl na spojovací dveře a opět ho položil. Rychle přistoupil k otevřeným dveřím, zavřel je a vrátil se k telefonu. Vytočil číslo hotelu Sheraton a čekal.

“Pana Piersalla, pokoj 51, prosím.”

Nastalé ticho přivádělo McAuliffa k šílenství. Poté ho přerušil konejšivý tón tlumeného hlasu s anglickým přízvukem, který se nejprve zeptal na totožnost volajícího a poté chtěl vědět, zda je volající přítel nebo snad příbuzný doktora Piersalla. Jakmile Alex odpověděl, vemlouvavý hlas pokračoval a McAuliff si při tom vzpomněl na onu chladnou noc na ulici v Soho před klubem Owl of Saint George. A na záblesk neonového světla, který mu zachránil život a odsoudil k smrti jeho potenciálního vraha.

Doktora Waltera Piersalla postihla hrozná a tragická nehoda. Na jedné z kingstonských ulic ho přejelo rychle jedoucí auto. Byl mrtev.

12

Walter Piersall, Američan, doktor věd, antropolog, odborník na karibskou oblast, autor nejvýznamnější studie o arawackých Indiánech jakožto prvních doložených obyvatelích Jamajky a vlastník domu zvaného “High Hill” poblíž Carrick Foyle v okrese Trelawny. Tyto informace o Walteru Piersallovi McAuliffovi v kostce poskytl pan Latham z ministerstva školství.

“Tragédie, pane McAuliffe. Byl to ctihodný muž ověnčený tituly. Jamajka ho bude bolestně postrádat.”

“Postrádat! Ale kdo ho zabil, pane Lathame?”

“Pokud tomu dobře rozumím, není příliš z čeho vycházet. Automobil ujel a výpovědi svědků se rozcházejí.”

“Vždyť se to stalo za bílého dne, pane Lathame.”

Latham se na chvíli odmlčel. “Já vím, pane McAuliffe. Ale co mohu říci? Vy jste Američan a on jím byl také. Já jsem Jamajčan a ta hrozná věc se stala na ulici v Kingstonu. Trápím se tím z několika důvodů, i když jsem pana Piersalla osobně neznal.” I přes telefon byla slyšet upřímnost Lathamových slov. Alex snížil hlas. “Řekl jste ,ta hrozná věc’. Chcete tím říct, že nešlo o pouhou nehodu?”

“To nechci. Nešlo o přepadení ani o krádež. Byla to nehoda. Bezpochyby zapříčiněná rumem a netečností. Obojí je v Kingstonu velice častým jevem, pane McAuliffe. Muži – či děti -, kteří zločin spáchali, jsou už nepochybně daleko v horách. A až z nich vyprchá rum, vystřídá ho strach a oni se budou ukrývat. Kingstonská policie se s nikým nemazlí.”

“Aha.” McAuliff pocítil pokušení nadnést jméno Sama Tuckera, ale ovládl se. Pouze Lathamovi řekl, že mu Piersall před smrtí zanechal vzkaz. Zatím mu více neřekne. “No, takže kdybyste něco potřeboval…”

“Piersall byl vdovec, bydlel v Carrick Foyle sám. Policie tvrdí, že se už spojila s jeho bratrem v Cambridgi ve státě Massachusetts… Víte, proč vám volal?”

“Nemám ponětí.”

“Značná část vašeho průzkumu se uskuteční v okrese Trelawny. Snad se o tom doslechl a chtěl vám nabídnout ubytování.”

“Snad… Pane Lathame, bylo by logické, aby o našem průzkumu věděl?” Alex pozorně poslouchal, co Latham odpoví. Znovu si vzpomněl na Hammonda: Naučte se hledat drobnosti.

“Logické? Co je na Jamajce logické, pane McAuliffe? Je veřejným tajemstvím, že naše ministerstvo – s laskavým přispěním naší bývalé mateřské země – opožděně provádí vědecký průzkum celého území Jamajky. A veřejné tajemství přestává být tajemstvím. Možná že není logické, aby se o tom doktor Piersall dozvěděl; ale je to velice dobře možné.” Žádné zaváhání, žádná překotná odpověď, žádná nacvičená slova.

“V tom případě se domnívám, že mi volal právě kvůli tomu. Moc mě to mrzí.”

“Rmoutím se nad tím.” Latham se znovu odmlčel, a to nikoliv pouze na efekt. “Možná vám to bude připadat nevhodné, pane McAuliffe, ale rád bych s vámi něco projednal.”

“Samozřejmě. Do toho.”

“Všechna povolení k průzkumu přišla dnes dopoledne… za méně než čtyřiadvacet hodin. Obvykle to trvá dobrý týden…”

Rychlost vyřízení byla skutečně nezvyklá, ale u firmy Dunstone se nezvyklé věci daly očekávat. Obvyklé bariéry padaly s neobvyklou lehkostí. Všude existovaly neviditelné páky, které plnily příkazy Juliana Warfielda.

Latham prohlásil, že ministerstvo v tomto případě očekávalo spíše více než méně obtíží, neboť průzkumný tým se bude pohybovat také na území Cock Pitu, v této obrovské neobydlené oblasti – ba přímo v džungli. Bude potřeba doprovod, průvodci vyškolení pro pohyb ve zrádném prostředí. Také bylo nutné uzavřít dohodu se státem uznanými potomky Maroonů, kteří podle úmluvy z roku 1739 ovládali většinu tohoto území. Marooni byli hrdí a bojovní lidé, které na ostrov přivezli jako otroky a kteří se v džungli vyznali daleko lépe než jejich bílí pokořitelé.

Britský panovník Jiří I. nabídl Maroonům nezávislost v úmluvě, která jim trvale zaručovala nadvládu nad oblastí Cock Pitu. Byla to moudřejší taktika než pokračovat v krveprolévání. Kromě toho bylo území Cock Pitu považováno za nevhodné pro koloniální osídlení.

Po více než dvě stě padesát let byla tato úmluva předmětem posměchu, ale nikdy nebyla porušena, řekl dále Latham. Ode všech, kdo hodlali vstoupit na toto území, vyžadoval Kingston formální souhlas od takzvaného “plukovníka Maroonů”. Ministerstvo školství nebylo výjimkou.

Ministerstvo je však pohlceno společností Dunstone, pomyslel si McAuliff. A tak byla povolení udělena a celá věc vyřízena neobyčejně hbitě.

“Vaše vybavení bylo letecky přepraveno do Boscobelu,” řekl Latham. “Odtamtud ho nákladní vozy převezou na počáteční místo průzkumu.”

“V tom případě odjedu zítra odpoledne nebo nejpozději pozítří ráno. V Ocho Rios si najmu nějaké lidi; až budu hotov, mohou za mnou přijet i ostatní. Nemělo by to trvat déle než pár dní.”

“Vaši průvodci – říkáme jim ,běžci – vám budou k dispozici za dva týdny. Do té doby je potřebovat nebudete, nebo ano?

Předpokládám, že práci zahájíte na pobřeží.”

“Dva týdny budou stačit… Rád bych si ty běžce vybral sám, prosím.”

“Není příliš z čeho vybírat, pane McAuliffe. Není to povolání, které by přitahovalo mnoho mladých lidí; jejich řady řídnou. Ale udělám, co bude v mých silách.”

“Děkuji vám. Mohu ráno dostat ověřené mapy?”

“Do desíti hodin vám je pošleme do hotelu. Na shledanou, pane McAuliffe. A ještě jednou přijměte mé politování nad tím, co postihlo doktora Piersalla.”

“Já ho také osobně neznal, pane Lathame,” řekl Alex. “Na shledanou.” Piersalla sice neznal, ale název vesnice, kde Piersall bydlel, již někde slyšel. Nemohl si vzpomenout kde; věděl jen, že mu je jméno “Carrick Foyle” povědomé.

Položil sluchátko a pohlédl na Alison na balkoně. Sledovala jej, pozorně naslouchala a nedokázala zakrýt strach. Hubený nervózní muž v bílém letním obleku, který jí před méně než dvěma hodinami sdělil, že má jisté důvěrné informace, byl nyní mrtev.

Pozdně odpolední karibské slunce mělo oranžovou barvu a vrhalo přes balkónovou balustrádu černé stíny. Za Alison se zelenaly vysoké palmy a za nimi zlověstně vyhlížející pásmo Modrých hor. Alison Boothová vypadala jako živý obraz vyvedený v tropických serosvitových barvách.

“Říkal, že to byla nehoda.” Alex pomalu přistoupil k balkónovým dveřím. “Všichni jsou rozrušení. Piersall byl na ostrově oblíbený. V Kingstonu se stává spousta podobných nehod pod vlivem alkoholu.”

“A tys tomu ani na okamžik neuvěřil.”

“To jsem neřekl.” Alex si zapálil cigaretu; nechtěl se na Alison dívat.

“Ani nemusíš. A taky jsi neřekl ani slovo o svém příteli Tuckerovi. Proč ne?”

“Selský rozum. Chci mluvit s policií a ne s nějakým zástupcem ředitele odboru na ministerstvu. Ten dokáže jen žvanit a dělat zmatky.”

“Tak pojďme na policii.” Alison vstala z lehátka. “Obleču se.”

“Ne!” McAuliff si pozdě uvědomil, že se chová až příliš neodbytně. “Totiž – já tam půjdu. Ale nechci, aby ses do toho zapletla i ty.”

“S tím mužem jsem mluvila já. Ne ty.”

“Oznámím jim to.”

“Od tebe to nepřijmou. Proč by to měli poslouchat z druhé ruky?”

“Protože to říkám.” Alex se otočil a předstíral, že hledá popelník. Působil však nepřesvědčivě a byl si toho vědom.

“Poslouchej mě, Alison.” Otočil se zpátky. “Přišla nám povolení. Zítra odjíždím do Ocho Rios, abych najal řidiče a nosiče; vy se ke mně přidáte za pár dní. A zatímco budu pryč, nepřeji si, aby ses ty ani kterýkoliv jiný člen týmu – zapletla s policií nebo s kýmkoliv jiným. Naším úkolem zde je geologický průzkum. Já za něj zodpovídám a zodpovídám i za tebe. Nepřeji si žádná zdržení.”

Alison udělala krok dopředu, vystoupila z barevného obrazu a postavila se před McAuliffa. “Jsi příšerný lhář, Alexi. Příšerný v tom smyslu, že ti to vůbec nejde.”

“Jdu teď na policii. A potom, pokud nebude příliš pozdě, se zastavím na ministerstvu a zajdu za Lathamem. Byl jsem na něj trochu hrubý.”

“Myslím, že jsi rozhovor ukončil velmi zdvořilým tónem.”

Alexe napadlo, že je to spíš Alison, kdo si dobře všímá oněch Hammondových drobností. Dělala to lépe než on. “Slyšela jsi pouze mě. Ale ne jeho… Pokud se nevrátím do sedmi, zavolej třeba Jensenovým a zajdi s nimi na večeři. Vrátím se hned, jak budu moci.”

“Jensenovi tady nejsou.”

“Cože?”

“Jen klid. Volala jsem jim, protože jsem je chtěla pozvat na oběd. Nechali na recepci vzkaz, že jelikož mají den volna, jedou na výlet. Port Royal, španělská čtvrť, starý přístav. Trasu jim vymyslel sám ředitel hotelu.”

“Doufám, že si to užijí.”

Řidiči taxíku Alex oznámil, že si přeje půlhodinovou projížďku městem. Do dýchánku na Duke Street mu zbývalo třicet minut – přesnou adresu restaurace neznal, ale určitě si jí všimne a řidič měl během té půlhodiny něco vymyslet.

Taxikář však začal protestovat: třicet minut mu prý sotva stačí na to, aby v odpolední zácpě dojel od hotelu Courtleigh na Duke Street. McAuliff pokrčil rameny a odvětil, že to bezpodmínečně nemusí trvat třicet minut.

Přesně to chtěl řidič slyšet. Vyrazil na Trafalgar, pak na jih na Lady Musgrave a dále na Old Hope Road. Při tom vychvaloval přednosti nového Kingstonu z hlediska obchodu a jeho rozvoj připisoval nadlidským výkonům skvělých plánovačů. Neustále drmolil a svá slova prokládal dobře nacvičenými nadsázkami jako “neustálý příval milionů z Ameriky”, který podle něj změnil tropické přelidněné město jménem Kingston ve finanční Mekku celého Karibiku. Bylo jasné, že ony “miliony z Ameriky” jsou zároveň miliony z Německa, Anglie či Francie – podle toho, jakou řečí pasažér mluví.

Na tom však nezáleželo. Za pár minut řidič pochopil, že jej nikdo neposlouchá. McAuliff se díval zadním oknem ven a sledoval provoz za sebou.

Byl tam. Zelený sedan značky Chevrolet, několik let starý. Držel se dvě až tři auta zpátky, ale kdykoliv taxík zabočil nebo předjel jiná vozidla, učinil zelený chevrolet totéž. Taxikář si toho všiml také.

“Máte problémy, pane?”

Nemělo smysl lhát. “Nevím.”

“Ale já vím. To zatracené zelené auto tam pořád. Stálo na velkém parkovišti u Courleigh Manor. Řídí ho dva černé parchanty.”

McAuliff na taxikáře pohlédl. Jeho poslední věta Alexovi připomněla Roberta Hanleyho v Montego Bay. Dva černoši sebrali Samovy věci. Alex si uvědomoval, že tahle souvislost je přitažená za vlasy a že v zemi plné černochů půjde nejspíš o náhodu, ale ničeho jiného se nemohl chytit. “Můžete si vydělat dvacet dolarů, příteli,” řekl rychle taxikáři. “Pokud pro mě uděláte dvě věci.”

“Vy povídejte, pane!”

“Nejprve necháte to zelené auto přijet tak blízko, abych přečetl jeho značku, a pak mu zmizíte. Zvládnete to?”

“Vy sledujte, pane!” Jamajčan strhnul volant doprava. Taxík se nakrátko stočil do pravého pruhu, těsně se vyhnul projíždějícímu autobusu a pak se opět zařadil doleva za šedý volkswagen. McAuliff se přikrčil na sedadle a přitiskl hlavu k pravé straně zadního okna. Zelený chevrolet napodobil taxikářův manévr a zařadil se do pruhu o dvě auta zpět.

Náhle taxikář opět zrychlil, minul volkswagen a vyrazil směrem k semaforu, kde právě svítilo oranžové světlo. Strhnul auto doleva a Alex si mohl přečíst název ulice a pod ním nápis na velké značce ve tvaru štítu:

TORRINGTON ROAD VJEZD DO MEMORIÁL PARKU JIŘÍHO VI.

“Jedeme na závodiště, pane!” křičel taxikář. “Zelený parchant musel zastavit u světla na Snipe Street. Ale rychle odtamtud vyjede. Vy teď dobře sledujte!”

Taxík uháněl po Torrington Road, dvakrát přejel do pravého pruhu, aby předjel tři auta, a pak již projel širokou branou do parku. Tam řidič dupnul na brzdy, zacouval na jakousi pěšinu, přetočil volant a vyjel opačným směrem.

“Vy je teď dobře sledujte, pane!” zaječel, zpomalil a zařadil se do šňůry aut vyjíždějících z Memoriál parku Jiřího VI.

Za pár vteřin se v protisměru objevil zelený chevrolet obklopen automobily směřujícími do parku. Teprve v tom okamžiku McAuliffovi přesně došlo, co vlastně taxikář udělal. Blížil se začátek dostihů; Memoriál Park Jiřího VI. se měl zanedlouho stát dějištěm královského sportu. A celý Kingston teď měl namířeno na závody.

Alex si zapsal poznávací značku chevroletu; snažil se nebýt moc nápadný, ale viděl dost dobře na to, aby se ujistil, že ti dva černoši v chevroletu vůbec netuší, že právě o pár metrů minuli auto, které sledovali.

“Ty parchanty to teď budou muset celé objet, pane! Ty pitomé černé parchanty!… Kam chcete jet teď, pane? Máte spoustu času. Oni nás nechytí.”

McAuliff se usmál. Uvažoval, jestli je v Hammondových databázích také zmínka o mimořádném talentu tohoto Jamajčana.

“Právě jste si vydělal dalších pět dolarů navíc. Zavezte mě na roh Queen Street a Hanover Street, prosím. Nemá smysl dál marnit čas.”

“Hej, pane! Vy si najměte můj taxík na celou dobu v Kingstonu. Udělám, co řeknete. Nikdy se na nic neptám, pane.”

Alex pohlédl na identifikační průkaz ve špinavém plastikovém obalu nad přístrojovou deskou. “Tohle není váš soukromý taxík…, že Rodneyi?”

“Vy uděláte dohodu se mnou a já udělám dohodu se šéfem, pane.” Taxikář se ušklíbl do zpětného zrcátka.

“Rozmyslím si to. Máte nějaký telefon?”

Jamajčan hbitě vytáhl přehnaně velkou vizitku a podal ji McAuliffovi. Vizitka patřila taxislužbě; podobné nechávaly taxislužby na hotelových recepcích. Rodneyho jméno bylo dětským písmem načmáráno inkoustem dole. “Vy zatelefonujete na to číslo a řeknete, že musíte mít Rodneyho. Jen Rodneyho, pane. Oni mi to vyřídí rychle. Pořád vědí, kde je Rodney. Dělám hotely a Palisados. Seženou mě rychle.”

“Předpokládám, že své jméno vám říkat nemusím…”

“Žádné jméno, pane!” skočil mu do řeči Jamajčan a zašklebil se do zrcátka. “Já mám zatraceně pitomou paměť. Nechci žádné jméno. Řeknete jim…, že jste ten od závodiště. Řeknete, kde jste, a já přijedu, pane.”

Rodney vyrazil jižně na North Street, pak nalevo na Duke Street a opět jižně kolem Gordon House, obrovského nového komplexu jamajského zákonodárného sboru.

Na chodníku si McAuliff upravil sako a kravatu a snažil se vzbudit dojem průměrného bílého byznysmena, jenž si není zcela jist, který vládní vchod je ten správný. Obchod s rybami Tallon’s nebyl uveden v žádném telefonním seznamu ani v katalogu firem;

Hammond naznačil, že se nachází pod vládními budovami – tedy pod Queen Street -, nic bližšího však Alexovi neprozradil.

Alex tedy začal obchod s rybami hledat. Při tom sledoval lidi kolem sebe, přes ulici i v automobilech, které jely poněkud pomaleji, než jim dopravní situace umožňovala. Na pár minut se z něj opět stal uzlíček strachu; obával se, že jej sleduje kdosi neviditelný.

Došel na Queen Street a v poslední chvíli ji přešel na zelenou. Před chodníkem se rychle otočil a sledoval lidi na druhé straně. Oranžové slunce stálo nízko nad obzorem a od Victoria Parku sem vrhalo pruh oslepujícího světla. Zbytek ulice byl zahalen do tmavých, ostře ohraničených stínů od okolních budov z kamene a dřeva. Auta projížděla sem a tam a bránila Alexovi ve výhledu na protější stranu ulice.

Na nic nepřišel. Otočil se a pokračoval v chůzi. Nejprve uviděl cedulku s nápisem. Cedulka byla špinavá a nápis zanesený. Bylo vidět, že se ho nikdo nedotkl celé měsíce, ne-li léta:

TALLON’S

JEMNÉ RYBÍ POCHOUTKY MÍSTNÍ DELIKATESY

311-” QUEEN’S ALLEY

(PRVNÍ BLOK OD DUKE STREET WEST)

Alex vešel do bloku. Průchod do uličky Queen’s Alley byl sotva tři metry vysoký. Shora ho ohraničovala železná mříž obrostlá tropickými květinami. Dlážděná cesta nikam nevedla. Byla to temná slepá ulice podobná skrytým zadním uličkám běžným v Paříži, Římě a v Greenwich Village. Ačkoliv se nacházela uprostřed obchodní zóny, její vzhled nepostrádal jistou osobitost, která jako by ji nepsaným způsobem prohlašovala za soukromý majetek: vstup pouze pro místní, klíče na požádání, veřejnosti vstup zakázán. Chybí tu už jen brána, pomyslel si McAuliff.

V Paříži, Římě i v Greenwich Village se v podobných uličkách skrývají nejlepší světové restaurace, které znají jen ti, kdo si dají tu práci je vyhledat. V Šenzenu, Makau a Hongkongu lze naopak v podobných zákoutích za správnou cenu koupit cokoliv. A v Kingstonu sedí v takové uličce muž s artritidou, který pracuje pro britskou tajnou službu.

Celá Queen’s Alley neměla na délku více než patnáct metrů. Napravo byl obchod s knihami, kde se v tlumeně osvětlených výkladech nabízelo nepřeberné množství knih, od těžkých vědeckých svazků vázaných v kůži až po nejlacinější pornografii. Nalevo pak byl obchod s rybami Tallon’s.

Alex si zde představoval boxy s ledovou tříští, kde budou v řadě ležet mrtvé ryby s vypíchanýma očima; muže ve špinavých laciných zástěrách, kteří budou pobíhat kolem vah a hádat se se zákazníky.

Ledová tříšť ve výkladu opravdu byla; stejně jako řada ryb se skelnýma očima. Alexe však překvapilo, s jakým uměleckým citem zde byly vystaveny další druhy oceánské fauny: oliheň, chobotnice, žralok a exotičtí korýši. Tallon’s zkrátka nebyl žádný trh na Fulton Street.

Na utvrzení Alexova dojmu se ve dveřích objevil uniformovaný šofér, který v ruce nesl plastikovou nákupní tašku vystlanou ledovou tříští.

Dvojité dveře byly mohutné a daly se jen ztěžka otevřít. Uvnitř se nacházely čistotou zářící pulty a bílými pilinami sypaná podlaha. Dva obsluhující se chovali skutečně jako obsluhující a ne jako pouzí prodavači. Jejich bílomodře proužkované zástěry prozrazovaly kvalitní látku. Na vahách za skleněným boxem s chromovaným rámem zářily mosazné ozdoby. Po celém obchodě rozčleněném na pódia osvětlená drobnými bodovými žárovkami ve stropě byly vystaveny stovky plechovek s nepostradatelnými lahůdkami ze všech končin světa. Bylo to něco neskutečného.

Kromě Alexe byli v obchodě ještě tři zákazníci: manželský pár a žena. Dvojice právě stála v zadní části obchodu a studovala nálepky na konzervách; žena si objednávala podle seznamu a chovala se až přespříliš odměřeně, téměř arogantně.

McAuliff přistoupil k pultu a řekl přesně podle instrukcí: “Jeden přítel ze Santo Dominga mi říkal, že zde máte pstruhy ze severního pobřeží.”

Kakaový černoch za bílým pultem na Alexe sotva pohlédl, ale během okamžiku se dovtípil. Sehnul se, upravil v boxu jakéhosi korýše a nenuceně, ale přesně odpověděl: “Máme čerstvé sladkovodní pstruhy z oblasti Martha Brae, pane.”

“Já dávám přednost mořským. Opravdu mi nemůžete pomoci?”

“Uvidíme, pane.” Muž zavřel box, otočil se a odešel chodbičkou za pultem, která – jak se Alex domníval – vedla do velkých místností s lednicemi.

Když se po chvíli v bočních dveřích chodbičky objevil jiný muž, zalapal McAuliff po dechu a snažil se potlačit svůj úžas. Muž byl černý, drobný a starý; šel o holi, jeho pravé předloktí bylo ztuhlé a hlava se mu věkem lehce třásla. Byl to ten muž z Victoria Parku: stařec, který na něj před lavičkou na Queen Street tak pohoršeně civěl.

Přistoupil k pultu a promluvil hlasem znatelně silnějším, než bylo jeho tělo. “Další milovník mořských pstruhů,” řekl s přízvukem, který byl spíše britský než jamajský, ale nepostrádal přitom karibský nádech. “Ale co uděláme s těmi sladkovodními, kteří mě přišli na tolik peněz? Pojďte, už skoro zavíráme. Dám vám vybrat z vlastních zásob.”

Kakaový černoch v pruhované zástěře nadzvedl odklopnou desku pultu a Alex následoval artritického starce do krátké chodbičky a poté přes úzké dveře do malé kanceláře, která si okázalostí nezadala s drahým vybavením v prodejně. Stěny byly obloženy ovocným dřevem; veškerý nábytek tvořil mahagonový stůl s funkční starožitnou otočnou židlí, pohovka z jemné kůže u zdi a křeslo před stolem. Místnost tlumeně osvětlovala jediná porcelánová lampa na stole. Po zavření dveří si Alex všiml dubových sekretářů podél protější stěny. Kancelář byla nevelká, ale působila pozoruhodně útulným dojmem – jako izolované útočiště zádumčivého muže.

“Posaďte se, pane McAuliffe,” řekl majitel obchodu Tallon’s a ukázal na křeslo. Dobelhal se za stůl, posadil se a hůl si opřel o zeď.

“Už jsem na vás čekal.”

“Vy jste byl dnes ráno ve Victoria Parku.”

“Tam jsem vás ovšem nečekal. Abych byl upřímný, polekal jste mě. Sotva pár minut před tou procházkou jsem si prohlížel vaši fotografii. A najednou jsem měl vaši tvář před sebou ve Victoria Parku.” Starý pán se usmál a rukama obrácenýma dlaněmi vzhůru naznačil, že by se podobné shody náhod nikdy nenadal.

“Mimochodem, jmenuji se Tallon. Westmore Tallon. Pocházím z váženého a starého jamajského rodu, ale to vám jistě řekli.”

“Neřekli, ale jediný pohled na váš… obchod s rybami mne v tom utvrzuje.”

“Ach ano. Jsme úděsně drahý a velice exkluzivní podnik. Máme tajné telefonní číslo. A našimi zákazníky jsou jen ti nejbohatší lidé na ostrově. Od Savanny přes Montego a Antonio až po Kingston. Máme vlastní zásilkovou službu – samozřejmě s vlastním letadlem… Tak je to nejpohodlnější.”

“To jistě. Uvážíme-li navíc vaše vedlejší aktivity.”

“O kterých však není třeba uvažovat natolik, abychom o nich mluvili, pane McAuliffe,” odvětil Tallon rychle.

“Chci vám sdělit několik věcí. A očekávám, že tyto informace předáte a necháte Hammonda jednat, jak uzná za vhodné.”

“Připadáte mi rozzlobený.”

“V jistém ohledu jsem. Příšerně rozzlobený… Paní Boothová. Alison Boothová. Do průzkumu ji vmanipuloval Interpol. Myslím, že to smrdí. Už vám jednou pomohla ve věci, která pro ni byla bolestná – a nebezpečná. Myslím, že je čas, abyste ji nechali na pokoji.”

Tallon se jednou nohou odrazil od podlahy a vytočil se s židlí doprava. Bezmyšlenkovitě se natáhl pro hůl a sevřel ji. “Já jsem pouze… spojka, pane McAuliffe, ale pokud tomu dobře rozumím, nebyl na vás vyvíjen žádný nátlak, abyste paní Boothovou zaměstnal. Učinil jste tak ze svobodného rozhodnutí. Kde vidíte nějakou manipulaci?”

Alex sledoval, jak si drobný stařec pohrává s rukojetí hole. Nemohl se zbavit pocitu, že Westmore Tallon je jakousi uměleckou složeninou Juliana Warfielda a Charlese Whitehalla. Některé jejich společné rysy braly člověku dech. “Jste velice profesionální,” řekl Alex tiše a s nádechem hořkosti. “A velice důmyslní, pokud jde o poskytování alternativ.”

“Ona se vrátit nemůže, pane McAuliffe. Věřte mi.”

“Z jistého pohledu by klidně mohla… Markýz de Chatellerault je totiž na Jamajce.” Tallon se na židli otočil čelem k Alexovi. Na okamžik se zdálo, že ztuhnul. Civěl na Alexe, a když nakonec zamrkal, vypadalo to, jako by McAuliffovo sdělení tiše odmítnul. “To není možné,” řekl prostě.

“Nejenže to je možné, dokonce si myslím, že to není žádné tajemství. A pokud ano, pak je to tajemství veřejné; a jak mi někdo před hodinou řekl, veřejné tajemství přestává být tajemstvím.”

“Kdo vám tuhle informaci poskytl?” Tallon stále držel hůl, ale svíral ji teď daleko pevněji.

“Charles Whitehall. Dnes ve tři hodiny ráno. Je pozván do Savanna-la-Mar na setkání s Chatelleraultem.”

“Za jakých okolností vám to řekl?”

“Okolnosti nejsou důležité. Důležité je, že Chatellerault se nachází v Savanna-la-Mar. Je hostem lidí jménem Wakefieldovi. Nějací bělošští boháči.”

“My je známe,” řekl Tallon a artritickou rukou si zapsal jakousi poznámku. “Jsou to naši zákazníci. Co máte dál?”

“Ještě pár věcí. Jedna z nich je pro mě mimořádně důležitá a varuji vás: neodejdu odtud, dokud se s tím něco neudělá.”

Tallon vzhlédl od poznámkového bloku. “Sdělujete mi zde zprávy bez ohledu na jejich skutečnou hodnotu. Nemám ponětí, zda můžeme něco s něčím udělat. A jestli se tu chcete utábořit, stejně tím nic nezměníte. Pokračujte, prosím.”

Alex popsal neočekávané setkání Jamese Fergusona s Craftem na letišti Palisados i obratný manévr, díky němuž se v jeho zavazadle objevila elektronická odposlouchávací zařízení. Podrobně popsal, jak Craft nabídl Fergusonovi peníze výměnou za informace o průzkumu.

“Na tom není nic překvapivého. Craftovi lidé jsou notoričtí zvědavci,” řekl Tallon a s utrpením si psal poznámky. “Můžeme přejít k věci, která je podle vás tak životně důležitá?”

“Chtěl bych to nejdříve shrnout.”

“Co shrnout?” Tallon odložil tužku.

“To, co jsem vám právě řekl.”

Tallon se usmál. “To není nutné, pane McAuliffe. Píšu pomalu, ale má mysl je docela bystrá.”

“Rád bych, abychom se navzájem pochopili… Britská rozvědka pátrá po Halidonu. Z tohoto důvodu – a jedině z tohoto důvodu – jste mě naverbovali. Jakmile zjistíte, co se za Halidonem skrývá, má role končí. S tím, že průzkumnému týmu bude nadále zaručena plná ochrana.”

“A dál?”

“Myslím, že už víte, co nebo kdo je Halidon. Je to Chatellerault a Craft.”

Tallon nepřestával na McAuliffa zírat. Jeho výraz byl naprosto neutrální. “K tomuto závěru jste dospěl vy?”

“Hammond říkal, že se Halidon bude do všeho vměšovat. A že se nakonec pokusí celý průzkum překazit. Zbytek si jistě domyslíte. Chatellerault i Craft tomuto popisu odpovídají. Máte je-”

“Aha…” Tallon se znovu natáhl po holi. Bylo to jeho osobní žezlo, jeho meč Excalibur. “Takže díky tomuto obrovskému zjednodušení vyřešil americký geolog záhadu Halidonu.”

Na několik okamžiků se rozhostilo ticho. McAuliff ho vztekle přerušil. “Přestáváte se mi líbit, pane Tallone. Jste velmi arogantní muž.”

“Vaše sympatie nepatří mezi mé priority, pane McAuliffe. Mou vášní je Jamajka – ano, vášní, pane. Vaše dojmy mě nijak nezajímají… pokud ovšem nečiníte absurdní závěry, které by se mohly dotknout mé práce… Arthur Craft starší i mladší pustoší tento ostrov již více než půlstoletí. Domnívají se, že mají jakési boží poslání. Mohou si dovolit velice mnoho svým vlastním jménem – nepotřebují se schovávat za nějaký symbol. A Halidon je symbol, pane McAuliffe… A markýz de Chatellerault? Měl jste pravdu, paní Boothová byla do vašeho průzkumu vmanipulována – mimochodem geniálním způsobem. Bylo to jakési křížové opylení, chcete-li; všechny okolnosti hrály v náš prospěch. Dva ptáčci v ibišku, kteří neúprosně prozrazují jeden druhého. Paní Boothová nám prostě a jednoduše posloužila jako návnada, pane McAuliffe. Již dlouho ‘jsme Chatelleraulta podezírali z toho, že je spolčen s Julianem Warfieldem. A t
eď víme, že markýz pro Dunstone skutečně pracuje.” Tallon zvedl hůl, položil ji napříč přes stůl a netečně pohlédl na Alexe.

McAuliff se zmohl jen na slabý odpor. “Zatajili jste mi informace; neřekli jste mi věci, o kterých jsem měl vědět. A přesto čekáte, že budu fungovat jako jeden z vás. To mi nevoní, Tallone.”

“Přeháníte. Nemá smysl dále komplikovat již tak komplikovaný obrázek.”

“Měli jste mi říct o Chatelleraultovi sami a ne abych se o něm dozvěděl od paní Boothové.”

Tallon pokrčil rameny. “Nedopatření. Můžeme pokračovat?”

“Budiž. Muž jménem Tucker. Sam Tucker.”

“To je ten váš přítel z Kalifornie? Ten analytik zemin?”

“Ano.”

McAuliff Tallonovi převyprávěl Hanleyho historku, aniž by při tom použil jeho jméno. Kladl důraz na to, že dva černoši, kteří odvezli Tuckerovy věci, a dva Jamajčané, kteří sledovali McAuliffovo taxi v zeleném sedanu značky chevrolet, mohou být tytéž osoby. Dále stručně popsal taxikářův mistrovský kousek v parku před závodištěm a předal Tallonovi číslo chevroletu. Tallon se natáhl pro telefon a beze slova vytočil číslo. “Tady Tallon,” řekl tiše do telefonu. “Potřebuji informace o vozidle. Je to naléhavé. Poznávací značka je KYB-448. Zavolejte mi na tohle číslo.” Zavěsil a pohlédl na McAuliffa. “Nemělo by to trvat déle než pět minut.”

“To byla policie?”

“Ano, ale nikdo se tam o tom nedozví… Takže ministerstvo školství dnes obdrželo vaše propustky. Dunstone všechno pěkně usnadňuje, že?”

“Řekl jsem Lathamovi, že zítra odpoledne odjíždím do Ocho Rios. Ale jestli se Tucker neobjeví, nepojedu nikam. Chci, abyste to věděl.”

Westmore Tallon se znovu natáhl pro hůl, ale tentokrát bez předchozí agresivity. Náhle se z něj stal přemýšlivý, ba přímo jemný muž. “Pokud vašeho přítele někam odvezli proti jeho vůli, jedná se o únos. Což je velmi těžký zločin, a vzhledem k tomu, že je to Američan, dostala by se podobná věc okamžitě na první stránky novin. Nedává to smysl, pane McAuliffe. Kdo by na tom mohl mít zájem?… Říkal jste, že má přijet nejpozději dnes, což znamená třeba i dnes večer, ne?”

“Ano.”

“Pak navrhuji, abychom ještě počkali… Nemohu uvěřit, že by se některá ze stran dopustila tak obrovské chyby. Pokud se pan Tucker neozve řekněme do… deseti hodin, zavolejte mi.” Tallon napsal na kousek papíru číslo a podal ho Alexovi. “Vryjte si to číslo do paměti, prosím, a lístek nechte tady.”

“A co uděláte, pokud se Tucker neukáže?”

“Využiji svých naprosto legitimních styků a obrátím se s celou záležitostí na nejvyšší místa v jamajské policii. Uvědomím vysoce postavené lidi na vládní úrovni: třeba samotného generálního guvernéra, bude-li třeba. Na Panenských ostrovech kdysi došlo k několika vraždám a teprve nyní se tam pomalu začínají vracet turisté. Jamajka si únosy Američanů prostě nemůže dovolit… Uspokojila vás má odpověď?”

“Ano, už jsem klidnější.” Alex zamáčkl cigaretu v popelníku a při tom si vzpomněl, jak Tallon reagoval na skutečnost, že se Chatellerault objevil v Savanna-la-Mar. “Byl jste překvapen, že je Chatellerault na Jamajce. Proč?”

“Předevčírem se totiž oficiálně ubytoval v hotelu Georges Cinque v Paříži. Nedoneslo se nám, že má odjet, což znamená, že sem přiletěl tajně, nejspíš přes Mexiko. Je to znepokojivé. Musíte paní Boothovou bedlivě střežit… Předpokládám, že máte zbraň.”

“Součástí vybavení jsou dvě pušky. Remingtonka s dalekohledem a nějaká opakovačka. Nic víc.”

Tallon chvíli zvažoval pro a proti a nakonec se rozhodl. Vytáhl z kapsy svazek klíčů, jeden vybral a otevřel spodní zásuvku stolu. Nahmatal objemnou manilovou obálku, otevřel ji a vytáhl z ní pistoli. Spolu se zbraní vypadlo také několik patron. “Tohle je Smith and Wesson s krátkou hlavní. Všechna sériová čísla jsou odstraněna. Nedá se vystopovat. Vezměte si ji, prosím; je naprosto čistá. Jediné otisky budou ty vaše. A dávejte pozor.”

McAuliff se na zbraň několik vteřin díval, než ji konečně pomalu sebral. Vůbec ji nechtěl; její držení znamenalo nezvratnost jeho spolupráce s MI5. Ale znovu zde vyvstala otázka alternativ: nemít ji by zřejmě bylo pošetilé, přestože Alex neočekával, že by ji někdy použil jinak než jako zastrašovací prostředek.

“Vaše spisy obsahují informace o vaší vojenské službě i o vašich zkušenostech v boji s ručními zbraněmi. Od té doby nicméně uplynul nějaký čas. Nechcete se na střelnici zase dostat do cviku? Máme jich tu několik, letadlem jsme tam za pár minut.”

“Ne, děkuji,” odvětil Alex. “Ještě docela nedávno na průzkumu v Austrálii to byla naše jediná zábava.”

Ozvalo se tlumené zazvonění telefonu. Tallon ho zvedl a ohlásil se prostým: “Ano?”

Mlčky pak poslouchal člověka na druhém konci linky. Jakmile hovor skončil, pohlédl na McAuliffa.

“Ten zelený sedan značky Chevrolet patří člověku, který již nežije. Vůz je registrován na jméno Walter Piersall. Bydlištěm High Hill, Carrick Foyle, okres Trelawny.”

13

McAuliff strávil u Westmora Tallona ještě hodinu, protože starý jamajský aristokrat musel aktivovat síť informátorů. Měl styky po celém ostrově. Nebylo tedy divu, že za necelou hodinu zjistil jednu důležitou skutečnost: zesnulý Walter Piersall z Carrick Foyle v okrese Trelawny zaměstnával dva černé asistenty, se kterými všude cestoval. Souvislost mezi dvěma muži, kteří odvezli věci Sama Tuckera z hotelu v Montego Bay, a muži, kteří sledovali Alexe v zeleném chevroletu, již nebyla tak přitažená za vlasy. A jelikož Piersall před Alison nadnesl Samovo jméno, byl závěr zřejmý. Tallon nařídil svým lidem, aby Piersallovy muže chytili. Jakmile se tak stane, ihned McAuliffovi zavolá.

Alex se tedy vrátil do Courtleigh Manor. Na recepci si vyzvedl vzkazy. Alison mu vzkazovala, že šla na večeři a doufá, že se k ní připojí. Jinak nic. Po Samovi Tuckerovi ani vidu ani slechu.

“Kdyby mi někdo volal, jsem v restauraci,” oznámil Alex recepčnímu.

Alison seděla sama uprostřed přecpané haly plné tropických rostlin a mřížovaných oken. Na každém stole svítila svíčka ve skleněné kopuli; jinak bylo v celé místnosti zhasnuto. Temně rudé, zelené a žluté lístky rostlin vrhaly mihotavé stíny; všude se ozývalo spokojené mumlání a stále častěji také tlumené výbuchy smíchu. Lidé jako by se změnili v dokonale učesané a upravené manekýny, kteří čekají, až vypuknou noční hrátky. Pro manekýny to byla příhodná chvíle. Důležitou roli hrálo vybrané chování, vykalkulovaný půvab a nonšalantní důvtip. Později se scéna změní a do hry vstoupí jiné faktory… a ne vždy hezké. Také proto si byl James Ferguson včera večer jist, že jeho opilecké divadýlko bude působit hodnověrně. A také proto včera Charles Whitehall arogantně hodil přes stůl na podlahu ubrousek. Aby někdo uklidil svinčík po jeho zahraničním kolegovi.

“Vypadáš zamyšleně. Nebo spíš naštvaně,” řekla Alison, když si Alex odtáhl židli a posadil se.

“Ani ne.”

“Co se stalo? Co ti řekli na policii? Téměř jistě jsem čekala, že mi zavolají.”

McAuliff si odpověď nacvičil, ale ještě před ní ukázal na šálek kávy a sklenici brandy před Alison. “Koukám, že už jsi po večeři.”

“Ano. Umírala jsem hlady. Tys nejedl?”

“Ne. Zůstaneš tu se mnou?”

“Samozřejmě. Jen co propustím eunuchy.”

Alex si objednal pití. “Máš rozkošný úsměv. Skoro jako by ses smála.”

“Nezamlouvej. Co se stalo?”

McAuliff měl pocit, že lže docela dobře. Rozhodně lépe – tedy přinejmenším přesvědčivěji – než dřív. Řekl Alison, že strávil na policii téměř dvě hodiny. Westmore Tallon mu poskytl adresu a dokonce mu popsal vzhled vnitřní části hlavní policejní budovy; tvrdil, že je dobré znát všechny detaily. Člověk nikdy neví, kdy se mu mohou hodit.

“Potvrdili Lathamovu teorii. Prý to bylo ujetí z místa nehody. Také naznačili, že Piersall měl jisté libůstky po intimní stránce. Přejeli ho ve velmi vykřičené čtvrti.”

“Tak se mi zdá, že to vyřešili nějak moc hrr. Jako by se chtěli krýt.” Alison svraštila obočí a ve tváři se jí objevily pochyby.

“Možná,” odpověděl Alex upřímně. “Ale nemohou najít souvislost mezi ním a Samem Tuckerem – a nic jiného mě nezajímá.”

“Ale ta souvislost existuje. Vždyť se mnou o něm mluvil.”

“To jsem jim taky řekl. Poslali své lidi do Carrick Foyle, kde Piersall bydlel. V okrese Trelawny. A další se probírají jeho věcmi v Sheratonu. Pokud něco najdou, ozvou se mi.” McAuliff měl pocit, že ani nelže. Koneckonců pouze překrucoval pravdu. Místo policie se Piersallovými věcmi probíral Westmore Tallon.

“A ty ses s tím spokojil? Ty prostě jen tak dáš na jejich slovo? Ještě před pár hodinami sis dělal o pana Tuckera ohromné starosti.”

“Ty si dělám pořád,” řekl Alex, položil sklenici a pohlédl na Alison. teď už lhát nemusel. “Jestli se mi Sam do večera neozve… nebo do zítřejšího rána, zajdu na americkou ambasádu a udělám tam pěkné dusno.”

“Ale… no jo. A zmínil ses ráno o těch štěnicích na ministerstvu? Nic jsi mi o tom neřekl.”

“O čem?”

“O těch štěnicích ve tvém kufru. Říkal jsi, že to ohlásíš.”

McAuliff znovu pocítil, že něco zanedbal; mrzelo ho, že se nedokáže držet sledu událostí. Samozřejmě, že Tallona nikdy předtím neviděl a nikdy neobdržel jeho instrukce, ale to ho nijak neomlouvalo. “Myslím, že jsem tě měl včera večer poslechnout. Vždyť se jich můžu prostě zbavit, rozšlapat je.”

“Existuje lepší způsob.”

“Jaký?”

“Dát je někam jinam.”

“Například?”

“No, na nějaké neškodné místo, kde je čilý provoz. Pásek se pak točí dál a odvedeš jejich pozornost.”

McAuliff se zasmál a jeho smích byl opravdový. “To je vtipné. A velmi praktické. Ale kam?”

Alison si složila ruce pod bradou; zlomyslný nápad zlomyslné malé holky. “Mělo by to být někde v okruhu sta metrů – takový je obvykle dosah odposlouchávacích zařízení. A taky někde, kde je čilý ruch… Už vím. Pochválila jsem vrchního za jejich skvělé krevety. Vsadím se, že mě nechá jít za šéfkuchařem pro recept.”

“Tohle jim dělá dobře,” dodal Alex. “Výborný nápad. Nikam nechoď. Hned jsem zpátky.”

Alison Boothová, bývalá spojka Interpolu, McAuliffovi oznámila, že dvě elektronická odposlouchávací zařízení byla bezpečně připevněna ke koši na utěrky pod stolem na přípravu salátů v kuchyni hotelu Courtleigh Manor. Alison je tam hodila – a přitlačila ke dnu – spolu se špinavým ubrouskem, když jí nadšený šéfkuchař vyjmenovával přísady, které dává do své proslulé jamajské krevetí omáčky.

“Ten koš byl dlouhý, ale mělký,” vysvětlovala, zatímco McAuliff dojídal večeři. “Pevně jsem je tam přitlačila; myslím, že lepidlo bude držet.”

“Ty jsi neskutečná,” řekl Alex a myslel to vážně.

“Ne, jen zkušená,” odvětila beze stopy humoru. “Zatímco tebe naučili jen jednu fázi hry, miláčku.”

“Jako tenis mi to moc nepřipadá.”

“Tenis to zrovna není, ale i tahle hra má svůj půvab. Máš například ponětí, k jak neomezenému množství situací teď může dojít? Zhruba během příštích tří hodin, než ty štěnice najdou?”

“Nejsem si jist, jestli ti dobře rozumím.”

“Budou se šíleně snažit přijít tomu na kloub. Budou zapisovat slova a fráze a budou se pokoušet je rozluštit. Hotelová kuchyně má svůj vlastní jazyk, svoje vlastní zkratky. A oni budou předpokládat, že jsi ten kufr odnesl na nějaké předem určené místo, přirozeně za účelem svého odjezdu. Vyvolá to pěkný zmatek.”

Alison se usmála a ve tváři se jí objevil stejně škodolibý výraz jako před pár minutami, než odešla nahoru vyloupnout štěnice z Alexova kufru.

“Chceš říct, že si výraz ,pizza s olivami’ vyloží jako nabitý samopal? Nebo že zvolání ,víc kečupu’ pochopí jako signál k invazi na ostrov?”

“Tak nějak. Je to docela dobře možné, uvidíš.”

“Myslel jsem, že něco takového je možné jen ve filmech z druhé světové války, kde na sebe nacisti pokřikují a posílají opancéřované divize špatným směrem.” McAuliff se podíval na hodinky. Bylo čtvrt na deset. “Musím si zavolat, chci projít s Fergusonem seznam materiálu. On bude…”

Náhle se Alex zarazil. Alison se k němu naklonila a rychle mu položila ruce na ramena. “Neotáčej se,” přikázala mu tiše, “myslím, že naše štěnice již vyvolaly reakci. U vchodu se právě objevil nervózní chlap a zjevně někoho hledá.”

“Nás?”

“Řekla bych, že tebe.”

“To je ten kuchyňský jazyk moc dlouho za nos nevodil.”

“Asi ne. Na druhé straně je docela možné, že tě odposlouchávali jen namátkově a teď chtějí vědět, kde vlastně jsi. Tenhle hotel je příliš malý na nepřetržité…”

“Popiš mi ho,” skočil jí McAuliff do řeči. “Jak nejlíp umíš. Pořád je otočený tímhle směrem?”

“Když tě uviděl, tak se zastavil. A teď se, myslím, omlouvá číšníkovi a prosí ho o rezervaci. Je to běloch ve světlých kalhotách, tmavém saku a bílé – ne, žluté košili. Je o něco menší než ty a docela podsaditý…”

“Cože?”

“No, vypasený. Střední věk, řekla bych tak třicátník. Dlouhé vlasy; ne moc, ale dlouhé. Špinavě blond nebo světle hnědé – při těch svíčkách se to nedá poznat.”

“To nevadí, popsalas ho dobře. A teď musím na telefon.”

“Počkej, až odejde, znovu se rozhlíží,” řekla Alison a usmála se falešně důvěrným smíchem. “Radši zamávej na číšníka a přitom se na toho chlapa po očku podívej. Hlavně nenuceně, miláčku.”

“Připadám si jako v mateřské školce. Ovšem s tou nejpůvabnější vychovatelkou ve městě.” Alex zvedl ruku, a když uviděl číšníka, udělal ve vzduchu známé gesto. “Odvedu tě do pokoje a pak se vrátím dolů k telefonu.”

“A proč? Můžeš volat z pokoje. Ty štěnice už tam nejsou.”

K čertu! Sakra! Už je to tu zas; naprosto není připraven. Drobnosti, pořád tytéž drobnosti. Chytá se do nich jako do pasti. A přitom mu to Hammond pořád dokola opakoval… Hammond. Hotel Savoy. Netelefonovat z hotelu Savoy.

“Řekli mi, že mám volat z automatu. Zřejmě pro to mají důvod.”

“Kdo?”

“Ministerstvo. Latham… a samozřejmě policie.”

“Samozřejmě. Policie.” Alison sundala Alexovi ruce z ramen, zatímco mu číšník předložil účet. Nevěřila mu a ani se to nesnažila předstírat. Proč by taky měla? Alex je přece mizerný herec a ona ho přistihla při lži… Pořád to ale bylo lepší, než kdyby ho slyšela, jak při telefonickém hovoru s Westmorem Tallonem používá nějakého nešťastného výrazu nebo jak nemotorně odpovídá.

Při rozhovoru s artritickým zpravodajem britské tajné služby se Alex potřeboval maximálně soustředit; nemohl s ním mluvit a zároveň jedním okem a uchem věnovat pozornost Alison. Nemohl připustit, aby zaslechla jméno Chatellerault ani jakoukoliv narážku na tohoto muže. Alison byla příliš bystrá.

“Už zmizel?”

“Hned když jsi podepsal účet. Všiml si, že odcházíme.” Její odpověď nebyla nazlobená ani vřelá, prostě neutrální.

Opustili svíčkami osvětlenou restauraci a podél kaskádovitých oblouků obrostlých rostlinami přešli do vestibulu směrem k výtahům. Oba mlčeli. Nepromluvili ani ve výtahu, což se dalo snést jedině díky přítomnosti dalších hotelových hostů. Nahoře Alex otevřel dveře a provedl stejná bezpečnostní opatření jako předchozího večera – kromě kontroly snímačem. Tentokrát měl naspěch; pokud nezapomene, projede místnost tou elektronickou hračkou později. Zkontroloval svůj pokoj a zamkl spojovací dveře z Alisoniny strany. Podíval se také na balkon a do koupelny. Alison stála na chodbičce a sledovala ho. Alex k ní přistoupil. “Zůstaneš tu, než se vrátím?”

“Ano,” řekla prostě.

Políbil ji na rty a přitiskl se k ní. Věděl, že u ní stojí déle, než čekala – vysílal jí tím vzkaz. “Jsi nádherná žena.”

“Alexi?” Opatrně mu položila ruce na ramena a pohlédla na něj. “Tyhle příznaky já znám. Opravdu, můžeš mi věřit. Člověk na ně jen tak nezapomene… Jsou jisté věci, které mi tajíš, a já se na ně raději nebudu ptát. Budu raději čekat.”

“Přeháníš, Alison.”

“To je směšné.”

“Co?”

“To, cos právě řekl. Přesně tak jsem to řekla Davidovi. V Malaze. Byl nervózní a vystrašený. Cítil se strašně nejistý. Sám sebou i mnou. A já mu řekla: ,Přeháníš, Davide.. Dnes jsem si jistá, že právě v tom okamžiku mu to došlo.”

McAuliff na ni upřel zrak. “Ale ty nejsi David a já nejsem ty. Líp to vyjádřit neumím. A teď musím jít telefonovat. Zatím ahoj. A zamkni se.”

Znovu ji políbil, vyšel ze dveří a zavřel je za sebou. Počkal, až uslyší zarachotění klíče v zámku, a pak vyrazil směrem k výtahům. Dveře se zavřely a výtah se rozjel dolů. Nad hlavami nesourodé směsice byznysmenů a turistů zněla jemná hudba; kabina byla nacpaná k prasknutí. McAuliff měl hlavu plnou myšlenek na telefonát Westmoru Tallonovi a obav o Sama Tuckera.

Výtah zastavil na mezipatře. Alex se nepřítomně podíval na osvětlené číslice a blesklo mu hlavou, jak se do tohoto stěsnaného prostoru může vejít další osoba. Jeho obavy však nebyly namístě; dva muži před výtahem pohlédli na plnou kabinu, usmáli se a gestem naznačili, že počkají na další výtah.

A pak ho McAuliff uviděl. Za pomalu se zavírajícími dveřmi, na zadním konci chodby. Zavalitého muže ve tmavém saku a světlých kalhotách. Právě odemkl dveře a chystal se vstoupit do pokoje; při tom si odhrnul sako, aby vrátil klíče do kapsy u kalhot. Pod sakem zazářila žlutá košile. Dveře výtahu se zavřely.

“Promiňte! Promiňte, prosím!” řekl rychle McAuliff, natáhl se přes jakéhosi muže ve smokingu k panelu s tlačítky a zmáčkl dvojku, číslo nejbližšího nižšího patra. “Zapomněl jsem vystoupit. Velice se omlouvám.”

Výtah sebou trhl a se strojovou netečností se začal připravovat na neočekávanou zastávku. Dveře se otevřely a Alex se protáhl kolem podrážděných, ale úslužných pasažérů.

Stál na chodbě před řadou výtahů a bez otálení zmáčkl tlačítku se šipkou nahoru. Pak si to rozmyslel. Kde jsou schody?

Uviděl modrou cedulku s bílým nápisem VÝCHOD – SCHODIŠTĚ. Připadalo mu to zvláštní; cedulky u východu jsou přece vždycky červené. Visela na zadním konci chodby. Alex se rychle vydal chodbou pokrytou těžkým kobercem a nervózně se usmál na jakýsi pár, který se objevil uprostřed chodby ve dveřích. Muži bylo něco kolem padesátky a byl opilý; dívka měla sotva dvacet, byla střízlivá a byla to mulatka. Její šaty prozrazovaly exkluzivní děvku. Usmála se na Alexe; také určitý vzkaz. Alex kývnul a dal očima najevo, že nemá zájem, ale přeje mnoho štěstí při ždímání opilého společníka.

Zatlačil do dveří vedoucích na schodiště; otevřely se příliš hlasitě. Opatrně a tiše je za sebou zavřel, aby s úlevou zjistil, že na jejich vnitřní straně je otočný knoflík. Po špičkách vyběhl po betonových schodech a snažil se chovat co nejtišeji. Na béžovém železném panelu byla černou barvou namalována římská trojka. Alex pomalu otočil knoflíkem a otevřel dveře vedoucí na chodbu ve třetím patře.

Chodba byla prázdná. Dole již začaly noční hrátky: hráči setrvají na bojišti tak dlouho, než vyhrají či prohrají, případně upadnou do alkoholového zapomnění. Stačilo pouze dávat pozor na zbloudilé hosty nebo na dychtivce, jako byl ten trouba ve druhém patře, se kterým tak obratně manévrovala mladičká mulatka. Ten chlap ve žluté košili vcházel do pokoje někde vzadu na chodbě, ale ne úplně na konci. Ne úplně u schodiště, ale zhruba ve dvou třetinách chodby. A z chodby šel doprava, takže teď musel být za některými dveřmi nalevo od Alexe. Alex si chodbu představil z opačného úhlu a zaměřil se na troje… ne, na čtvery dveře nalevo, které přicházely v úvahu. Počínaje druhými dveřmi od schodiště přibližně v jedné třetině vzdálenosti k výtahům. Které to jsou?

Vyšel nehlučně po tlustém koberci na chodbu a držel se při levé zdi. Před každými dveřmi se zastavil, neustále otáčel hlavu a s očima na stopkách poslouchal, zda zevnitř neuslyší hlasy, cinkání skleniček…, cokoliv. Nic Všude jen ticho.

Pohlédl na mosazná čísla pokojů – 218, 216, 214, 212. A ještě 210. Podle toho, co si pamatoval, už další pokoj nepřicházel v úvahu. Zastavil se uprostřed chodby a otočil se. Třeba už to stačí.

Třeba už to takhle může oznámit Westmoru Tallonovi. Alison říkala, že dosah těch elektronických štěnic je sto metrů od přijímacího zařízení.

A tohle patro, celá tahle část hotelu tomuto dosahu vyhovuje. Za jedněmi z těch dveří se točí magnetofon a před ním sedí muž se sluchátky na hlavě. Třeba bude stačit, když ohlásí čísla všech vytipovaných pokojů.

Proč by měl pátrat dál?

Alex však věděl, že pátrat bude. Někdo se mu vmísil do života způsobem, který ho naplňoval hnusem. Jen málo věcí v něm vyvolávalo agresivní reakce, ale jednou z nich bylo úmyslné a promyšlené narušování jeho soukromí. A taky chamtivost. I chamtivost ho přiváděla k nepříčetnosti. Na osobní, univerzitní i podnikové úrovni. Jen pro svou chamtivost nařídil kdosi jménem Craft svým nohsledům, aby se mu vmísili do jeho intimního života.

Alexandr Tarquin McAuliff se změnil ve velmi rozhněvaného muže. Opět se vydal zpět směrem ke schodišti, opět se držel u zdi, ale tentokráte se ještě více přitiskl ke každým dveřím, zastavil se a znehybněl. Naslouchal.

212.214.216.218…

A ještě jednou zpátky. Byla to otázka trpělivosti. Za jedněmi z těch dveří byl muž ve žluté košili. A on ho chtěl najít. Vtom to zaslechl. Z pokoje 214.

Bylo to rádio. Nebo televizor. Někdo zesílil hlasitost televize. Slova Alex nerozeznával, ale zřetelně slyšel rychlé a vzrušené dialogy z televizoru – tak hlasité, že se neubránily zkreslení. Náhle se ozvalo ostré kovové klapnutí petlice. Pár palců od McAuliffa a kdosi odstrčil západku a chystal se otevřít dveře. Alex vyrazil na schodiště. Nemohl se při tom ubránit hluku, mohl ho jen snížit na nejnižší možnou míru, než se dostane na matně osvětlené betonové schody. Mrštil sebou k těžkým kovovým dveřím u schodiště a co nejrychleji a co nejtišeji je za sebou zavřel; prsty levé ruky při tom sevřel okraj dveří, aby se nezavřely úplně, a v poslední vteřině tak zabránil jejich hlasitému zaklapnutí.

Škvírou se podíval na chodbu. Z pokoje vyšel muž ve žluté košili, ale jeho pozornost byla stále upřena k něčemu uvnitř. Nestál více než patnáct metrů od Alexe. Na ztichlé chodbě se rozléhal zvuk televizoru. Muž se zdál být rozčilený, a než za sebou zavřel dveře, pohlédl do pokoje a ostře vyštěkl s jižanským přízvukem: “Vypni tu zasranou bednu, gorilo!”

Nato za sebou zabouchl dveře a rychle vyšel směrem k výtahům. Na konci chodby se zastavil, nervózně se podíval na hodinky, upravil si kravatu a špičky bot si otřel o zadní stranu nohavic. Na panelu se rozsvítilo červené světlo, které spolu s jemným cinknutím signalizovalo příjezd výtahu. McAuliff to vše sledoval ze schodiště vzdáleného necelých šedesát metrů.

Dveře od výtahu se zavřely a Alex znovu vyšel na chodbu. Přistoupil k pokoji 214 a na několik okamžiků se před ním bez pohnutí zastavil. Ještě si to může rozmyslet. Může odejít, zavolat Tallonovi, oznámit mu číslo pokoje a hotovo. Věděl však, že by ho to příliš neuspokojilo. Vůbec by ho to neuspokojilo. Měl lepší nápad. Ať je v pokoji kdokoliv, přivede ho Tallonovi sám. A jestli se to Tallonovi nebude líbit, ať jde k čertu.

A Hammond s ním. Jelikož byla ta elektronická zařízení podle všeho nainstalována člověkem jménem Craft, který podle Tallona neměl nic společného s těžko uchopitelným Halidonem, neexistuje důvod, proč by Arthur Craft nemohl dostat lekci. Alexova dohoda s Hammondem se nijak nezmiňovala o postupu v případě zásahu třetí strany.

Zdálo se velice logické vyšachovat Crafta ze hry. Craft celou záležitost jen komplikoval, zamlžoval skutečný cíl. McAuliff se o Arthuru Craftovi dozvěděl dvě skutečnosti. Byl synem Arthura Crafta staršího a byl to Američan. A také to byl nepříjemný člověk. Tohle musí stačit. Zaklepal na dveře s číslem 214.

“Ano? Kdo je tam?” ozval se zevnitř tlumený hlas.

Alex počkal a pak zaklepal znovu. Hlas se tentokrát ozval blíže u dveří.

“Kdo je tam, prosím?”

“Arthur Craft, idiote!”

“Aha! Už jdu, pane Craft!” V hlase byly slyšet zřetelné známky strachu. Koule na dveřích se otočila; západka byla nahoře. Dveře se pootevřely sotva o tři palce, když do nich McAuliff vrazil ramenem a zatlačil do nich celou svou vahou téměř devadesáti kilogramů. Dveře udeřily do Jamajčana střední postavy na druhé straně a nemilosrdně ho odhodily do středu místnosti. Alex dveře chytil a prudce je přibouchl; zvuk těžkého dřeva se rozlehl po celé chodbě.

Jamajčan se vzpamatoval a pohlédl na Alexe se směsicí vzteku a strachu. Rychle přiskočil k psacímu stolu. Stály na něm dvě reprobedny, mezi nimiž ležela pistole.

McAuliff vyrazil vpřed, levou rukou se natahoval po zbrani a pravou se snažil srazit Jamajčana jakýmkoliv způsobem k zemi. Jejich ruce se do sebe zaklesly právě nad chladnou ocelí pistole; Alex sevřel černocha za hrdlo a zaryl mu do něj prsty. Muž se mu však vysmekl. Pistole poskakovala po stole, až spadla na podlahu. McAuliff udeřil zaťatou pěstí černocha do tváře, hbitě ho chytil za vlasy a škubnul jimi k zemi. Při tom zvedl levé koleno a udeřil jím Jamajčana do hrudníku a poté i do tváře.

V uších uslyšel hlasy staré snad tisíc let: Použij kolena! Nohy! Popadni ho! Drž ho! Sekni ho přes oči! Slepý se prát nemůže!… Roztrhni ho vejpůl!

Bylo po všem. Hlasy utichly. Muž se zhroutil na podlahu. McAuliff ustoupil. Byl vyděšený; něco se v něm zlomilo. Na několik úděsných vteřin byl opět zpátky ve vietnamských kopcích.

Pohlédl na bezvládného Jamajčana pod sebou. Hlavu měl zkroucenou na koberci; z růžových rtů mu crčela krev. Naštěstí dýchal.

To všechno ta pistole. Ta zatracená pistole. Pistoli neočekával. Rvačku ano, měl příšerný vztek. Ale představoval si ji jako obyčejnou prudkou šarvátku, která rychle skončí. Myslel si, že se s tím člověkem střetne, přemůže ho a násilím ho přinutí, aby šel s ním. Že prostě dá jemu i jeho chamtivému šéfovi pořádnou lekci. Tohle ovšem nečekal. Tady šlo o život. Tady se musel bít o vlastní přežití.

Pásky. Hlasy. Z reprobeden na stole se stále ozývaly vzrušené hlasy. To nebyl zvuk televizoru, co předtím zaslechl. Ty zvuky přicházely z kuchyně hotelu Courtleigh Manor. Křik jedněch a rozčilená odpověď druhých; příkazy nadřízených, ufňukané reakce podřízených. Všude samý rozruch a spěch… a všechno téměř nerozeznatelné. Tohle muselo Crafta pěkně dopálit.

Pak Alex uviděl otáčející se kotouče cívkového magnetofonu. Z nějakého důvodu ležel na zemi, napravo od stolu. Malý kompaktní magnetofon značky Wollensak se otáčel, jako by se nic nestalo.

McAuliff popadl obě reprobedny a mlátil jimi o sebe tak dlouho, až se dřevo roztříštilo a objevily se vnitřní součástky. Pak vytrhnul černé reproduktory i s dráty a mrštil jimi o protější zeď.

Přistoupil k magnetofonu, dupnul na něj patou a drtil četná tlačítka tak dlouho, až se z vnitřku magnetofonu vyvalil oblak dýmu a cívky se konečně zastavily. Alex se sehnul a přetrhnul pásek; mohl ho i spálit, ale nebylo na něm nic důležitého. Rozkutálel cívky po podlaze, takže tenký proužek pásku vytvořil na koberci úzké písmeno “V”.

Jamajčan zasténal, zamrkal, ztěžka polknul a rozkašlal se. Alex sebral ze země pistoli a strčil si ji za opasek. Vešel do koupelny, pustil studenou vodu a hodil do umyvadla ručník. Poté s ním přistoupil ke kašlajícímu raněnému Jamajčanovi. Klekl si, pomohl muži do sedu a otřel mu tvář. Voda muži stékala po košili a kalhotách… a mísila se s krví.

“Omlouvám se,” řekl Alex. “Nechtěl jsem ti ublížit. Nic bych ti neudělal, kdyby ses nenatáhl po té zatracené pistoli.”

“Člověče!” rozkašlal se opět Jamajčan. “Vy jste blázen, člověče!” Chytil se za hrudník a několikrát se schoulil bolestí, než se konečně pokusil postavit se na nohy. “Všechno… jste zkazil!” vyrazil ze sebe a pohlédl na rozbitý magnetofon.

“To doufám! Snad to tomu tvému Craftovi dojde. Jestli si chce hrát na průmyslovou špionáž, ať si hraje s někým jiným. Narušování soukromí já nesnáším… Tak pojď, jdeme.” Alex vzal muže za ruku a vyšel s ním ke dveřím.

“Ne, pane!” zařval černoch na odpor.

“Ale ano, pane,” řekl McAuliff tiše. “Půjdeš hezky se mnou.”

“Kam?”

“Za jedním hodným pánem, který má obchod s rybami, to je všechno.” Alex ho postrčil a černoch se chytil za bok. Má zlomená žebra, pomyslel si McAuliff.

“Prosím vás, pane! Na policii ne! O všechno přijdu!” Jamajčan se držel za bok a v očích měl úpěnlivou prosbu.

“Chtěl jsi na mě jít s pistolí! To je velmi vážná věc.”

“To není moje zbraň. A nejsou v ní náboje.”

“Cože?”

“Tak se podívejte sám! Prosím! Mám dobrou práci, nikomu jsem nic neudělal…”

Alex ho neposlouchal. Sáhl si za opasek pro pistoli. Žádná zbraň to nebyla. Byla to obyčejná startovací pistole, jakou používají rozhodčí při atletice.

“Ach, proboha…” Arthur Craft mladší si hraje na vojáky s dětskými pistolkami. McAuliff pohlédl na vystrašeného Jamajčana.

“No dobrá. Ale vyřiď svému šéfovi, co jsem ti řekl. Příště ho dotáhnu před soud.”

Tohle je pěkná hloupost, pomyslel si Alex, když vyšel na chodbu a práskl za sebou dveřmi. Žádný soud nebude; Julian Warfield i jeho protivník R. C. Hammond byli mnohem přednější. Ve srovnání se společností Dunstone a britskou rozvědkou byl Arthur Craft úplná nula. Bezvýznamný obtížný hmyz, který se se vší pravděpodobností nezmůže na víc než na zásahy do soukromí.

Jakmile McAuliff vyšel z výtahu, snažil se vybavit si, kde stály telefonní automaty. Byly nalevo od východu za recepcí. Kývl na recepčního a vzpomínal na soukromé číslo Westmora Tallona.

“Pan McAuliff?” ozval se za ním vysoký Jamajčan se širokými rameny, které ještě zvýrazňovalo vypasované nylonové sako.

“Ano?”

“Šel byste, prosím, se mnou?”

Alex na muže pohlédl. V nažehlených kalhotách, bílé košili a nepřehlédnutelné kravatě pod sakem působil elegantním dojmem.

“Ne… Proč bych měl?”

“Prosím, máme velice málo času. Venku na vás čeká jistý muž. Nějaký pan Tucker.”

“Cože? Jak jste…”

“Prosím, pane McAuliffe. Nemohu tady stát.”

Alex následoval Jamajčana přes skleněné vchodové dveře. Když došli k příjezdové cestě, spatřil onoho Craftova muže ve žluté košili, jak přichází po chodníku od parkoviště: zastavil se a pohlédl na Alexe, jako by nevěděl, jak se má zachovat.

“Pospěšte si, prosím,” řekl Jamajčan několik kroků před McAuliffem a dal se do běhu. “Dole za branou. Auto už čeká!”

Proběhli po příjezdové cestě kolem kamenného sloupu brány. U kraje cesty stál se zapnutým motorem zelený chevrolet. Jamajčan otevřel Alexovi zadní dveře.

“Nastupte si!”

McAuliff poslechl.

Sam Tucker, jehož mohutná postava zabírala většinu zadního sedadla, se natáhl a podal mu ruku.

“Rád tě vidím, chlapče!”

“Same!”

Auto se rozjelo a hodilo Alexe na opěradlo. Na spojeném předním sedadle seděli tři muži. Řidič měl na hlavě baseballovou čepici; třetí muž – téměř tak velký jako Sam Tucker – byl vmáčknutý mezi řidiče a Jamajčana, který Alexe oslovil ve vestibulu. Alex se otočil k Tuckerovi.

“Co to má všechno znamenat, Same? Kde jsi, sakra, byl?”

Odpovědi se však od Sama Tuckera nedočkal. Namísto toho se k němu otočil černoch, který jej odvedl z hotelu, a tiše promluvil: “Pan Tucker byl s námi, pane McAuliffe… Nedojde-li k nepředvídaným událostem, budeme vaše spojení s Halidonem.”

14

Jeli téměř hodinu. McAuliff měl pocit, že neustále stoupají. Cesta se vinula nahoru jako had, zatáčky byly prudké a ukryté v bohatých vodopádech tropické zeleně. Vozovku tvořily dva vyježděné pásy. Auto si s nimi nedokázalo dost dobře poradit a skučení jedničky a dvojky prozrazovalo, s jakou námahou stoupá vzhůru.

McAuliff tiše hovořil se Samem Tuckerem; věděl, že ti vpředu jejich rozhovor poslouchají. Zdálo se však, že Sama Tuckera tato okolnost nijak neznepokojuje.

Samovo vyprávění bylo naprosto logické vzhledem k jeho zvykům a životnímu stylu. Sam Tucker měl v mnoha částech světa přátele a známé, o kterých nikdo ani nevěděl. Ne že by záměrně skrýval jejich totožnost, ale byli součástí jeho osobního a nikoliv pracovního života. Jedním z těchto lidí byl i Walter Piersall.

“Loni jsem se ti o něm zmiňoval, Alexandře,” řekl Tucker v přítmí zadního sedadla. “V Ocho Rios.”

“Nevzpomínám si.”

“Říkal jsem ti, že jsem se v Carrick Foyle seznámil s nějakým člověkem z univerzity. Chystal jsem se s ním strávit pár víkendů.” To je ono, pomyslel si McAuliff. Tak odtud tedy zná jméno Carrick Foyle. “Už si vzpomínám. Šlo o sérii přednášek na Kingstonském ústavu.”

“Přesně tak. Walter byl velmi noblesní člověk – jeden z mála antropologů, kteří tě k smrti nenudí. Poslal jsem mu telegram, že se vracím.”

“A taky ses setkal s Hanleym. To on kvůli tobě spustil povyk.”

“Když jsem přijel do Montega, volal jsem mu. Chtěl jsem se trochu pobavit. A pak už jsem se mu neměl jak ozvat. Jeli jsme dost rychle, a když jsme přijeli na místo, nebyl tam telefon. Myslel jsem si, že bude pěkně naštvaný.”

“Naštvaný nebyl, spíš měl strach. Najednou jsi prostě zmizel.”

“Copak mě nezná? Mám na tomhle ostrově jen samé přátele a žádné nepřátele. Tedy alespoň o žádných nevím.”

“A co se stalo? Kam jsi odjel?” Tucker mu to pověděl.

Když Sam dorazil do Montego Bay, měl na recepci vzkaz od Piersalla. Jakmile se ubytuje, má mu volat do Carrick Foyle. Sam poslechl, ale služebná v Carrick Foyle mu sdělila, že Piersall se možná vrátí až pozdě v noci. Tucker tedy zavolal svému starému příteli Hanleymu a oba se opili, jak bylo při jejich vzájemných setkáních zvykem.

Ráno, když Hanley ještě spal, si Sam odešel z hotelu pro doutníky.

“V té blechárně si s hotelovou službou zrovna hlavu nelámali, hochu.”

“To mi došlo,” odvětil Alex.

“A na ulici na mě v dodávce čekali tady naši přátelé,” ukázal Tucker na přední sedadlo.

“Pana Tuckera totiž někdo sledoval,” vmísil se do hovoru černoch u okna. “A doktoru Piersallovi se to doneslo. A tak nás vyslal do Mo’Bay, abychom se o jeho přítele postarali. Pan Tucker vstává velmi brzy.”

Sam se ušklíbl. “Znáš mě. I když mám opici, nespím dlouho.”

“Já vím,” řekl Alex a vzpomněl si na až příliš mnoho hotelových pokojů a tábořišť, po kterých se Sam procházel už při prvním ranním kuropění.

“Došlo k malému nedorozumění,” pokračoval Sam. “Tady chlapci mi řekli, že Piersall na mě čeká. A tak si říkám, krucinál, když už na mě ti hoši tolik myslí, že tu strávili celou noc, tak pojedu rovnou s nima. Starej Hanley stejně bude spát ještě nejmíň hodinu… Zavolám mu od Piersalla z domu. Jenže co čert nechtěl, nejeli jsme do Carrick Foyle, ale do nějakého bambusového tábora na břehu Martha Brae. Trvalo nám skoro dvě hodiny, než jsme se do té zapadlé díry dostali, Alexandře.”

Jakmile dorazili na tábořiště, Walter Piersall Sama vřele přivítal. Během pár minut si však Tucker uvědomil, že s Piersallem se něco stalo. Už to nebyl ten Piersall, kterého Sam před rokem poznal. Byla v něm jakási zanícená horlivost, která se u něj ještě před dvanácti měsíci nijak neprojevovala. Waltera Piersalla zcela pohltily jamajské záležitosti. Z tichého antropologa se stal zuřivý bojovník v nelítostné válce společenských a politických klik na Jamajce. Náhle byl zapáleným strážcem práv domorodců a nepřítelem zahraničních vykořisťovatelů.

“Tohle už jsem zažil nesčetněkrát, Alexandře,” řekl Sam. “Od Tasmánie po Karibik; je to nějaká ostrovní horečka. Posedlost nebo snad pocit vlastní výjimečnosti, co já vím. Ti lidé přicestují kvůli daním nebo podnebí nebo bůhvíproč, zničehonic se promění v samozvané ochránce své nové vlasti a jsou pak papežštější než papež…”

Na svých agitačních cestách po ostrově se Piersall doslechl, že se chystá ohromné spiknutí. A to přímo jemu pod nosem, v okrese Trelawny. Nejprve těmto hlasům nevěnoval pozornost, neboť se týkaly lidí, se kterými mohl člověk nesouhlasit, ale nemohl zpochybnit jejich bezúhonnost. Lidí obrovského formátu.

Piersall chápal, že syndrom spiknutí patří k dětským nemocem každé nezralé vlády. Na Jamajce tyto teorie živil příval zahraničního kapitálu, který zde hledal daňový ráj, parlament, který ordinoval více reformních programů, než mohl vůbec zvládnout, a také nepočetná, ale zámožná ostrovní aristokracie, která se snažila bránit své výsady. Navíc zde byla zavedenou součástí života korupce.

Piersall se tedy jednou provždy rozhodl nevěnovat těmto šeptandám a klevetám pozornost. Před čtyřmi měsíci zašel na ministerstvo pro územní správu a předložil tam svůj návrh kupní smlouvy, týkající se dvaceti čtverečních mil půdy na severní hranici Cock Pitu. Bylo to vcelku neškodné gesto. Schválení podobné koupě by soudům trvalo celá léta a jeho součástí by muselo být uspokojivé vyřešení historických územních úmluv. Piersall neměl v úmyslu nic víc než dokázat ochotu Kingstonu jeho žádost alespoň akceptovat a zahájit úřední řízení. Dokázat, že Jamajku neovládají cizinci.

“Od toho dne, Alexandře, se však Piersallův život proměnil v peklo.” Sam Tucker si zapálil tenkou cigaretu místní značky; aromatický kouř mizel přes otevřené okno do rozmazané venkovní tmy. “Byl obtěžován policií, nesčetněkrát ho kvůli nesmyslům předvolali před okresní soud; na univerzitě i v Kingstonském ústavu zrušili jeho přednášky; napíchli mu telefon – vládní zmocněnci byli schopni doslova reprodukovat jeho soukromé telefonáty… Až ho nakonec zabily klevety, které se snažil utišit.”

McAuliff se na několik okamžiků odmlčel. “Proč se s tebou Piersall chtěl tak dychtivě setkat?”

“V telegramu jsem mu oznámil, že budeme v okrese Trelawny provádět rozsáhlý průzkum. Že jde o projekt z Londýna schválený Kingstonem. Nechtěl jsem, aby si myslel, že poletím šest tisíc mil, aby mě tu musel hostit. Piersall byl velmi zaneprázdněný muž, Alexandře.”

“Ale tys byl dnes večer v Kingstonu. A ne v bambusovém táboře u Martha Brae. A dva z těchle lidí,” McAuliff mávl rukou dopředu, “mě dnes odpoledne sledovali. V tomhle autě.”

“Vysvětlím vám to, pane McAuliffe,” řekl Jamajčan u okna, otočil se a přehodil si rameno přes sedadlo. “Telegram pana Tucka zachytili v Kingstonu a dali si dvě a dvě dohromady. Napadlo je, že pan Tuck se nějak zapletl s doktorem Piersallem a má nekalé úmysly. Nekalé pro ně. A tak poslali do Mo’Bay nebezpečné muže, aby zjistili, co pan Tuck dělá…”

“Jak to víte?” přerušil ho Alex.

Na kraťoučký okamžik pohlédl černoch u okna na řidiče. V kalném světle a mihotajících se stínech se to nedalo přesně rozeznat, ale McAuliffovi se zdálo, že řidič neznatelně přikývl.

“Ty muže, kteří přijeli do Mo’Bay za panem Tuckem, jsme zneškodnili. Více vědět nepotřebujete, pane. A věci, které jsme se od nich dozvěděli, nadělaly panu Piersallovi mnoho starostí. Tolik, že jsme odletěli do Kingstonu. Abychom vás kontaktovali… A doktor Piersall kvůli tomu zemřel.”

“Kdo ho zabil?”

“Kdybychom to věděli, visely by ve Victoria Parku mrtvoly.”

“Co jste se dozvěděli… od těch mužů v Montego Bay?”

Černoch znovu pohlédl na řidiče a po pár vteřinách řekl: “Že se lidé v Kingstonu domnívali, že doktor Piersall půjde dál. A když odjel, aby vás vyhledal, brali to jako důkaz. Jeho vraždou si vytrhli obrovský trn z paty.”

“A vy nevíte, kdo to udělal…”

“Najatí černoši, pane,” přerušil ho černoch.

“To je šílené!” vykřikl McAuliff napůl pro sebe a napůl pro Sama Tuckera. “Lidé zabíjejí lidi… muži sledují jiné muže. Vždyť je to bláznovství!”

“Proč to připadá šílené muži, který navštěvuje obchod s rybami Tallon’s?” zeptal se náhle černoch.

“Jak to…” McAuliff se zarazil. Byl zmatený; vždyť se choval tak obezřetně. “Jak to víte? Setřásl jsem vás přece na tom závodišti!”

Jamajčan se usmál a jeho běloskvoucí zuby se zaleskly v okolním světle. “Sladkovodní pstruzi jsou skutečně lepší než mořští, pane.”

Ten prodavač! Ten nenucený prodavač v proužkované zástěře.

“Ten muž za pultem je jedním z vás. No to je pěkné.”

“Jsme velice dobří. Westmore Tallon je britský agent… Tolik se Angličanům podobá, když tajně prosazuje jejich zájmy… A navíc je tak nekonečně hloupý. Možná mu věří jeho senilní spolužáci z Etonu, ale jeho krajané rozhodně ne.”

Jamajčan sundal ruku ze sedadla a otočil se dopředu. Vysvětlování skončilo.

Sam Tucker se zamyslel a řekl: “Alexandře… teď mi pověz, o co tu, k čertu, běží. Co jsi provedl, hochu?”

McAuliff se k Samovi otočil. Jeho obrovitý a vitální starý přítel na něj ve tmě upíral zrak a na tváři se mu mihotaly rychlé záblesky světla. V Tuckerových očích se skrýval zmatek a bolest. A také vztek. Co se to s ním, proboha, stalo? napadlo Alexe.

“Jsme na místě,” řekl řidič v baseballové čepici, který během celé cesty nepromluvil.

McAuliff pohlédl z okna. Krajina teď byla rovinatá, ale nacházeli se vysoko v kopcích, které je obklopovaly ze všech stran. Celou scenérii matně osvětloval měsíc, jehož světlo sem pronikalo přes mraky převalující se nízko nad Modrými horami. Byli na blátivé cestě; asi čtvrt míle odtud stála jakási budova, malé stavení připomínající chatu. Z jediného okna vycházelo kalné světlo. Napravo byly dvě další… stavby. Nešlo o budovy, domy ani chaty; byly to jen jakési beztvaré, neurčité, prohnuté siluety. Průhledné?

Ano, jen dráty a látka. Nebo síťovina… Byly to velké kusy celty podepřené mnoha tyčemi. A pak to Alex pochopil: zem pod celtou byla uválcována a každých deset až dvanáct metrů visela po kraji nezapálená vidlicová pochodeň. Celta tvořila maskovaný hangár a zem pod ní přistávací plochu. Nacházeli se na neoznačeném horském letišti.

Chevrolet se přiblížil k budově a zpomalil. Byl to jakýsi malý statek; za rohem stál předpotopní traktor a kolem leželo poházené zemědělské náčiní – pluhy, bederní vahadla, vidle. V měsíčním světle nářadí vypadalo jako nehybné relikvie. Nepoužívané; pouhá mrtvá vzpomínka.

Maskování.

Stejné jako u hangárů.

Přistávací plocha, která není na žádné mapě.

“Pane McAuliffe? Pane Tuckere? Pojďte se mnou, prosím.” Černoch u okna otevřel dveře a vystoupil. Sam a Alex ho následovali, zatímco řidič s třetím Jamajčanem zůstali sedět uvnitř. Jakmile pasažéři vystoupili, řidič sešlápl plyn a odjel po blátivé cestě.

“Kam jedou?” zeptal se McAuliff znepokojeně.

“Ukrýt automobil,” odpověděl černoch. “Vláda v noci vysílá letecké hlídky v naději, že objeví přistávací plochy, jako je tahle.

Při troše štěstí mohou narazit na malé letadlo s nákladem marihuany.”

“Tady se pěstuje marihuana? Já myslel, že na severu,” řekl Tucker. Jamajčan se usmál. “Marihuana, tabák, opium… na severu, na západě, na východě. Je to slušný vývozní artikl. Ovšem ne pro nás… Pojďte, půjdeme dovnitř.”

Když se přiblížili k budově, dveře se otevřely. Stál v nich kakaový černoch, kterého Alex poprvé spatřil v proužkované zástěře za pultem obchodu s rybami Tallon’s.

Malý dům byl zařízen primitivním způsobem: dřevěné židle, uprostřed jediné místnosti masivní kulatý stůl, u zdi vojenské lůžko. O to více se zařízením kontrastoval složitý radiopřijímač stojící na stole napravo od dveří. Světlo v okně pocházelo od lampy se stínítkem, která stála před rádiem. Kdesi dole bylo slyšet generátor, který budově dodával potřebný proud.

Toho všeho si McAuliff všiml během prvních pár vteřin. Pak spatřil druhého muže, který stál ve stínu, zády k ostatním na druhé straně místnosti. Jeho postava – střih kabátu, ramena, úzký pas, na míru šité kalhoty – Alexovi kohosi připomínala. Muž se otočil a světlo lampy osvítilo jeho rysy. Před McAuliffem stál Charles Whitehall. Chvíli se na něj díval a pak jednou pomalu kývl.

Dveře se otevřely a vešel řidič chevroletu s třetím černochem. Přistoupil ke kulatému stolu ve středu místnosti a posadil se. Sundal si baseballovou čepici a odhalil velkou vyholenou hlavu. “Jmenuji se Moore. Barák Moore, pane McAuliffe. Abych vás uklidnil: té ženě, Alison Boothové, jsme volali. Řekli jsme jí, že jste odjel na schůzku na ministerstvo.”

“Neuvěří vám,” odvětil Alex.

“Bude-li si to chtít ověřit, dozví se, že jste s Lathamem v jistém ministerském skladu. Není třeba se obávat, pane.”

Sam Tucker stál u dveří; byl zvědavý, ale vypadal uvolněně. A také mohutně: silné paže měl zkříženy na prsou a jeho postava, opálená kalifornským sluncem, prozrazovala energii a sílu. Charles Whitehall stál u okna při levé zdi a v jeho pohledné, ale arogantní tváři se zračilo pohrdání.

Kakaový černoch z obchodu s rybami a dva jamajští “partyzáni” si odtáhli židle k zadní zdi napravo, aby nebyli středem pozornosti. Dali tak najevo skutečnost, že Barák Moore je jejich velitel. “Posaďte se, prosím.” Moore ukázal na židle u stolu. Byly tři.

Tucker a McAuliff na sebe pohlédli, a protože nebylo proč odmítnout, přistoupili ke stolu a posadili se. Charles Whitehall zůstal stát u okna. Moore na něj pohlédl: “Přidáš se k nám?”

“Až se mi bude chtít sedět,” odsekl Whitehall.

Moore se usmál, a aniž by z Whitehalla spustil zrak, začal mluvit: “Tady pro Charleyho je obtížné být se mnou v jedné místnosti, natož u jednoho stolu.”

“Tak proč tu je?” zeptal se Sam Tucker.

“Neměl ponětí, že se tu octne. Došlo mu to až pár minut před přistáním. V Savanna-la-Mar jsme vyměnili pilota.”

“Jmenuje se Charles Whitehall,” řekl Alex Samovi. “Je členem našeho průzkumného týmu. Taky jsem nevěděl, že tu bude.”

“Jaký je váš obor, chlapče?” zeptal se Tucker Whitehalla a opřel se o židli.

“Jamajka…, chlapče.”

“Nechtěl jsem vás urazit, synu.”

“Urážíte mě,” odvětil Whitehall suše.

“Charley a já,” pokračoval Barák Moore, “stojíme na opačných pólech politiky. Ve vaší zemi používáte výraz “bílý odpad” – a on mě považuje za “černé smetí”. Zhruba ze stejných důvodů: myslí si, že jsem krutý, hlučný a málo čistotný. V Charleyho očích jsem jen neotesaný revolucionář…, zatímco on, jak vidíte, je vznešený rebel.” S grácií baletního mistra máchl Moore rukou. “Naše představy o vzpouře se však liší. Velmi se liší. Já chci Jamajku pro všechny. On pouze pro některé.”

Whitehall stál bez hnutí a po chvíli odpověděl: “Jsi stejně slepý jako před deseti lety. Jediné, co se u tebe změnilo, je tvoje jméno, Bramwelle Moore.” Whitehall se hlasitě ušklíbl a pokračoval: “Barák… stejně dětinské a nicotné jako tvé společenské názory. Hlas pralesní ropuchy.”

Moore polknul a opáčil: “Nejraději bych tě okamžitě zabil; to si, doufám, uvědomuješ. Ale bylo by to stejně nesmyslné jako systém, který chceš v naší vlasti prosadit. teď totiž máme společného nepřítele. Tak si vyber, fašisto.”

“Tyhle fráze tě naučili tví nohsledi, co? Zapamatoval sis je poslechem, nebo tě naučili i číst?”

“Poslyšte!” vmísil se McAuliff vztekle do hádky. “Můžete si nadávat, prát se nebo se klidně i zabít, to je mi fuk, ale nejdřív mě odvezte zpátky do hotelu!” Otočil se k Baraku Mooreovi: “Jestli mi chcete něco říct, tak to vyklopte.”

“Má pravdu, Charley,” řekl Moore. “Necháme si to na později. Teď to všechno, jak se říká, zesumarizuji. Budu stručný… Nyní je již jisté, že existují plány výstavby na obrovské ploše ostrova. Plány, které ovšem obcházejí prosté lidi. Smrt doktora Piersalla to jen potvrzuje. Lze logicky předpokládat, že váš geologický průzkum s těmito plány souvisí. Proto ministerstvo i královská společnost – ať už vědomě či nevědomě – tají, kdo celou akci financuje. Tady pan McAuliff si je těchto skutečností vědom, neboť prostřednictvím opovrženíhodného Westmora Tallona spolupracuje s britskou rozvědkou… Tolik ve zkratce. Co uděláme my?”

Moore pohlédl na Alexe a jeho oči se náhle změnily v malé černé krátery uprostřed masy tmavé kůže. “My totiž máme právo něco udělat, pane McAuliffe.”

“Ještě než ho přitlačíš ke zdi, chlapče,” vmísil se k Alexově překvapení do hovoru Sam Tucker, “pamatuj si, že já k vám nepatřím. Neříkám, že někdy nebudu, ale momentálně k vám nepatřím.”

“Myslel jsem, že na tom budete mít stejný zájem jako my, Tuckere.” Moore úmyslně vynechal oslovení “pane” a McAuliff si pomyslel, že Moore tímto způsobem reaguje na Samovo “chlapče”. Moore si ovšem neuvědomoval, že Tucker takto oslovuje všechny.

“Nenech se mýlit,” dodal Sam. “Já zájem mám. Akorát po sobě nesmíte tak štěkat… Myslím, že bys nám měl říct, co o tom víš, Alexi.”

McAuliff pohlédl na Tuckera, pak na Moora a nakonec na Whitehalla. Hammondovy instrukce nepamatovaly na podobnou konfrontaci. Tedy kromě příkazu stavět na zčásti pravdivých skutečnostech a nekomplikovat je.

“Lidé v britské rozvědce – i všichni, které reprezentují – chtějí takovéto výstavbě zabránit stejně jako vy. Ale potřebují informace. Domnívají se, že je má Halidon. Chtějí s Halidonem uzavřít smlouvu. A já se mám pokusit navázat s ním kontakt.”

Alex si nebyl jist, co má po svém tvrzení očekávat, ale reakce ho rozhodně překvapila. Ve strnulém obličeji Baráka Moora, který až komicky kontrastoval s velikou vyholenou hlavou, se pomalu objevily známky pobavení, jež vzápětí přerostlo v nevázané veselí. V Moorově podání to však vyznělo dosti krutě: jeho velká ústa se otevřela a Moore se začal zlomyslně a kašlavě smát.

Od okna se ozval další smích: jeho tón byl vyšší a připomínal vytí šakala. Charles Whitehall zvrátil hlavu dozadu, obličej měl obrácen ke stropu a ruce složeny na elegantním saku. Vypadal jako nějaký hubený orientální kněz, kterého pobavila novicova nevědomost.

Tři Jamajčané sedící v řadě na židlích vycenili své bílé zářící zuby a jejich těla se začala jemně otřásat veselím.

“Co je na tom k smíchu, sakra?” zeptal se McAuliff, uražen takovým ponížením.

“K smíchu? To je víc než k smíchu. Mangusta honí smrtelně jedovatého hada, a tak se had chce se všemi zkamarádit?” Moore znovu propukl v odporný smích. “Takový zákon přírody neznám!”

“Moore vám chce říci, pane McAuliffe,” vložil se do věci Whitehall a přistoupil ke stolu, “že je pošetilé se domnívat, že Halidon bude spolupracovat s Angličany. Něco takového je nemyslitelné. Jen díky Halidonu a jemu podobným se Jamajčanům podařilo vypudit Brity z ostrova. Stručně řečeno – MI6 se nedá věřit.”

“A co vlastně Halidon je?” zeptal se Alex Whitehalla, který stál bez hnutí, s očima upřenýma na Baráka Moora.

“Je to jistá síla,” řekl vědec tiše.

McAuliff pohlédl na Moora, který právě opětoval Whitehallův pohled. “To mi ovšem příliš mnoho neříká.”

“V této místnosti není nikdo, kdo by vám uměl říci více.” Barák Moore obrátil pohled na Alexe.

Charles Whitehall se přidal: “Ta síla nemá žádnou totožnost, McAuliffe. Halidon je neviditelná kurie, parlament bez poslanců. My vám nelžeme. V tomhle ne… Ani já, ani tahle malá skupinka Moorova elitního sboru…”

“Tak tomu říkáš ty, Charley! My takové slovo nepoužíváme!” vybuchl Barák. “Elitní,” utrousil opovržlivě.

“Halidon je nehmotný,” pokračoval Whitehall. “Troufám si tvrdit, že na celé Jamajce není více než pět set lidí, kteří kdy o Halidonu slyšeli. Méně než padesát z nich s jistotou zná některého jeho člena. A i ti by raději poznali hněv obeahu, než aby prozradili totožnost těchto členů.”

“Obeahull” ozval se Sam Tucker a v jeho hlase bylo znát, jaký má na věc názor. Neměl pochopení pro tohle šovinistické čarodějnictví – jakousi obdobu haitského voodoo -, které naplňovalo tisíce a tisíce domorodců hrůzou.

“Celý obeah jsou jen žvásty, chlapče! Čím dříve to vaši horalové a vesničané pochopí, tím lépe se vám povede!”

“Pokud si myslíte, že tenhle kult kvete jen v horách a na vesnicích, pak se žalostně mýlíte,” řekl Whitehall. “Pro nás Jamajčany není obeah pouhou turistickou atrakcí. Chováme k němu velký respekt.”

Alex pohlédl na Whitehalla. “I vy k němu chováte respekt? I vy v něj věříte?”

Whitehall si McAuliffa změřil šibalským pohledem a s náznakem humoru odvětil: “Ano, pane McAuliffe, chovám k obeahu respekt. Dokonce jsem jeho kořeny vysledoval až v naší africké pravlasti. A viděl jsem, jakou moc má ve stepích a džunglích. Respektuji ho tedy. Ale netvrdím, že jsem mu propadl nebo že mu věřím.”

“Takže Halidon je organizace.” McAuliff vytáhl cigarety. Barák Moore se natáhl, aby si jednu vzal, a Sam Tucker se na židli naklonil dopředu. Alex pokračoval: “Tajná společnost s obrovským vlivem. Co za tím stojí? Je v tom obeah?”

“Částečně,” odvětil Moore a zapálil si cigaretu jako člověk, který nekouří příliš často. “A také jsou velice bohatí. Šušká se, že disponují nepředstavitelným majetkem.”

Náhle to McAuliffovi došlo. Přejížděl pohledem střídavě mezi Charlesem Whitehallem a Barákem Moorem. “Pane na nebi! Vždyť vy se snažíte spojit s Halidonem stejně dychtivě jako já! A britská rozvědka!”

“Přesně tak.” Moore zamáčkl téměř zcela nevykouřenou cigaretu o stůl.

“Proč?” zeptal se Alex.

Charles Whitehall odpověděl: “Máme co do činění se dvěma giganty, pane McAuliffe. Jeden je černý a jeden bílý. A Halidon musí zvítězit.”

15

Schůzka na odlehlém statku vysoko v kopcích Modrých hor trvala do dvou hodin ráno. Účastníci se dohodli na společném cíli: navázat kontakt s Halidonem. A jelikož argument Baráka Moora a Charlese Whitehalla, že Halidon nebude přímo jednat s britskou tajnou službou, se zdál přesvědčivý, McAuliff souhlasil, že bude s oběma znepřátelenými Jamajčany spolupracovat. Barák a jeho “elitní” partyzáni pomohou dále zajistit bezpečnost průzkumného týmu. Dva ze tří mužů, kteří seděli vedle sebe na židlích u zdi, odletí do Ocho Rios a budou najati jako nosiči. Pokud Jamajčané Alexe podezírali, že ví více, než jim řekl, nedali to najevo. Přijali jeho verzi – a Whitehall ji slyšel už podruhé -, že celý průzkum pojal jako investici do budoucna. Tedy ze strany Kingstonu; zmínka o MI6 by jeho situaci jen zkomplikovala. Jako by pochopili, že i on má své vlastní zájmy, které se jich nijak netýkají. A teprve když se Alex ujistil, že
zájmy obou zúčastněných stran nejsou v rozporu, začal hovořit otevřeně. Šílenou shodou okolností se dostal do války, které se nechtěl nikterak účastnit. Ovšem jedna věc byla nade vše důležitá: bezpečnost těch, se kterými přijel na ostrov. Vlastně dvě věci: ještě dva miliony dolarů. Ať už od Dunstone, nebo od britské rozvědky.

“Takže MI6 vám v Londýně nesdělila, kdo stojí za tou loupeží půdy,” konstatoval Barák Moore a ihned pokračoval: “Na to jsou jejich poskoci v Kingstonu krátcí.”

“Pokud se Britové s Halidonem spojí, řeknou mu vše, co vědí,” odvětil McAuliff. “Tím jsem si jist. Protože sami chtějí posbírat veškeré informace – alespoň mi to tak bylo řečeno.”

“Angličané tedy předpokládají, že Halidon toho hodně ví,” dodal Whitehall zamyšleně. “Zajímalo by mě, zda je to pravda.”

“Mají pro to dobré důvody,” pronesl Alex obezřetně. “Jeden průzkumný tým už tady byl.”

Jamajčané o něm věděli. Jeho zmizení pokládali buďto za důkaz nepřátelského postoje Halidonu, nebo za nesouvisející loupežnou vraždu ze strany nějaké potulné bandy primitivních horalů z oblasti Cock Pitu. Nedalo se to posoudit. Kruhy uvnitř kruhů.

Ale co markýz de Chatellerault? Proč tolik trval na schůzce s Whitehallem v Savanna-la-Mar?

“Markýz je nervózní člověk,” řekl Whitehall. “Tvrdí, že má na ostrově mnoho různých zájmů. A tenhle průzkum mu něčím smrdí.”

“A nedošlo vám, že je v tom Chatellerault také zaangažován?” obrátil se McAuliff k černému vědci. “MI5 i MI6 si to totiž myslí. Odpoledne mi to řekl Tallon.”

“Pokud je to tak, pak markýz svým kolegům příliš nevěří.”

“A nezmínil se Chatellerault o někom dalším z našeho týmu?” zeptal se Alex a s obavami očekával odpověď.

Whitehall na McAuliffa pohlédl a prostě odpověděl: “Učinil několik narážek a já mu řekl, že vedlejší otázky mě nezajímají. Nijak nesouvisely s problémem.”

“Děkuji.”

“Rádo se stalo.”

Sam Tucker s pochybovačným výrazem pozvedl husté obočí.

“Co, sakra, nesouviselo s problémem? Co chtěl?”

“Abych ho informoval o průběhu průzkumu. A hlásil mu veškerá nová zjištění.”

“A proč si myslel, že na to přistoupíte?” Sam se naklonil dopředu.

“Především bych dostal slušně zaplaceno. Vyšel by mi vstříc i v jiných oblastech zájmu, ale upřímně řečeno, já žádné takové zájmy nemám.”

“Ha, už je to tu!” vmísil se Moore. “Vědí, že Charley se dá koupit! To by je u Baráka Moora ani nenapadlo!”

Whitehall pohlédl na revolucionáře a zpražil ho pohledem.

“Protože by ti neměli zač platit.” Otevřel stříbrnou tabatěrku a Moore se při pohledu na ni zašklebil. Whitehall ji pomalu zavřel a sirkou si zapálil cigaretu. “Pokračujme. Nerad bych tu strávil celou noc.”

“Dobrá.” Barák na všechny krátce pohlédl. “Jde nám o totéž jako Angličanům. Navázat kontakt s Halidonem.” Moore to slovo vyslovil s jamajským dialektem: holý don. “Ovšem Halidon musí přijít k nám. Musí k tomu mít pádný důvod. Nemůžeme ho jen tak přivolat. Kvůli nám se nebude prozrazovat.”

“Nerozumím tomu sice ani za mák,” řekl Tucker a zapálil si úzký doutník, “ale jestli na ně budete jen čekat, můžete taky sedět na zadku pěkně dlouho.”

“Domníváme se, že jistá cesta tady je. A že nám ji ukázal doktor Piersall.” Moore se nahrbil a prozradil tak určitou nejistotu jako by jen s námahou hledal slova. “Doktor Piersall se několik měsíců snažil… definovat Halidon. Vyhledat ho a pochopit. Ponořil se do dějin Karibiku, do dějin arawackých indiánů i celé Afriky. Aby nalezl význam.” Moore se odmlčel a pohlédl na Whitehalla. “Četl i tvé knihy, Charley. Říkal jsem mu, že jsi nenapravitelný lhář a starý trouba. Ale on tvrdil, že ve svých knihách nelžeš… A tak z malých drobností poskládal doktor Piersall dohromady celou skládanku, jak tomu říkal. Jeho spisy jsou uschovány v Carrick Foyle.”

“Malý moment,” skočil Tucker podrážděně Moorovi do řeči.

“Walter poslední dva dny nezavřel pusu. Na Martha Brae, v letadle, v Sheratonu… pořád na mě mluvil. Ale o tomhle se nezmínil. Proč ne?” Tucker pohlédl na dva Jamajčany, kteří za ním přijeli do Montego Bay. Černoch, který mluvil v chevroletu, mu odpověděl: “Řekl by vám to. Ale dohodli jsme se, že počká, až s vámi bude McAuliff. Takové věci člověk nerad říká dvakrát.”

“A co mu tedy ta skládanka prozradila?” zeptal se Alex.

“Pouze její část,” řekl Barák Moore. “Podařilo se mu dát dohromady pouze její část. Při tom přišel s několika teoriemi.

Tak především je Halidon nějakou odnoží kmene Koromantýjů. Ti se po maroonských válkách izolovali, neboť nesouhlasili s úmluvami, podle kterých musel maroonský národ – a tedy i Koromantýjové chytat uprchlé nevolníky a předávat je Angličanům. Halidon zkrátka nechtěl lovit své africké bratry výměnou za milodary. Po desítky let to byl kočovný národ. Až zhruba před dvěma sty či dvěma sty padesáti lety se usadili na jednom místě. Pro okolní svět byli naprosto neznámí a nepřístupní. To však neznamená, že by se mu uzavřeli. Vybrané muže vysílali ven plnit úkoly, které rada starších považovala za nezbytné. A tak je tomu až dodnes. Občas mezi sebe přijmou ženu zvenčí, aby zabránili degeneraci potomků… A ještě dvě věci: halidonská komunita žije vysoko v horách, kde vanou silné větry, tím si byl Piersall jist. A také nepochyboval, že Halidon ukrývá ohromné bohatství… Takže toto jsou známé kousky skláda nky; ale mnoho jich ještě chybí.”

Na jistou dobu se rozhostilo ticho. Pak ho přerušil Sam Tucker.

“To je mi tedy historka,” řekl, “ovšem nejsem si jistý, co to pro nás znamená. Sám fakt, že je známe, je k nám nepřivede. A sám jsi říkal, že my za nimi nemůžeme. K čertu! Jestli tenhle… kmen žije v horách už dvě stě let a nikdo je nikdy neobjevil, tak je dost málo pravděpodobné, že se to podaří nám, chlapče!

Kde je ta cesta, kterou měl Walter objevit?”

Odpovědi se mu dostalo od Charlese Whitehalla: “Jsou-li závěry doktora Piersalla správné, pak ta cesta spočívá v jejich znalosti, pane Tuckere.”

“Mohl byste to vysvětlit?” zeptal se Alex.

Erudovaný vědec se s nečekanou podřízeností změnil v neotesaného partyzána. “Myslím, že… nejlíp vám to vysvětlil Barák Moore. Domnívám se, že klíč k řešení spočívá v tom, co vám řekl před několika minutami. V tom, že Halidon musí mít pádný důvod nás kontaktovat.”

“To máš pravdu,” přidal se Barák Moore. “Doktor Piersall si byl jist, že pokud by se Halidonu doneslo, že jejich existenci i jejich nesmírné bohatství – odhalila nějaká malá skupinka lidí, vyslali by k nim posla. Podle Piersalla střeží své bohatství jako oko v hlavě. Problém tkví v tom, že musí být o hrozícím nebezpečí nade vší pochybnost přesvědčeni.

“Ale jak je přesvědčit?” zeptal se Alex.

“Někdo musí odjet do města Maroon Town na okraji Cock Pitu. Tam musí požádat o audienci u plukovníka Maroonů a nabídnout mu spoustu peněz. Doktor Piersall se domníval, že tento muž, jehož titul přechází z pokolení na pokolení v rámci jedné rodiny, je naším jediným spojením s Halidonem.”

“To mu máme všechno říct?”

“Co vás nemá, McAuliffe! Ani plukovníkovi Maroonů se nedá natolik věřit. A navíc by to nemělo smysl. Studie doktora Piersalla naznačují, že Halidon ponechal otevřeno jedno spojení vedoucí k jeho africkým bratrům. Říkalo se mu ,nagarro’…”

“To je z jazyka Akwamuů,” vmísil se Whitehall. “Jde o mrtvý jazyk, ale jsou z něj odvozeny dosud existující dialekty Ašantů a Mossai-Grussoů. Vlastní slovo ,nagarro’ je abstraktní pojem, který lze nejlépe přeložit jako ,zhmotnělý duch’.”

“Zhmotnělý duch…” Alex začal slovo opakovat a pak přestal. “To může znamenat nějaký slovní zápis… důkaz o něčem konkrétním.”

“Ano,” řekl Whitehall.

“Kde je?”

“Ten důkaz je ve významu dalšího slova,” řekl Barák Moore. Ve významu slova ,Halidon’.”

“A ten je jaký?”

“To nevím…”

“K čertu!” vybuchl Sam Tucker. Barák Moore ho chytil za ruku a umlčel ho.

“Piersall ten význam nalezl. Je třeba ho doručit plukovníkovi Maroonů. Aby ho v horách předal Halidonu.”

McAuliff zaťal zuby. Ze všech sil se snažil se ovládnout. “Nemůžeme mu doručit něco, co nemáme.”

“Vy to získáte.” Barák upřel na Alexe zrak. “Před měsícem mě vzal doktor Piersall do svého domu v Carrick Foyle. A dal mi instrukce. Kdyby se mu cokoliv stalo, mám jít na jisté místo v lese na jeho pozemku. Zapsal jsem si to místo do paměti. Hluboko pod zemí tam leží balíček ve voskovaném plátně. Uvnitř balíčku je papír a na něm je napsán význam slova Halidon.”

Cestou zpátky do Kingstonu je vezl Jamajčan, který byl podle všeho po Baráku Moorovi druhým ve vedení; ten, který se Samem a Alexem hovořil cestou na tajné letiště. Jmenoval se Floyd. Charles Whitehall se posadil na přední sedadlo vedle něj; Alex a Sam seděli vzadu.

“Pokud potřebujete někomu vysvětlit, kde jste byli,” řekl Floyd všem přítomným, “pak řekněte, že v jednom ministerském skladu se konala dlouhá schůzka ohledně výběru vybavení. Ten sklad je na Crawford Street poblíž doků. Lze to ověřit.”

“S kým jsme měli tu schůzku?” zeptal se Sam.

“S mužem jménem Latham. Je zodpovědný za…”

“Látkami” přerušil ho Alex a živě si vybavil svůj odpolední telefonní rozhovor s tímto ministerským úředníkem. “On je…”

“My víme,” přerušil ho Floyd a zašklebil se na McAuliffa ve zpětném zrcátku. “A také je jedním z nás.”

Dveře do pokoje otevřel Alex co nejtišeji. Bylo skoro půl čtvrté ráno. Hotel Courtleigh Manor byl tichý – noční hrátky skončily. Alex zavřel a vykročil po měkkém koberci. V Alisonině pokoji svítilo světlo a dveře byly mírně pootevřené. V jeho pokoji byla tma. Alison tam zhasla všechna světla; když však před pěti hodinami odcházel, světla svítila. Proč to udělala?

Alex přistoupil k pootevřeným dveřím a sundal si při tom sako. Za sebou uslyšel cvaknutí. Otočil se. O vteřinu později se rozsvítila lampička u jeho postele a zaplavila místnost kalným světlem. Alison seděla v jeho posteli. Alex viděl, jak popadla malou smrtelnou zbraň “vydanou londýnskou policií”, položila si ji vedle sebe a přehodila přes ni přikrývku.

“Ahoj, Alexi.”

“Ahoj.” Nastalo rozpačité ticho.

“Lehla jsem si tady, protože jsem si myslela, že by mohl volat ten tvůj přítel Tucker. Od sebe bych telefon neslyšela.”

“Napadají mě lepší důvody,” usmál se Alex a přistoupil k posteli. Alison popadla tubu a zakroutila ji. Ozvalo se stejné cvaknutí jako před pár vteřinami a Alison položila zvláštní zbraň na noční stolek.

“A taky jsem si s tebou chtěla promluvit.”

“To zní zlověstně.” Alex se posadil. “Neměl jsem ti jak zavolat… všechno se to seběhlo strašně rychle. Konečně přijel Sam; přikráčel si na recepci jako král a ještě se divil, proč jsem tak rozčilený… A když se pak zapisoval, volal mi Latham. Strašně spěchal. Zřejmě jsem ho zaskočil tím, že zítra letím do Ocho Rios zbývá ještě odeslat spousta vybavení a v Boscobelu…”

“Ale tvůj telefon nezvonil,” přerušila ho Alison tiše.

“Cože?”

“Žádný Latham ti sem nevolal.”

McAuliff byl připraven; tentokrát nezapomněl ani na drobnosti. “Protože jsem na recepci nechal vzkaz, že jsme na večeři. A tak z recepce vyslali do jídelny poslíčka.”

“No výborně, Alexi.”

“Co je s tebou? Říkal jsem recepčnímu, že ti má zavolat a vysvětlit ti to. Opravdu jsme spěchali; Latham říkal, že musíme jet do skladu… dole u doků na Crawford Street…, aby nám nezavřeli výdejnu.”

“To už je horší. Máš na víc.”

McAuliff si všiml, že Alison je smrtelně vážná. A naštvaná.

“Proč to říkáš?”

“Nikdo z recepce mi nevolal a žádný recepční mi nic nevysvětlil…” Alison vyslovila slovo “recepční” s americkým přízvukem, a zvýraznila tak odlišnost od britské angličtiny. Vyznělo to urážlivě. “Volal mi pouze ,asistent pana Lathama. Ani jemu to moc nešlo. Nevěděl, co říct, když jsem chtěla mluvit s Lathamem; nečekal to… Věděl jsi, že Gerald Latham bydlí v kingstonské čtvrti Barbican? Je v telefonním seznamu.”

Alison se odmlčela a nastalo napjaté ticho. Alex tiše promluvil: “Byl doma.”

“Ano, byl doma,” odvětila Alison. “Ale neboj se. Nevěděl, kdo mu volá. Nejprve jsem mluvila s nějakou ženou, a když přišel k telefonu, zavěsila jsem.”

McAuliff se zhluboka nadechl a sáhl si do kapsy košile pro krabičku cigaret. Nevěděl, jestli se vůbec dá něco říct.

“Omlouvám se.”

“Já taky,” řekla tiše. “Ráno ti oficiálně předám výpověď. Budeš mi muset předem uhradit letenku a veškeré výdaje, na které mám nárok. Nějakou dobu teď budu potřebovat všechny své peníze, ale určitě si nějak poradím.”

“To nemůžeš.” McAuliff se přistihl, že mluví rázně a zaníceně. A věděl proč. Alison byla doopravdy odhodlaná opustit průzkum: ona se ho už chystala opustit. Kdyby za jejím příjezdem na Jamajku byl jiný důvod – nebo důvody -, než mu řekla, neodjížděla by. “Prokrista, nemůžeš přece dát výpověď jen proto, že jsem ti neřekl pravdu, kde jsem těch pár hodin byl! Sakra, Alison, já se ti snad nemusím zodpovídat!”

“Přestaň se chovat jako nabubřelý uražený osel! Ani to ti moc nejde… Já už znovu do tohohle bludiště nechci, dělá se mi z něj k smrti špatně. Už nikdy, slyšíš?!” Náhle se jí zlomil hlas, zalapala po dechu – a v jejích očích se objevil strach.

“Já už to nevydržím.”

Alex na ni vytřeštil oči. “Jak to myslíš?”

“Podrobně jsi mi popsal dlouhý odpolední rozhovor na jamajské policii. Popsal jsi služebnu, okrsek, policisty…, a to velmi detailně, Alexi. Volala jsem tam hned po telefonátu Lathamovi. Nikdy o tobě neslyšeli.”

16

Věděl, že se musí vrátit na začátek – na úplný začátek téhle

šílené hry. Musel jí říct pravdu. A cítil to jako úlevu.

Sdělil jí všechno. Aby to dávalo smysl – pokud zde vůbec nějaký

smysl byl.

Řekl jí to.

A během vyprávění se přistihl, že se sám snaží to všechno ještě

jednou pochopit. Mluvil pomalu až monotónně; drmolil jako člověk,

který se snaží prodrat oblaky neporozumění.

O podivném vzkazu od společnosti Dunstone, kvůli němuž

přiletěl z New Yorku do Londýna, a o muži jménem Julian Warfield.

O “finančním analytikovi” v hotelu Savoy, na jehož plastikovém

průkazu stálo “R. C. Hammond, Britská tajná služba”.

O dnech strávených pod neustálým tlakem ve dvou různých

světech, z nichž oba popíraly svou vlastní existenci –

o ukrývaných cvičeních, tajných schůzkách, přesedání mezi auty,

najímání členů týmu pod falešnými záminkami… O slabém a

zpanikařeném Jamesi Fergusonovi, jehož najal na donášení zpráv

o průzkumu člověk jménem Arthur Craft mladší, nespokojený

s pozicí jednoho z nejbohatších lidí na Jamajce. O arogantním

Charlesi Whitehallovi, kterého noblesa a učenost nedokázala

povznést nad fanatickou oddanost otřepané, překonané a

zprofanované myšlence fašismu. O drobném Jamajčanovi s

artritidou, kterého francouzská a africká krev přivedla až do

řad jamajské aristokracie – a přes Eton a Oxford i do řad MI6.

O podivném vyprávění Sama Tuckera o proměně antropologa

Waltera Piersalla, kterého “ostrovní horečka” změnila

v samozvaného strážce své nové tropické vlasti.

180 181

A nakonec i o partyzánském revolucionáři s oholenou hlavou

jménem Barák Moore. A o hledání “neviditelné kurie” jménem

Halidon.

Šílenost. Ale až příliš skutečná.

Přes šedá oblaka převalující se nad Modrými horami se prodraly

první paprsky ranního slunce. McAuliff se posadil ve dveřích

balkonu; z vlahé země a vysokých palem k němu přicházela

vlhká vůně jamajského svítání a chladila ho na nose i na kůži.

Vyprávění téměř skonalo. Mluvili spolu – tedy on mluvil hodinu a

čtyřicet pět minut. Zbývalo už jen jediné: markýz de

Chatellerault.

Alison stále seděla na posteli a opírala se o polštář. Její oči

byly unavené, ale přesto je z Alexe nespustila.

Alex přemýšlel, co Alison řekne – nebo udělá -, až se

o Chatelleraultovi zmíní. Bál se.

“Jsi unavená a já taky. Co kdybych ti to dovyprávěl ráno?”

“Už je ráno.”

“Myslím později.”

“Ne. Radši bych to slyšela celé najednou.”

“Moc už toho není.”

“V tom případě bych řekla, že nejlepší sis nechal nakonec.

Mám pravdu?” Nedokázala skrýt tichou úzkost, kterou cítila.

Pohlédla na světlo přicházející od balkónových dveří. Bylo stále

jasnější a nyní vytvářelo podivnou směsici pastelově žluté a

teple oranžové, tak typickou pro jamajský východ slunce.

“Ty víš, že se to týká i tebe…”

“Samozřejmě, že to vím. Věděla jsem to už včera.” Znovu na

něj pohlédla. “Nechtěla jsem si to přiznat…,

ale věděla jsem to.

Všechno to do sebe zapadalo.”

“Chatellerault,” řekl Alex jemně. “Je tady.”

“Ach bože,” zašeptala.

“Nic ti neudělá. Věř mi.”

“Sledoval mě. Můj bože…”

McAuliff vstal a přešel k Alison. Sedl si na okraj postele

a jemně ji pohladil po vlasech. “Kdybych si myslel, že ti může

ublížit, nikdy bych ti to neřekl. Jednoduše bych ho…

odstranil.”

Panebože, pomyslel si Alex. Jak snadno mu přicházela na jazyk

dosud zcela neznámá slova! Neřekne příště rovnou zabil nebo

zlikvidovali

“Všechno to bylo naplánováno, už od úplného počátku. Já

jsem byla naplánována.” Alison pohlédla z balkonu, zatímco Alex

ji hladil po tváři, jako by se nic nestalo. “Měla jsem si

uvědomit, že tihle lidé se tak snadno nevzdávají.”

“Kteří?”

“Všichni, miláčku,” odpověděla, chytila Alexovu ruku a přiložila

si ji ke rtům. “A vůbec nezáleží, jak je budeš nazývat. Jestli

jmény, čísly, nebo nějakými úředně znějícími osloveními…

Zavinila jsem si to sama; nemůžu říct, že bych nebyla varována.”

“Jak?” Alex jí odtáhl ruku a přinutil ji k pohledu. “Jak jsi byla

varována? Kdo tě varoval?”

“Bylo to jednou v noci v Paříži. Asi před třemi měsíci. Krátce

předtím jsem absolvovala svůj poslední výslech na… podzemním

karnevalu, jak jsme tomu říkali.”

“Interpol?”

“Ano. Setkala jsem se s jistým manželským párem. Tuším, že

v hotelovém respiriu. Normálně se něco takového nestává – je

velice důležité zajistit izolaci jednotlivých informátorů -, ale

někdo nám úmyslně popletl pokoje… Byli to Angličané. Dohodli

jsme se, že spolu zajdeme na večeři… On byl obchodník s auty

z Macclesfieldu; prodával značku porsche. Jenže on i jeho žena

byli v koncích. Interpol ho najal, protože se zjistilo, že v jeho

autech se přepravují akciové certifikáty ukradené na evropských

burzách. A pokaždé, když si myslel, že splnil úkol, našel si

Interpol důvod k tomu, aby pokračoval – a většinou mu to nikdo

dopředu neřekl. Trvalo to už téměř tři roky a on málem začal

přicházet o rozum. Chystali se odjet z Anglie. Přestěhovat se do

Buenos Aires.”

“Vždycky mohl říct ne. Nemohli ho přece nutit.”

“Nebuď naivní, miláčku. Každé jméno, které od nich uslyšíš, je

pro ně nová záminka; každá nová operace, o které je informuješ,

je další záznam ve tvých materiálech.” Alison se smutně usmála.

“Přijel jsi do země udavačů. Brzy budeš mít taky vroubek.”

“Říkám ti znovu: Chatellerault ti neublíží.”

182 183

Chvíli mlčela, jako by nechtěla vzít na vědomí jeho slova a jeho

starostlivost. “Možná ti to bude připadat divné, Alexi. Chci

říct, že sice nejsem moc statečná, ale jeho se nijak nebojím.

To, co mě děsí, jsou oni. Oni mě nepustí. Bez ohledu na sliby,

dohody či záruky.

Prostě tomu neodolají. Někde otevřou složku nebo počítačovou

databázi s jeho jménem a vedle se automaticky objeví moje. A je

to:

sečtou faktor X a faktor Y – a výsledek? Vmísí se mi znovu do

života. A nikdy s tím nepřestanou. Znovu budu muset žít ve

strachu.”

Alex ji chytil za ramena. “Nemají jak tě přinutit. Můžeme se

sbalit a odjet.”

“Miláčku, miláčku… To nemůžeme. Copak to nevidíš? Tak to

prostě nejde. Znají tvou minulost: dohody, nesčetné dokumenty

plné slov, tvých slov…, která nemůžeš popřít. Chceš přes

hranice, potřebuješ povolení; chceš pracovat, potřebuješ

doporučení.

Chceš řídit auto, letět letadlem nebo uložit peníze v bance… na

všechno mají páky. Neschováš se. Před nimi ne.”

McAuliff ji pustil a postavil se. Sebral z nočního stolku hladkou

a lesklou tubu s plynem a prohlédl si inkoustem psané datum

vydání. Nepřítomně přešel k balkónovým dveřím a zhluboka se

nadechl; cítil mdlou, velmi mdlou vůni vanilky a chabý závan

nějakého koření.

Rum a vanilka.

Jamajka.

“Mýlíš se, Alison. Nemusíme se schovávat. Z mnoha důvodů

musíme dokončit to, co jsme začali; v tom máš pravdu. Ale tvé

závěry jsou nesprávné. Uvidíš, že to přestane. Skončí to.” Otočil

se k Alison. “Dávám ti své slovo.”

“Ráda bych ti věřila. Opravdu. Ale mám jiný názor.”

“Stará vojenská zásada. Zneškodni ostatní, než oni zneškodní

tebe. Různí Hammondové a Interpoly nás využívají jen proto, že

máme strach. Víme, co dokáží udělat s našimi celkem pohodlně

zařízenými životy. Fajn, jsou to bastardi. A dokonce ti to i

přiznají. .. Ale přemýšlela jsi někdy, jak ohromné škody můžeme

způsobit my jim? My totiž umíme být taky bastardi. Tuhle hru

dohrajeme – s ozbrojenými strážemi na obou křídlech našeho

vojska.

A jakmile skončíme, bude konec. S nimi.”

Charles Whitehall seděl v křesle a na stole před sebou měl úzkou

skleničku s koňakem. Bylo šest hodin ráno a on ještě nešel do

postele. Nemělo smysl pokoušet se spát; spánek by se stejně

nedostavil.

Strávil na ostrově pouhé dva dny a už se znovu ozývaly staré

rány, které zde před deseti lety utržil. Nic podobného

neočekával;

myslel si, že bude mít vše pod kontrolou. Ne že bude pod

kontrolou jiných.

Jeho nynějším nepřítelem byl někdo jiný než lidé, na střetnutí

s kterými se připravoval deset let: nebyli jím vládcové

v Kingstonu ani radikálové jako Barák Moore. Jeho nepřítelem byl

někdo nový, stejně opovrženíhodný, ale nesrovnatelně mocnější,

neboť měl dost prostředků na to, aby ovládl celou jeho milovanou

Jamajku.

Mají v úmyslu ovládnout Jamajku. Nejprve díky korupci a

nakonec… díky naprostému pohlcení.

Charles Whitehall Alexandru McAuliffovi lhal. V Savanna-laMar se

mu totiž Chatellerault otevřeně přiznal, že je zaangažován

na spiknutí v okrese Trelawny. Britská rozvědka se nemýlila.

Markýzovo bohatství hrálo při plánované výstavbě na neobdělané

půdě na severním pobřeží a v oblasti Cock Pitu významnou roli a

Chatellerault hodlal dohlédnout na to, že jeho investice

budou chráněny. První obrannou linii měl představovat Charles

Whitehall, a pokud by Charles Whitehall selhal, bude prostě a

jednoduše zničen. Chatellerault se ani v nejmenším neobtěžoval to

před Whitehallem zakrývat. Sedl si prostě proti němu, usmíval se

tím svým jemným francouzským úsměvem a vyjmenoval mu veškeré

skutečnosti… a jména… týkající se tajné sítě spolupracovníků,

kterou Whitehall na ostrově deset let budoval.

Svému výčtu pak nasadil korunu, když Whitehallovi přednesl

tu nejcitlivější informaci ze všech: časový plán a metody,

kterými se Charles a jeho politická strana hodlali řídit na své

cestě zamocí v Kingstonu.

Ustavení vojenského diktátorského režimu s jediným civilním

vůdcem, kterému by všichni podléhali. Funkce se má nazývat

“jamajský prétor” a jmenován do ní bude Charles Whitehall.

184 185

Kdyby se tyto skutečnosti dozvěděla vláda v Kingstonu… no,

jistě by reagovala.

Chatellerault ovšem zdůraznil, že individuální zájmy obou

mužů nemusejí být nutně v rozporu. Byly zde jisté roviny –

filozofická, politická či finanční -, ve kterých lze tyto zájmy

snadno

spojit. Nejpřednější jsou však aktivity na severním pobřeží. To

je

bezprostřední cíl; odrazový můstek ke všemu dalšímu.

Své partnery markýz přímo nejmenoval – a Whitehall měl

mlhavý dojem, že ani Chatellerault je přesně nezná -, ale dal

zřetelně najevo, že jim nedůvěřuje. Jednak zřejmě pochyboval

o jejich pohnutkách, jednak nebyl zcela přesvědčen o jejich

schopnostech. Krátce se zmínil i o různém vměšování a zbabrané

předchozí práci, ale nijak toto téma nerozváděl.

Zbabranou předchozí prací měl bezpochyby na mysli první

průzkum.

Co se tam stalo?

Nese za to zodpovědnost Halidon?

Je vůbec Halidon schopen vměšování?

A existuje vůbec?

Halidon.

Bude třeba projít záznamy antropologa Piersalla a oddělit

exotické fantasmagorie cizince od ostrovní reality. Vždyť ještě

před

deseti lety byli za symbol afrického teroru považováni

Rastafariové, než se přišlo na to, že jsou to jen velké děti

zkouřené marihuanou, s vlasy slepenými blátem a se společnou

snahou vyhnout

se práci. A pak tu byli Pocomaniové s vousatými vysokými knězi,

kteří se snažili zahrnout sexuální orgie pod abstraktní pojem

křesťanské lásky k bližnímu – jako společensko-náboženskou omluvu

pro promiskuitu. Anebo sekty Anansiů, které zdědily dlouho

zapomenutou ašantskou víru v pavouci schopnosti, na nichž je prý

založen veškerý pokrok světa.

Těch sekt bylo tolik… A tolik jich bylo tak metafyzicky

paranoidních, tak neuchopitelných, tak obskurních…

Lišil se Halidon – Holydón – od nich vůbec v něčem?

V tuto chvíli to však Charlese Whitehalla skutečně nezajímalo.

Zajímalo ho jen jeho vlastní přežití a přežití jeho plánů. Cíle

dosáhne jen tehdy, pokud udrží Chatelleraulta na uzdě a vnikne

do struktury jeho finanční hierarchie.

A pokud bude spolupracovat se svým úhlavním nepřítelem

Barákem Moorem.

Pokud bude spolupracovat s oběma.

S nepřáteli Jamajky.

James Ferguson začal šmátrat po vypínači malé lampičky. Při

tom shodil z nočního stolku sklenici a popelník, které se rozbily

o podlahu. Přes zatažené závěsy proudilo do pokoje tlumené

světlo. Ferguson ho vnímal i přes příšernou bolest, která se mu

rozlévala mezi spánky a pálila ho v očích. Ta bolest byla tak

prudká, že

se mu chvílemi před očima dělala tma. Ferguson si zastínil tvář

před kalným světlem lampičky a pohlédl na hodinky. Bylo čtvrt

na sedm.

Panebože! Hlava mu třeštila a z koutků očí mu vytékaly slzy.

Ostré a palčivé návaly bolesti mu pronikaly krkem a ochromovaly

ramena a dokonce i paže. Žaludek měl stažený svalovým napětím;

kdyby na něj jen pomyslel, udělalo by se mu zle a začal by

zvracet.

O množství alkoholu vypitého během včerejšího večera nebylo

sebemenšího sporu. Tentokrát by ho McAuliff nemohl obvinit, že

něco předstíral. Včera večer se opravdu opil. Příšerně se opil.

A měl pro to zatraceně dobrý důvod.

Byl naplněn pýchou.

Včera mu v panice telefonoval Arthur Craft. V panicel

Craft mladší byl totiž přistižen. McAuliff objevil pokoj, ve

kterém ho odposlouchávali, a někoho tam zmlátil! Craft pak ječel

do

telefonu a chtěl vědět, odkud zná McAuliff jeho jméno.

Od něj ovšem ne! Od Jimba rozhodně ne. Jimbo mlčel jako

ryba.

Craft se rozlítil a proklínal toho “zatraceného negra” u

magnetofonu v přesvědčení, že ho ten “černý zkurvysyn”

McAuliffovi

prozradil. Nakonec ještě dodal, že “kdyby na to přišlo”, postará

se, aby to “černé hovado” nikdy nemohlo svědčit u soudu.

Kdyby na to přišlo.

“Nikdys mě neviděl!” hulákal pak Craft mladší. “Nikdy jsme

spolu nemluvili! Nikdy jsme se nesetkali! Doufám, zeje ti to

jasné,

ty rozklepaný zmrde!”

186 187

“Jistě… jistě, pane Crafte,” odvětil mu Ferguson. “Ovšem…

my jsme spolu přece mluvili, nebo ne? Třeba na tom ani nezáleží.”

Ve Fergusonovi by se krve nedořezal, ale dokázal ty věty

vyslovit. Tiše, bez většího důrazu. Jejich smysl však byl

naprosto

zřejmý.

Arthur Craft junior se nyní ocitl v nezáviděníhodné situaci.

Craft junior by teď neměl křičet; měl by být zdvořilý. Možná

dokonce úslužný.

Koneckonců spolu mluvili…

Craft pochopil. Na důkaz toho se nejprve rozhostilo ticho

a pak se ve sluchátku ozval jeho hlas: “Ještě se ozvu.”

Bylo to velice prosté. Přeje-li Craft mladší popisovat události

tak, jak se nestaly, pak… nu, pak je třeba vzít v úvahu, že

tento

člověk spravuje nesmírně bohatou nadaci. Jistě se v ní najde

trochu peněz pro velmi, velmi talentovaného botanika.

Jakmile zavěsil telefon, pocítil James Ferguson příliv slastného

klidu. Podobné návaly sebedůvěry zažíval v laboratoři, kde se

mohl bezpečně spolehnout na své oči a rozum.

Musí být opatrný, ale zvládne to.

Jakmile si to uvědomil, šel se opít.

A nyní mu třeštila hlava i žaludek. Ale on to vydrží; bolest se

už dala snést. Všechno se teď změní.

Podíval se na hodinky. Bylo 6:25. Zatracené timexky. Levné,

ale přesné.

Někdy v budoucnu by místo timexek mohl mít breitlingy

s chronometrem. A nové, hříšné drahé fotografické vybavení.

A opravdový bankovní účet.

A nový život.

Když bude opatrný.

Telefon zazvonil na Jensenově straně postele, ale jako první ho

uslyšela jeho žena.

“Petere… Petere! Prokristapána, telefon.”

“Cože?… Co je, holka?” Peter Jensen zamžoural; v pokoji byla

tma, ale přes zatažené závěsy sem pronikalo denní světlo.

Telefon znovu zazvonil. Krátkým a rychlým zadrnčením, jaké

je obvyklé v hotelových ústřednách. Hbité prsty telefonistek,

podráždění hosté.

Peter Jensen se natáhl po lampičce a rozsvítil. Cestovní budík

ukazoval za deset minut osm. Znovu se ozvalo zazvonění, tentokrát

dlouze.

“Ksakru!” vybuchl Peter a uvědomil si, že telefon je až za

lampičkou, takže se musí natáhnout dál. “Ano, ano? Haló?”

“Pan Peter Jensen, prosím?” ozval se neznámý mužský hlas.

“Ano. Co je? Já jsem Jensen.”

“Tady Cable-International, pane Jensene. Před několika minutami

vám přišel telegram. Z Londýna. Mám vám ho přečíst? Je

označen jako naléhavý, pane.”

“Ne!” vykřikl Peter rychle. “Ne, nedělejte to. Očekával jsem

ho; myslím, že je dosti dlouhý.”

“Ano, pane, to je.”

“Pouze mi ho sem co nejrychleji pošlete, prosím. Bude to možné?

Hotel Courtleigh Manor. Pokoj 401. Nenechávejte ho na recepci.”

“Rozumím, pane Jensene. Ihned ho posíláme. Ovšem bude vás

to stát určitou…”

“Jistě, jistě,” skočil Peter muži do řeči. “Pošlete ho sem,

prosím.”

“Ano, pane.”

O dvacet pět minut později dorazil poslíček od

Cable-International. Několik okamžiků předtím přivezla hotelová

služba snídani skládající se z melounu, čaje a koláčků. Peter

Jensen otevřel

dvoustránkový telegram a položil ho na své straně stolu na ubrus.

V ruce měl tužku.

Ruth sedící naproti němu držela v ruce jednu stránku novin

a zběžně si ji nad šálkem čaje prohlédla. I ona měla u sebe

tužku,

vedle podšálku.

“Název společnosti zní ,Parkhursť,” řekl Peter.

“Už to hledám,” řekla Ruth a odložila šálek s čajem. Otočila

noviny na bok, vzala tužku a cosi si zapsala.

“Adresa je ,Sheffield by the Glen’.” Peter se na ženu podíval.

“Pokračuj,” odvětila Ruth a zapsala si druhou poznámku.

188 189

“Vybavení, které je třeba prověřit, jsou mikroskopy.”

“Výborně.” Ruth si na levé straně novin udělala třetí poznámku,

vrátila se k prvním dvěma a pak zabodla oči doprava

dolů. “Můžeme?”

“Ano.”

Paleontoložka Ruth Wellsová-Jensenová začala předčítat řady

čísel. Její manžel si vzal telegram a začal tužkou zakroužkovávat

jednotlivá slova. Několikrát požádal svou ženu, aby číslo

zopakovala. Potom vždy číslo odpočítal od posledního

zakroužkovaného

slova a zakroužkoval slovo další.

Za tři minuty byli hotovi. Peter Jensen se napil trochu čaje

a znovu si telegram přečetl. Jeho žena si namazala dva koláčky

džemem a přikryla konvici víčkem.

“Warfield přiletí příští týden. Souhlasí s námi. S McAuliffem

byl navázán kontakt.”

Část třetí

SEVERNÍ POBŘEŽÍ

17

McAuliffovi se neustále vybavovala Hammondova slova: Zjistíte, že je docela přijatelné pracovat na různých úrovních… dojde k tomu přirozeně, téměř instinktivně. Vaše koncentrace se rozdělí na dvě nezávislé roviny…

Britský agent se nemýlil. Právě probíhal devátý den průzkumu a Alex se přistihl, že celé hodiny nemyslí na nic jiného než na práci, která ho v dané chvíli čeká.

Vybavení přivezlo nákladní auto z letiště Boscobel přímo do Puerto Seco v zálivu Discovery. Alex, Sam Tucker a Alison Boothová odletěli do Ocho Rios napřed a strávili tři dny blahobytu v Sans Souci, během nichž Alex naoko najímal členy doprovodného týmu – přičemž totožnost dvou z celkem pěti členů byla dohodnuta již na zapadlém statku vysoko v kopcích Modrých hor.

Alex zjistil – a vlastně to i očekával -, že Sam a Alison spolu vycházejí neobyčejně dobře. Oba byli typy, které si lidé brzy oblíbí; oba oplývali jemným humorem a oba byli profesionálové. Nebyl důvod před Samem tajit, že Alex a Alison jsou milenci. Jak Tucker poznamenal: “Byl bych šokován, kdybyste nebyli, Alexandře.”

Samovo pochopem bylo pro McAuliffa důležité. Protože Alison v žádném případě nesměla zůstat sama. Za žádných okolností. Nikdy.

A Sam Tucker byl ideálním ochráncem. Daleko lepším než já, uvědomil si Alex. Tuck byl ten nejvynalézavější člověk, jakého kdy Alex poznal, a navíc byl tvrdý jako žula. Měl v sobě agresivitu, která se v případě potřeby změnila v nezkrotnou zuřivost. Nikdo by takového člověka nechtěl mít za nepřítele. V jeho přítomnosti se Alison mohla cítit naprosto bezpečně.

Čtvrtý den se rozběhly průzkumné práce. Členové týmu se ubytovali v příjemném plážovém motelu jménem Bengál Court, na půli cesty mezi Puerto Seco a Rio Bueno Harbour. Práce začala krátce po šesté hodině ráno. Prvním cílem průzkumu bylo zmapování průběhu pobřežní linie. Za teodolity se postavil Alex se Samem Tuckerem.

Podél pobřeží byly změřeny azimuty a vše bylo zdokumentováno fotoaparáty. Úhlové demarkace se pak porovnaly s pobřežními mapami, které poskytl Kingstonský ústav. Celkem vzato byly tyto mapy útržkovité a nedokonalé; snad se hodily jako automapy nebo k navigaci malých jacht, ale pro geofyzikální účely naprosto nevyhovovaly. K přesnému určení obvodu použil McAuliff sonických geodimetrů, které pracovaly na principu vysílání a přijímání odražených vln a s dokonalou přesností stanovovaly záměrné úhly. Každá kontura, každá elevace byla zaznamenána na sonických grafech i na fotografiích.

Práce to byla nudná, náročná a kvůli horkému slunci také úmorná. Jedinou útěchou se Alexovi stala neustálá přítomnost Alison, přestože ona sama proti ní protestovala. Alex však trval neoblomně na svém. Přikázal dvěma mužům Baráka Moora, aby se od ní za žádných okolností nevzdalovali na více než třicet metrů, a Alison zase přikázal, aby mu byla neustále na dohled.

Tenhle požadavek však byl nereálný a McAuliff si uvědomil, že ho nelze dodržet déle než několik dní. Alison měla svou práci; zde na pobřeží jí bylo méně, ale jakmile se průzkum přesune do vnitrozemí, bude jí mít spoustu. Začátky jsou však vždycky těžké – a zvláště, jsou-li pod takovým tlakem. Zbavit se těchhle myšlenek Alex tak snadno nemohl; a koneckonců to ani nechtěl.

Velice záhy bude automaticky aktivována vaše vnitřní anténa. Bude fungovat jako jakési druhé já. Dostanete se do určitého rytmu. Ten se vám stane spojovacím článkem mezi dvěma odlišnými úkoly. Brzy si to uvědomíte a získáte jistou dávku sebedůvěry. Hammond.

Během prvních pár dnů se o nějaké sebedůvěře vůbec nedalo mluvit. Alex však musel připustit, že jeho obavy se přece jen postupně rozptylují… částečně a téměř neznatelně. Připisoval to trvalé fyzické aktivitě a skutečnosti, že může po lidech, jako byl Sam a “zvláštní jednotka” Baráka Moora, žádat, aby neustále hlídali Alison. A že může ve kterémkoliv okamžiku otočit hlavu a uvidí ji – na pláži, v malém člunu, jak odlamuje kousky horniny nebo jak učí pomocníka správně zacházet s vrtnou soupravou.

Že by přece jen začala fungovat jeho vnitřní anténa? A že by jeho rozptýlené obavy byly důkazem vracející se sebedůvěry? R. C. Hammond. Povýšený zkurvysyn. Manipulátor. Muž mnoha pravd. Ale ne celé pravdy.

Oblasti hraničící s pláží Braco byly nebezpečné. Korálové pásy vybíhaly několik set metrů do příboje. McAuliff a Sam Tucker museli šplhat po ostrých drobných vyvýšeninách z oceánských polypů a ustavovat zde geodimetry a teodolity. Oba si při tom způsobili desítky drobných zranění, o bolavých svalech a ještě bolavějších zádech nemluvě.

Právě probíhal třetí den průzkumu, během něhož se Alison podařilo nějakým záhadným způsobem vymoci od jistého rybáře člun s plochým dnem a v jehož průběhu uspořádala její dvoučlenná “eskorta” na útesu oběd sestávající ze studeného kuřete. Byl to velmi příjemný piknik, přestože se konal na nejnepohodlnějším místě, jaké si lze představit.

Černý revolucionář Floyd, který člun přivázal ke zrádnému korálovému kotvišti, stroze poznamenal, že pláž je rovnější a daleko sušší.

“Ale ti dva by sem pak zase museli šplhat,” odvětila Alison a upravila si plátěný klobouček se širokými okraji.

“Člověče, vy ale máte hodnou ženu!” neodpustil si poznámku Floydův kolega, statný a mlčenlivý Jamajčan jménem Lawrence.

Celá pětice dřepěla – jinak se to popsat nedalo – na nejvyšším hřebeni korálového výčnělku; o patu útesu se rozstřikovala mořská voda a vodní krůpěje vytvářely proti slunci pestrá duhová prizmata. Daleko na moři se míjely dvě nákladní lodě; jedna mířila na volné moře, zatímco druhá plula směrem k bauxitovému přístavišti východně od zátoky Runaway. Luxusní kajutová jachta vybavená pro rybaření na volném moři elegantně klouzala několik set metrů odtud mezi vlnami a její pasažéři si s úžasem ukazovali na podivnou pětici lidí obědvajících na útesu.

McAulifř sledoval, jak budou na překvapené pasažéry jachty reagovat ostatní. Sam Tucker se postavil, ukázal na korálový útes a zakřičel: “Diamanty!”

Floyd a Lawrence, kteří si svlékli trička a odhalili tak své černé svalnaté paže, vybuchli při Samově pitvoření smíchy. Lawrence odloupl kus korálu, zvedl ho nad sebe a hodil ho Tuckerovi, který ho chytil a znovu zakřičel: “Dvacet karátů!”

Alison v modrých džínsách a lehké blůzce promočené od krůpějí vody se k téhle hloupé hře připojila. Opatrně si vzala koral od Sama a držela ho v natažené dlani jako nějaký drahocenný prsten nesmírné hodnoty. Náhle se do útesu opřel krátký poryv větru; Alison upustila koral, aby si mohla přidržet klobouček, jehož okraje začaly ve větru vzdouvat. To se jí však nepodařilo; klobouk jí sklouzl a zmizel za malým korálovým pahorkem. Než stačil Alex vstát a vyběhnout za ním, byl už Lawrence na nohách a jistým krokem vyrazil po útesu směrem k vodě. Během několika vteřin popadl promočený klobouk, hravě se odrazil od srázu a podal klobouk Alison. Celá událost netrvala více než deset vteřin.

“Vy si ten klobouk držte na hlavě, slečno Alison. To slunce moc horké; peče kůži jako kuře.”

“Děkuji ti, Lawrenci,” řekla Alison vděčně a upravila si klobouček pevněji na hlavě. “Běháte po útesu, jako by to bylo golfové hřiště!”

“Však je taky Lawrence žádaný nosič holí, slečno Alison,” řekl s úsměvem Floyd, který stále seděl. “V golfovém klubu Negril ho mají nejradši, nemám pravdu, Lawrenci?”

Lawrence se zašklebil a šibalsky pohlédl na McAuliffa. “No jo. V Negrilu mě pořád žádají. Dobře totiž podvádím. Pořád přenáším golfové míčky ze špatného místa na jemný trávník. Myslím, že to každý ví. Pořád Lawrence žádají.”

Sam Tucker se zakuckal smíchy a znovu se posadil. “Pořád zatraceně dobrý spropitný, nemám pravdu?”

“Spousta dobrých spropitných,” souhlasil Lawrence.

“A možná i něco víc,” dodal McAuliff, pohlédl na Floyda a vzpomněl si na exkluzivní pověst golfového klubu Negril. “Pořád spousta informací.”

“Ano, pane.” Floyd se spiklenecky usmál. “Však se taky říká, že boháči z Westmorelandu toho během golfu namluví víc než za celý týden.”

Alex se odmlčel. Celá scéna mu náhle připadala podivná. Seděli tu na korálovém útesu téměř tři sta metrů od pobřeží, jedli studené kuře, předváděli se před pasažéry luxusních jacht jako děti a nevázaně vtipkovali o podloudném získávání informací na golfovém hřišti. Dva černí revolucionáři – rekruti ze skupiny partyzánů v kopcích.

“Žoldák” středního věku (Sam Tucker by proti tomuhle přídomku protestoval, ale marná sláva, pokud se toto označení na někoho hodilo, pak to byl on). Oslnivě půvabná… nádherná rozvedená Angličanka, která shodou okolností tajně spolupracovala s mezinárodními policejními složkami. A jistý osmatřicetiletý muž, bývalý důstojník pěchoty, který před šesti týdny přiletěl do Londýna, neboť se domníval, že tam uzavře smlouvu o geologickém průzkumu s pěti lidmi. Každý věděl, že není tím, čím se zdá být; ale každý i tak dělal to, co dělal, protože neměl jinou možnost. Opravdu ne.

Bylo to zvláštní; bylo to šílené. A McAuliffa znovu napadlo, že za těchto okolností je z celé pětice nejméně připraven na to, co je všechny čeká. A přesto byl díky okolnostem – které neměly s připraveností nic společného – jejich vůdcem.

Šílenost.

Po sedmi dnech namáhavé práce s minimem přestávek zmapovali Alex se Samem pobřežní linii až k Burwoodu, pět mil od ústí řeky Martha Brae, která tvořila západní hranici vymezeného pásma. Jensenovi a James Ferguson postupovali paralelně s Alexovou skupinou, ale daleko volnějším tempem. Každou chvíli roztahovali své stolky a na nich rozkládali mikroskopy, hořáky, ampulky, váhy a chemikálie. Nikdo neobjevil nic nezvyklého a v pobřežní oblasti se to ani nedalo očekávat – oblast již byla poměrně důkladně prozkoumána pro účely průmyslu a cestovního ruchu a vše významné zde již bylo zaznamenáno dříve. A jelikož Fergusonovy botanické analýzy úzce souvisely s Tuckerovými rozbory zemin, Ferguson se nabídl, že zkoušky zemin provede za něj, aby Tucker mohl s Alexem dokončit topografická měření.

Toto vše nějak souviselo s geofyzikou. Avšak objevilo se zde ještě něco jiného, co nikdo nedokázal vysvětlit. Jako první si toho všimli Jensenovi.

Zvuk. Pouhý zvuk. Hluboké zaskučení či výkřik, který se kolem nich ozýval celé odpoledne.

Když ho poprvé zaslechli, vycházel z porostu za písečným přesypem. Mysleli si, že je to nějaký trpící živočich. Nebo snad malé dítě v hrozné agónii či úzkosti, kterou nedokázaly odplavit slzy. Jistým způsobem to bylo děsivé.

Jensenovi vyrazili za přesyp do lesního porostu a klacky rozráželi změť listí a větviček, aby nalezli zdroj toho hrozného a strašidelného křiku. Nenašli nic.

To zvíře, dítě, nebo co to bylo, prostě zmizelo.

Krátce poté – později téhož odpoledne – přiběhl na pláž James Ferguson se zmateným a panickým výrazem. Snažil se najít hlavní kořen jisté obrovské kapradiny a při tom se dostal až nahoru na skalnatý sráz. Právě se nacházel uprostřed převislých lián, když mu celým tělem projela jakási vibrace – zpočátku pouze vibrace.

Poté se ozvalo divoké a pronikavé zaskučení; tak vysoké a hlasité, že Fergusonovi – jak uvedl – jen zázrakem nepraskly bubínky. Rychle se chytil lián, aby se nezřítil ze srázu. V děsivé hrůze slezl dolů na pevnou zem a hystericky vyrazil za ostatními.

James od nich nebyl dál než několik set metrů. Přesto však ten zvuk zaslechl pouze on.

Whitehall se stal svědkem něčeho jiného. Jednoho rána kráčel podél pobřeží v zátoce Bengál Bay, napůl písčité a napůl lesnaté. Byl pouze na “zdravotní” procházce a neměl žádný konkrétní cíl. Asi jednu míli na východ od pláže u motelu se krátce posadil na širokou skálu nad vodou. Zezadu zaslechl jakýsi zvuk, a tak se otočil v domnění, že spatří ptáka, jak se třepetá ve vzduchu, nebo mangustu prchající do lesa. Nespatřil nic.

Otočil se tedy zpět a zadíval se na šplouchající vodu pod sebou, když vtom se náhle ozval ohlušující zvuk – nelibozvučný, dutý a táhlý zvuk -, který stejně náhle ustal.

Whitehall se chytil skály a zadíval se do lesa. Nespatřil tam však nic; uvědomoval si pouze příšernou bolest ve spáncích.

Charles však byl vědec a každý vědec je skeptik. Dospěl k závěru, že někde v lese se mimo jeho dohled zřítil nějaký obrovský strom. Při pádu se v kmeni daly do pohybu tuny dřevěných vláken a jejich vzájemné tření vyvolalo onen zvuk.

Nikdo tomu však nevěřil.

Když Whitehall tuhle historku vyprávěl, Alex ho sledoval a napadlo jej, že ani sám Charles svému vysvětlení nevěří. Došlo zde k nevysvětlitelným jevům, a to v přítomnosti lidí, kteří se do jednoho považovali za vědce, kteří měli záhadné jevy vysvětlovat.

Zdálo se, že všichni nakonec rádi vzali zavděk Whitehallovou teorií. Alespoň Alexandr ano; nemohl si dovolit se tím zaobírat. Měl práci.

KAŽDÝ ALE MUSEL UDĚLAT NĚCO JINÉHO.

Alison dospěla k názoru, že něco objevila, a s Floydovou a Lawrencovou pomocí provedla sérii hlubokých vrtů kolem pláže a korálových útvarů. Vzorky prokázaly, že ve vápencovém podloží oceánského dna jsou roztroušeny proplástky měkkého lignitu. Geologicky se to dalo snadno vysvětlit: před stovkami tisíc let zde vulkanické pohyby pohltily ohromnou masu dřeva a rostlinné hmoty, která postupně zuhelnatěla. Bez ohledu na toto vysvětlení však stavební firmy budou muset zesílit základy, chtějí-li zde budovat piloty pro mola či dokonce rozsáhlá přístaviště.

Alisonino soustředění na práci bylo pro McAuliffa úlevou. Byla ponořena do problému, takže si méně stěžovala na Alexova omezení, která svazovala její svobodu. A navíc mohl Alex nerušené sledovat, jak si Floyd a Lawrence vedou při jejím hlídání. Oba černoši byli mimořádně horliví, ale jednali s jakousi vznešenou jemností. Kdykoliv šla Alison po pláži nebo po příbřežní louce, jeden z nich šel před ní, za ní nebo vedle ní. Chovali se jako slídící panteři, kteří jsou v každém okamžiku připraveni ke skoku, ale přesto při tom na sebe nepoutali pozornost. Jako by k Alison nějakým prazvláštním způsobem přirostli; neustále něco přenášeli dalekohledy, krabice se vzorky, poznámkové bloky… cokoliv bylo při ruce -, jen aby zamaskovali své skutečné poslání.

A jak McAuliff zjistil, i v noci se Alison dostávalo dodatečné ochrany, o kterou ani nežádal: Floyd s Lawrencem se střídali na stráži u trávníku a na chodbě motelu Bengál Court. Alex si toho všiml až osmou noc, když ve čtyři hodiny ráno vstal, aby si dole v mrazicím boxu nabral kelímek s ledem.

Když zabočil za roh směrem k venkovnímu altánku, kde box stál, uvědomil si náhle, že za mřížovím na kraji trávníku zahlédl nějakou postavu. Postava se pohybovala rychle, ale naprosto neslyšně.

McAuliff rychle nabral kostky ledu do malého kelímku, zavřel kovové dveře a šel zpátky za roh směrem do chodby. Jakmile byl z dohledu, tiše postavil kelímek na zem a zády se přitiskl ke stěně.

Zaslechl nějaký pohyb.

Zaťal pěsti a s úmyslem vrhnout se na toho člověka, ať to byl kdokoliv, vyrazil za roh. Jeho skok byl přesný; jediným pohybem srazil Lawrence k zemi. Na zabrždění už bylo pozdě.

“Eh, člověče!” vykřikl tiše černoch, zavrávoral a padl na zem pod Alexovou vahou. Oba se z altánku skutáleli na trávník.

“Kristepane,” zašeptal McAuliff a pohlédl vedle sebe na Lawrence. “Co tu, sakra, děláš?”

Lawrence se ve tmě usmál a vykroutil ruku, kterou mu Alex držel za zády. “Jste strašně těžký! Ale taky pekelně rychlý.”

“A taky pekelně rozrušený… Co tady děláš?”

Lawrence mu to stručně a omluvně vysvětlil. Spolu s Floydem se na převzetí stráže dohodli s nočním hlídačem – starým rybářem, který se v noci poflakoval po motelu s brokovnicí a o kterém byli oba partyzáni přesvědčeni, že vůbec neví, jak se se zbraní zachází. Barák Moore jim totiž nařídil, že mají v noci držet hlídku; ale jak Lawrence poznamenal, udělali by to i tak.

“A kdy spíte?”

“My spíme dobře,” odpověděl Lawrence. “Pořád se střídáme.”

Alex se vrátil do svého pokoje. Když zavřel dveře, posadila se Alison na posteli. “Je všechno v pořádku?” zeptala se bojácně.

“Je to lepší, než jsem čekal. Máme svou vlastní miniaturní armádu. Ani nerušíš, jak jsme na tom dobře.”

Devátý den odpoledne dospěl McAuliff s Tuckerem až k řece Martha Brae. Geodetické mapy i fotografie byly hermeticky zapečetěny a uskladněny v chladném trezoru nákladního auta, v němž se přepravovalo vybavení. Peter Jensen odevzdal zprávu o možném výskytu rudných a nerostných ložisek na pobřeží; jeho žena Ruth nalezla v korálových útesech stopy rostlinných zkamenělin, ale její objevy neměly valnou hodnotu. James Ferguson, který mapoval flóru i zeminy, pak dodal své nikterak překvapivé analýzy. Pouze Alisonin objev lignitových vrstev se dal pokládat za neočekávaný.

Veškeré dokumenty byly odvezeny do Ocho Rios za účelem zhotovení duplikátů. McAuliff ostatním oznámil, že tam zajede sám; po devíti obtížných dnech měl před sebou den volna. Kdo chce jet do Ocho Rios s ním, má možnost; ostatní mohou dle vlastního přání jet do Montega, anebo lenošit na pláži u motelu. Průzkum bude pokračovat jedenáctý den ráno.

Všichni si sedli na břehu řeky, vytáhli jednoduchý oběd, který jim připravili v motelu, a začali si plánovat následující den.

Jediný Charles Whitehall, který se do té doby povětšinou jen slunil na pláži, věděl naprosto přesně, jak chce strávit příští den, ovšem nemohl to říct přede všemi. Promluvil si proto s Alexem o samotě.

“Opravdu musím vidět ty Piersallovy dokumenty. Mezi náma, McAuliffe, už z toho šílím.”

“Počkáme na Moora. Dohodli jsme se tak.”

“Ale jak dlouho? Kdy už se ukáže, proboha? Zítra to bude deset dní – a on říkal za deset dní.”

“Ale nedával nám žádné záruky. Mě to znepokojuje stejně jako vás. Nezapomeňte, že ten balíček ve voskovaném plátně leží někde na Piersallově pozemku.”

“Já na to nezapomněl.”

Nezávislé roviny koncentrace. Odlišné úkoly.

Hammond.

Charlese Whitehalla Piersallův balíček nezajímal pouze z hlediska konspirativního, ale i z hlediska vědeckého. Z toho možná ještě více, pomyslel si Alex. Zvědavost černého vědce měla kořeny v celoživotním bádání. Jensenovi se rozhodli, že zůstanou v Bengál Court. Ferguson požádal McAuliffa o zálohu a objednal si taxíka do Montego Bay. McAuliff, Sam Tucker a Alison Boothová odjeli nákladním autem do Ocho Rios. Charles Whitehall jel s Floydem a Lawrencem za nimi ve staré dodávce: oba partyzáni trvali na tomto obsazení.

Barák Moore ležel ve vysoké trávě s dalekohledem u očí. Slunce zapadalo, přes vysoké zelené stromy sem pronikaly paprsky žlutooranžového světla a odrážely se od bílých zdí Piersallova domu, stojícího necelých čtyři sta metrů odtud. Přes trávu Moore viděl, jak kolem domu krouží postavy policistů z okresu Trelawny; jistě zde nechají na stráži přinejmenším jednoho muže. Jako obvykle.

Policie dokončila celodenní vyšetřování; nejdelší policejní vyšetřování v dějinách okresu, pomyslel si Barák. Dělají na tom už skoro dva týdny. Z Kingstonu sem dokonce přijely týmy civilistů: mužů v nažehlených oblecích, kterými dávali najevo, že jsou víc než řadoví pochůzkáři. Nic nenajdou, tím si byl Barák Moore jistý. Pokud ovšem Walter Piersall pravdivě popsal svou skrýš.

Barák už nemohl déle čekat. Vykopat balíček ve voskovaném plátně – v té chvíli od něj neležel dál než sto třicet metrů – by mělo být docela snadné. Ale tím celá věc nekončila. Potřeboval ještě asistenci Charlese Whitehalla – dokonce více, než si Whitehall uvědomoval. Musí se dostat do Piersallova domu a vynést odtamtud zbytek jeho dědictví. Dokumenty antropologa Waltera Piersalla.

Dokumenty. Byly zasádrovány ve stěně staré a nepoužívané vodní nádrže ve sklepě domu. Walter Piersall pečlivě odstranil několik kamenů, vyhloubil ve zdi výklenky a opět dal kameny na místo. V jednom z výklenků uschoval i své studie o Halidonu.

Charles Whitehall nemůže Barákovi nijak pomoci, dokud ty dokumenty neuvidí. A Barák Whitehallovu pomoc potřeboval.

Okresní policisté nasedli do vozů, auta vyjela na cestu a od Piersallova domu jim pokynul jediný uniformovaný strážce. On, Barák, lidový revolucionář, musel spolupracovat s politickým zločincem Whitehallem. Jejich válka – a možná to bude válka občanská – je ještě čeká. Stalo se to tak v mnoha zemích. Ale nejdříve se musejí vypořádat s těmi bělochy. Jejich peníze, jejich firmy a jejich nehasnoucí žízeň po potu černochů… Ti teď mají přednost – vše ostatní musí jít stranou!

Barák se přistihl, že jen slepě zírá do dalekohledu. Hlídkující policista se mu ztratil z dohledu. Moore zběžně prohlédl celou oblast, znovu zaostřil čočky Zeiss Ikon a zaměřil se na boční stranu domu a svažující se trávník. Piersallovi se tady muselo dobře bydlet, pomyslel si.

Dům stál na vrcholu kopce a vedly k němu dvě přístupové cesty: ze západu od údolí Svatého Jiří a z východu od řeky Martha Brae. Všudypřítomné mangovníky, palmy, ibišky a orchideje obklopovaly jedenapůlpatrovou budovu z bílého kamene a lemovaly příjezdovou cestu. Dům byl dlouhý a většina prostorných místností se nacházela v patře. Vstupní dveře i všechna okna byly opatřeny černým mřížovím. Sklo bylo vidět pouze v ložnicích v prvním patře, jinak měla okna zavřené okenice.

Zadní strana High Hill, jak se domu říkalo, byla daleko nejkrásnější. Východně od pastviny s vysokou travou, kde právě ležel Barák, byl mezi loukou a lesem vykrojen pás mírně se svažující půdy osazené hustou karibskou kostřavou, která byla jemná jako nejdokonalejší golfové hřiště. Zářivě bílé kameny na trávníku působily jako zpěněné vlny v zeleném moři. Uprostřed stál středně velký bazén, který postavil sám Piersall. Jeho bílomodré dlaždice odrážely sluneční paprsky a blyštivě se třpytily v modrozelené vodě. Kolem bazénu a dále po trávníku byly rozloženy stolky a bílé tepané židle – jemné vzhledem, ale dostatečně robustní svou konstrukcí.

Hlídač se opět objevil ve výhledu a Moore zatajil dech ohromením a úzkostí. Hlídač si hrál se psem, s nebezpečně vyhlížejícím dobrmanem. Policie s sebou přitom nikdy psa neměla. Je to špatné, pomyslel si Barák… i když možná ne zas tak špatné.

Přítomnost psa totiž mohla znamenat i to, že policista zůstane na svém postu déle, než je obvyklé. Policie měla ve zvyku dávat svým lidem psa ze dvou důvodů: pokud byla kontrolovaná oblast nebezpečná, nebo pokud měli její lidé zůstat ve službě relativně dlouhou dobu. Psi sloužili k několika účelům: jako výstraha, jako ochrana a jako prostředek k ukrácení dlouhé chvíle.

Hlídač vyhodil do vzduchu klacek; dobrman vystartoval kolem bazénu, málem vrazil do tepaného stolku a chytil klacek do tlamy. Než ho však mohl přinést, vyhodil policista do vzduchu druhý klacek. Dobrmana to vyvedlo z míry: upustil první kořist a vyrazil za druhou.

Je to hlupák, pomyslel si Barák, když sledoval smějícího se policistu. Vůbec nerozumí zvířatům. A člověka, který nerozumí zvířatům, lze snadno chytit do pasti. Dnes večer do ní bude chycen.

18

Byla jasná noc. Jamajský měsíc ve třech čtvrtinách úplňku zářivě osvětloval oba břehy řeky. Pasažéři na kradeném bambusovém voru se odpichovali tyčemi od dna a proplouvali divokými vodami Martha Brae, až se dostali k místu, odkud měli nejblíže k Piersallovu domu v Carrick Foyle. Přirazili s vorem k černočernému zákoutí a ukryli ho pod kaskádovitými deštníky mangovníků a palem. Vytvořili přepadové komando: Barák, Alex, Floyd a Whitehall. Sam Tucker a Lawrence zůstali v Bengál Court, aby chránili Alison.

Čtveřice mužů šplhala do svahu hustým a nepříjemným porostem. Svah byl příkrý, cesta pomalá a nesmírně obtížná. Dům nestál dále než jednu míli odtud – možná míli a čtvrt -, ale trvalo jim téměř hodinu, než se k němu prodrali. Charles Whitehall konstatoval, že si vybrali tu nejpitomější trasu ze všech. Pokud je u domu jen jeden hlídač se psem, proč nemohli přijet autem až pod příjezdovou cestu a těch pět set metrů k bráně jednoduše dojít?

Barákovo vysvětlení bylo rafinovanější, než byl Whitehall ochoten přiznat jemu i trelawnyské policii. Podle Moora bylo možné, že úřady nechaly podél příjezdové cesty instalovat nástražné dráty. Barák věděl, že podobná zařízení fungují v hotelech v Montego Bay, Kingstonu a Port Antoniu už několik měsíců. A oni si nemohou dovolit nechat se chytit.

Celí udýchaní se zastavili na jižním okraji Piersallova svažujícího se trávníku a pohlédli nahoru směrem k domu zvanému High Hill. Měsíční svit se leskl na zdech z bílého kamene, a celý dům tak působil jako alabastrový monument: tichý, vznešený, mohutný, plný míru a harmonie. Ze zadní místnosti v přízemí a z hlavního pokoje v prvním patře vycházelo přes okenice světlo. Všechny ostatní místnosti byly zahaleny do tmy. Kromě bodových světel na dně bazénu. Jemný vánek zčeřil vodu a namodralé světlo se roztančilo po hladině.

“Musíme ho vylákat ven,” řekl Barák. “Jeho i toho psa.”

“Proč? K čemu nám to bude?” zeptal se McAuliff a protřel si oči, do kterých se mu dostal pot. “On je sám a my jsme čtyři.”

“Moore má pravdu,” odvětil Charles Whitehall. “Pokud jsou venku elektronická zařízení, pak je něco podobného zajisté i uvnitř.”

“V každém případě bude mít policejní vysílačku,” vmísil se do hovoru Floyd. “Tenhle typ dveří znám; než je vyrazíme, bude mít dost času spojit se s centrálou.” “Z Falmouthu je to sem půl hodiny a nikde blíž policie není,” trval na svém Alex. “Do té doby jsme pryč.”

“To se pletete,” hádal se Barák. “Než najdeme a uvolníme ty kameny v nádrži, bude to chvíli trvat… Nejdřív vykopeme ten voskovaný balíček. Pojďte!”

Barák Moore vedl ostatní kolem okraje zalesněného pozemku až na starou pastvinu na protější straně. Prsty přikryl sklo baterky a vyrazil ke skupině chlebovníků na severním konci kamenité pastviny.

U nejvzdálenějšího kmenu se přikrčil; ostatní ho následovali. Konečně Barák promluvil – či spíše zašeptal: “Mluvte tiše.

Tyhle horské větry dobře přenášejí hlasy. Balíček je zakopán čtyřiačtyřicet kroků napravo od čtvrtého velkého kamene, ležícího na severozápadní diagonále pastviny, která začíná u tohoto stromu.”

“Ten člověk se v Jamajce vyznal,” řekl Whitehall tiše.

“Jak to myslíte?” McAuliff si v měsíčním světle všiml úšklebku na vědcově tváři.

“Arawacké pochody smrti za padlé válečníky se odjakživa řídily čtyřkovou symbolikou – a vždy se konaly napravo od západu slunce.”

“To mě trochu znepokojuje,” řekl Alex.

“Arawacké indiány,” opáčil Whitehall, “stejně jako vaše americké indiány zase znepokojoval příchod bělochů.”

“A stejné pocity měli i Afričané, Charley.” Barák přimhouřil na Whitehalla oči. “Někdy si myslím, že na to zapomínáš.” Obrátil se k McAuliffovi a Floydovi. “Pojďte za mnou. Po jednom.”

Vyrazili v podřepu vysokou travou za černým revolucionářem a každý tlumeně plácl do velkého vyčnívajícího kamene. Jeden, dva, tři, čtyři. U čtvrtého kamene, zhruba sto padesát metrů od chlebovníků, se všichni zastavili a poklekli. Barák ztlumil baterku dlaní a posvítil na vršek kamene. Byla do něj vyryta stěží viditelná značka. Whitehall se nad ní sklonil.

“Představivost toho vašeho doktora Piersalla se velmi rychle vyvíjela; myslím v historickém slova smyslu. Od Arawaků přeskočil rázem až ke Koromantýjům. Vidíte?” Whitehall přejel ukazováčkem po osvětlené značce a tiše pokračoval: “Tenhle pokroucený srpek představuje starý ašantský měsíc. Koromantýjové ho během lovu používali jako znamení pro ostatní příslušníky kmene, kteří postupovali za lovci s dvou až třídenním odstupem. Ty vrypy na vypouklé straně půlměsíce označují směr pochodu: jeden znamená doleva, dva doprava. Jejich poloha vůči půlměsíci pak označuje úhel. Tady to vidíte: dva vrypy přesně uprostřed. To znamená vpravo od kamene, v pravém úhlu od základny půlměsíce.” Whitehall ukázal pravou rukou na severovýchod.

“Přesně podle Piersallových instrukcí,” řekl Barák a přikývl: Neskrýval, že ho Whitehallovo poučování dopálilo. Přesto se však v té zlosti ukrýval určitý respekt, pomyslel si McAuliff a sledoval Moora, jak začíná odměřovat čtyřiačtyřicet kroků.

Místo uložení balíčku Piersall důkladně zamaskoval. Rostly zde mohutné trsy kapradí, které se rozpínaly do okolní trávy. Piersall je zde důmyslně zasadil; nikoho by ani nenapadlo předpokládat, že se na tomto místě za poslední léta kopalo.

Floyd vytáhl spoza opasku skládací lopatku, rozložil ji, odhrnul kapradí a začal rýt v zemi. Charles Whitehall poklekl a holýma rukama mu začal pomáhat.

Hluboko v zemi ležela obdélníková černá skříňka. Kdyby instrukce nebyly tak přesné, dlouhé kopání by možná všechny přítomné odradilo. Piersall skříňku uložil přes metr hluboko. Whitehall tvrdil, že je to přesně čtyřikrát čtyřicet centimetrů. Arawacká čtyřková symbolika.

Jakmile Floydova lopatka narazila na kovové víko, vymrštil Whitehall pravou ruku dolů, vytáhl skříňku ze země, ohmatal ji a pokusil se ji otevřít. Nešlo to a Whitehall si to po několika vteřinách uvědomil. Vždyť podobnou věc sám nejméně tisíckrát používal: byla to hermeticky uzavíratelná archivní skříňka, jejíž pryžové okraje v ní udržovaly vakuum. Na obou koncích měla zámky na dva různé klíče; když se oba klíče strčily do zámku a otočilo se jimi, dostal se dovnitř vzduch a po pár minutách se skříňka dala otevřít. Celá skříňka sloužila jako jistý druh depozitáře, jaké se používají v nejvzácnějších knihovnách k uchovávání starých rukopisů, které vědci nezkoumají častěji než jednou za pět let a které se opatrují s nevšední pečlivostí. Již sám název “archivní skříňka” napovídal o tom, že se v nich mnohdy uchovávají listiny staré přes tisíc let.

“Dej sem klíče!” zašeptal Charles naléhavě směrem k Barákovi.

“Já žádné klíče nemám. O klíčích Piersall nic neříkal.”

“Sakra!”

“Buďte zticha!” přikázal McAuliff.

“Naházej tu hlínu zpátky,” řekl Moore Floydovi. “Ať to není tak nápadné. A vrať sem to kapradí.”

Floyd poslechl a McAuliff mu při tom pomohl. Whitehall civěl na obdélníkovou skříňku a kypěl vzteky.

“Byl to pomatenec!” zašeptal a otočil se k Barákovi. “Říkals, že to má být balíček. Balíček ve voskovaném plátně! A ne tohle. Na tohle budeme potřebovat pájecí lampu!”

“Charley má pravdu,” řekl Alex a holýma rukama zasypával hlínu. Málem si neuvědomil, že právě nazval Whitehalla “Charleym”.

“Proč si dával takovou práci? Proč tu skříňku prostě nedal k ostatním dokumentům do nádrže?”

“Ptáš se mě na něco, na co neznám odpověď. Já jen vím, že věděl, co dělá.”

Hlína byla zpátky v díře. Floyd urovnal měkkou zem a zatlačil do ní kořeny kapradiny. “Myslím, že to bude stačit,” řekl, složil lopatku a dal si ji zpět za opasek.

“Jak se dostaneme dovnitř?” zeptal se McAuliff. “Anebo – jak dostaneme toho hlídače ven?”

“Nad tím přemýšlím už několik hodin,” odpověděl Barák.

“Myslím, že ho vylákáme na divoká prasata.”

“Výborně!” zajásal Floyd.

“V bazénu?” zeptal se Whitehall potměšile.

“Ano.”

“O čem to, ksakru, mluvíte?” Alex si v měsíčním světle prohlížel tváře tří černochů.

Barák mu vše vysvětlil. “V oblasti Cock Pitu žije spousta divokých prasat. Jsou otravná a nebezpečná. A my jsme nějakých deset mil od hranic Cock Pitu. Není nic neobvyklého, že se některé z nich zatoulá až sem… Floyd a já budeme napodobovat chrochtání. A vy s Charleym budete házet do bazénu kameny.”

“A co ten pes?” zeptal se Whitehall. “Raději ho zastřel.”

“Jen žádnou střelbu! Výstřely by byly slyšet několik mil daleko.

Toho psa nechte na mně.” Moore vytáhl z kapsy malou pistoli s uspávacími šipkami. “Takových máme v naší výzbroji spoustu. Pojďme.”

O pět minut později si McAuliff připadal jako v nějaké ďábelské šarádě. Barák s Floydem se připlížili až k okraji neposekané pastviny, která sousedila s elegantním trávníkem. Protože Alex usoudil, že dobrman zřejmě půjde přímo za nejbližším lidským pachem, postavil se s Whitehallem tři metry napravo od obou revolucionářů. Vedle sebe měli hromádku kamenů, které měli házet s co největší přesností do osvětleného bazénu dvacet metrů před sebou ihned, jakmile Moore s Floydem vyloudí první prasečí zvuk.

Hra začala.

Do ticha noci se ozval tak příšerný zvuk, že z něj šla hrůza. Bylo to kvičení zoufalého zvířete, pronikavé a úděsné.

“ííííííítt… grrráááá, grrráááá… íííáá, íííáá… MM…”

McAuliff a Whitehall začali házet do bazénu kameny; stříkání vody se smísilo s obludným kvičením a vzduchem se rozlehla podivná směsice zvuků.

Okenice v přízemním okně se prudce otevřely. Za mřížovím se objevil hlídač s puškou v ruce.

Náhle Alexe udeřil do tváře kamínek. Rána byla jemná, nijak omračující. Alex hodil hlavou směrem, odkud kamínek přiletěl.

Floyd mával ve vysoké trávě rukou a ukazoval McAuliffovi, že má s házením přestat. Alex popadl Whitehalla za ruku a oba přestali.

Kvičení poté zesílilo a doprovázely ho tupé údery do země. Alex viděl v měsíčním světle Baráka i Floyda. Dupali jako splašená zvířata a příšerné zvuky vycházející z jejich úst dosáhly vrcholu.

Divoká prasata zápasící ve vysoké trávě.

Dveře Piersallova domu se s rámusem otevřely a hlídač s puškou v ruce vypustil psa. Zvíře sebou trhlo a vyrazilo přes trávník směrem ke směsici hysterických zvířecích zvuků a lidských pachů. McAuliff poklekl a ohromeně sledoval, co bude následovat. Barák a Floyd zalezli zpátky do trávy, aniž by z ní při tom vykoukli a aniž by jakkoliv zmenšili intenzitu svého zvířecího křiku.

Dobrman pádil přes trávník, střemhlav přeskočil mez a vletěl rovnou do vysoké trávy. Ke kvičení a hrdelnímu chrochtání se přidal divoký štěkot rozlíceného psa. A uprostřed těchto příšerných zvuků zaslechl Alex několik krátkých pšouknutí; někdo opakovaně vystřelil ze vzduchové uspávací pistole.

Zvuky vycházející z lidských úst náhle přehlušilo žalostné psí zavytí. Hlídač vyběhl k okraji trávníku a namířil pušku ke střelbě. A než stačil McAuliff pochopit situaci, popadl Charles Whitehall hrst kamínků a hodil je směrem k osvětlenému bazénu. A pak další hrst.

Hlídač se otočil čelem k bazénu; Whitehall odhodil Alexe stranou, vyběhl podél okraje pastviny a pak prudce vyrazil na trávník přímo k černému hlídači. McAuliff to užasle sledoval.

Whitehall, tento elegantní a jemný akademik, vymrštil ruku proti hlídačovu krku, divoce ho kopl do beder, chytil ho za zápěstí a zkroutil mu ho tak prudce, že policistovi vypadla z ruky puška; muž se vymrštil, vyletěl do vzduchu a ztěžka dopadl na zem. Whitehall k třesoucímu se muži přistoupil a zarazil mu patu do hlavy. Hlídačovo tělo se zkroutilo a pak znehybnělo.

Kvičení zesláblo a nastalo ticho.

Bylo po všem.

Barák a Floyd vyběhli z vysoké trávy na trávník. Barák promluvil: “Děkuji ti, Charley. Jakákoliv střelba nás mohla prozradit.”

“Bylo to nezbytné,” odvětil Whitehall suše. “Musím prostě vidět ty dokumenty.”

“Tak pojďme,” řekl Barák Moore. “Vezmi tohle opravdové prase dovnitř, Floyde, a někde ho tam svaž.”

“To je ztráta času,” oponoval Whitehall a vyšel směrem k domu se skříňkou v podpaždí. “Jen ho hoďte do trávy. Je mrtvý.”

Uvnitř domu zavedl Floyd ostatní ke schodům a ukázal jim sklep. Nádrž stála v jeho západní části a byla asi dva metry hluboká a metr a půl široká. Stěny nádrže byly suché a po bocích a na horní straně visely pavučiny. Barák je smetl a vlezl do nádrže.

“Jak víš, které kameny to jsou?” zeptal se Whitehall naléhavě a sevřel černou skříňku v ruce.

“Mám na to metodu; doktor mi ji vysvětlil,” odpověděl Moore a vytáhl malou krabičku sirek, jednu zapálil a přiložil ji ke spáře mezi kameny v dolní polovině nádrže. Začal na severní straně uprostřed a pomalu postupoval ve směru hodinových ručiček.

“Práškový fosfor,” řekl Whitehall tiše. “Piersall ho nasypal do dutiny.”

“Ano. Není ho mnoho; stačí to akorát na malý plamínek nebo zapraskání.”

“Ztrácíš čas!” vybuchl Whitehall. “Běž doleva, k severozápadnímu rohu! Ne doprava!”

Ostatní na vědce prudce pohlédli. “Cože, Charley?” Barák byl vyveden z míry.

“Udělej, co ti říkám!… Prosím.”

“Arawacká symbolika?” zeptal se McAuliff. “Průvody smrti, nebo jak jste to říkal? Napravo od západu slunce?”

“Jsem rád, že se bavíte.”

“Nebavím se, Charley. Ani trochu se nebavím,” odvětil Alex tiše.

“Ááá…” Barák zapískal, když z jedné spáry ve stěně nádrže vyrazily drobné plamínky. “Ty jseš hlava, Charley! Tady to je… Floyde, podej mi nářadí.”

Floyd si sáhl do bundy a vytáhl majzlík a celokovové kladivo. Podal nářadí Barákovi. “Chceš pomoct?” zeptal se.

“Je tu místo jen pro jednoho,” řekl Barák a začal zarážet majzlík do spáry.

O tři minuty později se Moorovi podařilo odstranit první kámen; škubnul jím a pomalu ho vytáhl ze stěny nádrže. Whitehall mu svítil baterkou a dychtivě sledoval jeho počínání. Floyd se sehnul a odebral Barákovi uvolněný kámen.

“Co je za ním?” Whitehall namířil kužel světla do zejícího otvoru.

“Díra. Červené bláto a díra,” řekl Moore. “A myslím, že taky víko další skříňky. Větší.”

“Tak dělej, proboha!”

“Jasně, Charley. Vím, že v tom vašem Hiltonu na tebe s večeří nečekají.” Barák se začal smát. “Teď už nám žádná mangusta plány nepřekazí, hade.”

“Má pravdu, uklidněte se,” řekl McAuliff, aniž by na Whitehalla pohlédl. Prostě nechtěl. “Máme na to snad celou noc, ne? Vždyť jste toho muže venku zabil. On byl jediný, kdo nám tu mohl překážet. A vy jste rozhodl, že kvůli tomu musí zemřít.”

Whitehall otočil hlavu a zadíval se na McAuliffa. “Zabil jsem ho, protože to bylo nezbytné,” řekl a obrátil pozornost k Baráku Moorovi. Druhý kámen se dal odstranit daleko snadněji než první. Barák zašmátral v díře a viklal kamenem tak dlouho, až se spáry rozšířily a kámen vyklouzl ven. Floyd ho zachytil a pečlivě ho položil na bok. Whitehall se sehnul na úroveň otvoru a posvítil do něj baterkou.

“Je to archivní skříňka. Já ji vezmu.” Předal Floydovi baterku a natáhl ruce do nádrže. Barák vytáhl skříňku, očistil ji od bláta a předal mu ji. “To je něco úžasného!” řekl Charles, ohmatal obdélníkovou skříňku a položil koleno na horní stranu první skříňky ležící na zemi vedle něj. O své bohatství se nehodlal s nikým dělit.

“Co, ta skříňka?” zeptal se Moore.

“Ano.” Whitehall skříňku otočil, zvedl ji a Floyd mu na ni posvítil. “Vy to zřejmě nechápete. Pokud nemáte klíče nebo příslušné nástroje, potrvá vám celé hodiny, než tuhle zatracenou věcičku otevřete. Je vodotěsná, vzduchotěsná, nárazuvzdorná a je v ní vakuum. Tohle možná neprovrtáte ani diamantovou korunkou… Tady. Vidíte?” Vědec ukázal na nápis na dolní straně skříňky. “Hitchcock Vault Company, Indianopolis. Nejlepší firma v téhle branži na světě. Muzea, knihovny, vládní archivy… ti všichni používají hitchcocky. Je to naprosto bezpečný způsob ukládání dokumentů.”

Vtom se ozval zvuk, který měl účinek jako ohlušující výbuch, přestože přicházel z velké dálky. Zněl jako kvílení motorů aut řítících se po dlouhé příjezdové cestě z údolí. A pak znovu.

Všichni čtyři muži na sebe ohromeně pohlédli. Venku byl narušitel, který tam být neměl. Ani nemohl.

“Ach bože, Ježíšikriste!” Barák vyskočil z nádrže.

“Seber to nářadí, pitomče!” zařval Whitehall. “Jsou na něm i tvoje otisky!”

Místo Baráka skočil do nádrže Floyd, popadl kladivo a majzlík a hodil je do kapsy od bundy. “Je tu jen jedno schodiště! Jinudy se odtud nedostaneme!”

Barák vyběhl po schodech. McAuliff se natáhl po první skříňce vedle Whitehalla; ve stejný okamžik se na skříňce objevila Whitehallova ruka.

“Obě nést nemůžeš, Charley,” reagoval Alex na Whitehallův pohled maniaka. “Tuhle vezmu já.” Popadl skříňku, vytrhl ji z Whitehallova sevření a následoval Moora na schodiště. Zvuk aut se stále blížil.

Čtveřice mužů vyrazila v jednom šiku po schodech a poté přeběhla přes krátkou spojovací chodbu do potemnělého obývacího pokoje bez koberce. Skrz škvíry v okenicích z týkového dřeva prosvítaly kužely čelních reflektorů. Na přilehlé parkoviště dorazilo první auto a ozval se zvuk otevíraných dveří. Druhý vůz dorazil o pár vteřin později. V rohu obývacího pokoje ležela v pruzích tlumeného světla příčina nečekané návštěvy: přenosná vysílačka nastavená na příjem. Barák se k ní vrhnul, jedinou ranou pěstí rozdrtil čelní panel a vytrhl z přístroje anténu. Muži venku začali křičet. Většinou volali jediné jméno:

“Raymonde!”

“Raymonde!”

“Raymonde! Kde jsi, člověče?!”

Floyd převzal velení a vyrazil k zadním dveřím. “Tudy! Rychle!” zašeptal. Trhnutím otevřel dveře a podržel je ostatním.

V záblesku světla od bazénu si McAuliff všiml, že Floyd drží ve volné ruce pistoli. Ten se otočil k Barákovi a tiše řekl: “Já je odlákám. Směrem na západ. Tohle místo dobře znám!”

“Dávejte pozor, vy dva!” řekl Barák Whitehallovi a McAuliffovi. “Běžte rovnou do lesa; sejdeme se u voru. Od této chvíle za půl hodiny. Ne více. Nikdo na nikoho nebude čekat. Vezmeme tyče a odplujeme. A bez voru je na Martha Brae těžké pořízení. Tak běžte!” S těmi slovy vystrčil Alexe ze dveří.

McAuliff vystartoval přes podivně ztichlý trávník. Modrozelené světlo z bazénu ozařovalo okázalé tepané stolky a židle. Zezadu se ozval křik. Policisté se rozdělili a vyběhli z příjezdové cesty na obě strany kolem domu. Alex přemýšlel, jestli ho zahlédli; upaloval co nejrychleji ke zdánlivě neprostupné oponě lesa za svažujícím se trávníkem. Pod pravou paží svíral obdélníkovou skříňku. Odpovědi se mu dostalo záhy.

Zaslechl výstřely. Šílenství znovu vypuklo.

Nad hlavou mu zasvištěly kulky a za jeho zády se začaly ozývat nepravidelné detonace. Muži bez rozdílu po sobě stříleli z pistolí. Ach bože, už je to tu zas!

Alexovi se znovu vybavily dlouho zapomenuté instrukce: kličky, dělat kličky. Krátce a rychle sprintovat; ale zase ne příliš krátce. Tak, aby měl nepřítel přesně půl vteřiny k zacílení. Sám tyhle instrukce uděloval. Desítkám mužů v kopcích Che Sánu. Křik se změnil v táhlé hysterické kvílení; a pak tuto symfonii hlasů přerušil jediný výkřik. McAuliff vyskočil a vrhl se do hustého porostu za okrajem trávníku. Spadl do houští a odkutálel se nalevo. Na zem, z dohledu a odkutálet se Co nejrychleji se odkutálet na další pozici! Základy. Elementární základy. Byl si jist, že brzy spatří muže, jak za ním běží po trávníku.

Nespatřil je.

Místo toho spatřil něco, co ho naprosto ochromilo, stejně jako ho před chvílí ochromilo sledování dvou černých revolucionářů, kteří ve vysoké trávě napodobovali divoká prasata.

Nahoře u domu – přesněji řečeno západně od něj – se potácel Floyd. Motal se sem a tam a světlo z bazénu se odráželo od jeho bledě zelené bundy. Klidně stál na volném prostranství jako živý terč, střílel z pistole a držel policisty u zdi domu. Když mu došly náboje, sáhl do kapsy, vytáhl druhou pistoli, vyběhl směrem k okraji bazénu a začal střílet znovu.

Byl raněn. Na několika místech. Krev mu prosakovala skrz bundu a nohavice. Měl v sobě nejméně šest kulek, které mu zkracovaly život na několik málo posledních okamžiků.

“McAuliffe!” ozval se zprava tlumený výkřik. Barák Moore, na jehož oholené hlavě se v měsíčním světle komicky leskl pot, přiskočil tiše k Alexovi. “Padáme odsud! Pojďte!” Popadl McAuliffa za propocenou košili.

“Proboha! To nevidíte, co se tam děje? Ten člověk umírá!”

Barák vykoukl z hustého porostu a po chvíli klidně promluvil: “Přísahali jsme boj na život a na smrt. A taková smrt je úplný luxus. Floyd to dobře ví.”

“Proč, prokristapána?! Za co jste, k čertu, přísahali? Vždyť jste úplní šílenci!”

“Pojďme!” přikázal Moore. “Za pár vteřin nás začnou pronásledovat. Floyd nám dal šanci, ty bílá svině!”

Alex chytil Baráka za ruku, která stále svírala jeho košili, a prudce mu ji vyškubl. “Tak takhle je to, jo? Tak já jsem bílá svině!? Ale copak Floyd nemusel zemřít jen kvůli tobě? A copak ten hlídač nemusel zemřít jen kvůli Whitehallovi… ? To vy jste svině.”

Barák Moore se odmlčel. “Ať jsi co jsi, tenhle ostrov ti patřit nebude. Ať zemřou spousty lidí, ale tenhle ostrov váš nikdy nebude… A jestli teď nepoběžíš se mnou, zabiju tě hned.” Moore se náhle postavil, rozběhl se a zmizel v temnotě lesa.

McAuliff se za ním podíval, vstal a s obdélníkovou černou skříňkou na prsou vyběhl za ním. Čekali na břehu řeky a vor se pohupoval ve vodním proudu sem a tam. Byli už po pás ve vodě; Barák sledoval hodinky a Alex přešlapoval v jemném říčním bahně, aby mohl pevněji držet bambusové okraje voru.

“Moc dlouho už čekat nemůžeme,” řekl Barák. “Už je slyším na kopci. Blíží se!”

McAuliff neslyšel nic než zvuky tekoucí řeky, pleskání vody o vor… a Baráka. “Nemůžeme ho tu nechat!”

“Nemáme na vybranou. Chceš snad, aby ti ustřelili hlavu?”

“Ne. A ani by mi ji neustřelili. Vždyť jsme akorát ukradli dokumenty z domu mrtvého muže. Na jeho vlastní přání. Nemají důvod po nás střílet. Už toho začínám mít dost, sakra!”

Barák propukl v smích. “Máš nějak krátkou paměť. To ti nevadí, že tam v trávě leží mrtvý policajt? A Floyd si taky určitě vzal nejmíň jednoho s sebou. Byl to skvělý střelec… To si piš, že ti ustřelí hlavu. Nezaváhají ani na vteřinku.”

Barák Moore měl pravdu. K čertu, kde ten Whitehall vězí?

“Nevíš, jestli ho nezastřelili? Nebo nezranili?”

“Myslím, že ne. Ale nevím to jistě. Charley mě neposlechl. Utíkal někam na jihozápad.”

Asi sto metrů proti proudu se objevil osamělý kužel světla, který se prodíral hustým porostem na levém břehu.

“Podívej!” vykřikl Alex. Moore se otočil.

Objevil se druhý a pak i třetí kužel. Tři roztančené sloupce světla mihotající se po proudu řeky.

“Už nemáme čas! Vyskoč si a rychle odpichuj!”

Společně odrazili bambusový vor od břehu do středu vodního proudu a vyskočili na něj.

“Já budu vepředu!” zaječel Moore a vyškrábal se na vyvýšené sedátko, na kterém obvykle hověli turisté obdivující krásy řeky Martha Brae. “A ty zůstaň vzadu! Vezmi si tyč, a až ti řeknu, přestaň odpichovat a strč nohy vzadu do vody!”

McAuliff zaostřil pohled a snažil se rozeznat mezi svázanými bambusovými pruty volně pohozenou tyč. Byla zaklesnutá mezi podlahou voru a zábradlím; Alex ji sebral a ponořil do vody a kalného bláta na dně. Vor nabral rychlost a začal se pohupovat po proudu. Moore se postavil na příď a pomocí tyče nasměroval rychle plovoucí vor mimo zrádná pásma ostrých kamenů vyčnívajících nad vodní hladinu. Blížili se k ohybu řeky. Barák začal křičet.

“Sedni si na zad! A strč nohy do vody. Rychle!”

Alex poslechl a brzy Baráka pochopil. Svou vahou i ponořenýma nohama mírně brzdil vor, a Moore tak měl více času prokličkovat s ním přes miniaturní souostroví rozeklaných kamenů. Bambusové pruty do nich co chvíli vrážely, najížděly na ně a ve dvou okamžicích si už McAuliff myslel, že se vor převrátí. Díky všudypřítomným skřípavým zvukům a vlastnímu soustředění si Alex neuvědomil, že se kolem něj střílí. A pak si to uvědomil až příliš jasně. Levou paží mu projela palčivá a kousavá bolest. Letící kulka mu roztrhla sval a z rukávu začala crčet krev. Ozvaly se krátké dávky střelby.

“K zemi!” zařval Barák. “A sniž se! Nemůžou nás pronásledovat věčně; až se dostaneme za tenhle ohyb, je tam jeskyně. Spousta jeskyň. Dovedou nás až na Brae Road… Ááá!”

Moore se zkroutil, upustil tyč, chytil se za břicho a skácel se na bambusovou palubu. Alex se natáhnul po archivní skříňce, nacpal si ji za opasek a co nejrychleji se proplížil na příď voru. Barák Moore se svíjel bolestí; byl naživu.

“Je to zlé?”

“Moc zlé!… Zůstaň u země! Jestli uvízneme, vyskoč a tlač nás… Hlavně se musíš dostat za ohyb.”

Barák ztratil vědomí. Bambusový vor proplul přes štěrkovou mělčinu za poslední rameno ohybu, kde už byla voda hlubší a proud silnější a rychlejší. Střelba utichla. Zdálo se, že se dostali trelawnyské policii z dostřelu.

McAuliff zvedl ramena; archivní skříňka se mu pod opaskem zařezávala do kůže a v levé ruce se mu rozlévala tupá bolest. Řeka se nyní změnila v obrovskou mělkou tůň, pod jejíž stojatou hladinou divoce proudila voda. Šikmo vepředu se tyčil skalnatý sráz, který ostře vystupoval z říčního koryta.

Náhle Alex spatřil osamělý kužel baterky a žaludkem mu projela příšerná bolest. Nepřítel nebyl vzadu, ale čekal přímo před nimi. McAuliff si neochotně sáhl do kapsy pro pistoli Smith and Wesson, kterou mu poskytl Westmore Tallon. Zvedl zbraň do vzduchu, zatímco vor samovolně proplouval kolem kamenitých útesů směrem ke světlu baterky.

Přikrčil se za bezvládné tělo Baráka Moora a vyčkával – s rukou nataženou a pistolí namířenou na postavu za baterkou. Byl už teď od postavy méně než čtyřicet metrů. Chystal se zmáčknout kohoutek a ukončit lidský život.

“Baráku1.” ozval se před ním hlas. Mužem na břehu řeky byl Lawrence.

Charles Whitehall vyčkával ve vysoké trávě u skupiny chlebovníků. Archivní skříňku svíral bezpečně pod paží; nehybně klečel v měsíčním světle a sledoval dění v okolí Piersallova domu asi dvě stě metrů odtud. Tělo mrtvého hlídače zatím nenalezli. Zato Floydovu mrtvolu odnesli do domu na světlo, aby ji důkladně prohledali. Jeden muž zůstal vzadu a ostatní se vydali pronásledovat Moora a McAuliffa do lesů na východě a dolů k řece. Přesně to Charles Whitehall očekával. A právě proto neuposlechl Barákova příkazu. Měl lepší plán. Ale musel jednat sám.

Policista, který zůstal v záloze, byl poměrně obézní. Kolébavě přecházel po zalesněném okraji trávníku a nervózně se ohlížel, jako by měl strach ze své samoty. V rukou držel pušku, a jakmile se domníval, že něco zaslechl, okamžitě na to místo zamířil. Zdola od řeky se náhle vzdáleně ozvaly rychle po sobě jdoucí výstřely. Buďto někdo jen zbytečně plýtval municí, nebo jsou Moore s McAuliffem ve velkých problémech, pomyslel si Whitehall.

Teď však přišla jeho chvíle.

Hlídač se držel těsně u kraje lesa a shlížel dolů. Střelba u řeky pro něj byla dobrým znamením, ale zároveň mu naháněla strach. Odložil pušku a nervózně si zapálil cigaretu.

Charles vstal, sevřel archivní skříňku a vyrazil vysokou travou na západní stranu pastviny. Pak se otočil doprava a vyběhl směrem k Piersallovu domu – skrz řídnoucí les až k začátku příjezdové cesty.

Před širokými kamennými schody do High Hill stála dvě opuštěná policejní auta. Whitehall se vynořil z lesa a přiskočil k prvnímu autu. Dveře na straně řidiče byly otevřené. Tlumené vnitřní světlo osvětlovalo černé kožené potahy. V zapalování se pohupovaly klíčky. Whitehall je vytáhl, našmátral dráty pod vysílačkou na přístrojové desce a všechny vytrhl. Tiše zavřel dveře, přeběhl k druhému autu a přesvědčil se, že klíčky jsou na místě. Rychle se vrátil k prvnímu autu a co nejtišeji otevřel kapotu. Strhl víko rozdělovače a prudce škubnul za kabely, až se vytrhly.

Opět se vrátil ke druhému vozu, nasedl a položil vedle sebe archivní skříňku. Několikrát zmáčkl plynový pedál, zkontroloval chod řadicí páky a spokojeně se usadil. Strčil klíčky do zapalování. Motor okamžitě naskočil. Charles Whitehall vycouval s hlídkovým policejním vozem z malého parkoviště, strhl volant na stranu a vyrazil dolů po cestě.

19

Lékař za sebou zavřel dveře a vyšel na terasu, která v motelu Bengál Court zvenčí propojovala Alisonin a Alexův pokoj. Barák Moore ležel v Alisonině posteli. Alison to tak nařídila, aniž by připustila sebemenší diskusi a aniž by se s ní kdokoliv přel. Alex měl ovázanou levou paži; rána byla povrchová, lehká, ale bolestivá. Seděl s Alison na terase obehnané zídkou, která sahala do výše pasu. Včerejší noční akci nijak nekomentoval: na to bude dost času později. Sam Tucker a Lawrence zaujali pozice na obou koncích terasy, aby sem již nikdo další nemohl.

Lékař, jemuž Lawrence o půlnoci volal do Falmouthu, přistoupil k McAuliffovi. “Dělal jsem, co se dalo. Rád bych vám dal větší naději.”

“Neměl by být v nemocnici?” Alisonina otázka zněla spíše jako pokárání.

“Měl,” souhlasil lékař unaveně. “Mluvil jsem s ním o tom; usoudil, že to není možné. V okolí je pouze státní nemocnice ve Falmouthu. A nejsem si jist, jestli to tady není čistější.”

“Baráka hledá policie,” vysvětlil mu Alex tiše. “Vsadili by ho do vězení dřív, než by se mu obtěžovali vytáhnout kulku.”

“Upřímně pochybuji, že by mu ji vůbec vytahovali, pane McAuliffe.”

“Jak to myslíte?” zeptal se Alex a zapálil si cigaretu.

“Jistou naději na přežití má pouze tehdy, pokud zůstane v absolutním klidu. Ale je to pouze naděje. Kauterizoval jsem břišní stěnu, ale mohla by znovu prasknout. A dal jsem mu krevní transfúzi… ano, mám v ordinaci tajný seznam krevních skupin určitých osob. Ale pacient je mimořádně zesláblý. Pokud přežije nejbližší dva nebo tři dny, má jistou naději.”

“Ale vy mu moc velkou šanci nedáváte,” poznamenal McAuliff.

“Ne. Vnitřní krvácení bylo příliš intenzivní. Moje… přenosná operační souprava na to nestačí. Asistent to tu uklidí. Vymění prostěradlo, povlečení a všechno, co bylo zašpiněno. Pach éteru a dezinfekce bohužel zůstane. Jakmile to půjde, nechte otevřené venkovní dveře. Lawrence dohlédne, aby sem nikdo nepřišel.”

Alex se sesunul po zdi a opřel se o ni. “Doktore? Domýšlím si, že jste součástí Barákovy organizace, pokud to lze tak nazvat.”

“V této chvíli je to příliš silné slovo.”

“Ale víte, o co jde.”

“Nijak konkrétně. A ani si to nepřeji. Mým úkolem je být k dispozici pro lékařské zákroky. Čím méně se o nich bude vědět, tím lépe pro všechny.”

“Ale můžete lidem leccos vyřizovat, ne?”

Doktor se usmál. “Pod pojmem ,lidé’ máte zřejmě na mysli Barákovy přívržence.”

“Ano.”

“Mám k dispozici telefonní čísla…, v určitou dobu a z určitých automatů na ně mohu volat. Odpověď zní ano.”

“Budeme potřebovat alespoň jednoho dalšího muže. Floyda zabili.”

Alison Boothová zalapala po dechu. Vytřeštila na Alexe oči, položila mu ruku na rameno a jemně ho stiskla. “Ach Bože,” zašeptala.

Doktor na Alison pohlédl, ale ponechal její reakci bez komentáře. Otočil se zpět k McAuliffovi. “Barák mě informoval. Možná s tím budou potíže; to ještě nevíme. Váš průzkum sleduje policie.

Floyd byl jeho součástí a policie to brzy zjistí. Samozřejmě vás budou vyslýchat. Vy pochopitelně o ničem nevíte; noste pár dní košile s dlouhým rukávem, než se rána zhojí tak, že na ni postačí i náplast. Kdybyste teď Floyda nahradili jedním z našich lidí, mohli byste se chytit do vlastní pasti.”

Alex neochotně přikývl. “To je pravda,” řekl tiše. “Ale já jednoho člověka potřebuji. Lawrence nemůže zastat práci za tři lidi…”

“Mohu vám něco navrhnout?” zeptal se lékař s chabým úsměvem a spikleneckým výrazem v očích.

“Co?”

“Využijte britské rozvědky. Myslím, že byste ji neměl přehlížet.”

“Běž se trochu prospat, Same. A ty taky, Lawrenci,” řekl Alex oběma mužům na terase. Doktor již odjel a u Baráka Moora zůstal jen jeho asistent. Alison vešla do McAuliffova pokoje a zavřela dveře. “Dnes v noci už se nic nestane; možná snad jen… přijede policie a bude se mě vyptávat na pomocníka, který odpoledne někam zmizel,” řekl McAuliff zamyšleně.

“A vy víte, co vy máte říct?” zeptal se Lawrence s takovou panovačností, jako by to měl dávno vymyšleno.

“Doktor mi předal Barákovy instrukce.”

“Vy musíte dělat naštvaného! Floyd pořád hrozný zloděj z Ocho. Vy to víte, ukradl vám věci. Vy jste strašně naštvaný!”

“Tohle přece není fér,” řekl Alex smutně.

“Udělej, co ti říká, chlapče,” domlouval mu Sam. “On ví, o čem mluví… Já se vyspím tady. Stejně mám na pokoji příšernou postel.”

“To není nutné, Same.”

“Došlo ti vůbec, že policie sem může vpadnout bez ohlášení? A byl bych strašně nerad, kdyby si náhodou spletli pokoje.”

“Ach Bože…” řekl unaveně McAuliff. Poslední události prožité pod trvalým tlakem ho naprosto vyčerpaly. “Na to jsem nepomyslel.”

“A ten zatracený doktor taky ne,” odvětil Sam. “Ale Lawrence a já ano, a tak se tady budeme střídat.”

“Přidám se k vám.”

“Vy jste za dnešek udělal moc,” řekl rezolutně Lawrence. “Jste zraněný… Možná policisté nepřijdou tak rychle. Floyd nenosil doklady. Brzo ráno Sam Tuck a já odvezeme Baráka.”

“Doktor říkal, že má zůstat v klidu.”

“Doktor to, doktor ono! Dvě tři hodiny Barák bude spát. Jestli pak nebude mrtvý, odvezeme ho na Braco Beach. Oceán je před východem slunce klidný a člun se nehoupe. Odvezeme ho.”

“Ttohle dává smysl, Alexi,” souhlasil Tucker beze stopy lítosti. “Nehledě na to, co říkal náš přítel doktor, je to opět otázka alternativ. A oba víme, že většina zraněných je po pár hodinách odpočinku schopna převozu.”

“A co budeme dělat, když sem policie přijde ještě dneska? A začne to tu prohledávat?”

Lawrence opět panovačně odpověděl: “Už jsem to řekl Tuckovi. Osoba v té místností má indickou horečku. I ten smrad je podobný. Falmouthská policie se indické horečky strašně bojí.”

“A nejen ona,” dodal Sam a potichu se rozesmál.

“Jsi vynalézavý,” řekl McAuliff a myslel to vážně. “Indická horečka” byl zdvořilý výraz pro obzvláště ošklivou formu encefalitidy; vzácnou, ale nicméně nepřehlédnutelnou. Obvykle se vyskytovala v kopcovitých venkovských oblastech a její průběh byl děsivý. Po otoku varlat na několikanásobnou velikost se nemocný člověk stal nejen impotentem, ale také terčem posměchu.

“Vy běžte spát, McAuliffe… Prosím.”

“Ano. Ano, půjdu. Za pár hodin za vámi přijdu.” Než se otočil a odešel, pohlédl Alex na okamžik na Lawrence. Bylo to něco nevídaného. Floyd byl mrtvý, Barák sotva dýchal a tenhle dříve usměvavý a bezstarostný mladíček, který se zdál být tak naivní a hravý ve srovnání se svými bezprostředními nadřízenými, se změnil k nepoznání. Během několika hodin se z něj stal velitel skupiny. Vůdce smečky. Mrknutím oka si získal netušenou autoritu, třebaže stále cítil potřebu nechávat si ji potvrdit.

Běžte spát… Prosím.

Za den či dva slovo “prosím” vymizí. Zůstane jen rozkaz. Neboť již odnepaměti funkce dělá člověka.

Sam Tucker se pod jasnou září jamajského měsíce na McAuliffa usmál. Zdálo se, že čte Alexovi myšlenky. Nebo jen vzpomínal na McAuliffův první nezávislý průzkum? Tucker se ho účastnil. Bylo to kdysi na jaře na Aleutských ostrovech a jeden z členů týmu tehdy zemřel jen proto, že Alex nedokázal při průzkumu ledových trhlin zajistit v týmu disciplínu. Toho jara na Aleutech Alexandr Tarquin McAuliff velice rychle dozrál.

“Zatím ahoj, Same.”

Alison ležela v posteli a měla rozsvícenou lampičku. Vedle ní stála archivní skříňka, kterou McAuliff přinesl z Carrick Foyle. Navenek vypadala Alison klidně, ale nebylo pochyb o tom, co se odehrává v jejím nitru. McAuliff si svlékl košili, hodil ji na židli a přistoupil k vypínači na stěně, kterým se reguloval chod stropního ventilátoru. Zapnul vypínač, čtyři lopatky zavěšené u stropu se rozběhly a vířivý bzukot splynul se šuměním vzdáleného příboje. Alex přistoupil k sekretáři, na kterém stála nádoba s napůl rozpuštěným ledem. Skupina slepených kostek ještě plavala ve vodě; na drink to stačilo.

“Dáš si skotskou?” zeptal se Alex, aniž by na Alison pohlédl.

“Ne, díky,” odpověděla s měkkým britským přízvukem. Měkkým, ale svázaným – celá britská angličtina zněla svázaně a nesla nádech zdrženlivé, ale nadřazené racionality.

“Já ano.”

“Myslela jsem si to.”

Alex nalil whisky do hotelové sklenice, hodil do ní dvě kostky ledu a otočil se. “Abych odpověděl na tvou nevyřčenou otázku: vůbec jsem netušil, že dnešní noc dopadne takhle.”

“A kdybys to byl tušil, tak bys tam šel?”

“Jistěže ne… Ale už je po všem. Máme, co jsme potřebovali.”

“Tohle?” Alison se dotkla archivní skříňky.

“Ano.”

“A celé to vaše tajemství… je založeno jen na tvrzení umírajícího primitiva? Kterému ho sdělil mrtvý fanatik?”

“Myslím, že tenhle popis je trochu příkrý.” McAuliff přistoupil ke křeslu u postele a usedl do něj tak, že Alison stále hleděl do očí.

“Ale nebudu obhajovat ani Baráka, ani Piersalla. Prostě počkám. Zjistím, co je v té skříňce, udělám, co mi radili, a uvidím, co bude dál.”

“Jsi naprosto sebejistý a já se snažím pochopit proč. Vždyť po tobě stříleli. Kdyby šla ta kulka o patnáct centimetrů vedle, tak by tě zabili. A ty si tu klidně sedíš a vykládáš mi, že prostě vyčkáš a uvidíš, co bude? Proboha, Alexi, co to děláš?”

McAuliff se usmál, zhluboka si lokl whisky a náhle zvážněl. “To, co jsem nikdy nepovažoval za možné,” řekl pomalu. “Totiž… Právě jsem viděl proměnu chlapce v muže. Během hodiny. Cena byla příšerně vysoká, ale prostě se to stalo… Nejsem si jist, zda to jsem schopen pochopit, ale viděl jsem to. A ta proměna nějak souvisela s vírou. Tu my nemáme. My jednáme ze strachu, z chamtivosti nebo z obojího… my všichni. Ale on ne. On dělá to, co dělá, a stane se tím, čím se stane, jen proto, že má v sobě víru… A Charley Whitehall, i když je to podivné, ji má taky.”

“O čem to tu, propánakrále, mluvíš?”

McAuliff položil sklenici a pohlédl na Alison. “Napadlo mě, že tuhle válku raději přenecháme lidem, kteří by ji měli vybojovat sami.”

Charles Whitehall pomalu vydechl, zhasl acetylénový plamen a sundal si ochranné brýle. Odložil hořák na dlouhý úzký stůl a sundal si azbestové rukavice. S uspokojením konstatoval, že dokáže kontrolovat každý svůj pohyb; choval se jako sebejistý chirurg. Žádný zbytečný krok, rozum plně ovládal všechny svaly. Whitehall vstal ze stoličky a protáhl se. Otočil se, aby se přesvědčil, že dveře malé místnosti jsou stále zavřené na závoru. Taková hloupost, pomyslel si; zamykat dveře na závoru. Vždyť je sám.

Z Carrick Foyle jel zadními cestami téměř čtyřicet mil až k hranicím Saint Anně’s. Policejní auto pak nechal stát v poli a poslední míli do města došel pěšky.

Před deseti lety bylo Saint Anně’s místem schůzek příslušníků jeho hnutí z oblasti mezi Falmouthem a Ocho Rios. Říkali si “černí boháči” a všichni vlastnili rozsáhlé pozemky v Drax Hallu, Davis Townu a na Chalky Hill. Muži s jistým postavením a jměním, které vydupali z téhle země a které nehodlali jen tak přenechat kingstonským přisluhovačům Británie. Whitehall si pamatoval nejen všechny událostí – což bylo naprosto nezbytné -, ale také jména, takže během patnácti minut po jeho příchodu do Saint Anně’s si pro něj přijel jistý muž v novotou zářícím pontiaku, který se při jejich vzájemném shledání rozplakal.

Jakmile mu Whitehall oznámil, co chce, odvezl jej muž do domu jiného “černého boháče” v Drax Hall, jehož koníčkem byly staré stroje. Seznámení bylo krátké; druhý muž jej objal a beze slova ho k sobě tiskl tak dlouho, až se Whitehall musel z jeho sevření vyprostit.

Muž ho zavedl do kůlny s nářadím v bočním křídle domu. Všechno nářadí, o které Whitehall žádal, leželo na dlouhém úzkém stole s výlevkou uprostřed. Vedle stropního světla visela ještě lampa s esovitým nástavcem, jejíž světlo se dalo nasměrovat na velmi malou plochu. Charles si s pobavením všiml, že vedle požadovaného nářadí má na stole ještě misku s čerstvým ovocem a velkou cínovou nádobu s ledem.

Návrat Mesiáše.

Za chvíli byla archivní skříňka otevřená. Whitehall si prohlédl upálený konec, jehož kovové okraje stále ještě oranžově žhnuly a pomalu přecházely do žluta, až nakonec pohasly úplně. Ve skříňce bylo vidět hnědé pouzdro na listiny – obvyklá pomůcka při přechovávání důležitých dokumentů. Masivní trezor zakopaný do země. Absolutně bezpečný úkryt na tisíc let.

Walter Piersall uschoval svůj poklad pro příští generace – pro případ, že by ho jeho generace přehlédla. Byl to profesionál. Jako lékař při složitém porodu vytáhl Charles Whitehall z lůna skříňky dítě, které ho stálo tolik sil. Rozložil listinu a začal číst.

Acquaba.

Acquabův kmen.

Walter Piersall se ponořil do jamajských archivů a v análech o maroonských válkách nalezl tuto krátkou zmínku: Druhého ledna 1739 odvedl potomek náčelníka kmene Koromantýjů, jistý Acquaba, své následovníky do hor. Acquabův kmen se nehodlal připojit k cudjoeskému paktu s Brity, bude-li po nich řečený pakt požadovat, aby chytali uprchlé otroky a odevzdávali je zpět na bělošské posádky…

Byla tu zmínka o jistém záhadném vojenském důstojníkovi, který předával informace zapisovateli Jeho Veličenstva do Spanish Town, hlavního města kolonie.

Middlejohn, Robt. Máj. Z. l. Reg. 641.

Čím bylo jméno “Middlejohn, Robt.” významné, to se ukázalo v následujícím Piersallově objevu.

Zapisovatel Jeho Veličenstva, Spanish Town. Devátý únor 1739.

Dokům, vyňat. Middlejohn. Z. L Reg. 641.

A dále…

Zapisovatel Jeho Veličenstva. Spanish Town. Dvacátý duben 1739.

Dokům, vyňat. R. M. Z. L Reg. 641.

Robert Middlejohn, léta Páně 1739 major západoindického regimentu 641, byl pro někoho důležitý.

Pro koho?

A proč?

Walteru Piersallovi trvalo několik týdnů, než na Kingstonském ústavu nalezl další klíč. Další jméno. Nikoliv už však v osmnáctém století, ale o celých 144 let později – v roce 1883.

Fowler, Jeremy. Úředník. Zahraniční služba.

Jistý Jeremy Fowler vyňal v novém hlavním městě Kingstonu z archivu několik dokumentů, a to na žádost Zahraniční služby Jejího Veličenstva královny Viktorie ze dne 7. června 1883.

Dotyčné koloniální dokumenty byly označeny jednoduše jako “Middlejohnovy spisy z roku 1739”.

Walter Piersall spekuloval. Bylo možné, že se v Middlejohnových spisech také hovořilo něco o Acquabově kmeni? A byla skutečnost, že se první dokument v archivu zachoval, pouhým přehlédnutím? Opominutím, kterého se jistý Jeremy Fowler dne 7. června 1883 dopustil?

Piersall odletěl do Londýna a využil své akademické reputace k tomu, aby získal přístup do západoindického archivu ministerstva zahraničí. Vzhledem k tomu, že zkoumal události staré více než sto let, nemělo ministerstvo námitek a archiváři se chovali nanejvýš ochotně. V roce 1883 z Kingstonu žádné dokumenty ke královně Viktorii nedorazily.

Úředník Zahraniční služby Jeremy Fowler “Middlejohnovy spisy” jednoduše ukradl!

Pokud chtěl Walter Piersall nalézt odpověď, měl nyní k dispozici již dva konkrétní údaje: jméno “Fowler” a rok 1883 v britské kolonii Jamajka. A jelikož byl Piersall v Londýně, vyhledal zde potomky Jeremyho Fowlera. Nebylo to nic obtížného. Fowlerovi byli vlastníky brokerského domu na londýnské burze. Patriarchou domu byl ctihodný pan Gordon Fowler, prapravnuk Jeremyho Fowlera, úředníka Zahraniční služby v kolonii Jamajka.

Walter Piersall se se starým panem Fowlerem setkal a položil mu několik otázek s tím, že vědecky zkoumá období posledních dvaceti let vlády královny Viktorie na Jamajce a že o jménu Fowler se historické prameny zmiňují na jednom z předních míst. Starý pán roztál a poskytl mu všechny listiny, alba a dokumenty týkající se Jeremyho Fowlera.

Materiály vyprávěly příběh, který v oněch dobách nebyl ničím neobvyklým: mladý muž “středního stavu” se dává do služeb Ministerstva pro kolonie, stráví mnoho let ve vzdálené zemi a vrací se do Anglie daleko zámožnější, než když ji opouštěl. Dost bohatý na to, aby mohl v posledních deseti letech devatenáctého století ve velkém nakupovat na burze. Doba mu přeje a jeho majetek se stává základem dnešního bohatství rodu Fowlerových.

První část odpovědi. Jeremy Fowler si získal styky na Ministerstvu pro kolonie. Walter Piersall se vrátil na Jamajku, aby hledal druhou část odpovědi.

Den za dnem, týden za týdnem studoval zdokumentovanou historii Jamajky v roce 1883. Práce byla vyčerpávající. A pak to datum objevil. Dvacátý pátý květen 1883.

Zmizení. Jakému se obvykle nepřikládal větší význam vzhledem ke skutečnosti, že malé skupiny Angličanů – většinou lovců – se v Modrých horách a tropických džunglích ztrácely prakticky neustále, aby je nakonec nalezly pátrací skupiny černochů pod vedením jiných Angličanů. Stejně jako nalezly tohoto osamělého muže.

Nikoli již úředníka, ale oficiálního zapisovatele britské koruny. Jeremyho Fowlera, zapisovatele Jejího Veličenstva. Nikoli již úředníka, ale oficiálního zapisovatele britské koruny. Což vysvětlovalo, proč jeho zmizení stálo za zmínku ve spisech. Královnin zapisovatel nebyl bezvýznamnou osobou. Nepatřil samozřejmě ke šlechtě vlastnící půdu, ale měl jistý majetek. Informace v dobových novinách byly strohé, nepřesné a podivné.

Pan Fowler byl naposledy spatřen ve své vládní kanceláři v sobotu 25. května večer. V pondělí se do práce již nevrátil a neozval se po celý zbytek pracovního týdne. Jeho dům byl prázdný; nebylo zde ani služebnictvo. O šest dní později se pan Fowler objevil na posádce Fleetcourse jižně od neproniknutelného Cock Pitu v doprovodu několika maroonských černochů. Jak vojákům oznámil, vyjel si v neděli odpoledne na koni… sám. Jeho kůň se však splašil, Fowler se ztratil a několik dní se toulal po lesích, než ho našli Marooni.

Walteru Piersallovi to však nedávalo smysl. Věděl, že tehdy lidé nikdy nejezdili do těchto oblastí sami. A pokud ano, pak by člověk s inteligencí hodnou zapisovatele Jejího Veličenstva zajisté věděl, že se má vydat nalevo od slunce, aby během několika hodin, nanejvýš jednoho dne, dorazil na jižní pobřeží. O týden později ukradl Jeremy Fowler z archivu “Middlejohnovy spisy”. Dokumenty týkající se jisté sekty vedené koromantýjským náčelníkem jménem Acquaba, která se před 144 lety uchýlila do hor.

Šest měsíců nato opustil Fowler zahraniční – koloniální – službu a vrátil se do Anglie jako velmi, velmi zámožný muž. Vypátral Acquabův kmen.

Bylo to jediné logické vysvětlení. A pokud tomu tak opravdu bylo, pak se logicky nabízela další otázka: Je Acquabův kmen zároveň… Halidon?

Piersall byl přesvědčen že ano. Potřeboval pouze hmatatelný důkaz. Důkaz, že se spekulace o nepředstavitelně bohaté sektě vysoko v horách Cock Pitu zakládají na pravdě. Důkaz o izolované komunitě, která vysílá své členy do světa – přesněji řečeno do Kingstonu -, aby tam uplatňovali její vliv. Piersall si vytipoval pět mužů v kingstonské vládě; všichni zastávali důvěrné funkce a jejich minulost byla obestřena tajemstvím. Patřil snad některý z nich k Halidonu? Postupně za každým z nich zašel a každému oznámil, že právě jemu hodlá jako jedinému předat znepokojivé informace o Acquabově kmeni. O Halidonu.

Tři z pětice mužů se o celou věc živě zajímali, ale byli zmateni. Neporozuměli.

Dva z nich náhle zmizeli. Zmizeli v tom smyslu, že odešli z Kingstonu. Piersallovi bylo řečeno, že jeden z nich se odebral na zasloužený odpočinek na jistý ostrov v Martiniku. Druhý byl přeřazen na jinou funkci kamsi na odlehlé místo. Piersall získal hmatatelný důkaz. Halidon je Acquabův kmen. Existuje.

Pokud hledal další potvrzení, konečný důkaz, pak se jím staly rostoucí ústrky vůči jeho osobě. V rámci těchto ústrků docházelo k prohledávání a krádežím jeho dokumentů a k těžko vystopovatelným zásahům do jeho akademických studií ze strany univerzity. Zaměřil se na něj někdo za zády kingstonské vlády. Podobné činy nemohly být jen dílem znepokojených vládních byrokratů.

Acquabův kmen… Halidon.

Zbývalo navázat kontakt s vůdci. Nesmírně obtížný úkol. Neboť celá oblast Cock Pitu byla obývána desítkami izolovaných a do sebe uzavřených sekt: většinu z nich sužovala chudoba a přežívaly pouze díky obdělávání neúrodné půdy. Halidon jistě nebude dávat svou soběstačnost okázale najevo – který z kmenů to tedy je?

Antropolog Piersall se znovu vrátil ke studiu podrobností o afrických kmenech v sedmnáctém a osmnáctém století – a zvláště pak o kmenu Koromantýjů. Někde tam musel ležet klíč. A Piersall ten klíč skutečně našel: jeho zdroj ovšem neuvedl.

Každý kmen i každá jeho odnož používala jeden charakteristický zvuk. Písknutí, plácnutí, slovo. Jednotlivé symboly byly známy pouze v okruhu nejvyšších kmenových rad a rozumělo jim jen několik málo lidí, kteří se pomocí něj dorozumívali se svými protějšky z jiného kmene.

Ten symbol, ten zvuk, to slovo… bylo “Halidon”. A jeho význam…

Rozluštění trvalo Piersallovi téměř měsíc. Měsíc bezesných dní a nocí strávených nad logaritmickými fonetickými tabulkami, hieroglyfy a africkými symboly každodenního přežití. Když skončil, byl spokojen. Rozluštil starodávnou šifru. Přiložit ji k listinám však bylo příliš nebezpečné. Neboť v případě jeho smrti – nebo vraždy – by se listiny mohly dostat do nepovolaných rukou. Tajemství šifry se proto stalo obsahem druhé archivní skříňky. Bez první skříňky však byla bezcenná. Instrukce obdržel pouze jediný člověk. Aby podle nich postupoval v případě, že toho doktor Piersall nebude schopen sám.

Charles Whitehall otočil dokument na poslední stránku. Po tváři i krku mu stékaly krůpěje potu, přestože v kůlně bylo poměrně chladno. Dvěma pootevřenými okny proudil do místnosti z kopců Drax Hallu lehký vánek, který však zdaleka nedokázal sfouknout plamen Whitehallovy dychtivosti. Část pravdy byla odhalena. Zbývalo odhalit druhou, daleko větší a významnější část. Whitehall byl přesvědčen, že se tak stane již zanedlouho. Vědec i vlastenec opět splynuli v jedinou osobu. Jamajský prétor získá Halidon na svou stranu.

20

James Ferguson seděl v elegantním baru v Montego Bay a byl rozjařen. Stejný pocit zažíval, když se mu pod čočkami mikroskopu odehrávaly významné věci a on věděl, že je jejich prvním svědkem – nebo alespoň prvním, kdo pochopil kauzální význam těchto dějů. Jako u barakaových vláken.

Při studiu tvaru a hustoty mikroskopických částic prokazoval obrovskou představivost. Jako obr, který si pohrává se stamiliony nekonečně malých věciček. Byla to forma absolutní nadvlády. A stejnou nadvládu cítil i teď. Nadvládu nad člověkem, který neví, jaké to je, muset hlasitě upozorňovat na svou práci, protože jí nikdo nevěnuje pozornost; který neví nic o pocitech člověka, jenž má v bance jen pár šupů, protože nikdo nedokáže ocenit jeho práci.

To vše se teď změní. Ferguson si teď mohl dovolit přemýšlet o mnoha věcech, které pro něj ještě včera znamenaly jen pouhou vysněnou představu: vlastní laboratoř s nejdražším vybavením elektronickým, počítačově řízeným a plným databank; konečně vyhodí ty malé účetní bloky, které mu prozrazovaly, od koho si naposledy půjčil.

Maserati. Koupí si maserati. Arthur Craft ho má, tak proč by si ho nekoupil taky? Arthur Craft ho zaplatí.

Ferguson se podíval na hodinky – na své laciné timexky a pokynul barmanovi, že hodlá zaplatit.

Když barman do půl minuty nepřišel, natáhl se Ferguson pro účtenku před sebou a obrátil ji. Počty byly snadné: dvakrát dolar padesát. James Ferguson učinil to, co neučinil ještě nikdy v životě. Vytáhl pětidolarovou bankovku, zmačkal ji v ruce, seskočil z barové stoličky a hodil zmuchlanou bankovku směrem k pokladně pár metrů od něj. Bankovka se odrazila od lahví na osvětleném pultu a obloukem spadla na zem. Ferguson se dal na odchod. V jeho gestu se skrýval machismus; to je to správné slovo, to je ten pocit. Připadal si jako frajer. Za dvacet minut se měl setkat s člověkem od Crafta. Dole na Harbour Street poblíž Parish Wharf, na molu číslo šest. Muž se bude chovat úslužně – nemá na vybranou – a předá Fergusonovi obálku obsahující částku jednoho tisíce dolarů. Tisíc dolarů.

V jediné obálce a najednou; ne našetřený po malinkých částkách za dobu několika měsíců škudlení; a mimo dosah chapadel finančního úřadu a věřitelů, kteří by si z celé sumy odvedli nejméně polovinu. Ty peníze byly jen jeho a mohl s nimi nakládat, jak uzná za vhodné. Promrhat je, utratit je za hlouposti, zaplatit si dívku, která svlékne sebe a poté i jeho a bude s ním provádět věci, které pro něj byly pouhými představami… ještě včera.

Vypůjčil si – lépe řečeno vybral si zálohu – i od McAuliffa. Dvě stě dolarů. Nebyl důvod je splácet. Teď ještě ne. Prostě McAuliffovi řekne – tedy spíše “Alexovi”, od nynějška to pro něj bude “Alex”… nebo možná jen “Lex” – velice neformálně a velice sebejistě mu řekne, aby mu ty peníze na závěr strhl z platu. Klidně i najednou, jestli chce. Vždyť je to jedno, vůbec na tom nezáleží.

A ono na tom opravdu nezáleží, pomyslel si Ferguson. Arthur Craft mu každý měsíc předá obálku. Dohodnutá částka je tisíc dolarů, ale to se může změnit. Vzhledem k rostoucím životním nákladům. Které porostou s tím, jak Fergusonovi poroste chuť. Tohle je jen začátek.

Ferguson přešel náměstí St. Jamese a pokračoval směrem k moři. Byla teplá vlhká noc a bezvětří. Měsíc se schovával za mohutnými nízkými mračny, které hrozily spustit déšť; starobylé pouliční lampy vrhaly na ulici tlumené světlo, jež kontrastovalo s křiklavými bílými a oranžovými neony, lákajícími do osidel nočního života.

Ferguson došel na Harbour Street a otočil se doleva. Pod lampou se zastavil a znovu se podíval na hodinky. Bylo deset minut po půlnoci. S Craftem se dohodli na čtvrt na jednu. Za pět minut už bude mít tisíc dolarů.

Molo číslo šest bylo napravo přes ulici. V přístavišti nekotvila jediná loď a celý nákladový prostor za vysokým plotem z pletiva nejevil známky života; pouze obrovská holá žárovka za drátěným krytem osvětlovala drobný nápis:

MOLO 6

MONTEGO LINES

Podle dohody se měl Ferguson postavit pod lampu před nápis a vyčkat příjezdu muže ve sportovním autě značky Triumph. Tento muž ho požádá o identifikaci. Ferguson mu ukáže pas a muž mu předá obálku. Prosté. Celá transakce nepotrvá déle než třicet vteřin. A změní Fergusonův život.

Craft byl ohromen: nejdříve neměl slov, potom popadl dech a vychrlil ze sebe proud nadávek…, než si uvědomil marnost svého počínání. Craft mladší zašel příliš daleko. Porušil zákon a stal se předmětem opovržení. James Ferguson může všem vyprávět o schůzce na letišti, o zavazadlech, o telefonních hovorech i o průmyslové špionáži. A o slibech. Ano, i o slibech.

Jeho mlčení se však dalo koupit. A Craft si ho koupí za první splátku ve výši tisíce dolarů. Pokud by neměl zájem, pak si byl Ferguson jist, že kingstonské úřady naopak projeví živý zájem o všechny detaily jeho vyprávění. Ne, doposud nikomu nic neřekl. Ovšem vše již měl pečlivě zapsáno. (S tím, že skrýš Craft samozřejmě neodhalí.) To nicméně neznamenalo, že by se v případě potřeby nedokázal vyjádřit i ústně: tato schopnost spadala do jeho pole působnosti… tak jako Craftovým polem působnosti bylo doručení první splátky. Jedno vylučovalo druhé. Prosté.

Ferguson přešel přes Harbour Street a došel k zadrátovanému světlu a nápisu. O jeden a půl bloku odtud se po ulici valily davy turistů a vytvářely tak jednosměrný proud směřující k terminálu a lodní lávce zábavního křižníku. Z postranních uliček se od centra Montego Bay vynořovaly taxíky, nervózně troubily a přerušovaným tempem se prodíraly k přístavišti. Okolím se rozlehlo trojí hluboké zapískání na znamení pasažérům, že je čas se nalodit.

Ze tmy úzké boční uličky šikmo přes molo 6 se ozvalo divoké zaburácení motoru. Nízké sportovní auto blyštivě rudé barvy vyrazilo z temného průjezdu a s vyhozenou rychlostí dojelo až před Fergusona. Řidič patřil ke Craftovým zaměstnancům; Ferguson si na něj pamatoval ještě z loňského působení. Jméno toho muže už zapomněl, ale věděl, že jde o hbitého a fyzicky dobře disponovaného člověka se značnou dávkou arogance. Dnes ovšem arogantní nebude.

Nebyl. Usmál se v autě a pokynul Fergusonovi, aby k němu přistoupil. “Nazdar, Fergy! Dlouho jsme se neviděli.”

James přezdívku “Fergy” nesnášel, ale provázela ho většinu života. Když už si začal myslet, že navždy zůstane jen součástí jeho dětství, vždycky ji někdo – obvykle někdo nepříjemný, jak si všiml – znovu oprášil. Měl chuť toho chlapa opravit a připomenout mu, že je pouhým poslíčkem, ale nakonec tak neučinil. Prostě přivítání ignoroval.

“Jelikož jsi mě poznal, předpokládám, že ti nemusím prokazovat totožnost,” řekl a přistoupil k triumphu.

“Bože můj, kdepak! Jak se vede?”

“Dobře, díky. Máš tu obálku? Spěchám.”

“Jasně. Jasněže mám, Fergy… Hej, ty jseš teda frajer, kámo. Šéf se může podělat vzteky. Málem vyletěl z kůže, znáš ho.”

“Jo, znám ho. Dobře mu tak. Tu obálku, prosím.”

“Jasně.” Řidič si sáhl do saka a vytáhl obálku. Pak se naklonil a předal ji Fergusonovi. “Máš si to přepočítat. Jestli tam bude všecko, tak mi tu obálku vrať… a udělej na ní nějakou značku. Na, tady máš pero.” Muž otevřel přihrádku, vytáhl odtamtud kuličkové pero a podržel ho Fergusonovi.

“To není nutné. Přece mě nebude podvádět.”

“No tak, Fergy! Vždyť by mi nakopal prdel! Přepočítej si to a něco tam napiš; co ti to udělá?”

Ferguson otevřel objemnou obálku. Byly v ní samé desetidolarovky a pětidolarovky, spousta bankovek. O drobné nežádal, ale musel si přiznat, že je to tak pohodlnější. Rozhodně vzbudí menší podezření, než kdyby měl jen stovky, padesátky nebo i dvacítky. Začal počítat.

Craftův člověk ho dvakrát přerušil bezvýznamnými otázkami, takže James ztratil nit a musel začít znovu. Jakmile skončil, řidič mu zničehonic podal zabalenou krabičku. “A protože ti šéf chce vyjádřit dobré úmysly – přece jenom je to sekáč, co? -, posílá ti tady novou pětatřicítku yashicu. Vzpomněl si, žes byl blázen do focení.”

Ferguson si všiml nálepky “Yashica” na horní straně balíčku. Přístroj za sedm set dolarů! Jeden z nejlepších na trhu! Craft mladší musel být hodně vystrašený. “Poděkuj… za mě Arthurovi. Ale vyřiď mu, že to na výši dalších splátek nic nemění.”

“Jo, řeknu mu to… Ale tobě taky něco řeknu, malej Fergy. Jseš ve Skrytý kameře.”

“O čem to mluvíš?”

“Je přímo za tebou, malej.”

Ferguson se otočil směrem k vysokému plotu a opuštěnému prostranství za ním. Ve stínu průchodu tam asi třicet metrů od něj stáli dva muži. Pomalu z něj vyšli a jeden z nich držel v rukou videokameru. “Co to děláte?”

“Jen se trochu jistíme, Fergy. Pokud jde o byznys, neponechává šéf nic náhodě. Je tam infračervený pásek. Myslím, že víš, co to znamená. A tys nám právě předvedl skvělé představení, když jsi přepočítával peníze a přijal bůhvíco od muže, který už šest měsíců nebyl spatřen na sever od Caracasu. šéf pro mě poslal až do Ria, abych si tu s tebou zahrál ve filmu.”

“To nemůžete! Nikdo vám to neuvěří!”

“A proč ne, chlapče? Ty jseš mladej nenasytnej trouba, víš? A mladí nenasytní troubové se snadno nechaj chytit… A teď mě poslouchej, pitomče. Teď jste si s Arthurem fifty fifty. Až na to, že jeho “fifty” má větší váhu. Ta kazeta by jistě vyvolala spoustu otázek, na které bys těžko hledal odpověď. Já jsem na tomhle ostrově dost nepopulární, Fergy. Asi by tě vyhodili z ostrova…, ale nejdřív by tě hodili do sudu. Nevydržel bys s těmi ubožáky ani čtvrt hodiny. Stáhli by z tebe tu tvoji bílou kůži, hochu, pěkně vrstvu po vrstvě… Takže buď hodnej, Fergy.

Arthur říkal, že tu tisícovku si máš nechat. Však ještě budeš mít příležitost si na ni vydělat.” Muž zvedl prázdnou obálku. “Tadyhle jsou dvoje otisky. Tvoje a moje… Takže čau, mladej. Musím se vrátit někam, odkud nevydávaj zločince.”

Řidič dvakrát zatůroval a snadno zařadil rychlost. Triumph opsal elegantní půlkružnici a vyrazil do temnoty Harbour Street.

Julian Warfield už byl v Kingstonu. Přiletěl před třemi dny a využil všech prostředků firmy Dunstone k tomu, aby odhalil podivné aktivity Alexandra McAuliffa. Peter Jensen do puntíku splnil jeho instrukce; držel McAuliffa pod nejpřísnějším dohledem – platil recepčním, dveřníkům a taxikářům, aby ho neustále informovali o každém Američanově pohybu. Při tom všem se se svou ženou sami drželi v odstupu, aby s tímto dohledem nebyli žádným způsobem ztotožňováni. Bylo to to nejmenší, co mohl pro Juliana Warfielda udělat… A pro Juliana by udělal cokoliv; cokoliv, co by žádal on nebo Dunstone Ltd. Vydal by ze sebe to nejlepší pro muže a organizaci, která ho i jeho ženu vytáhla z bezedných hlubin zoufalství a uvrhla je zpět do světa, ve kterém mohli fungovat a ve kterém se mohli prosadit. Kde mohli získat zpět milovanou práci, zajištění i peníze, o kterých si většina vědecky založených dvojic mohla nechat jen zdát. Dost na to, aby zapomněli na minulost.

Julian je objevil téměř před dvaceti lety. Zničené, zlomené, semleté událostmi…, zbídačené a zbavené možnosti kamkoliv jít a na kohokoliv se obrátit. Peter i Ruth byli dopadeni; byla to doba naprostého šílenství, doba agentů a dvojitých agentů, doba zapálení pro nesprávné věci. Peter a jeho žena si ke svým univerzitním příjmům přilepšovali účastí na tajných geologických operacích financovaných vládou – ropa, zlato a vzácné nerosty. A zároveň veškeré utajované informace dobrovolně předávali spojce na sovětském velvyslanectví.

Další rána nepřátelům rovnosti a spravedlnosti – kteří je však bohužel chytili. Naštěstí se na scéně objevil Julian Warfield. Nabídl se, že jim vrátí jejich životy… výměnou za jisté úkoly, které pro ně v budoucnu možná bude mít. Na vládní úrovni i mimo ni; v dočasném pracovním poměru u různých společností… v Anglii i jinde; vždy na nejvyšším profesionálním stupni a v souladu s jejich profesionálním zaměřením.

Veškerá obvinění ze strany státu byla poté stažena. Došlo prý k hrubým omylům vůči nejuznávanějším členům akademického světa. Scotland Yard se omluvil. Doslova odprosil.

Peter ani Ruth nikdy Juliana neodmítli; jejich oddanost byla bezmezná. Také proto teď Peter Jensen ležel na břiše v chladném a vlhkém písku, zatímco nad východní stranu Karibiku se právě vyhouply první paprsky úsvitu. Peter ležel za pahorkem korálového útesu tak, aby měl dokonalý výhled na McAuliffovu terasu. Julianovy poslední instrukce byly naprosto konkrétní.

Zjistěte, kdo se s ním stýká. Kdo je pro něj důležitý. Pokud to půjde, zjistíte i totožnost těch lidí. Ale proboha, hlavně se držte v pozadí. Ještě vás oba budeme potřebovat ve vnitrozemí. Julian souhlasil s myšlenkou, že McAuliffova zmizení v kingstonských ulicích, v taxících, v neznámém autě u bran Courtleigh Manor – mohou znamenat, že má na Jamajce i jiné zájmy než jen práci pro Dunstone.

Dalo se předpokládat, že porušil základní článek víry. Utajení.

Pokud ano, pak bude McAuliff odsunut… a bez obtíží zapomenut. Než se tak však stane, je nezbytné odhalit identitu jamajského nepřítele firmy Dunstone. Nebo nepřátel.

Dalo by se říct, že průzkum samotný byl v tomto případě druhořadým úkolem. Kdyby na to přišlo, dal by se obětovat za odhalení téhle identity. A Peter Jensen věděl, že dnes nad ránem se na pláži před motelem Bengál Court k takovému odhalení přiblížil. Začalo to před třemi hodinami.

Peter a Ruth se uložili k spánku krátce po půlnoci. Jejich pokoj se nacházel ve východním křídle motelu, kde bydlel i Ferguson a Charles Whitehall. McAuliff, Alison a Sam Tucker byli ubytováni v západním křídle. Rozdělení pokojů dávalo tušit, kdo je čí přítel, kdo je čí milenec a kdo je noční piják.

Okolo jedné to zaslechli: na příjezdovou cestu zabočilo auto. Ozvalo se zaskřípění brzd, které však zničehonic utichlo, jako by se řidič náhle polekal hluku. Bylo to zvláštní. Bengál Court nebyl žádný noční klub, žádná dunící nálevna plná natřásajících se mladých turistů. Motel byl tichý a nepoutal pozornost rychle projíždějících řidičů. Peter Jensen si vlastně nemohl vybavit, že by se od jejich příjezdu objevilopřed motelem po deváté hodině večer vůbec nějaké auto.

Vstal z postele a vyšel na terasu. Nic však neviděl. Prošel tedy kolem východního rohu motelu až k okraji čelního parkoviště, kde spatřil něco, co bylo sice stěží postřehnutelné, ale zato nanejvýš alarmující.

Ve vzdáleném rohu parkoviště vytahoval ve stínu mohutný černoch – zdálo se, že je to černoch – ze zadního sedadla auta bezvládné tělo jiného muže. Od západního rohu k nim pak vyběhl přes trávník jakýsi běloch. Byl to Sam Tucker. Přistoupil k černochovi nesoucímu nehybné tělo, něco mu sdělil, ukázal ve směru, odkud auto přijelo, doběhl až k autu a tiše zavřel zadní dveře.

Sam Tucker přitom měl být s McAuliffem v Ocho Rios. A zdálo se být nepravděpodobné, že by se do Bengál Court vrátil sám.

A jak Peter Jensen přemýšlel, objevila se na západní straně trávníku další postava. Byla to Alison Boothová. Ukazovala cosi černochovi. Byla zjevně rozrušená a snažila se ovládnout. Přidala se k vysokému černochovi a odešla s ním za roh do tmy. Peteru Jensenovi se náhle udělalo nevolno. Mohl být tou bezvládnou postavou Alexandr McAuliff? Znovu si promítl celou situaci. Nebyl si jistý – bylo sotva vidět a všechno se seběhlo příliš rychle -, ale když černoch procházel kolem kalného světla lampy, vysmekla se mu z náručí pohupující se hlava neseného člověka.

Petera upoutalo cosi zvláštního. Zdálo se, že hlava oběti je lysá… jakoby oholená. Sam Tucker nakoukl do auta a se známkou uspokojení vyrazil zpátky přes trávník za ostatními.

Peter zůstal ve skrčené poloze i poté, co zmizela poslední postava. Bylo to podivné. Tucker a Alison Boothová nebyli v OchoRios; kdosi přivezl zraněného člověka – podle všeho dosti těžce a místo aby ho pronesl přímo hlavním vchodem, pokradmu ho do motelu propašoval. A pokud jen trochu připadalo v úvahu, že by se do Bengál Court bez McAuliffa vrátil Sam Tucker, pak v případě Alison Boothové to v úvahu nepřipadalo vůbec.

Co a proč dělali? A co se to, proboha, stalo?… Nebo spíše dělo? Nejjednodušší způsob, jak to zjistit, pomyslel si Petr, bylo obléci se, vrátit se do maličkého baru a pod záminkou, na kterou zatím nepřišel, pozvat McAuliffa na skleničku. Udělá to sám. Ruth zůstane v pokoji. Nejprve ovšem sejde dolů na pláž až k vodě, odkud bude mít plný výhled na motel a jednotlivé terasy.

Teprve když seděl v miniaturním baru, vymyslel si Peter záminku pro telefonát McAuliffovi. Byla až absurdně prostá. Jelikož nemohl usnout, šel se projít na pláž, všiml si rozsvíceného světla za zataženými závěsy Alexandrova pokoje a dovtípil se, že se s Alison vrátili z Ocho Rios. Nechtěli by s ním zajít na skleničku?

Jensen se odebral k vnitřnímu telefonu na konci baru. Když se McAuliff ozval, zněla v jeho hlase frustrace muže, který je nucen chovat se přirozeně v té nejnevhodnější situaci. A jeho lež byla očividná.

“Ach Bože, Petere, mockrát díky, ale jsme utahaní. Právě jsme si sedli v Sans Souci, když volal Latham z ministerstva. Ti zpropadení byrokrati si zase vymysleli, že nemáme v pořádku povolení; museli jsme jet zpátky, protože hned ráno sem přijede nějaká zatracená… inspekce. Chtějí potvrzení o očkování a nějaké lékařské záznamy. Tedy hlavně od pomocníků.”

“To je od nich příšerně bezohledné. Podle mě jsou to drzí bastardi.”

“To jsou… Necháme to na později. Snad hned zítra.”

Peter chtěl udržet McAuliffa na drátě co nejdéle. Alex byl evidentně udýchaný; s každým dalším okamžikem rostla pravděpodobnost, že se Jensen něco dozví. “Říkali jsme si s Ruth, že si zítra půjčíme auto a kolem poledne zajedeme do Dunn’s Falls. Do té doby už určitě budete hotovi. Nechcete jet s náma?”

“Upřímně řečeno, Petere,” řekl McAuliff váhavě, “mysleli jsme, že pokud to půjde, vrátíme se zítra do Ocho Rios.”

“Čímž samozřejmě Dunn’s Falls padá. Vy už to tam znáte, že? Je to tam opravdu takové, jak se říká?”

“Ano… ano, rozhodně. Bude se vám tam líbit…”

“Ale zítra večer už budete zpátky v motelu, ne?” přerušil ho Jensen.

“Jistě… Proč?”

“Přece to pozvání, člověče.”

“Vlastně ano,” řekl McAuliff pomalu a opatrně. “Vrátíme se zítra večer. Samozřejmě… Tak dobrou noc, Petere.”

“Dobrou noc, brachu. Hezky se vyspěte.” Jensen zavěsil telefon, pomalu si odnesl pití ke stolku v rohu a příjemně se usmál na ostatní hosty baru, dávaje tak najevo, že na někoho čeká – nejspíše na svou ženu. Nepřál si, aby si k němu kdokoliv přisedl; musel si promyslet, co dál.

A právě proto teď ležel v písku na pláži za malým korálovým výběžkem a sledoval Lawrence a Sama Tuckera, kteří byli právě zabráni do rozhovoru.

Už zde ležel téměř tři hodiny, během nichž viděl věci, které rozhodně vidět neměl: byl svědkem příjezdu dvou mužů – jeden z nich byl očividně lékař i se svou nepostradatelnou brašnou, druhý pak zřejmě ošetřovatel, který nesl velký kufřík s podivně vyhlížejícím příslušenstvím.

McAuliff, Alison a lékař si mezi sebou cosi tiše šuškali; později se k nim přidal i Sam Tucker a černý pomocník Lawrence. Nakonec všichni odešli a na terase zůstal jen Tucker s Lawrencem. Na stráži.

Hlídali nejen Alexandra a Alison, ale také zraněného člověka v pokoji. Muže s podivně tvarovanou hlavou, kterého vynesli z automobilu. Kdo to může být?

Oba muži už seděli na terase celé tři hodiny. Nikdo nepřišel ani neodešel. Ale Peter věděl, že nemůže z pláže jen tak odejít. Ještě ne.

Náhle Jensen spatřil, jak černý pomocník Lawrence sestoupil ze schodů terasy a vyrazil přes písečné přesypy směrem k pláži. Současně s ním se Tucker vydal přes trávník k rohu budovy. Na trávníku se zastavil; na někoho čekal. Nebo něco sledoval.

Lawrence došel až ke břehu. Jensen ztuhnul a viděl, jak obrovský černoch učinil zvláštní věc. Podíval se na hodinky, pak postupně zapálil dvě sirky, na několik vteřin je podržel ve vzduchu a poté je odhodil do šplouchající vody. O pár okamžiků později se jeho počínání vysvětlilo. Lawrence si přidržel dlaň nad očima, aby si je zakryl před prvními oslepujícími paprsky slunce, které se právě přehouplo přes obzor. Peter Jensen se podíval stejným směrem. Na klidném oceánu ve stínu mohutného skalního výběžku se zableskla dvě světla. Ústím zátoky proplouval malý člun a jeho šedočerný trup se pomalu vynořoval ze stínu. Měl namířeno přímo na pláž; k místu, kde právě stal Lawrence. O několik minut později zapálil Lawrence další sirku a držel ji ve vzduchu tak dlouho, než mu posádka blížící se lodi dala znamení. V tom okamžiku Lawrence sirku zhasl a vyrazil přes písek směrem k motelu.

Sam Tucker se na trávníku před rohem budovy otočil a spatřil pádícího Lawrence. Přešel ke schodům terasy a počkal na něj. Černoch k nim doběhl, cosi Tuckerovi oznámil a oba společně přešli po terase ke dveřím sousedního pokoje – pokoje Alison Boothové. Tucker otevřel dveře, oba muži vešli dovnitř a nechali dvojité dveře pootevřené.

Peter těkal očima od motelu k pláži. Na terase se nic viditelného nedělo; malý člun klouzal po až pozoruhodně klidné hladině směrem k pláži a byl již teď pouhých tři sta až čtyři sta metrů od břehu. Byl to dlouhý rybářský člun s plochým dnem, poháněný akusticky tlumeným motorem. Na zádi seděl černoch v otrhaných šatech a širokém slaměném klobouku. Po boku trupu byly zavěšeny udice a na dně ležely složené sítě; celý člun vytvářel iluzi naprosto obyčejné jamajské rybářské lodi, jenž za úsvitu vyráží na moře za úlovkem.

Jakmile člun doplul do vzdálenosti několika desítek metrů od břehu, zapálil rybář sirku a pak ji rychle zhasl. Jensen pohlédl na terasu. Během pár vteřin se ve dveřích objevila postava Sama Tuckera. Držel jednu stranu nosítek, na nichž ležel muž zahalený do přikrývek; druhou stranu nosítek nesl Lawrence.

Oba muži proběhli – proklouzli – opatrně, ale rychle přes terasu, po schodech a přes písek až ke břehu. Načasování bylo naprosto přesné; neztráceli ani vteřinu. Jensenovi připadalo, že právě v okamžiku, kdy člun narazil na mělčinu, se k němu přibrodili Tucker s Lawrencem a opatrně položili nosítka přes bok člunu na palubu. Rybář přehodil přes muže na nosítkách síť a Sam Tucker vzápětí odstrčil člun zpátky na moře. Lawrence se vyhoupl do člunu a posadil se na příčku na přídi. Dílem okamžiku si sundal košili, odkudsi ze člunu vytáhl roztrhaný a neforemný slaměný klobouk, narazil si ho na hlavu a hmátl pro udici. Proměna byla završena. Ze spiklence se náhle stal letargický místní rybář.

Člun se otočil, zčeřil poklidnou vodní hladinu a vyrazil na moře. Motor zabafal poněkud hlasitěji než předtím; rybář s tajným lidským nákladem se chtěl rychle dostat z dohledu od pláže. Sam Tucker jim zamával; Lawrence kývnul a hodil udici. Tucker vyšel z vody a spěšně vykročil zpět do Bengál Court.

Peter Jensen sledoval, jak se rybářský člun stáčí na volné moře směrem k výběžku. Lawrence se několikrát naklonil a sehnul, jako by upravoval síť, přičemž však bezpochyby kontroloval stav muže na nosítkách. Občas zřejmě prohodil k rybáři u kormidla nějaký tichý příkaz. Slunce již stálo nad křivkou obzoru. Čekal je horký den.

Nahoře na terase Peter viděl, že dvojité dveře Alisonina pokoje zůstávají otevřené. V denním světle si také všiml, že se uvnitř cosi děje. Dvakrát z pokoje vyšel Sam Tucker a nesl žlutohnědé plastikové pytlíky, které nechal na terase. Poté se objevil druhý muž – lékařův asistent, jak si Peter uvědomil. V jedné ruce držel jakousi velkou válcovitou nádobu a v druhé objemný kufřík.

Položil obojí na zem, sehnul se a o pár okamžiků později se opět postavil se dvěma podlouhlými plechovkami – zřejmě s nějakým sprejem. Jednu plechovku podal Tuckerovi, který právě vyšel ze dveří. Oba muži mezi sebou něco krátce prohodili a pak opět zašli do pokoje.

Neuplynuly ani tři minuty, když se ve výhledu znovu objevil Tucker i doktorův pomocník, tentokráte v poněkud komické pozici. Jeden vedle druhého couvali směrem ke dveřím a oba v natažených rukou drželi plechovky se sprejem, z nichž vycházela oblaka mlhy. Tucker a černý asistent systematicky čímsi sprejovali vnitřek pokoje.

Když byli hotovi, přešli k plastikovým pytlíkům, kufříku a velkému válci. Vzali vše do ruky, znovu spolu krátce promluvili a vyrazili na trávník.

Mezitím člun na moři dospěl do půli zátoky. Cosi se však změnilo. Člun se zastavil; tiše se pohupoval na klidné hladině a neplul již kupředu. Peter nyní v dálce viděl, jak se Lawrencova postava napřímila, sklonila a opět napřímila. Rybář na něj cosi vzrušeně gestikuloval.

Člun znovu vyrazil kupředu, ovšem jen proto, aby se pomalu pootočil a změnil směr. Již nepokračoval ve svém kursu – pokud zde ovšem vůbec o změnu kursu šlo. Místo toho člun zamířil na volné moře.

Jensen ležel na vlhkém písku ještě dalších patnáct minut a sledoval, jak se člun postupně mění v malou černou tečku uprostřed šedého oceánu zalitého oranžovým sluncem, Nemohl číst těm dvěma Jamajčanům myšlenky; neviděl, co se v člunu stalo, že se na moři choval tak nelogicky. Ale jeho znalost přílivových proudů a jeho pozorování za poslední tři hodiny ho vedlo k jedinému závěru.

Muž na nosítkách zemřel. Jeho tělo bude brzy zbaveno všech známek identifikace, zatíženo rybářskými olůvky a vhozeno do vody. Hlubinné proudy ho nakonec odnesou daleko od ostrova Jamajka. Za pár týdnů či měsíců bude možná vyvrženo na břeh některého z korálových ostrovů, nebo ještě pravděpodobněji roztrháno a sežráno některým z mořských dravců.

Peter Jensen věděl, že nastal čas zavolat Julianu Warfieldovi a setkat se s ním. Bezodkladně.

McAuliff se otočil na bok a bolest v rameni se mu náhle rozlila po celém hrudníku. Rychle se vztyčil na posteli a na chvíli nevěděl, kde je a co se s ním děje. Zaostřil myšlenky; noc plná děsivých událostí byla pryč a přišlo ráno. Bude potřeba opět složit roztříštěné kousky reality a začít spřádat nové plány. Pohlédl vedle sebe na Alison. Pravidelně a dlouze oddechovala, ponořena do hlubokého spánku. Předešlá noc se změnila v děsivou noční můru nejen pro něj, ale i pro ni. A pro ni možná ještě více. Protože zatímco on se celého toho šílenství přímo účastnil – bez přestávky a trvale -, ona musela jen vyčkávat a přemýšlet. Na což jemu nezbýval čas. Vyčkávat bylo horší. Jistým způsobem.

Pomalu a co možná nejtišeji přehodil nohy přes hranu postele a postavil se. Celé tělo měl ztuhlé; bolely ho všechny klouby a především kolenní jablka. Bylo to pochopitelné. Po dlouhé době musel včera použít i svaly, které do té doby byly jen nečinně zahálejícími strunami na dlouho nepoužívaném nástroji, jež v panice uvedl do hry rozrušený dirigent. To přirovnání je trefné, pomyslel si Alex. Téměř se rozesmál, když ho napadla další fráze: něco nehraje. V orchestru včerejší noci něco nehrálo. Ale jednotlivé tóny vytvářely jakousi rozeznatelnou melodii. Někde v dálce. Ano, byl tu nějaký mlhavý motiv, který se dal s jistou dávkou představivosti rozpoznat. Ale přesto rozpoznán nebyl. Ještě ne. A rozhodně nezněl libozvučně.

Do nosu ho udeřil zápach. Tentokráte to nebyla iluze vanilky a koření, ale i tenhle zápach byl sladký. Alexovi se vybavil jižní Orient… Jáva, Sundský příkop. Čpící pach vyvolávající nevolnost. Tiše přistoupil ke dveřím na terasu a právě se je chystal otevřít, když si uvědomil, že je nahý. Přešel k židli u zataženého okna, přes kterou si před pár dny přehodil plavky. Sebral je z dřevěného opěradla a oblékl si je.

“Doufám, že nejsou mokré,” ozvala se Alison z postele. “Zdejší pokojská je poněkud omezená a já ti je nepověsila.”

“Spi dál,” odvětil Alex. “Ještě před chvílí jsi spala. Velmi hluboce.”

“A nyní jsem velmi hluboce procitla… Proboha, vždyť je čtvrt na devět.”

“No a?”

“Vlastně nic… Jen jsem si nemyslela, že budeme spát tak dlouho.”

“Nespali jsme dlouho. Vždyť jsme se dostali do postele až ve tři. A vzhledem ke všemu, co se stalo, by i poledne bylo příliš brzy.”

“A co ta paže? Nebo spíš rameno?”

“Trochu mě bolí…, tak jako celé tělo. Nic hrozného.”

“A z čeho je ten příšerný smrad?” Alison se posadila na posteli. Při tom z ní spadla přikrývka a odhalila podivně upjatý, neprůhledný bavlněný úbor s knoflíky. Alison si všimla Alexova pohledu, který se začínal měnit v úsměv. Pohlédla na sebe a zasmála se. “Babiččina noční košile. Oblékla jsem si ji, když jsi usnul. Byla mi zima a tys nejevil sebemenší zájem o nic jiného než o jakousi filozofickou rozpravu.”

Alex přistoupil k okraji postele a posadil se vedle Alison. “Byl jsem nudný, že?”

“Nemohla jsem ti zavřít pusu; prostě to nešlo. Vypils příliš mnoho skotské – mimochodem, co dělá hlava?”

“Nic. Jako bych pil kakao.”

“Ani ten alkohol to s tebou asi nemohl vydržet, a tak vyprchal. To se občas stává. Pardon. Já zapomněla, že máš výhrady vůči mým britským poznámkám.”

“Já jich včera taky pár učinil. Takže své výhrady stahuji.”

“A pořád jim věříš? Těm svým poznámkám? I teď ráno, které prý je… moudřejší večera?”

“Myslím, že ano; celý vtip je v tom, že nikdo podle mne za svou rodnou hroudu nebojuje tak jako ten, kdo na ní žije, kdo na ní závisí… Ano, stále tomu věřím. Rozhodně bych se cítil jistěji, kdyby byl Barák živ a zdráv.”

“Zvláštní jméno. Barák.”

“A zvláštní člověk. Velmi silný. Oni ho potřebují, Alison. Chlapci mohou rychle dozrát v muže, ale nemají zkušenosti. Potřebují jeho nadhled.”

“Kdo?”

McAuliff pohlédl na Alison; na její obočí, zvídavě pozvednuté nad jasnýma světle modrýma očima. “Jeho vlastní lidé,” odpověděl prostě.

“Ke kterým nepatří Charles Whitehall.” V té větě nezazněl ani náznak otázky.

“Ne. Whitehallovi lidé jsou úplně jiní. A já si myslím, že je nezbytné… v této situaci a za těchto okolností…, aby Barákova frakce byla stejně akceschopná jako Whitehallova.”

“Tohle mi nebezpečně zavání vměšováním, miláčku.”

“Já vím. Ale všechno mi to připadá strašně komplikované. Whitehallovi ovšem ne. A Baráku Moorovi taky ne. Ti mezi sebou vidí jasnou dělicí čáru, do které se občas jen přimíchají další strany… Ty to nevidíš? Vůbec je to nezneklidňuje. Nejprve jdou za jedním cílem, pak za dalším, pak za dalším a tak dále a tak dále; a to vše s vědomím, že nakonec se budou muset vypořádat sami se sebou. A žádný z nich to ani na okamžik neztrácí ze zřetele. Spolupracují, ale už na sebe navzájem sbírají kameny.”

“Cože?” Alison se opřela o polštář a sledovala McAuliffa, jak tupě zírá do zdi. “To nechápu.”

“Nevím, jestli to budu umět vysvětlit. Začnu úplně od začátku.

Smečka vlků obklíčí oběť, která se choulí uprostřed. Samci začnou na oběť postupně útočit; střídavě na ni dorážejí a dělají to tak dlouho, až je kořist úplně dezorientovaná a vyčerpaná. A teprve pak přijde rozhodující útok.” Alex se nejistě zarazil.

“Chápu to tak, že obětmi jsou Charles a Barák,” řekla Alison ve snaze Alexovi pomoci.

“Obětí je Jamajka – a Jamajka jsou oni. A vlkem – čili nepřítelem – je Dunstone a všechno, co tahle společnost reprezentuje, Warfield a ta jeho smečka… celosvětových manipulátorů, všichni ti Chatelleraultové tohoto světa, ale i britská tajná služba se svými elitáři typu Tallona a jeho bandy koloniálních oportunistů, všichni ti Craftové, tyhle pijavice na těle Jamajky. A možná snad i celý Halidon, protože nemůžeš ovládat to, co vůbec nenajdeš, a i kdybys to náhodou našla, ještě to vůbec nic neznamená… Ba ne, těch vlků je spousta.”

“A všechno je to strašně propletené,” dodala Alison.

McAuliff se otočil a pohlédl na ni. “Pro nás. Pro ně ne. To je na tom nejpozoruhodnější. Že si oběti vypracovaly strategii: zneškodnit vlky po jednom, jakmile zaútočí. Zničit je.”

“A co to má společného… se sbíráním kamenů?”

“Že se kruh změní v přímku.”

“Tohle je na mě moc abstraktní,” povzdechla si Alison Boothová.

“Dává to smysl. Když postupuje vojsko – a nenech se mýlit, Charles Whitehall i Barák Moore mají své vojsko – tedy když postupuje vojsko, snaží se zachovat si zásobovací linie. Což v našem případě znamená získat si podporu. Jen si vzpomeň: jakmile zneškodní všechny vlky, utkají se proti sobě. A tak Whitehall i Moore už teď proti sobě sbírají kameny – tedy získávají podporu.”

McAuliff se znovu odmlčel a vstal z postele. Přistoupil k oknu napravo od dveří na terasu, odhrnul záclonu a vykoukl na pláž. “Dává ti to smysl?” zeptal se jemně.

“Myslím, že je v tom spousta politiky, a v těchhle věcech nejsem dobrá. Ale řekla bych, že popisuješ dosti typickou situaci…”

“To si piš, že ano,” skočil jí do řeči Alex, otočil se od okna a pomalu promluvil: “Existuje bezpočet historických paralel – a to nejsem historik. Čím chceš začít? Caesarovou Galií? Římskou Ferrarou? činou třicátých let? Korejskou válkou, Vietnamem, Kambodžou? Nebo půltuctem afrických států? Děje se to pořád dokola, znovu a znovu. Vykořisťování zvnějšku, domácí vzpoura revoluce a kontrarevoluce. Chaos, krveprolévání, vyhánění. A nakonec obnova v rámci takzvaného kompromisu. Takový je scénář, který Barák a Charley hodlají sehrát. Přičemž oba vědí, že i když se jeden s druhým spojí, aby zabili vlka, musí se už zároveň chystat ke vzájemnému střetu. Neboť až mezi sebou dosáhnou kompromisu – což musí -, rádi by, aby více vyhovoval právě jim.”

“Takže mi jinými slovy říkáš – abychom se dostali od kruhů a přímek -, že bys nerad, kdyby bylo Barákovo ,vojsko’ oslabeno. Je to tak?”

“Alespoň ne teď. V tomhle okamžiku.”

“Pak se mezi ně skutečně vměšuješ. Jsi cizinec, který straní jedné frakci. Tohle není tvoje… hrouda, miláčku.”

“Ale já jsem sem Charleyho přivedl. Vrátil jsem mu veškerou vážnost, poskytl jsem mu krytí pro jeho tajné aktivity. Charley je obyčejný parchant.”

“A Barák Moore je svatý?”

“Ani náhodou. Ten je taky parchant. A je důležité, aby jím byl.” McAuliff se vrátil k oknu. Ranní slunce se opíralo do okenních tabulí, na kterých se srážely drobné kapičky rosy. Den bude horký.

“Co teď hodláš dělat?” Alison se vytočila na posteli, pohlédla na Alexe a chystala se vstát.

“Dělat?” zeptal se tiše a jeho pohled se soustředil na cosi za oknem. “To, kvůli čemu mě sem poslali a za co mi platí dva miliony dolarů. Buďto dokončím průzkum, nebo zjistím, co je Halidon. Podle toho, co se mi podaří dřív. A pak spolu odjedeme… tak, jak budeme chtít my.”

“To zní rozumně,” řekla Alison a vstala z postele. “Co je to za odporný smrad?”

“Ach, málem bych zapomněl. Vystříkali ti pokoj, aby přerazili ten doktorský zápach.” McAuliff přistoupil blíže k oknu a zastínil si oči před paprsky ranního slunce. “Ten éter nebo dezinfekce, nebo co to bylo, byl daleko snesitelnější. Mám tam plavky. Přineseš mi je?”

“Cože?” Alex neposlouchal, ale upřeně sledoval cosi venku. “Plavky, miláčku. Jsou v mém pokoji.”

McAuliff se odvrátil od okna a nedbaje jejích slov, rychle promluvil: “Počkej tady. Hned jsem zpátky.” Rychle přešel ke dveřím na terasu, otevřel je a vyběhl ven.

Alison se za ním zmateně podívala. Přešla k oknu a spatřila to, co před chvílí Alex. Po pár vteřinách se dovtípila a rozrušeně sledovala, jak McAuliff běží přes písek směrem k vodě. Dole na pláži stál velký černoch s odhalenou hrudí a díval se na oceán. Byl to Lawrence.

Alex se přiblížil k Jamajčanovi a přemýšlel, jestli na něj může zavolat. Instinktivně vycítil, že ne. Místo toho si deset metrů před ním odkašlal tak, aby to bylo slyšet i přes šumění šplouchající vody.

Lawrence se otočil. V očích měl slzy, ale ani nemrkl a ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Byl to dospělý chlapec, který se právě trápil nad ryze osobní tragédií.

“Co se stalo?” zeptal se McAuliff jemně a přistoupil k chlapci.

“Měl jsem poslechnout vás. A ne jeho. On se pletl.”

“Pověz mi, co se stalo,” opakoval Alex.

“Barák je mrtvý. Udělal jsem, co mi přikázal, a on je mrtvý. Poslechl jsem ho a on je mrtvý.”

“On o tom riziku věděl, ale musel ho podstoupit. A myslím, že měl pravdu.”

“Ne… Neměl pravdu, protože je mrtvý. Proto nemohl mít pravdu.” “Floyd je mrtvý… a Barák taky. Kdo ještě zbývá?”

Lawrencovy oči se zabodly do McAuliffa; byly zarudlé od tichého pláče a za hrdostí a nahromaděnou silou se skrývala úzkost dítěte. A úpěnlivá prosba. “Jen vy a já. Nikdo jiný není… Pomůžete mi?”

Alex Lawrencův zoufalý pohled opětoval; nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Vítej v čele revoluce, pomyslel si.

21

Policie okresu Trelawny identifikovala Floydovo tělo v 7:02 ráno. Zpoždění bylo zapříčiněno nedostatkem písemných podkladů pro ověření otisků a následným nedostatkem spolupráce ze strany několika desítek obyvatel, které policisté systematicky probouzeli a odváželi na místo činu, aby mrtvého identifikovali.

Kapitán si byl naprosto jist, že několik z nich rozstřílené tělo poznalo, ale teprve dvě minuty po sedmé zareagoval jistý starý muž – zahradník z Carrick Foyle – při pohledu na zkrvavenou změť masa na stole natolik nejistým způsobem, že se kapitán rozhodl přikročit k drsnějším metodám. Držel starci zapálenou cigaretu jen několik milimetrů před levým okem, které mu zároveň volnou rukou roztahoval. Při tom třesoucímu se černochovi sdělil, že mu propálí celou oční bulvu, pokud mu neřekne pravdu.

Starý zahradník začal křičet a pravdu řekl. Muž, jehož mrtvola teď ležela na stole, pracoval pro Waltera Piersalla a jmenoval se Floyd Cotter.

Kapitán poté obtelefonoval několik sousedních okrsků a požadoval veškeré informace o muži jménem Floyd Cotter. Odezva však byla nulová; nikdo o něm nikdy neslyšel. Kapitán se však nevzdával: zájem o doktora Piersalla ze strany Kingstonu, a to před i po jeho smrti, byl opravdu všestranný. Dokonce natolik, že ospravedlňoval i zavedení nepřetržité ostrahy Piersallova domu na kopci v Carrick Foyle. Smysl tohoto opatření kapitán nechápal, ale dotazovat se nebo dokonce rozebírat příkazy Kingstonu bylo zcela mimo rámec jeho kompetence. Rozhodující byly příkazy samotné. Ať už měly ústrky, kterým byl bílý antropolog vystaven před smrtí, stejně jako neustálý zájem o jeho dům po ní, jakýkoliv motiv, spadala tato otázka plně do kompetence Kingstonu a nikoliv jeho. On pouze plnil příkazy. A plnil je dobře, ba dokonce zaníceně. Také proto byl ve Falmouthu okresním policejním prefektem.

A také proto teď zasypával okolí telefonáty ve věci zesnulého Floyda Cottera, jehož mrtvola ležela na stole a z jejíchž ran ve tváři, hrudníku, žaludku a na nohou nepřestávala kapat krev. Krev, která zasychala na stránkách novin The Gleaner, spěšně rozhozených po podlaze.

Za pět minut osm, právě když se kapitán chystal zvednout sluchátko a zavolat do okrsku Sherwood Content, zazvonil telefon. Volal jeho kolega z Puerto Seco poblíž Discovery Bay, kterého kapitán kontaktoval před dvaceti minutami. Kolega mu oznámil, že si po jejich rozhovoru promluvil s lidmi z ranní směny. A jeden z nich mu oznámil, že jistý Floyd byl členem průzkumného týmu vedeného Američanem jménem McAuliff, který zhruba před deseti dny započal práce na pobřeží. Průzkumný tým si v Ocho Rios najal skupinu pomocných nosičů a pomáhal mu prý při tom Vládní úřad pro zaměstnanost.

Kapitán proto ihned nechal probudit ředitele úřadu v Ocho Rios. Než se ředitel dostal k telefonu, byl již úplně vzhůru, neboť doma neměl telefon, takže musel vstát, vyjít z domu a odebrat se do obchodu jistého Johnnyho Canoe, odkud v případě potřeby telefonoval nejen on, ale prakticky celá čtvrť.

Vybavil si, že mezi pomocníky najatými Američanem jménem McAuliff skutečně byl jistý Floyd, ale nedokázal si vzpomenout na jeho příjmení. Tenhle Floyd se prostě na úřad dostavil spolu s dalšími uchazeči, kteří se v Ocho Rios doslechli o tom, že zde jsou volná místa. V evidenci úřadu však veden nebyl, stejně jako jeden či dva další, kteří byli nakonec přijati.

Kapitán si ředitele vyslechl, poděkoval mu a neřekl nic, čím by jeho tvrzení vyvrátil nebo doplnil. Jakmile však zavěsil, jal se telefonovat do Gordon House v Kingstonu. Inspektorovi pověřenému vedením pátrací skupiny, která tak důkladně prohledávala Piersallův dům v Carrick Foyle.

Inspektor dospěl ke stejnému závěru jako kapitán: zesnulý Floyd Cotter – bývalý zaměstnanec Waltera Piersalla – se vrátil s přáteli k domu, aby ho vyloupil, přičemž ho ovšem vyrušila policie.

Chybí v domě něco? Kopali ve sklepě? Ve staré a léta nepoužívané nádrži?

Inspektor se rozhodl, že v poledne odletí zpět do Falmouthu. Mezitím má kapitán diskrétně vyslechnout pana McAuliffa. A pokud nic jiného, alespoň zjistit místo jeho současného pobytu. Dvacet minut po deváté již kapitán se svým prvním zástupcem projížděl branami Bengál Courru.

Alexandr se choval přesvědčivě. Projevil znepokojení a samozřejmě i lítost nad ztrátou Floydova života, ale zároveň vyslovil názor, že tato epizoda vysvětluje několik otázek. Z auta s vybavením se totiž ztratilo několik drahých přístrojů, které by se na černém trhu daly výhodně zpeněžit.

Za této situace je zřejmé, že pachatelem byl Floyd Cotter. Koneckonců je to zloděj, přesněji řečeno byl to zloděj. Pokud prý chce kapitán seznam chybějících položek, pak se jednalo o geodimetr, vodní teleskop, šest kompasů vykládaných drahými kameny, pět zbrusu nových lékárniček v kufřících se znakem Královské společnosti, fotoaparát značky Rolleiflex a množství dalších předmětů menší, avšak nezanedbatelné hodnoty.

Alex ze sebe chrlil seznam “chybějících” položek a kapitánův zástupce si vše horečně zapisoval. Dvakrát se dotázal na správné hláskování a jednou se mu zlomil hrot tužky. Byly to vyčerpávající minuty.

Jakmile rozhovor skončil, potřásl si kapitán i jeho zástupce s americkým geologem ruce a kapitán mu poděkoval za spolupráci. McAuliff sledoval, jak nastupují do policejního auta, a když vůz vyrazil z parkoviště přes bránu, přátelsky mu zamával na rozloučenou.

O čtvrt míle dál kapitán náhle dupnul na brzdy a tiše promluvil ke svému zástupci: “Vrať se přes les na pláž. Zjisti, kdo za ním přišel a s kým se stýká.”

Zástupce si sundal čepici se štítkem a nažehlenou khaki košili se žlutými nárameníky s hodností a natáhl se dozadu pro zelené tričko. Přetáhl si ho přes hlavu a vystoupil z auta. Postavil se na asfaltovou cestu, odepnul si pásek, sundal z něj pouzdro s pistolí a podal ho přes okénko kapitánovi.

Kapitán se sehnul pod přístrojovou desku a vytáhl zmačkanou baseballovou čepici, která vlivem stáří a lidského potu dávno ztratila původní barvu. Podal ji zástupci a usmál se. “My vážně vypadáme všichni stejně. Nejsi ty ten chlápek, co mi včera prodával cocorurul”

“Jsem dokonalý tuctový černoušek. Žádné výstřednosti.” Zástupce se zašklebil a vyrazil směrem k lesu za krajnicí, který byl od cesty oddělen rezavým a zkrouceným drátěným plotem označujícím hranici pozemku motelu Bengál Court.

Hlídkový vůz vyrazil po cestě. Falmouthský policejní prefekt měl naspěch. Musel zajet do Halfmoon Bay a počkat na přílet hydroplánu z Kingstonu.

Charles Whitehall stál ve vysoké trávě na hřebenu, odkud byl výhled na cestu od Priory-on-the-Sea. Pod paží držel černou archivní skříňku slepenou dohromady třemi širokými náplastmi. Bylo krátce po dvanácté a již zakrátko tudy bude projíždět McAuliff.

Sám.

Na tom Charles trval. Tedy trval na tom do té doby, než uslyšel McAuliffovu strohou zprávu, že Barák Moore je mrtev.

Barák je mrtev.

Bramwella Moora, někdejšího kamaráda ze školy v Savannala-Mar, zabily jamajské kulky.

Jamajské kulky.

Tedy kulky jamajské policie. To už neznělo tak hrozně. Přidáním jediného slova získala celá věta přece jen špetku logiky. Jaký paradox! pomyslel si Whitehall. Logika není dobrá ani špatná, je to pouze logika. Ale logiku vyjadřují slova a slova se dají interpretovat různými způsoby. Právě v tomhle se skrývala lživost všech oficiálních statistik: v samoúčelné logice.

Myšlenky se mu horečně honily hlavou a Whitehall se na sebe zlobil. Barák věděl stejně dobře jako on, že tohle už není hra na slepou bábu v kuchyni. Že už je nehoní smějící se a hubující máma s očima převázanýma pestrobarevným šátkem a s koštětem v ruce, která se je snaží chytit a vystrčit na dvorek. Tohle byl jiný druh honěné. Mámu s šátkem nahradili muži zákona v čepicích se štítkem, místo koštěte používali výkonné pušky a děti představovaly pro státní moc daleko smrtelnější nebezpečí než kdysi dávno pro dobrácky peskující mámu.

Barák je mrtev.

Zdálo se to být neuvěřitelné. Ale jistý klad tahle skutečnost přece jen měla. Barák nerozuměl problémům na ostrově, a proto nedokázal navrhnout správná řešení. Barákova řešení byla už desítky let překonaná.

Za prvé zde musí existovat vůdčí síla. Dav musí být veden několika velmi silnými, až militantními jednotlivci. Možná dokonce jen jedním.

Dole v dálce se zvedla oblaka prachu; dodávka přijížděla po Staré neudržované cestě až příliš rychle. Také McAuliff byl rozrušený.

Charles vyrazil přes pole až k příjezdové cestě k přítelově domu. Požadoval, aby jeho draxhallský hostitel nebyl mezi dvanáctou a třetí doma. Nic nevysvětloval a nikdo se ho na nic neptal. Návrat Mesiáše. To všem stačilo.

“Tady to je,” řekl McAuliff, když stál v chladné kůlně před Whitehallem a v levé ruce držel druhou archivní skříňku. “Ale než se v tom začnete hrabat, chci si ujasnit pár věcí.”

Charles Whitehall na Američana pohlédl. “Nějaké podmínky jsou teď zbytečné. Oba víme, co je třeba udělat.”

“Zcela nezbytný je naopak váš souhlas s tím,” opáčil Alex, “že Z vaší strany nedojde k jakýmkoliv… jednostranným rozhodnutím. Tohle není vaše soukromá válka, Charley.”

“Snažíte se vypadat jako Barák?”

“Řekněme, že hájím jeho zájmy. Ale i svoje.”

“U těch vašich to chápu. Ale proč hájíte ty jeho? Vždyť se spolu neslučují.”

“Dokonce spolu ani nesouvisejí.”

“Tak proč se obtěžujete?” Whitehall stočil pohled na archivní skříňku. Uvědomil si, že se mu zrychluje dech a jeho vzrušení začíná být nápadné. Znovu se na sebe rozzlobil. “Dejte mi to, prosím.”

“Na něco jste se mě zeptal. Takže vám nejprve odpovím,” řekl McAuliff. “Já vám nevěřím, Charley. Vy jste schopen využít kohokoliv. A čehokoliv. Lidé jako vy to tak dělají vždycky. Jste schopen se spolčit s kýmkoliv, kdo se ještě hýbe, a umíte v tom chodit. Jste natolik bezpáteřní, že byste se mohl potkat za rohem. Jenže celou dobu vám jde jen o jedno: o ten váš Sturm und Drang. A o ten já nemám zájem.”

“Ach tak. Vy se radši dáte k Barákovým výsadkářům. Přidáte se k tomu castrovskému chaosu, kde kaprálové plivou, žvýkají tabák a znásilňují dcery generálů, aby byla zachována sociální rovnost. Do světa trojletek, pětiletek a nevycválaných polointeligentů, kteří vedou stát. Rovnou do katastrofy, sluší se dodat. Nebuďte blázen, McAuliffe. Vy máte na víc,”

“Nechte toho, Charley. Tady nejste na pódiu a nemluvíte ke svému štábu,” řekl Alex unaveně. “Na taková zjednodušení nevěřím ani o trochu více než na vaše diktátorská řešení. Tak se trochu mírněte, protože jsem pořád ještě šéfem průzkumu. Mohu vás na minutu propustit. S velkým halasem. A i kdyby to pro vás neznamenalo odchod z ostrova, vaši situaci to rozhodně nezlepší.”

“Jaké mám záruky, že mě nevyhodíte?”

“Nevalné. Budete mi prostě muset uvěřit, že chci ty bastardy ze sebe setřást stejně dychtivě jako vy. Byť z naprosto odlišných pohnutek.”

“Něco mi říká, že lžete.”

“Na to bych nesázel.”

Whitehall se zkoumavě podíval McAuliffovi do očí. “Nebudu. Už jsem řekl, že tenhle rozhovor je zbytečný, a na tom trvám. Vaše podmínky přijímám s ohledem na to, co je třeba udělat… Dáte mi teď tu skříňku, prosím?”

Sam Tucker seděl na terase, pročítal noviny a občas pohlédl na pláž, kde se Alison a James Ferguson slunili na lehátku. Jakmile žhavé karibské slunce dostatečně rozpálilo jejich těla, odešla Alison s mladým botanikem do vody. Nešplouchali, neskákali ani se nepotápěli; pouze vklouzli do poklidného moře, jako by byli příliš vyčerpaní. Oba působili dojmem plážových povalečů.

Sam si pomyslel, že na pláži je dnes až příliš málo vzruchu, ale přesto přiložil k očím dalekohled pokaždé, když se Alison vrhla do vody, a zkontroloval bezprostřední okolí místa, kde plavala. Zaměřil se na každého plavce, který plaval kolem ní; mnoho jich nebylo a všichni se dali snadno identifikovat jako hosté motelu Bengál Court. Žádný z nich nepředstavoval hrozbu, a o to Samu Tuckerovi šlo.

Ferguson se vrátil z Montego Bay krátce před polednem, těsně po Alexově odjezdu do Drax Halí. Přišel na spojovací terasu a vylekal Sama i dočasně dezorientovaného Lawrence, který právě seděl na zídce a tiše cosi vyprávěl o mrtvém Baráku Moorovi. Sam i Lawrence byli překvapeni, neboť Ferguson tvrdil, že má v Mo’Bay nabitý program. Ferguson se z Montega vrátil přepadlý a vypadal jako troska. Dalo se předpokládat, že opět poněkud přebral a následná kocovina teď kazí jeho vzhled švarného jinocha. Na toto téma se ihned ozvalo několik vtipů, na které Ferguson reagoval s pozoruhodným nedostatkem humoru. Sam Tucker se ovšem s tímto výkladem nespokojil. James Ferguson mu nepřipadal jako člověk, kterého předchozí noci zmohla whisky; mladý botanik na něj působil spíše dojmem vyděšeného člověka, který celou noc nespal. O příčinách svého strachu Ferguson rozhodně nebude mluvit, pomyslel si Sam; a zřejmě nebude ani rozvád
ět, co vlastně v Montegu dělal – případné dotazy odbude slovy o pouhém bezvýznamném intermezzu.

Zdálo se však, že nechce být sám – jako by mu přítomnost někoho známého dodávala jistotu. Očividně se cítil dobře zejména ve společnosti Alison Boothové, které se ochotně nabízel, že jí pomůže s tím či oním. Že by zastydlá chlapecká láska nebo oddanost homosexuála? Ani jedno sem nezapadalo, neboť Ferguson ani jedním nebyl. Ten mladík měl strach.

Velmi rozporuplné chování, pomyslel si Sam Tucker.

Náhle za sebou Tucker zaslechl tiché, ale rychlé kroky. Otočil se. Od trávníku přicházel přes terasu Lawrence, nyní již oblečený. Přišel až k Samovi a poklekl – nikoliv v bezmezné oddanosti, ale v duchapřítomné snaze ukrýt svou mohutnou postavu za zídkou.

“Nelíbí se mi, co vidím a slyším,” řekl naléhavě.

“Co se děje?”

“Schovává se tu nějaký černoch!”

“Někdo nás sleduje?!” Tucker odložil noviny a napřímil se.

“Ano. Už tři čtyři hodiny.”

“Kdo?”

“Po písku chodí od rána nějaký sběrač odpadků. Ale sbírá na západní pláži moc dlouho. Já ho dobře sleduju. Má vyhrnuté kalhoty, které vypadají moc nově. Já šel dozadu do lesa a našel jeho boty. A pak jsem poznal i ty kalhoty. On je policista.”

Sam zamyšleně svraštil čelo. “Alex mluvil s falmouthskou policií kolem půl desáté. Na recepci… Říkal, že byli dva: náčelník a řadový indián.”

“Cože?”

“Nic… Co jsi viděl, to už vím. A co jsi slyšel?”

“To není všechno.” Lawrence vyhlédl přes zídku směrem ke středu pláže a pak se s uspokojením opět otočil k Samovi.

“Sledoval jsem toho sběrače do uličky před kuchyní, kde on čekal na jednoho muže, až vyjde ven a promluví s ním. Je to úředník z recepce. Mnohokrát kroutil hlavou. Policajt byl zlý.”

“Ale co jsi slyšel, chlapče?”

“Blízko u nich byl jeden pomocník, zrovna nad kbelíkem čistil rybu. Když policajt odešel, tvrdě jsem se ho zeptal. On mi řekl, že policajt se ptal, kam ten Američan jezdil a kdo mu volal.”

“A ten recepční to nevěděl.”

“Přesně tak. A policajt byl zlý.”

“Kde je teď?”

“Čeká dole u východního břehu.” Lawrence ukázal přes zídku a písečné přesypy k místu na opačné straně centrální pláže. “Vidíte? Před těmi rybářskými čluny.”

Tucker sebral dalekohled a zaměřil se na postavu stojící u vody vedle člunů. Muž stál asi čtyři sta metrů daleko. Měl na sobě otrhané zelené tričko a pomačkanou baseballovou čepici; kalhoty se k němu opravdu nehodily. Měl je vyhrnuté pod kolena na způsob většiny sběračů odpadků, ale Lawrence měl pravdu v tom, že byly příliš nažehlené a příliš čisté. Právě si cosi vykládal s prodavačem cocoruru, štíhlým a hodně tmavým Jamajčanem, který po pláži popojížděl s vozíkem plným kokosových ořechů, prodával je hostům a otevíral je pomocí vražedně vyhlížející mačety. Občas se domnělý policista otočil směrem k západním terasám – jakoby přímo do dalekohledu, pomyslel si Sam. Muž si však zřejmě neuvědomoval, že je pozorován, jinak by se na jeho tváři objevil jiný výraz. A on se zatím tvářil pouze podrážděně, nic víc.

“Myslím, že mu poskytneme nějaké informace, chlapče,” řekl Sam a odložil dalekohled.

“Cože?”

“Řekneme mu něco, co ho ukonejší… Aby si to tak nebral.”

Lawrence se zašklebil: “Vymyslíme příběh, eh?”

“Eh,” přitakal Sam s úsměvem. “Bezvýznamnou a velmi uvěřitelnou historku.”

“Třeba, že McAuliff jel nakupovat do Ocho Ríos? Ocho je šest sedm mil od Drax Hallu. Stejnou cestou.”

“A proč s ním nejela paní Boothová… tedy Alison?”

“On kupoval paní dárek. Proč ne?”

Sam pohlédl na Lawrence a pak zpátky na pláž, kde právě Alison vstávala z lehátka a chystala se do vody. “To by šlo, chlapče. Ale měli bychom to trochu přibarvit.” Alex vstal ze židle a přistoupil k zídce. “Myslím, že Alison by mohla mít narozeniny.”

V McAuliffově pokoji se ozval telefon. Dveře do pokoje byly kvůli horku zavřené a ostrý zvuk přístroje se tlumeně ozýval přes okenní spáry. Tucker s Lawrencem na sebe pohlédli a oběma bylo jasné, na co ten druhý myslí. Ačkoliv McAuliff ranní odjezd z motelu Bengál Court nijak nerozváděl, také ho před nikým neskrýval. Dokonce požádal na recepci o mapu s vysvětlením, že se jede projet. Vzhledem k tomu recepční musel vědět, že pan McAuliff není ve svém pokoji.

Tucker rychle přistoupil ke dvojitým dveřím, otevřel je a vešel dovnitř, aby zvednul telefon.

“Pan McAuliff?” Tichý a zřetelný jamajský hlas rozptýlil veškeré Samovy pochybnosti. Byla to spojovatelka.

“Ne, pan McAuliff je mimo. Mohu mu něco vyřídit?”

“Prosím vás, pane, mám tady hovor z Kingstonu. Od jistého pana Lathama. Vydržíte na lince, prosím?”

“Zajisté. Řekněte panu Lathamovi, že u telefonu je Sam Tucker. Možná bude chtít mluvit i se mnou.”

Sam si přidržel sluchátko pod bradou a zapálil si tenký doutník. Sotva z něj poprvé potáhl, když zaslechl dvojité cvaknutí a ozval se Lathamův hlas. Pan Latham, na pohled spořádaný ministerský úředník, který však je také zaangažován v případu Baráka Moora. Když promluvil, dospěl Tucker k závěru, že mu o Barákově smrti neřekne.

“Pan Tucker?”

“Ano, pane Lathame. Alex odjel do Ocho Rios.”

“Nevadí. Tohle můžete vyřídit i vy. Vyhověli jsme McAuliffově žádosti. Sehnali jsme mu běžce o několik dní dřív. Teď jsou v Duanvale a odpoledne vyrazí po dálnici 11 do Queenhythe.”

“Queenhythe je někde poblíž, že?”

“Tři nebo čtyři míle od vašeho motelu. Až dorazí, ozvou se vám.”

“Jak se jmenují?”

“Jsou to bratři. Marcus a Justice Hedrikovi. Samozřejmě Marooni. Jsou to jedni z nejlepších běžců na Jamajce; velice dobře znají oblast Cock Pitu a jsou nesmírně důvěryhodní.”

“To rád slyším. Alexandr bude potěšen.”

Latham se odmlčel, ale evidentně ještě neskončil. “Pane Tuckere…?”

“Ano, pane Lathame?”

“Jak se zdá, McAuliff pozměnil program průzkumu. Obávám se, že to dost dobře nechápeme.”

“Není co chápat, pane Lathame. Alex se rozhodl, že práce zahájí v geografickém středu oblasti. Tím vzniká daleko méně prostoru pro případné omyly; je to jako při protínání trojúhelníku z polokruhových souřadnic. Já s ním plně souhlasím.” Tucker potáhl z tenkého doutníku a vychutnával nastalé mlčení, které potvrzovalo, že Latham je dokonale zmaten. “A kromě toho,” pokračoval po chvíli, “takhle všichni mají daleko více práce.”

“Aha… Takže ty důvody se týkají… řekněme odborných hledisek?”

“Čistě odborných, pane Lathame.” Tucker si uvědomil, že Latham s ním po telefonu nebude mluvit otevřeně. Anebo cítí, že nemůže. “Obáváte-li se reakce ze strany ministerstva, pak vás ujišťuji, že provedené změny jsou z odborného hlediska nenapadnutelné. Alexandr by vám dokonce mohl ušetřit nemalou sumu peněz. Získáte daleko rychleji daleko více údajů.”

Latham se znovu odmlčel, jako by chtěl zdůraznit význam následujícího sdělení: “Na úspoře finančních prostředků máme přirozeně také zájem… Předpokládám, že s rozhodnutím přesunout se tak záhy do oblasti Cock Pitu souhlasí naprosto všichni.”

Sam pochopil, že si má Lathamovu větu přeložit jako: Souhlasí s tím Barák Moore?

“Ano, pane Lathame, všichni. Všichni jsme profesionálové.”

“Ano… No tak výborně. Ještě poslední věc, pane Tuckere.”

“Ano, pane Lathame?”

“Chceme, aby pan McAuliff využil veškerých prostředků, které mu byly poskytnuty. Nemusí se nikterak omezovat ve snaze ušetřit peníze; na to je průzkum příliš důležitý.”

Tucker si opět snadno přeložil Lathamovo sdělení: Alex má i nadále udržovat kontakt se spojkami britské rozvědky. Bude-li se jim vyhýbat, vzbudí tím podezření.

“Vyřídím mu to, pane Lathame, ale jsem si jist, že si toho je dobře vědom. Poslední dva týdny byla práce velmi rutinní a velmi nudná – vyměřovali jsme pobřežní linii. Nepotřebovali jsme příliš mnoho vybavení. Ani prostředků.”

“Chtěl jsem jen vyjasnit náš postoj,” řekl Latham rychle a náhle chtěl rozhovor ukončit. “Na shledanou, pane Tuckere.”

“Na shledanou, pane Lathame.” Sam přidržel na několik okamžiků prst na vidlici telefonu, pak ji uvolnil a počkal na spojovatelku. Jakmile se ozvala, požádal o spojení na recepci.

“Motel Bengál Court, dobré odpoledne.”

“Tady je Tucker z průzkumu Královské společnosti, západní křídlo, pokoj číslo 6.”

“Ano, pane Tuckere?”

“Pan McAuliff mě požádal, abych na večer zařídil pár věcí. Sám na to ráno neměl čas; a navíc to bylo složité – byla s ním paní Boothová.” Sam se odmlčel a nechal svá slova zapůsobit.

Recepční zareagoval automaticky: “Ano, pane Tuckere. Co pro vás můžeme udělat?”

“Paní Boothová má dnes narozeniny. Myslíte, že by nám mohli v kuchyni narychlo upéct malý dort? Nic extra honosného, chápete.”

“Samozřejmě! S největší radostí, pane.” Recepční se rozplýval. “Jsme poctěni, pane Tuckere.”

“Fajn. To je od vás velmi laskavé. Připište to panu McAuliffovi na účet…”

“Ale to přece nestojí za řeč,” přerušil ho recepční s až podlézavou úslužností.

“Jste opravdu laskaví. Na večeři přijdeme kolem půl deváté. K našemu obvyklému stolu.”

“Nebojte se, všechno zařídíme…”

“Pokud se ovšem pan McAuliff stihne vrátit včas…” Tucker se odmlčel a poslouchal, jak bude recepční reagovat.

“Prosím? Nějaký problém, pane Tuckere?”

“No, ten zatracený blázen odjel někam jižně od Ocho Rios, do nějaké vesnice u Fern Gully. Prý pro krápníkovou sošku. Říkal mi, že domorodci tam podobné věci dělají.”

“To je pravda, pane Tuckere. V Gully je mnoho krápníkových sochařů. Ovšem vzhledem k vládním omezením…”

“Proboha, chlapče!” přerušil ho Sam vylekaně. “On chtěl jen koupit paní Boothové malý dárek, nic víc.”

Recepční se tiše a podlézavě zasmál. “Abyste tomu nerozuměl špatně, pane Tuckere: něco jiného jsou předpisy a něco jiného realita, že.

Chtěl jsem jen vyjádřit naději, že pan McAuliff bude mít úspěch. Když se tu zastavil pro automapu, měl mi říct, kam jede. Mohl jsem mu pomoci.”

“Noo…,” protáhl Sam spiklenecky, “zřejmě mu to bylo proti srsti, jestli chápete. Radši bych se o tom nezmiňoval, mohl by se zlobit.”

“Jistě.”

“A díky za ten dort. Je to od vás moc milé, chlapče.”

“Rádo se stalo, pane.”

Rozloučení bylo stručné, zejména ze strany recepčního. Sam položil sluchátko a vyšel opět na terasu. Lawrence se otočil od zídky a posadil se na kamennou podlahu zády k ní. Stále byl ukryt před pohledy z pláže.

“Paní Boothová a Jimbo vylezli z vody,” řekl. “Už jsou zase v lehátkách.”

“Volal Latham. Běžci dorazí odpoledne… A pak jsem mluvil s recepcí. Uvidíme, jestli naši informaci řádně předají.” Tucker se pomalu usadil na židli a natáhl se ke stolku pro dalekohled. Vzal noviny, držel je vedle dalekohledu a zaměřil se na nádvoří s bazénem před centrální pláží motelu.

Během deseti vteřin vyšel ze zadního vchodu muž v plášti a kravatě. Byl to recepční. Prošel podél okraje bazénu, minul skupinu dřevěných vypolštářovaných křesílek se stříškou, pokynul hostům a s několika z nich prohodil pár slov. Došel až ke kamenným schodům, na pár okamžiků se zastavil a zkoumavě pozoroval pláž. Pak sestoupil ze schodů a vydal se přes jemný bílý písek na pláž. Zamířil šikmo doprava, přímo k řadě rybářských člunů.

Sam sledoval, jak se recepční blíží k policistovi převlečenému za sběrače odpadků ve špinavé baseballové čepici a k prodavači cocoruru. Ten ho spatřil jako první, popadl rukojeti vozíku a odjel s ním po hlubokém písku blíže k vodě. Policista zůstal na místě a pokynul recepčnímu. Zvětšovací skla dalekohledu sdělila Samu Tuckerovi vše potřebné. Policistovy rysy se zkřivily roztrpčením. Muž zřejmě lamentoval nad ztrátou času a zbytečnou námahou, která ho v tak horkém dni velice vyčerpávala.

Recepční se otočil a vyrazil přes písek zpět k nádvoří. Policista se vydal podél vody na západ. Jeho chůze se nyní zrychlila; lenivá póza místního sběrače odpadků byla tatam.

Jako tajný agent není nic moc, pomyslel si Sam Tucker, když sledoval, jak muž odchází směrem k lesu na západní straně pozemku u motelu Bengál Court. Cestou ke svým botám, které zanechal vedle díry v plotu vedoucí na asfaltovou cestu, se již ani jednou neobtěžoval pohlédnout do písku, aby sebral odpadky po turistech.

McAuliff se díval Charlesi Whitehallovi přes levé rameno. Černý vědec namířil plamen acetylénového hořáku na okraj archivní skříňky. Horký konec plamene nebyl od spoje dál než několik milimetrů.

Horní hrana archivní skříňky konečně praskla. Charles rychlým pohybem plamen uhasil a strčil konec skříňky pod kohoutek. Slabý proud vody se při dotyku se žhavým železem proměnil v oblak páry. Whitehall si sundal tónované brýle, sebral malé kladivo a kouřící konec odklepnul. Železo se syčením spadlo do kovové výlevky. Uvnitř skříňky byl vidět voskovaný balíček. Whitehall ho s roztřesenýma rukama vytáhl, vstal ze stoličky, položil svinutý balíček na volné místo na lavici a rozvázal nylonové šňůrky. Nato balíček rozbalil, odepnul vnitřní zip a vytáhl dva archy papíru popsané strojem s dvojitým řádkováním. Přitáhl si lampu a pohlédl na McAuliffa.

Alex byl Jamajčanem fascinován. Whitehallovy oči zářily s neobyčejnou intenzitou. Byla to horečka. Mesiášská horečka. Vítězství s kořeny v absolutnu. Vítězství fanatika, pomyslel si McAuliff.

Aniž by cokoliv poznamenal, začal Whitehall číst. Když dočetl první stránku, přisunul papír přes lavici k Alexovi.

Slovo “Halidon” bylo prý ve skutečnosti spojením tří slov nebo zvuků – afrických Ašantů, které se postupem vývoje změnilo tak, že jeho původ se dal jen těžko vysledovat. (Na tomto místě nakreslil Piersall hieroglyfy, které Alexovi vůbec nic neříkaly.)

Kořenem slova – opět znázorněným pomocí hieroglyfu – byl zvuk lido, který měl označovat jakýsi dutý dřevěný předmět, který se držel v ruce. Lido byl podle všeho primitivní hudební nástroj, používaný v džunglích a horách jako prostředek komunikace na velkou vzdálenost. Výška jeho pískotu se dala ovládat pomocí síly dechu hráče a postavení ruky v zářezech na povrchu nástroje což je ostatně základní princip dřevěných dechových nástrojů. Historická paralela se Walteru Piersallovi přímo nabízela.

Maroonské kmeny, které žily v osadách, používaly ke vzájemnému upozorňování na blížícího se bílého nepřítele takzvaného Abelu zvláštního druhu trubky vyrobeného z rohů domácích zvířat -, ale poněvadž Acquabovi stoupenci žili kočovným způsobem života, nemohli se s určitostí spoléhat na jakékoliv produkty z domácích zvířat. Z toho důvodu se vrátili k africkému zvyku používat nejběžnějšího materiálu v okolí: dřeva.

Jakmile Piersall identifikoval kořen slova jako primitivní hudební nástroj, zbývalo, aby konkretizoval modifikovanou podobu doprovodných zvuků. Opět se proto ponořil do studia života Ašantů a Koromantýjů, aby v jejich jazycích nalezl podstatná jména s odpovídajícím slovním základem. Jako první nalezl koncovou slabiku – nebo lépe řečeno zvuk. Skrývala se pod hieroglyfem označujícím hluboký říční proud – nebo protiproud -, který ohrožuje člověka či zvíře ve vodě. Jeho zvukovým ekvivalentem bylo hluboké kvílení nebo křik, který se dal foneticky přepsat slabikou nua. Oba kousky primitivní skládanky bylo možno poměrně snadno spojit.

Úvodní slabikou pak bylo slovo hájí, které v jazyce Koromantýjů představovalo radu kmenových bohů. Hají-lido-nua.

Hluboké kvílení primitivního rohu označující nebezpečí a úpěnlivou prosbu k bohům.

Acquabovy šifry. Tajný klíč, pomocí něhož se mohl cizinec dostat až k této primitivní kmenové sektě.

Primitivní a přitom vůbec ne primitivní.

Halidon. Holý don. Kvílivý nástroj, jehož zvuk se větrem dostal až k bohům.

Toto byl tedy poslední příspěvek doktora Waltera Piersalla své nové vlasti. Prostředek k tomu, aby kdokoliv mohl navázat kontakt s touto nesmírně mocnou sektou, získat ji na svou stranu a využít ji pro dobro Jamajky. Přesvědčit ji, aby se přihlásila ke své zodpovědnosti.

Zbývalo pouze odpovědět na otázku, která z izolovaných komunit v horách Cock Pitu je Halidon. A která z nich se ozve na Acquabovu šifru.

Na závěr se v Piersallově dokumentu objevila jistá dávka vědeckého skepticismu. Piersall sice nepopíral samotnou existenci Halidonu, ale projevil jisté pochyby ve věci jeho údajného bohatství a angažovanosti. Možná se podle něj jedná spíše o mýtus než o holou skutečnost. A možná je tento mýtus ve značné disproporci ke skutečné velikosti údajného bohatství. Odpověď ležela v džunglích Cock Pitu.

McAuliff dočetl druhou stránku a pohlédl na Charlese Whitehalla. Černý fašista přešel od pracovní lavice k malému oknu s výhledem na draxhallská pole. Aniž by se otočil, tiše promluvil, jako by si byl jist, že se na něj Alex upřeně dívá a čeká, co řekne.

“Nyní víme, co je třeba udělat. Musíme však postupovat obezřetně a být si každým krokem jisti. Stačí jediný špatný pohyb a křik Halidonu se rozplyne ve větru.”

22

Dvoumotorové letadlo typu Caravel začalo klesat a blížilo se ze západu k malému letišti Boscobel v Oracabesse. Motory krátce zaburácely, aby překonaly ostrý vítr a náhlou přeháňku, a letadlo čistě dosedlo na přistávací dráhu. Dorolovalo až na konec dráhy, nemotorně se obrátilo a zajelo zpátky směrem k malému jednopatrovému terminálu.

Přes nízkou bránu vyběhli k letadlu dva jamajští portýři s deštníky. Společně přitlačili pod dveře na boku letadla kovové schůdky a muž vlevo pak rychle zaklepal na trup.

Dveře se prudce otevřely a vyšel z nich mohutný běloch, který mávnutím odmítl nabízené deštníky. Seskočil z horního schůdku na zem a rozhlédl se v dešti kolem. Pravou ruku měl v kapse od saka.

Otočil se ke dvířkům letadla a přikývl. Vystoupil z nich další mohutný běloch a vyběhl přes kaluže směrem k betonovému terminálu. Také on měl pravou ruku v kapse. Vešel do budovy, rozhlédl se kolem a pokračoval k východu na parkoviště. O šedesát vteřin později otevřel druhý muž bránu u úschovny zavazadel; branou projela limuzína Mercedes 660 a zamířila k letadlu. Její kola se při tom elegantně točila po mokré zemi. Oba Jamajčané stále čekali s rozevřenými deštníky vedle schůdků.

Mercedes zastavil vedle letadla, v jehož dvířkách se objevila drobná a vetchá postava Juliana Warfielda. S pomocí dvou černochů, kteří před ním zároveň vytvářeli štít, sestoupil po schůdcích, druhý běloch mu přidržel dveře mercedesu a Warfield nastoupil. První běloch při tom stál před autem, sledoval okolí a bedlivě pozoroval několik pasažérů, kteří právě vyšli z terminálu.

Když se Warfield usadil na zadním sedadle, jamajský řidič vystoupil a druhý běloch si sedl za volant. Krátce zatroubil, jeho kolega se otočil, vyběhl k levým předním dveřím a rychle si nasedl.

Hluboce znějící motor mercedesu zaburácel, limuzína zacouvala pod ocasní křídlo caravelu, vyrazila kupředu a rychle projela branou. Vedle Juliana Warfielda seděl na zadním sedadle Peter Jensen se svou ženou Ruth.

“Pojedeme do Peale Courtu, není to daleko,” řekl malý vyzáblý finančník a jeho oči živě těkaly kolem. “Kolik času máte? S rozumnou rezervou?”

“Půjčili jsme si auto na výlet do Dunn’s Falls,” odvětil Peter. “Pak jsme ho nechali na parkovišti a počkali na mercedes. Takže nejmíň několik hodin.”

“Řekli jste jasně, že jedete do Durat’s Falls?”

“Ano. Sám jsem McAuliffa zval.”

Warfield se usmál. “Dobrá práce, Petere.”

Auto jelo několik mil po oracabeské silnici a pak odbočilo na štěrkovou cestu se dvěma bílými kamennými sloupy po stranách. Na obou byly stejné mosazné tabulky s nápisem PEALE COURT. Byly naleštěné do vysokého lesku a jejich černozlatá kombinace působila dojmem luxusu. Na konci cesty bylo dlouhé parkoviště a za ním ještě delší jednopatrový dům se dveřmi a okny ze vzácného dřeva. Stál na vrcholku příkrého srázu vedoucího na pláž. Warfield a Jensenovi byli uvedeni netečnou starší černoškou v bílé uniformě a Julian pak Jensenovy pozval na verandu s výhledem na zátoku Golden Head Bay. Všichni tři se usadili v křesílkách a Warfield zdvořile požádal jamajského komorníka, aby přinesl nějaké občerstvení. Třeba lehký rumový punč. Déšť ustával. Za šedými mraky na obloze prosvítaly žluté a oranžové paprsky.

“Tímhle místem jsem pokaždé unesen,” řekl Warfield. “Je tu takový klid.”

“Ten výhled je skvostný,” dodala Ruth. “Vám to tu patří, Juliane?”

“Ne, drahá. Ale nemyslím si, že by se to tu nedalo koupit. Klidně se tu rozhlédněte. Třeba budete mít zájem vy s Peterem.”

Ruth se usmála a jako na povel vstala. “Ano, myslím, že se tu porozhlédnu.”

Vyšla z verandy do velkého obývacího pokoje s podlahou ze světle hnědého mramoru. Peter ji sledoval a pak pohlédl na Juliana. “To je to tak vážné?”

“Nechci ji zneklidňovat,” odvětil Warfield.

“I to je odpověď.”

“Možná ano. Ale nevíme to stoprocentně. Zjistili jsme znepokojivé zprávy. Je v tom MI5… a taky její sesterská MI6.”

Do Petera jako by něco píchlo. “Myslel jsem, že tuhle stranu jsme si pokryli. Naprosto. Že je neškodná.”

“Na ostrově možná. Tak, aby nám nepřekážela. Ale v Londýně zřejmě ne.” Warfield se odmlčel, zhluboka se nadechl a našpulil své úzké vrásčité rty. “Přirozeně okamžitě podnikneme příslušné kroky, abychom zakročili, ale věc možná zašla příliš daleko. V delším časovém měřítku sice máme rozvědku pod kontrolou… v nejhorším případě přes ministerstvo zahraničí, ale znepokojuje mě její současná aktivita.”

Peter Jensen vyhlédl přes zábradlí z verandy. Mezi mraky se prodíralo odpolední slunce. Déšť ustal.

“V tom případě máme dva protivníky. Halidon – ať už je to cokoliv – a britskou tajnou službu.”

“Přesně tak. A je svrchovaně důležité, aby se tyto dva subjekty nespojily. Rozumíte mi?”

Jensen opětoval pohled starého pána. “Samozřejmě. Za předpokladu, že se tak již nestalo.”

“Nestalo.”

“Jste si tím jist, Juliane?”

“Ano. Nezapomeňte, že o Halidonu jsme se poprvé dozvěděli od jistého specialisty na MI5. Okruh lidí pracujících pro Dunstone je široký. Kdyby skutečně došlo k navázání kontaktu, už bychom o tom věděli.”

Jensen znovu vyhlédl z verandy na zátoku a ve tváři se mu zračily pochyby a zamyšlení. “Proč? Proč? Vždyť jsme tomu člověku nabídli dva miliony dolarů… A ve spisech nemá nic; nic, co by vrhalo stín podezření, že nám provede tohle. McAuliff má vrozenou nedůvěru ke všem vládním institucím… přímo soptí vzteky, když se mu někdo vměšuje do života. To byl také hlavní důvod, proč jsem ho navrhl.”

“Ano,” řekl Warfield neosobně. “McAuliff byl váš nápad, Petere… Tedy abychom si rozuměli, já vás z ničeho neviním, sám jsem s vaší volbou souhlasil… A teď mi popište, co se stalo včera. A dnes ráno.”

Jensen začal vyprávět a celý příběh zakončil popisem rybářského člunu, který se nakonec obrátil na volné moře, a horečného vynášení lékařského vybavení z motelového pokoje. “Pokud to byla operace MI6, Juliane, pak velmi amatérská. Rozvědka má k dispozici tolik prostředků, že nemá zapotřebí využívat motelů a rybářských člunů. Kdybychom tak věděli, co se tam vlastně stalo…”

“My to víme. Alespoň si to myslím,”odvětil Warfield. “Včera pozdě v noci se někdo vloupal do domu zabitého bílého antropologa jménem Piersall, asi deset nebo dvanáct mil od pobřeží. Došlo tam k přestřelce. Víme o dvou zastřelených lidech, ale další mohou být zranění. Oficiálně to označili jako vloupání, což samozřejmě není pravda. Tedy ne ve smyslu obyčejné krádeže.”

“Jméno ,Piersall’ znám…”

“To doufám. Byl to univerzitní radikál, který podal na ministerstvu pro územní správu ten šílený návrh kupní smlouvy.”

“No jistě! Měl v úmyslu skoupit půlku Cock Pitu! Už je to hezkých pár měsíců. Byl to šílenec.” Jensen si zapálil dýmku a tiskl ji při tom ze všech sil. “Takže je v tom ještě třetí strana,” řekl nakonec tiše a nervózně.

“Anebo jedna z těch dvou, Petere.”

“Cože? Jak to myslíte?”

“MI6 jste právě vyloučil. Ale mohl by to být Halidon.”

Jensen na Warfielda vytřeštil oči. “Pokud ano, pak by to znamenalo, že McAuliff hraje na dvě strany. A pokud v tom případě tajná služba dosud nenavázala s Halidonem kontakt, pak jen proto, že si to McAuliff nepřál.”

“Velmi komplikovaný mladý muž.” Starý finančník si sundal brýle a opatrně je položil na kachlíčkovaný stolek vedle křesla. Lehce se vytočil, aby se podíval skrz dveře na verandu; zevnitř domu se ozýval Ruthin hlas, která se o čemsi bavila s jamajskou služebnou. Warfield pohlédl zpět na Petera. Tenkým kostnatým prstem ukázal na hnědý kožený kufřík na bílém proutěném stolku na druhé straně verandy. “Tohle je pro vás, Petere. Vezměte si to, prosím.”

Jensen vstal z křesílka, přistoupil ke stolu a zůstal stát nad kufříkem. Byl menší než obyčejný příruční kufřík. A také hrubší. Oba zámky byly zajištěny číselným kódem. “Jaká jsou čísla?”

“Na levém zámku tři nuly. Na pravém tři pětky. Kombinace můžete podle libosti měnit.” Peter se sklonil a začal manipulovat s drobnými vertikálními číselníky. Warfield pokračoval: “Zítra začínáte ve vnitrozemí. Zjistěte o McAuliffovi všechno, co se dá. Především to, kdo za ním chodí, neboť nějaké návštěvy bezpochyby bude mít. A jakmile získáte jistotu, že nějaký kontakt navázal, a zjistíte s kým, vyšlete Ruth pod nějakou zdravotní záminkou s těmi informacemi ke mně… A pak ho, Petere, musíte zabít. McAuliff je klíčová postava. Jeho smrt vyděsí oba tábory, a my tak zjistíme všechno, co potřebujeme.”

Jensen zvedl víko kufříku. Uvnitř ležela na zelené plstěné vystýlce zbrusu nová pistole značky Luger. Její ocel se leskla, pouze pod spouští na místě, kde obvykle bývá sériové číslo, byl vyškrábán malý matný proužek. Pod zbraní důstojně ležel ještě pětipalcový váleček se závitem na jednom konci. Tlumič.

“Tohle jste po mně nikdy nežádal, Juliane. Nikdy… To nemůžete.”

Jensen se otočil a zíral na Warfielda.

“Já to po vás nežádám, Petere. Já vám to přikazuji. Společnost Dunstone vám dala všechno. A teď potřebuje vaše služby; takové, o jaké vás nikdy předtím nežádala. A vy nám je musíte poskytnout.”

Část čtvrtá

COCK PIT

23

Začali uprostřed západního dílce, dvě a půl míle jižně od Weston Favel na okraji Cock Pitu. Na břehu jednoho menšího ramena Martha Brae rozbili základní tábor. Všichni kromě dvou běžců, Marcuse a Justice Hedrikových, byli ohromeni zdánlivě neproniknutelnou houštinou džungle všude kolem nich.

Podivné různorodé lesy byly plné vlhké tropické zeleně a chladných mohutných kmenů zelené a černé barvy, které se tyčily až kamsi k nebi. Bujné palmy sousedily s kapokovými stromy stoupajícími do nedohledna, jejichž vrcholky zakrývaly koruny nižší vegetace. Horská kapusta a balatové stromy, orchideje a mechy, houby a eukalypty, to vše se snažilo vybojovat si své místo v tomto prehistorickém pralese jako vystřiženém ze země Oz.

Půda byla pokryta přilnavým potahem kapradin a kapradorostů – měkkých, vlhkých a zrádných. Pod hustou vrstvou vegetace se ukrývaly kaluže bažinovitého bláta. Jako připomínka na sopečné zdvihy oligocénu vystupovaly zničehonic na povrch drobné pahorky, které již čas nedokázal vrátit zpět do lůna země.

Šumění lesa přehlušovaly pištivé zvuky netopýrů, papoušků a tangar; neustále bylo slyšet pralesní krysy a mangusty běsnící v neviditelných hrátkách smrti. Tu a tam se ozval křik divokého prasete, útočný, nebo panický.

A v dálce pak byly skrz mýtinu kolem řeky vidět hory a před nimi pásy divoce rostoucích travin. Ty byly zbarveny do šeda, ale občas v nich prosvítaly proužky temně zelené, modré a žluté podle toho, jak se déšť s horkým sluncem mezi sebou střídaly v nikdy nekončícím koloběhu.

A to vše pouhých patnáct minut letu od okázalých ulic Montega. Neuvěřitelné.

McAuliff navázal kontakt se spojkami britské rozvědky působícími na severním pobřeží. Bylo jich pět a on je kontaktoval všechny.

A všichni mu poskytli další důvod, proč považovat R. C. Hammonda za nenáviděného manipulátora. Neboť tihle lidé z rozvědky příliš důvěry nebudili. Laxním způsobem vyjádřili svou úlevu nad tím, že je kontaktoval, přijali jeho vysvětlení, že byl příliš zaměstnán rutinní geografickou prací, a ujistili ho – mnohoslovně, ale nepřesvědčivě -, že jsou mu kdykoliv k dispozici.

Jeden z nich, spojka MI6 z Port Maria, přijel za Alexem podél pobřeží až do Bengál Court. Byl to tělnatý černý obchodník, který se mu představil pouze jako “Garvey”. Naléhavě Alexe žádal o noční schůzku v malém motelovém baru, kde ho znali jako distributora lihovin.

McAuliffovi netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že Garvey, který za ním přijel pod záminkou ujištění o plné spolupráci a naprosté bezpečnosti, ho ve skutečnosti vyslýchá, aby o něm mohl do Londýna podat zprávu. Garvey smrděl a vypadal jako zběhlý špicl. A jeho smrad byl doslovný: ten člověk páchl tělesnými výměšky, které nebylo možno zakrýt ani nevázanou konzumací rumu. Jeho oči prozrazovaly vše – byly slídivé a jakoby podlité krví. Garvey byl typem člověka, který vyhledává příležitosti a pak jich nestydatě využívá ke svému osobnímu prospěchu.

Jeho otázky byly přesně mířené a McAuliffovy odpovědi ho zjevně neuspokojovaly. Celý rozhovor přitom směřoval k jediné otázce, na které skutečně záleželo: Zjistil jste něco ohledně Halidonu? Cokoliv.

Odhalil jste neznámé pozorovatele, cizí lidi kdesi v dálce… nějaký signál, nějaké znamení – jakkoliv vzdálené nebo skryté? Cokoliv.

Odpověď “absolutně nic” mohl Garvey jen stěží akceptovat.

A co ti muži v zeleném chevroletu, kteří prý McAuliffa sledovali v Kingstonu? Tallon zjistil, že patřili k Walteru Piersallovi. A že byl Piersall bílý agitátor, to se všeobecně ví. Navíc Piersall McAuliffovi telefonoval… spojovatelka na ústředně hotelu Courtleigh Manor spolupracuje s MI6. Co mu Piersall chtěl?

Alex tvrdil, že neví a že to vědět ani nemůže, protože s Piersallem nikdy nemluvil. A že jakýkoliv agitátor, ať už bílý nebo černý, je jen nepředvídatelným nositelem nepředvídatelných zpráv. Zcela předvídatelné naopak bylo, že právě tohoto člověka postihla nehoda. Dalo se předpokládat – z toho mála, které se McAuliff dozvěděl od Tallona a jiných -, že Piersall měl kompromitující informace o společnosti Dunstone; aniž by ovšem znal její jméno. V takovém případě byl McAuliff logicky osobou, se kterou se chtěl Piersall sejít. To všechno jsou však pouhé dohady, které nelze žádným způsobem ověřit.

A co se prý stalo zpozdivšímu se Samuelu Tuckerovi? Kde celou tu dobu byl?

Chlastal a válel se s děvkama v Montego Bay. Alexe skutečně mrzí, že kvůli Samovi způsobil ostatním tolik těžkostí; měl na to myslet dřív. Sam Tucker je totiž v podstatě nenapravitelný tulák, třebaže se zároveň vypracoval na nejlepšího analytika zemin.

Zpocený Garvey byl vyvedený z rovnováhy, zmatený a frustrovaný.

Vzhledem k takovému množství událostí se McAuliff podle něj držel až příliš v ústraní.

Alex špiclovi stroze a nevybíravě připomenul, že mimo samotný průzkum musel zařídit ještě spoustu dalších věcí – vyřešit logistiku, najmout pomocníky a hlavně vyplnit všechny ty vládní papíry -, takže na nějaké navazování kontaktů mu vůbec nezbyl čas. Co si Garvey, sakra, vůbec myslí?!

Rozhovor se protáhl do půl druhé ráno. Než odjel, sáhl spolupracovník MI6 do svého ušmudlaného kufříku a vytáhl z něj kovový předmět o velikosti pouzdra na tužky a tomu odpovídající tloušťky. Byl to miniaturní vysílač rádiových signálů nastavený na určitou konkrétní frekvenci. Na horní straně čelního panelu měl umístěny tři široké kontrolky z tenkého skla. Bílá kontrolka, vysvětloval Garvey, po zapnutí signalizuje, že přístroj je dostatečně nabitý pro přenos signálu – podobně jako například u stroboskopu. Červená kontrolka informuje uživatele, že právě dochází k přenosu signálu. A konečně třetí zelená kontrolka potvrzuje příjem signálu příslušným zařízením nacházejícím se v okruhu pětadvaceti mil. Používají se dva jednoduché kódy: jeden pro normální podmínky, jeden pro případ nouze. Kód 1 bude přenášen dvakrát denně co dvanáct hodin. Kód 2 pouze v případě, že bude potřeba p
omoc. Přijímač, pokračoval Garvey, je pomocí radiolokátoru a terénních souřadnic schopen stanovit zdroj signálu, a to v okruhu tisíce metrů. Nic není ponecháno náhodě. Neuvěřitelné.

Ještě neuvěřitelnější však bylo, že lidé z rozvědky nehodlali být od McAuliffa za žádných okolností vzdáleni více než dvacet pět mil a že při “zajištění” jeho bezpečnosti vycházeli ze směšného předpokladu, že se tato vzdálenost dá uprostřed džungle překonat natolik rychle, aby to stačilo k odvrácení hrozícího nebezpečí.

R. C. Hammond se překonává, pomyslel si McAuliff.

“To je všechno?” zeptal se McAuliff potícího se Garveyho. “Tahle pitomá krabička má být naše ochrana?”

“Činíme i další opatření,” odvětil Garvey tajemně. “Jak říkám, nic neponecháváme náhodě…”

“Co to má, ksakru, znamenat?”

“To znamená, že jste pod naší ochranou. Nejsem oprávněn vám vysvětlovat cokoliv dalšího. Upřímně řečeno ani nic dalšího nevím. Podobně jako vy jsem i já jen pouhý nádeník. Dělám, co mi řeknou, a říkám, co mám říkat… A vám jsem už řekl všechno. Teď mám před sebou nepříjemnou cestu zpátky do Port Maria.”

Muž jménem Garvey vstal od stolu, sebral svůj nevábný kufřík a odkolébal se ke dveřím tlumeně osvětlené místnosti. Nedokázal se však ovládnout: ještě než odešel, přikročil k baru, kde právě postával jeden z motelových manažerů, a poníženě poprosil o dvojitého panáka.

Z rozjímání McAuliffa vyrušily až hlasy Ruth a Petera Jensenových. Právě seděl na kousku vyschlé hlíny nad břehem řeky; Jensenovi se k němu blížili přes mýtinu od svého stanu a cosi si při tom vykládali. Alexe to ohromilo – oni ho ohromili. Procházeli se po mýtině uprostřed obávaného Cock Pitu s takovou nenuceností a přirozeností, až by si jeden myslel, že jsou právě na vycházce v londýnské zoo.

“Svým způsobem dosti vznešené místo,” začal Peter a upravil si v puse svou nepostradatelnou dýmku.

“Jakási zvláštní kombinace barvy a hmoty, viďte, Alexi?” Ruth šla zavěšená do svého muže. Polední procházka po Hyde Parku. “Barvy jsou tak smyslné, zatímco hmota je mohutná a těžko uchopitelná…”

“Říkáš, jako by to bylo v rozporu, drahá. Což – jak jistě víš nemusí být pravda.” Peter se zasmál a jeho žena se zachmuřila předstíraným pohoršením.

“Neposlouchejte ho, Alexi. Má nenapravitelně pornografické myšlenky. Ale jinak má pravdu. Je to tu vznešené. A absolutně neprostupné. Kde je Alison?”

“S Fergusonem a Samem. Dělají rozbor vody.”

“Myslím, že Jimbo brzy spotřebuje všechny filmy,” zamumlal Peter a pomohl své ženě posadit se vedle McAuliffa. “Ten nový foťák, co si přivezl z Montega, mu úplně učaroval.”

“Řekla bych, že je příšerně drahý.” Ruth si marně pokusila uhladit zmačkané kalhoty jako žena, která není zvyklá chodit bez sukně. Nebo jako žena, která je nervózní. “Na kluka, který každému vykládá, jak je bez peněz, je to docela výstřednost.”

“On si ten foťák nekoupil; jen si ho půjčil,” řekl Alex. “Od jednoho přítele, se kterým se loni seznámil v Port Antoniu.”

“Vlastně ano, já zapomněl.” Peter si znovu zapálil dýmku. “Vy jste tu vlastně byli loni všichni, že?”

“Vůbec ne, Petere. Jen Sam a já; dělali jsme pro firmu Kaiser. A pak ještě Ferguson. Ten byl u Craftovy nadace. Jinak nikdo.”

“No, a Charles je Jamajčan,” vmísila se nervózně Ruth. “Ten sem určitě taky často lítá. Božínku, jak ten musí být bohatý…”

“To je dost neomalená spekulace, drahá.”

“Nech toho, Petere. Alex ví, jak to myslím.”

McAuliff se zasmál. “Myslím, že s penězi si moc hlavu lámat nemusí. Ještě mi nepředložil ani účtenky za nákup oblečení. A mám dojem, že ten jeho úbor byl v safari-shopu u Harrodse ten nejdražší.”

“Možná je mu to trapné,” řekl s úsměvem Peter. “Vypadá v něm, jako by zrovna seskočil z plátna. Černý myslivec; velmi působivý obrázek, byť poněkud násilný.”

“A pak kdo je tu neomalený, drahý. Charles skutečně vypadá působivě.” Ruth se otočila k Alexovi. “To jen ta moje přestárlá lochneska bledne závistí.”

“Ten Fergusonův foťák je docela nový… myslím, že takové věci se nepůjčují.” Peter po očku pohlédl na McAuliffa a sledoval, co odpoví.

“To záleží, jaké má člověk přátele,” odvětil Alex a bylo mu jasné, že Peter někam míří. “Ferguson umí být sympatický.”

“Velice,” dodala Ruth. “A vypadá tak nějak bezbranně. Tedy pokud zrovna nedřepí nad tím svým nádobíčkem. Ve svém oboru je absolutně nepřekonatelný.”

“A o nic jiného mi nejde,” obrátil se Alex k Peterovi. “Ovšem musím říct, že nepřekonatelní jste tady všichni – i se svými foťáky, nóbl úbory a voňavými dýmkami” usmál se.

“Dostal jste mě, hochu.” Peter vytáhl dýmku z pusy a zavrtěl hlavou. “Příšerný zlozvyk.”

“Vůbec ne,” řekl McAuliff. “Mám tu vůni rád, opravdu. Taky bych kouřil dýmku, ale pálí mě z toho jazyk. A pak mi i páchne.”

“Jsou způsoby, jak tomu předejít, ale to je velice nudné téma… Daleko více mě fascinuje tahle pralesní laboratoř kolem. Už jste se rozhodl, koho ke komu přidělíte?”

“Jen v hrubých rysech,” odpověděl Alex. “Stejně na tom zas tak nezáleží. Koho byste chtěli?”

“Já bych chtěla jednoho z těch dvou bratrů,” řekla Ruth. “Zdá se mi, že naprosto přesně vědí, kde jsou. To já bych se tu ztratila za minutu! … Vím, že je to dost sobecké přání; moje práce je nejméně důležitá…”

“Přesto bychom o vás neradi přišli, že, Petere?” McAuliff se naklonil dopředu.

“Pokud se ovšem bude chovat slušně.”

“Tak si vyberte,” řekl Alex. “Chcete Marcuse, nebo Justice?”

“To jsou nádherně praštěná jména!” vykřikla Ruth. “Vezmu si Justice.” Pohlédla na manžela. “Justice’ znamená spravedlnost. A spravedlnost musí být.”

“Zajisté, drahá.”

“Dobrá,” souhlasil McAuliff. “Takže Marcus půjde se mnou. Jeden z nich se mnou být musí. A pokud vám to, Petere, nevadí, Alison požádala o Lawrence.”

“Vůbec ne, brachu. Škoda, že ten jeho přítel… jak se to jmenoval? Floyd? Ano, Floyd. Škoda, že zběhnul. Zjistil jste vůbec, co se s ním stalo?”

“Ne,” odvětil Alex. “Prostě zmizel. Nespolehlivý chlap. A podle Lawrence to byl navíc zloděj.”

“Škoda… Připadal mi inteligentní.”

“Teď se chováš povýšeně, drahý. A to je horší než být neomalený.” Ruth Jensenová zvedla malý oblázek a hodila ho do úzkého říčního ramena. “Bude mi úplně stačit, když mi přidělíte nějakého statného chlapa, který mě v poledne a večer bezpečně odvede zpátky do tábora.”

“Dobře. Budu na to myslet… Budeme pracovat ve čtyřhodinových cyklech a dorozumívat se pomocí vysílaček. Prvních pár dní se raději nevzdalujte z tábora na víc než na jednu míli.”

“Mílí!” Ruth pohlédla na McAuliffa a její hlas se o oktávu zvýšil. “Drahý Alexi, ať visím, jestli do téhle změti porostu zajdu dál než na šest metrů!”

“Nesmysl,” opáčil její manžel, “když začneš loupat ty svoje kamínky, ztratíš pojem o čase i prostoru… Mimochodem, Alexi, předpokládám, že tu budeme mít ustavičně nějaké návštěvy. Aby zkontrolovaly postup prací a tak podobně.”

“Proč?” McAuliff si teď byl jistý, že oba manželé vysílají jakési abstraktní, možná podvědomé signály. Peter méně než Ruth. Byl bystřejší a sebejistější než ona. Zcela jist si sebou ovšem také nebyl. “Zhruba každých deset dní pošleme průběžnou zprávu. To musí stačit.”

“Tady ale nejsme úplně na konci světa, i když souhlasím, že to tak vypadá. Vsadil bych se, že naši investoři si budou chtít zkontrolovat, za co vlastně platí.”

Peter Jensen právě učinil první chybu a McAuliff byl náhle ve střehu. “Jací investoři?”

Ruth Jensenová vzala další kámen a chystala se ho hodit do poloslané řeky. Právě zvedala ruku, ale než kámen odhodila, na okamžik ztuhla. Nikomu to neuniklo. Peter se pokusil zahrát celou věc do autu.

“No… myslel jsem některá zvířata z Královské společnosti nebo možná i pár hnidopichů z ministerstva. Ty lidi z Královské společnosti mám přečtené – a ani Jamajčani se nechovají právě srdečně. Tak jsem si myslel… No, možná jsem se unáhlil.”

“A možná jste předvídavější než já,” řekl Alex tiše. “Takové inspekce nejsou ničím neobvyklým. Spíš je tu problém s pohodlím. Lépe řečeno s nepohodlím. Cesta sem trvá téměř celý den. Jistě, my jsme navíc měli nákladní auto a vybavení…, ale i tak je to problematické.”

“Ne tak docela.” Peter Jensen si vyklepal dýmku o botu. “Díval jsem se do map a rozhlížel se z říční mýtiny. Ty travnaté pásy jsou blíž, než si myslíme. Řekl bych, že to nebudou ani dvě míle. Klidně by tam mohlo přistát malé letadlo nebo vrtulník.”

“To je správný postřeh. Na to jsem nepomyslel.” McAuliff se znovu naklonil, aby upoutal Peterovu pozornost, ale ten se na něj tentokrát nedíval. “Chci říct, že pokud bychom potřebovali… nějaké vybavení nebo zásoby, budou tu s tím daleko rychleji, než jsem předpokládal. Díky, Petere.”

“Ale, neděkujte mu,” řekla Ruth a nervózně se uchichtla. “A hlavně mu nepochlebujte.” Krátce na manžela pohlédla a McAuliff si přál vidět její oči. “Peter si chce jen namluvit, že to nemá daleko do hospody.”

“Nesmysl. To jsou jen prázdný řeči, holka…”

“Myslím, že už ho nudíme, Ruth,” řekl Alex a tiše, téměř důvěrně se zasmál. “Zřejmě chce vidět nějaké nové tváře.”

“Pokud to nebudou nová těla, drahý, pak jsem tolerantní,” odsekla Ruth posměšně směrem k Peterovi. Všichni tři se hlasitě rozesmáli.

McAuliff věděl, že ten humor je strojený. Jensenovi udělali chybu a teď se báli. Peter skutečně chtěl vidět nové tváře… nebo novou tvář. Byl přesvědčen, že Alex někoho čeká. Koho měl na mysli? Je možné… existuje nějaká vzdálená možnost, že Jensenovi jsou jiní, než jak se jeví?

Ze stezky v severní části džungle se ozvalo písknutí. Na mýtině se objevil Charles Whitehall ve svém nažehleném a čistém safari oblečku, ostře kontrastujícím se zmuchlaným oděvem Marcuse Hedrika, staršího bratra obou běžců. Marcus se držel v uctivé vzdálenosti za Whitehallem a z jeho netečné černé tváře se nedalo naprosto nic vyčíst.

McAuliff vstal ze země a pronesl směrem k Jensenovým: “To je Charley. Pár mil odtud západně od řeky sídlí nějaká horská komunita; Charley tam chtěl najmout ještě pár lidí.”

Ruth a Peter obratně využili situace k odchodu. “No, musíme ještě protřídit nějaké vybavení,” řekl Peter a rychle vstal.

“No jistě! Pomoz mi vstát, drahý.”

Jensenovi zamávali Charlesi Whitehallovi a spěšně vyrazili ke stanu.

McAuliff šel Whitehallovi naproti až do středu mýtiny. Černý vědec propustil Marcuse Hedrika a přikázal mu, aby ostatním pomocníkům podal příslušné instrukce ohledně nočních hlídek. Alex byl fascinován, jakým způsobem Charley s běžcem mluví. Snadno si osvojil dialekt místních horalů – pro McAuliffa prakticky nerozluštitelný – a rukama i očima rozdával gesta a pohledy, které svérázné řeči zcela odpovídaly.

“Děláte to moc dobře,” řekl Alex, když se běžec odplahočil z doslechu.

“Musím. Proto jste si mě najal. V tomhle jsem nejlepší.”

“To se mi na vás líbí, Charley. Že tak vděčně přijímáte komplimenty.”

“Na vděčnost jste si mě nenajal. To je jen prémie, kterou si nezasloužíte.” Whitehall si neodpustil lehký úsměv. “Baví vás říkat mi ,Charleý, McAuliffe?” zeptal se.

“Vám to vadí?”

“Vůbec ne. Protože tomu rozumím. Je to jakýsi obranný mechanismus; těmi vy Američané oplýváte. Oslovení ,Charleý je idiomatickou obdobou rovnostářství, s kořeny – což je příznačné v šedesátých a sedmdesátých letech. Každý člen Vietcongu pro vás byl ,Charleý – stejně jako všichni Kambodžané a Laosané. Dokonce tak říkáte i svým vlastním lidem na ulici. Dává vám to pocit nadřazenosti… Stejně je zvláštní, že jste si pro to vybrali právě jméno Charley, ne?”

“Ale to je přece vaše jméno.”

“Ano, samozřejmě, ale myslím, že o to tu vůbec nejde.” Černoch se krátce podíval stranou a pak opět na Alexe. “Jméno Charles’ je germánského původu. Jeho původní význam je požralý, anebo možná – zde se názory rozcházejí – ,ohromný’. Není zajímavé, že vy Američané jste si vybrali právě tohle jméno, abyste zcela obrátili jeho původní význam?”

McAuliff slyšitelně vydechl a unaveně řekl: “Přijímám dnešní lekci včetně skrytých antikolonialistických narážek. Beru na vědomí, že byste byl raději, kdybych vám říkal ,Charlesi’ nebo ,Whitehalle’ – nebo snad ,velký černošský vůdce’?”

“Ani jedno. ,Charleý mi plně vyhovuje. Dokonce je to zábavné. A rozhodně lepší než Jimbo’.”

“Tak o co vám vlastně jde?!”

Whitehall se usmál – opět jen velmi lehce – a ztišil hlas. “Ještě před deseti vteřinami stál vlevo za přístěnkem bratr Marcuse Hedrika a snažil se nás poslouchat. Teď už je pryč.”

Alex trhnul hlavou doleva. Justice Hedrik právě pomalým krokem odcházel od velkého plátěného přístěnku, vztyčeného na mýtině za účelem ochrany táborového vybavení před bouřkou a mířil přes mýtinu ke dvěma dalším pomocníkům. Justice byl mladší než jeho bratr Marcus – mohl mít něco pod třicet – a byl urostlejší a svalnatější.

“Jste si tím jist? Tedy že nás poslouchal?”

“Dlabal tam do kousku dřeva. A na to, aby se tu člověk bavil vyřezáváním artefaktů, je tu příliš mnoho práce. Určitě nás poslouchal. Než jsem se na něj podíval.”

“Budu si to pamatovat.”

“Ano. To rozhodně. Ale nepřikládejte tomu žádný velký význam. Běžci jsou skvělí turističtí průvodci; dostávají štědré spropitné. A tihle dva bratři podle mne nemají moc velkou radost, že musí být s námi. Náš průzkum je čistě profesionální – ba co hůř, je přímo akademicky profesionální. A oni z něj mnoho nemají. Takže s jistou nevraživostí musíte počítat.”

McAuliff se už chystal promluvit, ale pak zaváhal. Byl zmaten. “Já… možná jsem to zcela nepochopil, ale jak to souvisí s tím, že nás poslouchal?”

Whitehall pomalu zamrkal, jako by něco vysvětloval přihlouplému školákovi – o čemž byl koneckonců přesvědčen. “U primitivů s nízkou inteligencí nevraživosti obvykle předchází neskrývaná a neomalená zvědavost.”

“Děkuji vám, doktore Freude.” Alex neskrýval své podráždění.

“Nechme toho. Jak jste pořídil v horách?”

“Poslal jsem kurýra do Maroon Townu. Požádal jsem o přísně soukromou schůzku s plukovníkem Maroonů. Plukovník kurýra vyslechne a žádosti vyhoví.”

“Netušil jsem, že sjednat s ním schůzku je tak komplikované. Pokud si vzpomínám, co říkal Barák, prostě mu nabídneme peníze.

“My nežádáme o nějakou audienci pro turisty, McAuliffe. Nám nejde o žádné primitivní sošky domorodců nebo o afrokaribské korálky v ceně ,dvě dolarů’. Naše poslání daleko přesahuje hranice turistického ruchu. Já chci, aby byl plukovník psychologicky připraven, aby musel přemýšlet.”

Alex mlčel; Whitehall měl zřejmě pravdu. Tedy pokud se Barák Moore nemýlil. Pokud byl plukovník Maroonů opravdu jediným kontaktem na Halidon, pak rozhodnutí využít tohoto kontaktu nebylo nijak snadné a jistý stupeň psychologické přípravy byl asi na tomto místě vhodnější než příprava žádná. Ovšem jen v takové míře, aby se plukovník nevylekal a schůzce se nevyhnul.

“A jak toho chcete dosáhnout?” zeptal se McAuliff.

“Najal jsem jako kurýra vůdce celé komunity. Dal jsem mu sto dolarů, což je stejné, jako byste některému z nás nabídl asi tak čtvrt milionu. V poselství žádám plukovníka o schůzku, která by se měla konat za čtyři dny – čtyři hodiny poté, co slunce zapadne za horami…”

“Arawacká symbolika?” přerušil ho Alex.

“Přesně tak. Doplněná o poznámku, že schůzka by se měla uskutečnit napravo od koromantýjského půlměsíce, což bude, předpokládám, plukovníkovo sídlo. Přesné místo konání schůzky má plukovník poslat po kurýrovi… Nezapomeňte, že funkce plukovníka maroonských kmenů se dědí po předcích. To znamená, že plukovník je potomkem kmenových náčelníků, a tudíž dobře zná jejich tradice. Velice brzy se dozvíme, zda se k nám postavil jinak než k ostatním.”

“Podle čeho?”

“Podle toho, zda místo konání schůzky zvolí podle čtyřkové symboliky. To je zřejmé.”

“Jistě… Takže teď budeme několik dní čekat.”

“Nejen čekat, McAuliffe. Oni nás budou sledovat, velice zevrubně nás budou pozorovat. Musíme si dát obrovský pozor, abychom na ně nezapůsobili jako možná hrozba. A musíme naprosto profesionálně dělat svou práci.”

“To rád slyším. Jsme totiž placeni za geologický průzkum.”

24

Od první chvíle, kdy vstoupili do Cock Pitu, byl každý člen týmu zcela pohlcen prací. Bez ohledu na přísně soukromé obavy nebo tajné úkoly byli všichni členové týmu ve svém oboru profesionály a úžasná biolaboratoř Cock Pitu vyžadovala jejich naprosté profesionální soustředění.

Přenosné stolky, pečlivě zapouzdřené mikroskopy, teodolity, platinové vrtáky, síta a sklenice se zabroušenou zátkou – to vše přenesli vědci i nosiči do sotva proniknutelné džungle a na divoké traviny. Čtyřhodinové pracovní cykly se ukázaly být pouhým zbožným přáním; nikdo se neobtěžoval přerušovat své experimenty či analýzy kvůli takovým zbytečnostem jako jídlo či vzájemná konzultace. Základní bezpečnostní zásady se brzy staly pouhou otravnou přítěží. Stačil necelý jeden pracovní den, aby novinka v podobě vysílaček, ze kterých neustále vycházely šumivé a rušivé zvuky, naprosto přestala budit zájem. McAuliff byl dokonce nucen rozzlobeně připomenout Peteru Jensenovi a Jamesi Fergusonovi, že je nezbytně nutné nechat vysílačku zapnutou na příjem, a to bez ohledu na to, že každý občas musí vyslechnout hovor mezi jinými stanicemi.

Hned první večery ukázaly, že Whitehallovo rozhodnutí obléci se do džungle jako na safari bylo nesmírně prozíravé: celý tým se usadil kolem ohňů na plátěné židličky, jako by se zotavoval po vyčerpávajícím lovu. Ovšem místo slov o šelmách, antilopách, velkých ptácích a paroží se táborem nesla jiná slova, vyřčená s nemenším entuziasmem: zinek, mangan a bauxit; okr, sádrovec a fosfáty… křída, eocén, břidlice a vyvřeliny; tamarind a krvavec; guáno a tchyní jazyk… aridní, acidní a peritidální; vodní odtoky, plynové kapsy a vrstvy pórovité lávy; vápencové lavice.

Všichni se shodli na základní věci: oblast Cock Pitu je mimořádná svým nerostným bohatstvím, dostupností vody a neuvěřitelně objemnými ložisky plynů a rud.

A to vše ještě před začátkem třetího dne průzkumu. McAuliff zaslechl, jak to Peter Jensen lapidárně shrnul slovy: “Je naprosto nepochopitelné, že to tu ještě nikdo neobjevil. Troufám si tvrdit, že celá Brasilia by se mohla jít schovat! Tady leží tři čtvrtiny veškerých světových ložisek a nikdo si toho ani nevšimne!”

Při zmínce o městě vybudovaném uprostřed brazilského pralesa Alex ztěžka polkl a vytřeštil na nadšeného experta na minerály oči. Máme v plánu postavit město… Slova Juliana Warfielda.

Neuvěřitelné. Ale reálné.

Záměry společnosti Dunstone teď byly zřejmé. Celý projekt byl životaschopný; bylo pouze potřeba do něj vložit obrovské množství kapitálu – a ten společnost Dunstone měla. Jakmile se kapitál roztočí, bude ekonomika celého ostrova odkázána na tento jediný projekt neuvěřitelného rozsahu… Armády dělníků, celé komunity, vše bude záviset na jediném zdroji. A nakonec i vláda.

Kingston nebude moci a ani chtít celou věc zastavit. Jakmile se projekt rozjede – z jediného zdroje -, bude z něj mít vláda obrovský a nepopiratelný prospěch.

Už samotný tok kapitálu zcela podkope vliv parlamentu. Vláda si zkrátka také ukrojí kus z tohoto gigantického koláče. Ovšem stane se ekonomicky i psychologicky bezvýhradně závislou na firmě Dunstone. Složité a zároveň geniálně jednoduché.

Jakmile ovládnou Kingston, ovládnou zákonodárství celé zemi. A přizpůsobí ho vlastním potřebám. Firma Dunstone bude vlastnit celý národ… Slova R. C. Hammonda.

Blížila se půlnoc; nosiči pod dohledem obou běžců, Marcuse i Justice, pomalu hasili ohně. Černý revolucionář Lawrence stále ochotně sehrával roli řadového pomocníka, úslužného a příjemného, ale při tom neustále sledoval okolní lesy a za žádných okolností se nevzdaloval od Alison Boothové.

Jensenovi i Ferguson se již odebrali do stanů. McAuliff, Sam Tucker a Alison ještě seděli kolem malého kempového stolku a světlo ze skomírajících ohňů jim osvětlovalo tváře.

“Jensen má pravdu, Alexandře,” řekl Tucker a zapálil si tenký doutník. “Lidi, co stojí za tímhle průzkumem, přesně vědí, co dělají. Já nejsem žádný odborník přes rudy, ale stačila by jedna žíla, jen jediná větev žíly a spekulanti by se sem jen hrnuli.”

“Ta společnost se jmenuje Dunstone.”

“Cože?”

“Za tímhle průzkumem stojí… společnost jménem Dunstone a její šéf Warfield. Julian Warfield. Alison to ví.”

Sam si podržel cigaretu mezi prsty a pohlédl na McAuliffa. “Oni si tě najali,” pronesl pomalu a poněkud nevrle.

“On,” opravil ho Alex. “Warfield.”

“Takže ten grant Královské společnosti…, ministerstvo, ústav… jsou jenom krytí?”

“Ano.”

“A tys to od počátku věděl.”

“Stejně jako britská rozvědka. Já nejsem jen jejich informátor, Same. Oni mě cvičili… nejlíp, jak to za ty dva týdny šlo.”

“A měl jsi nějaký konkrétní důvod, proč to držet v tajnosti, Alexandře?” Tuckerův hlas – a zvláště, když vyslovoval McAuliffovo jméno – nezněl vůbec příjemně. “Myslím, že jsi mi to měl říct. A tím spíš po té schůzce v horách. Vždyť už se známe tak dlouho, chlapče… Ne. Myslím, že jsi nejednal správně.”

“On jednal nanejvýš správně, Same,” řekla Alison se směsicí odměřenosti a vřelosti. “Dělal to pro tvé dobro – věř mi, mluvím ze zkušenosti. Čím méně toho víš, tím větší máš naději. Dej na mě.”

“A proč bych měl?” opáčil Tucker.

“Protože jsem to sama zažila. Věděla jsem toho tolik, že jsem se dostala až sem.”

“Nastrčili ji na Chatelleraulta. To jsem ti říct nemohl. Pracovala pro Interpol. Vytáhli si ji z nějaké databáze a nastrčili ji do průzkumu tak, aby to vypadalo naprosto logicky. Navíc chtěla odjet z Anglie…”

“Já musela odjet, miláčku… Vidíš, Same? Ten počítač patřil Interpolu; všechny zpravodajské služby jsou v podstatě pokrevní bratři – nevěř nikomu, kdo by ti chtěl namluvit něco jiného. MI5 si mě prostě vyhlédla v databázi Interpolu, a tak jsem tu. Velmi vzácná návnada – a další komplikace v celé hře… Nikdy nechtěj vědět příliš mnoho. Alex má pravdu.”

Nastalo strojené ticho. Tucker potáhl z doutníku. Ve vzduchu visela naléhavá otázka a Sam svým mlčením její naléhavost ještě více zdůraznil. Alison si odhrnula z čela vlasy, které si na večer rozpustila, a McAuliff si nalil malé množství skotské. Konečně Sam Tucker promluvil: “Ještě štěstí, že ti věřím, Alexandře.”

“Já vím. Na to jsem spoléhal.”

“Ale proč?” pokračoval Sam tiše. “Proč jsi to, ksakru, udělali Tak chamtivý zase nejsi. Proč jsi se rozhodl pro ně pracovat?”

“Pro koho? Nebo pro co? Máš na mysli Dunstone, nebo britskou rozvědku?”

Tucker se odmlčel, a než odpověděl, dlouze se na Alexe zadíval. “Ježíšikriste,Já nevím. Snad obojí, chlapče.”

“Na práci pro Dunstone jsem přistoupil ještě předtím, než se objevila MI5. Dostal jsem výbornou smlouvu; nejlepší, jakou mi kdo kdy nabídnul. A než jsem si uvědomil všechny důsledky, už mě měli v hrsti. Byl jsem přesvědčen, že jim už nemůžu uniknout – těm ani oněm. A pak se z toho jednoduše stala otázka přežití… Objevily se záruky a sliby… a další záruky a další sliby.”

McAuliff se rozhlédl po mýtině; vypadala zvláštně. Lawrence seděl shrbený nad řeřavými uhlíky u vedlejšího ohně a zamyšleně je sledoval.

“Ani nevíš jak,” pokračoval Alex, “a ocitneš se v nějaké šílené cele. Běháš v tom uzavřeném prostoru sem a tam, narážíš do stěn… to je dost děsivý obrázek.”

“Tah a protitah, Same,” řekla Alison. “Na to jsou experti.”

“Kdo? Kdo z nich?” Tucker se na židličce předklonil a sledoval Alison pohaslýma očima.

“Všichni,” odvětila dívka pevně. “Viděla jsem, co Chatellerault provedl mému muži. A vím, co Interpol provedl mi.”

Znovu se rozhostilo ticho, tentokráte méně napjaté. A opět ho přerušil Sam Tucker. “Musíš si určit nepřátele, Alexandře. Mám pocit, že jsi to neudělal… Upřímně doufám, že nás dva za nepřátele nepovažuješ.”

“Určil jsem si je nejlépe, jak jsem uměl. Ale nejsem si jist, k čemu tyhle definice jsou. Všechno je to moc komplikované, alespoň pro mě.”

“No tak si to zjednoduš, chlapče. A až skončíš, tak si polož otázku, komu nejvíce záleží na tvé likvidaci.”

McAuliff pohlédl na Alison. “Myslím, že oběma stranám. Dunstone doslova, MI5 obrazně. Ti první mě chtějí mrtvého, ti druzí závislého – aby mě mohli v případě potřeby kdykoliv znovu povolat. Aby mě měli v databázi. To je velmi konkrétní cíl.”

“Souhlasím,” řekl Tucker a znovu si připálil. “A teď to celé obraťme. Koho bys ty chtěl zlikvidovat nejdříve? A nejjistěji?”

Alex se tiše zasmál, Alison se k němu přidala a řekla: “Bože můj, vy dva uvažujete úplně stejně.”

“Tohle není odpověď. Tak koho?”

“Myslím, že Dunstone. Momentálně je zranitelnější. Warfield učinil chybu; myslí si, že jsem opravdu chamtivý. Myslí si, že si mě koupil, když mě vzal mezi ně. Že když padnou oni, padnu i já… A proto říkám Dunstone.”

“Dobrá,” pronesl Sam tónem uhlazeného právníka. “Takže nepřítel číslo jedna je definován jako společnost Dunstone. Můžeš se jim vykroutit pomocí jednoduchého vydírání: obeznámenost třetích osob, dokumenty deponovány v renomovaných právních kancelářích. Souhlas?”

“Ano.”

“A teď nepřítel číslo dvě: zpravodajští hošíci Jejího Veličenstva.

Proberme si je blíže. Pod jakou záminkou se na tebe navěsili?”

“Ochrana. Prý nám poskytují ochranu.”

“To se jim ovšem moc nedaří, co říkáš, kámo?”

“Vůbec se jim to nedaří,” souhlasil Alex. “Ale zatím jsme naživu.”

“K tomu se dostaneme, nedivoč… A co máš ty na ně?”

McAuliff se zamyslel. “Jejich metody… a taky jejich kontakty. Mohu prozradit jejich tajné operace.”

“Což je vlastně stejné jako v případě Dunstone, ne?” Tucker pomalu směřoval k cíli.

“Ano.”

“Vraťme se ještě k Dunstone. Co ti nabízejí?”

“Peníze. Spoustu peněz. Tenhle průzkum potřebují.”

“Jsi připraven o ty peníze přijít?”

“Jasně, ksakru! Ale možná nebudu muset…”

“To je nepodstatné. Myslím, že i tohle je součást oněch ,záruk a slibů’.”

“Ano.”

“Ale to teď nehraje roli. Nic jsi těm zlodějům neukradl. Mohou tě nějakým způsobem obvinit, že k nim taky patříš?”

“Pane na nebi, to ne! Možná si to myslí, ale to se pletou.”

“Takže řešení známe. Eliminovat záminky a odmítnout jejich nabídky. Od obou stran. Peníze i ochranu. Peněz se vzdát a ochranu učinit zbytečnou. Budeš moci jednat z pozice síly a hrát jejich hru. Ty sám jim budeš činit nabídky.”

“Něco jsi přeskočil, Same,” řekl McAuliff pomalu. “Anebo jsi zapomněl. Průzkum ještě neskončil a možná jejich ochranu budeme opravdu potřebovat. A pokud ji přijmeme, nemůžeme ji později popřít. Vysmáli by se nám. Syndrom írángate. Kroutící se žížaly.”

Sam Tucker položil tenký doutník na popelník na stole a natáhl se po láhvi skotské. Užuž se chystal promluvit, když ho zarazil pohled na Charlese Whitehalla, který právě vycházel z džungle na mýtinu. Whitehall se rozhlédl a pak rychle přešel k Lawrencovi, který tiše seděl nad žhavými uhlíky pohasínajícího ohně. Oba spolu krátce promluvili, Lawrence se postavil, přikývl a vyrazil do džungle. Whitehall ho chvíli sledoval, pak se otočil a pohlédl na McAuliffa, Sama a Alison. S jistou dávkou naléhavosti za nimi vyrazil přes mýtinu.

“Tohle je tvá ochrana, Alexandře,” řekl tiše Sam a sledoval blížícího se Whitehalla. “Tihle dva. Možná se navzájem nenávidí, ale oba dohromady nenávidí ještě někoho dalšího, a to ti hraje do karet. Nám všem, ksakru… Bůh žehnej těmhle dvěma černým kůžím.”

“Kurýr už se vrátil,” řekl Charles Whitehall a upravil ve stanu světlo svítilny. McAuliff se postavil pod plátěnou stříšku před vchodem do stanu. Whitehall trval na tom, že Alex musí jít s ním – nechtěl mluvit před Alison a Samem Tuckerem.

“To jste mohl říct i ostatním.”

“Pak by to ovšem bylo… rozhodování více stran. A s tím bych já osobně nemohl souhlasit.”

“Proč ne?”

“Musíme být krajně opatrní. Čím méně toho budou ostatní vědět, tím lépe.”

McAuliff vytáhl krabičku cigaret a přešel k jediné nylonové židličce uprostřed stanu. Posadil se, protože věděl, že Charley bude stát; černoch byl až příliš rozrušený a jeho snaha zachovat klid byla téměř komická. “To je absurdní,” řekl McAuliff. “Před malou chvilkou říkala Alison totéž. Ovšem ze zcela jiných důvodů.

.. Tak jaká je odpověď z Maroon Townu?”

“Kladná! Plukovník se s námi setká. A co je důležitější – co je mnohem důležitější: jeho odpověď je ve čtyřkové symbolice!”

Whitehall přikročil k židličce a jeho oči sršely stejnou mesiášskou posedlostí, jakou u něj Alex viděl v Drax Hallu.

“Učinil ve věci naší schůzky protinávrh. Pokud se mu neozveme, bude předpokládat, že ho přijímáme… Žádá o osm dní. A místo čtyř hodin po západu slunce požaduje stejné čtyři hodiny po druhé hodině ranní. Po druhé ranní! Což je na hodinkách napravo od doby západu slunce. Rozumíte? On to pochopil, McAuliffe. Pochopil to! Potvrdil se Piersallův první předpoklad!”

“Myslel jsem si to,” odvětil Alex chabě a nebyl si zcela jist, jak má na Whitehallovu rozjařenost reagovat.

“Pro vás to nic neznamená, že?” Jamajčan na McAuliffa nedůvěřivě hleděl. “Ten člověk učinil mimořádný objev. Splétal v archivech nitky, které sahaly více než dvě stě let zpátky. A jeho závěry se potvrdily; to by mohlo mít nesmírný vědecký dopad. Možná by se musely přepsat dějiny celé Jamajky… Copak to nechápete?”

“Já jen vidím, že jste vzrušený, a plně to chápu. Máte na to právo. Ale teď mě zajímá praktičtější problém. Ten odklad se mi nelíbí.”

Whitehall tiše vybuchl rozhořčením. Obrátil oči v sloup, zhluboka se nadechl, ale okamžitě opět zkrotil své vášně. Jeho chování mělo znamenat jediné: s tím zabedněncem vedle něj se prostě nedá mluvit. Nakonec odevzdaně řekl: “To je v pořádku. Je to pro nás pokrok.”

“Proč?”

“Já jsem vám to neřekl, ale k té žádosti o schůzku jsem přidal ještě jistý vzkaz. Připouštím, že to bylo riskantní, ale měl jsem pocit – jednostranný -, že se toto riziko dá podstoupit. Protože mohlo celou věc do značné míry urychlit. Řekl jsem kurýrovi, aby vyřídil, že tu žádost posílají… noví Acquabovi stoupenci.”

McAuliff ztuhnul; pocítil náhlý nával vzteku, ale zachoval si tolik duchapřítomnosti, že ho dokázal zmírnit na nejnižší možnou míru. Okamžitě se mu vybavila otřesná představa prvního průzkumného týmu. “Na tak geniálního chlapa to od vás, myslím, bylo pěkně hloupé, Charley.”

“Nebylo to hloupé. Bylo to vykalkulované riziko. Pokud se Halidon rozhodne nás na základě Piersallovy šifry kontaktovat, učiní tak až poté, co se o nás dozví více. Začne o nás shromažďovat informace a při tom zjistí, že součástí téhle skupiny jsem já. A náčelníci Halidonu určitě znají mé renomé, mou vědeckou proslulost a můj přínos pro celou Jamajku. Bude to hrát v náš prospěch.”

Alex vyskočil ze židličky a tiše a nenávistně procedil mezi zuby: “Ty zasraný egoistický maniaku! To ti nedošlo, že jsi proslulý i jinými věcmi, které v náš prospěch hrát nemusí? Taky bys tady mohl natáhnout brka!”

“Vyloučeno.”

“Ty arogantní kreténe! Nedopustím, abys tím svým nafouklým sebevědomím ohrožoval životy členů mého týmu! Já chci tým ochránit a taky ho ochráním!”

U stanu se ozvalo zašustění a oba muži trhli hlavami směrem k plátěné stříšce. Plátno se rozevřelo a dovnitř pomalu vstoupil černý revolucionář Lawrence s rukama svázanýma před tělem. Za Lawrencem šel v polostínu další muž. Byl to běžec Marcus Hedrik. V ruce držel pistoli a zarýval ji do zad svého zajatce. Hedrik tiše promluvil: “Všechny zbraně nechte ležet, nedělejte hluk a nehýbejte se.”

“Kdo jsi?” zeptal se McAuliff, ohromen zjištěním, že Hedrikův hlas zcela pozbyl onen váhavý přihlouplý tón, který většinu týdne slýchával. “Ty nejsi Marcus!”

“V téhle chvíli to není důležité.”

“Garvey1.” zašeptal Alex. “Garvey to říkal! Říkal, že jsou tu další…, jen nevěděl kdo. Ty pracuješ pro britskou rozvědku!”

“Ne,” odvětil obr tiše, ba dokonce zdvořile. “Pro britskou rozvědku pracovali dva vaši nosiči. Oba jsou mrtví. A ten obtloustlý Garvey měl cestou do Port Maria autonehodu. Taky je mrtvý.”

“Takže…”

“Otázky teď nebudete klást vy, pane McAuliffe. Ale já. Takže mi teď hezky řeknete… jakožto ,noví Acquabovi stoupenci’…, co o Acquabovi vlastně víte.”

25

Hovořili několik hodin a McAuliff věděl, že ostatním prozatím zachránil život. V jedné chvíli je vyrušil Sam Tucker, ale sdělení v Alexových očích bylo jasné: Sam je má nechat o samotě. Tucker mu proto oznámil, že bude u Alison, a odešel. Pouze chtěl, aby za ním Alexandr před spaním ještě zašel. Pout na rukou Lawrence, který se choulil ve stínu v rohu stanu, si nevšiml a McAuliff byl za to vděčný. Běžec se ve skutečnosti vůbec nejmenoval Marcus Hedrik. Marcus i Justice Hedrikové byli na poslední chvíli vyměněni. Co se s nimi stalo, bylo podle tohoto neznámého člena Halidonu naprosto bezvýznamné. Nanejvýš významné bylo naopak místo uschování Piersallových dokumentů. Vždy si ponechte v záloze něco, co budete v nejkrajnějším případě moci směnit. Slova R. C. Hammonda. Dokumenty.

McAuliffův trik.

“Halidoňan” si s bezmeznou trpělivostí vyslechl všechny aspekty Piersallových závěrů, jak ho s nimi seznámil Charles Whitehall. Černý vědec mu ozřejmil celou historii Acquabovy sekty, ale vynechal zmínku o nagarru, skutečném významu Halidonu. Běžec nedával najevo souhlas ani nesouhlas; pouze se vyptával. Byl velice vnímavý a obezřetný. Jakmile se ujistil, že Charles Whitehall mu toho více nesdělí, přikázal mu, aby zůstal ve stanu s Lawrencem. Nemá prý nikam odcházet; pokud se o to pokusí, budou oba zastřeleni. “Marcusův” falešný bratr je bude hlídat.

Halidoňan brzy poznal, že McAuliff k němu zaujal nekompromisní postoj. Alex mu neřekl naprosto nic. Vzhledem k tomu na něj běžec namířil pistoli a poručil mu, aby vyšel z tábora. Když šli stezkou směrem k travinám, začínal McAuliff chápat důkladnost Halidonu – tedy alespoň té jeho malé části, která se mu nyní odhalila. Cestou hustým porostem mu muž se zbraní dvakrát přikázal zastavit, aby z hrdla vydal krátký papouščí pokřik, na který se z džungle ihned ozvala odpověď. Alex zaslechl, jak k němu muž tiše promluvil: “Tábor je obklíčen, pane McAuliffe. Jsem si jist, že Whitehall, Tucker i vaši nosiči už to vědí. Ptáci, které napodobujeme, totiž v noci nezpívají.”

“Kam jdeme?”

“Na schůzku s jistým člověkem. S mým nadřízeným. Pokračujte, prosím.” Stoupali ještě asi dvacet minut; táhlý kopec v džungli se náhle změnil v otevřenou louku, která – obklopena vlhkými lesy a strmými horstvy – jako by sem byla přesazena z úplně jiné krajiny.

Měsíc nezakrývaly žádné mraky a louka byla zalita chabým nažloutlým světlem. Uprostřed divoké trávy stáli dva muži. Po chvíli McAuliff zjistil, že vzdálenější z mužů stojí zády k nim asi tři metry za prvním mužem, který k nim byl otočen čelem. Halidoňan stojící čelem k nim byl oblečen v otrhaných šatech, ale přes ně měl volnou vojenskou bundu a na nohou vysoké boty. Celkově působil podivným dojmem zanedbaného polovojáka. Kolem pasu měl pás na pistoli s připnutým koženým pouzdrem. Muž stojící zády k němu byl oblečen v kaftanu převázaném v pase hrubým provazem. Hotový kněz. A naprosto nehybný.

“Sedněte si do trávy, doktore McAuliffe,” přikázal podivně otrhaný voják odměřeným hlasem člověka zvyklého udílet rozkazy. Alex poslechl. Oslovení “doktore” znamenalo, že dotyční o něm vědí více než on o nich.

Muž, který ho vyvedl z tábora, nyní přistoupil k domnělému knězi. Oba muži spolu začali potichu konverzovat a pomalu se při tom procházeli po trávě, až se vzdálili na více než sto metrů. Pak se zastavili.

“Otočte se, doktore McAuliffe.” Příkaz zněl stroze; černoch nad ním držel ruku na pouzdře s pistolí. Alex se vsedě otočil čelem ke svažujícímu se lesu, ze kterého před chvílí spolu s běžcem vyšel.

Čekání bylo dlouhé a napjaté. McAuliff si uvědomoval, že jeho nejsilnější zbraní – a možná i jediným použitelným prostředkem je klidné odhodlání. Odhodlaný byl, ale klidný rozhodně ne. Byl vyděšený stejně jako kdysi ve vietnamských džunglích. Kdy bez ohledu na počet jednotek okolo čekal jen sám a sám na svou vlastní záhubu. Uzlíček strachu.

“Tohle je nádherná zápletka, nemyslíte, doktore McAuliffe?”

Ten hlas. Bože! Tenhle hlas přece zná. Přitiskl se rameny k zemi a začal rychle otáčet hlavou i tělem. Jeho spánek však narazil do tvrdé oceli pistole a tváří a hrudníkem mu projela mučivá bolest. Dosáhla vrcholu a Alexovi se zatmělo před očima. Po chvíli se bolest změnila v tupý a mrtvý tlak a Alex ucítil, jak mu po krku stéká potůček krve.

“Dokud spolu budeme mluvit, zůstanete, jak jste,” řekl mu povědomý hlas. Kde už ten hlas zaslechl?

“Já vás znám.”

“Ale neznáte, doktore McAuliffe.”

“Váš hlas jsem už slyšel… někde.”

“Pak máte pozoruhodnou paměť. Stalo se toho tolik… Ale neplýtvejme slovy. Kde jsou Piersallovy dokumenty? Nemusím vám, doufám, říkat, že váš život i životy všech ostatních, které jste na Jamajku přivedl, závisejí právě na nich.”

“A jak víte, že vám k něčemu budou? Co když vám řeknu, že jsem si nechal udělat kopie?”

“Řekl bych vám, že lžete. Máme pod kontrolou veškeré xeroxové kopírky i fotostaty; známe všechny obchody, hotely i jednotlivce, kteří takové věci dělají. A to i v Buenu, Montego Bay a Ocho Rios. Žádné kopie nemáte.”

“Moc chytrý nejste, pane Halidon… Jste přece pan Halidon, ne?” Odpovědi se Alex nedočkal, a tak pokračoval: “My jsme si ty dokumenty vyfotili.”

“Pak ovšem nemáte vyvolaný film. A jediný člen vašeho týmu s fotoaparátem je ten chlapec Ferguson. A ten je jen stěží zasvěcen… Ale to je vedlejší, doktore McAuliffe. Když říkáme dokumenty, máme tím na mysli dokumenty i veškeré případné kopie. Pokud by nějaké vyplavaly na světlo… kdykoliv…, pak dojde mám-li to říci básnicky – k vraždění neviňátek. Váš průzkumný tým, rodiny jeho členů, ženy, děti… zkrátka všichni blízcí. Krutá vyhlídka – ke které ovšem nemusí dojít.”

“To by ovšem byla poslední akce Halidonu, že?” řekl McAuliff pomalu, ale ostře, ohromen svým náhlým klidem. “Jakési poslední… velké gesto před nevyhnutelným zánikem. Pokud to tak chcete, je mi to fuk.”

“Nechte toho, McAuliffe!.” Hlas se náhle změnil v pronikavý křik nesoucí se divokou travou až do džungle, ze které se vracel jako ozvěna.

Ta slova… Tahle slova už někde slyšel! Nechte toho. Nechte toho… nechte toho… Ale kde? Pane na nebi, kde už je slyšel?

Hlavou se mu horečně honily myšlenky; obrazy, představy a výjevy v rozmazaných barvách, které nedokázal zaostřit. Muž. Černoch – vysoký, mrštný a svalnatý… Muž, který plnil příkazy. Muž, který sám i rozkazoval, ale jen aby tlumočil příkazy někoho jiného. A ten křičící hlas byl hlasem někoho z minulosti…, když plnil příkazy. V panice… stejně jako tehdy. Něco…

“Říkal jste, že spolu budeme mluvit. Ovšem výhrůžky nejsou rozhovor, ale jednostranná konverzace. Vůbec se mnou nemluvíte.

Chci vám říci, že nejsem na ničí straně. A chci, aby to vaši… nadřízení věděli.” Nastalo ticho a Alex zadržel dech. V “knězově” odpovědi se skrývala odměřená rozhodnost… a také lehká, ale přesto znatelná dávka strachu. “Pokud jde o vás, žádné nadřízené nemám. Váš osud je zcela v mých rukou. A má trpělivost je u konce. Mám za sebou těžké dny… Měl byste si uvědomit, že jste se ocitl velice blízko smrti.”

Druhý muž s pistolí se lehce pohnul tak, že ho Alex nyní viděl koutkem oka. A to, co viděl, ho utvrdilo v pocitu, že zvolil správnou taktiku. Muž prudce trhl hlavou směrem k muži v kaftanu a udiveně se na něj podíval. Ten člověk o jeho slovech pochyboval.

“Pokud mě zabijete… nebo kteréhokoliv jiného člena týmu, pak bude Halidon během několika hodin odhalen.”

Znovu zavládlo ticho. A pak se ozvala odměřená rozhodnost, onen bojácný podtón, nyní již dobře patrný: “A jak by se to senzační odhalení mělo podle vás uskutečnit, doktore McAuliffe?”

Alex se potichu zhluboka nadechl. Pravou rukou se držel za levé zápěstí a při odpovědi si zatínal prsty do masa. “Ve svém vybavení mám vysílač rádiových signálů. Je to standardní přístroj pracující na frekvenci, kterou nelze rušit. Funguje v okruhu pětadvaceti mil… Každých dvanáct hodin tímto přístrojem vysílám jeden ze dvou kódů; kontrolka na miniaturním panelu potvrzuje příjem a zároveň stanoví přesnou polohu vysílače. Kód 1 znamená, že vše je v pořádku a bez jakýchkoliv problémů. Kód 2 však říká něco jiného. Dává člověku za přijímačem pokyn ke dvěma úkolům: uschovat dokumenty na bezpečném místě a poslat za mnou pomoc. V případě neuskutečnění přenosu jsou instrukce stejné jako u kódu 2, ovšem s větší naléhavostí. Jsou uvědoměny všechny složky v Kingstonu – včetně britské rozvědky. Ta je tímto nucena se do celé věci vložit: zahájí pátrání na posledním známém místě našeho
pobytu a pak začne pročesávat okolí. Celý Cock Pit se bude jen hemžit letadly a pěšími jednotkami. .. Na vašem místě bych mě raději nechal ten kód vyslat, pane Halidon. Ale i když mě necháte, nebudete vědět, který z nich vysílám, že?”

McAuliff se přesně na tři vteřiny odmlčel a pak tiše dodal: “Šach mat, pane Bonesi.”

V dálce se ozval křik papouška ara a někde ve vlhkých lesích se splašilo stádo divokých prasat. Teplý vánek jemně ohýbal stvoly vysokých travin. Všude kolem bzučely cikády. Alexovy smysly to vše ostře vnímaly, stejně jako slyšitelný a chvějící se dech v temnotě za ním. Alex cítil, jak mužem v kaftanu stále silněji zmítá neovladatelný vztek.

“Ne!” vykřikl muž s pistolí a vrhl se kupředu.

Ve stejném okamžiku ucítil McAuliff závan vzduchu a zaslechl šustění látky, které obvykle předchází nárazu zezadu. Otočit by se již nestihl, a tak se jen přikrčil k zemi. Muž s pistolí se snažil zastavit “kněze”, který se na Alexe vrhnul, a obě postavy nyní ztěžka dopadly na Alexova záda a ramena. Všude kolem sebe viděl Alex jen zmítající se paže, křečovitě sevřené prsty, chladnou ocel, měkkou látku a horkou kůži. Natáhl se, chytil se první věci, která mu přišla pod ruku, vší silou škubnul a vytočil se do strany.

“Kněz” mu v kotrmelcích přeletěl přes záda; Alex mu přitlačil ramena k zemi, poklekl na jedno koleno a popadl kněze za hrubý kaftan. Právě se ho snažil přitisknout k zemi a znehybnit, když vtom ho kdosi začal odtahovat takovou silou, že se mu celá páteř bolestně prohnula. Běžec a voják mu sevřeli ruce a roztahovali je tak, až mu málem roztrhli hrudník. Muž s pistolí mu přiložil hlaveň na spánek a zaryl mu ji do kůže. “Tak to by stačilo.”

Dole na zemi leželo v nažloutlém měsíčním světle “knězovo” tělo s tváří zkroucenou vztekem.

McAuliff okamžitě pochopil, proč se mu při rozrušených slovech toho muže nechte toho, nechte toho vybavily právě rozmazané výjevy v oslepujících barvách. Tohohle “kněze” totiž naposledy viděl v londýnském Soho. Během psychedelického šílenství v klubu Owl of Saint George. Muž ležící na zemí v kaftanu byl tehdy oblečen v tmavém obleku a vrávoral na nabitém tanečním parketu. Křičel na McAuliffa, že toho má nechat, a uštědřil mu ránu pěstí do břicha; poté se ztratil v davu, aby se o hodinu později objevil u telefonní budky v autě patřícímu britské rozvědce. Tenhle “kněz” Halidonu byl agentem britské tajné služby.

“Říkal jste, že se jmenujete Tallon.” McAuliff se snažil potlačit bolest a mluvil přerývaně, aby mezi slovy mohl nabrat dech.

“Tehdy v autě jste mi řekl, že se jmenujete Tallon. A… když jsem vám nevěřil, řekl jste, že jste mě jen… zkoušel.”

Muž se otočil a pomalu začal vstávat. Kývl na oba Halidoňany, aby uvolnili sevření, a pronesl k nim: “Já bych ho nezabil. Vždyť to víte.”

“Byl jste strašně vzteklý,” řekl muž, který Alexe odvedl z tábóra.

“Tak promiňte,” dodal třetí muž, který se na kněze vrhnul. “Bylo to nutné.”

Kněz si uhladil sutanu, zatáhl za silný provaz kolem pasu a pohlédl na McAuliffa. “Máte velice dobrou paměť, doktore. Upřímně doufám, že stejně pronikavá je i vaše schopnost přemýšlet.”

“Má to znamenat, že spolu budeme jednat?”

“Budeme jednat.”

“Ruce mě bolí jako čert. Řekl byste svým seržantům, ať vypadnou?”

Kněz jednou kývl a lusknul prsty. Muži pustili Alexovy paže a ten si je protřepal.

“Mí seržanti, jak jim říkáte, jsou mírnější než já. Měl byste jim být vděčný.”

Muž s pistolí se uctivě ohradil: “To určitě ne. Kdy jste naposledy spal?”

“Na tom nezáleží. Měl bych se více ovládat… Můj přítel naráží na hektický průběh posledních několika týdnů, McAuliffe. Nejenže jsem musel vycestovat z Anglie sám a vyhnout se službě Jejího Veličenstva, ale musel jsem odtamtud dostat i svého kolegu, který tehdy v Soho ujel ve svém bentleyi… Ještěže se má Jamajčan v Londýně kam schovat.”

Alex měl celou scénu v živé paměti. “Ten bentley se mě pokusil přejet. Jeho řidič mě chtěl zabít. Jenže zabil někoho jiného… díky jedinému neonovému světlu.”

Kněz na McAuliffa ostře pohlédl. Zdálo se, že i on si na vše živě vzpomíná. “Byla to tragédie okamžiku. Mysleli jsme, že je to past, která se však v poslední chvíli zasekla.”

“Tu noc přišli o život tři lidé. Dva se otrávili kyanidem…”

“My víme,” přerušil ho Halidoňan, pohlédl na své dva kolegy a tiše je oslovil: “Nechte nás o samotě, prosím.”

Oba muži pomohli Alexovi na nohy, vytáhli zbraně a poslušně se vzdálili. McAuliff je sledoval. Otrhaná dvojka s neskutečnými bundami a pásy na pistoli. “Nejenže dělají, co jim řeknete; oni vás chrání před sebou samým.”

Kněz se za svými podřízenými rovněž ohlédl. “Dokud jsme ještě mladí a tvární, všichni dostaneme hromadu testů. A podle výsledků je pak každému přidělena určitá oblast a v rámci ní určitá zodpovědnost. Často si myslím, že při tom dochází k těžkým omylům.” Muž si potáhl kaftan a otočil se k McAuliffovi. “Ale teď musíme jednat spolu, že?… Jak jste si už jistě domyslel, byl jsem takříkajíc dočasným členem MI5.”

“Chtělo by se říci ,infiltrátorem.”

“A velmi úspěšným, doktore. Sám Hammond mne dvakrát doporučil na pochvalu. Byl jsem jedním z nejlepších odborníků na karibskou oblast… Nechtělo se mi odejít. Ale vy – a ti, kteří vás manipulovali – mne k tomu donutili.”

“Jak to?”

“Ve vašem průzkumu se náhle objevilo příliš mnoho nebezpečných aspektů. Pár by jich nevadilo, ale když jsme zjistili, že váš nejbližší přítel v geologickém týmu – pan Tucker – je podle všeho přítelem Waltera Piersalla, věděli jsme, že vás musíme sledovat pod drobnohledem… Jak vidno, bylo už pozdě.”

“A co ostatní aspekty?”

Kněz zaváhal. Přejel si po čele, kde měl po pádu na zem čerstvý šrám od ostré trávy. “Nemáte cigaretu? Tenhle jinak pohodlný rubáš má jednu velkou nevýhodu: nemá kapsy.”

“Tak proč ho nosíte?”

“Jako symbol autority, nic víc.”

McAuliff sáhl do kapsy, vytáhl krabičku cigaret a jednu Halidoňanovi vyklepal. Když mu ji zapaloval, všiml si, že černochovy oči zasazené hluboko v tmavém obličeji jsou pohaslé a vyčerpané.

“Jaké nebezpečné aspekty jste ještě objevili?”

“No tak, doktore, vždyť o nich víte stejně dobře jako já.”

“Možná ne, zasvěťte mě. Nebo i to je nebezpečné?”

“Už ne. Teď už ne. Nebezpečná je realita. A realitou jsou Piersallovy dokumenty. Ty… aspekty jsou už teď vedlejší.”

“Tak mi je prozraďte.”

Kněz potáhl z cigarety a vyfoukl kouř do vlahého vánku. “Ta žena. Mnoho lidí se jí obává. A mezi nimi i jeden vysoce postavený člověk v hierarchii firmy Dunstone… markýz de Chatellerault. Kde je ona, tam je i chapadlo zpravodajské služby. A pak ten mladíček Ferguson. Hluboce se dotkl zájmů Craftovy nadace; v podstatě se ho obávají. Nebo obávali. A právem. On ovšem nikdy nepochopil hrozivý ekonomický dopad toho svého objevu.”

“Já myslím, že ano,” přerušil kněze Alex. “Že ho chápe. A že chce z Crafta vytřískat peníze.”

Halidoňan se tiše zasmál. “To oni nikdy nepřipustí. Ale i on pro nás představuje jistý aspekt. Kde vlastně Craft stojí? Je součástí Dunstone? Cokoliv důležitého se na Jamajce stane, vždycky v tom má Craft své špinavé prsty… A ještě zpět k Samuelu Tuckerovi a jeho vztahům s náhle vitálním Walterem Piersallem: kdo ho sem vlastně povolal? Je na ostrově kvůli svému starému příteli McAuliffovi? Nebo kvůli novému příteli Piersallovi? Nebo je to jen náhoda?”

“Je to náhoda,” odvětil Alex. “Musel byste Sama znát, abyste to pochopil.”

“My ho ovšem neznáme. Pouze víme, že jeden z jeho prvních telefonátů po příjezdu na ostrov směřoval k muži, který nás hluboce znepokojoval. Který šmejdil po Kingstonu s dvě stě let starým tajemstvím v hlavě… a kdesi na papíře.” Kněz na McAuliffa pohlédl – přímo na něj vytřeštil oči. Skrývala se v nich prosba, aby ho Alex pochopil. Odvrátil zrak a pokračoval: “A pak je tu Charles Whitehall. Velice… velice nebezpečný a nepředvídatelný aspekt. Musíte znát jeho pohnutky; Hammond je rozhodně znal. Whitehall cítí, že na ostrově přišel jeho čas. Je to naprostý fanatik; mystik považující se za černého Caesara, který za nadšených ovací vítězoslavně vjede do Victoria Parku na zádech jiných černochů. Má ovšem přívržence po celé Jamajce. A pokud existuje někdo, kdo by mohl Dunstone ohrozit – vědomě či nevědomě -, pak je to Whitehall a ti jeho fašisté.”

“To Hammond neříkal,” protestoval McAuliff. “Tvrdil, že jediným, kdo může Dunstone zastavit, jste vy… Halidon.”

“Hammond je profesionál. Vytváří vnitřní zmatek a ví, že v nastalé panice může kdykoliv udeřit. Překvapila by vás zpráva, že Hammond je teď v Kingstonu?”

Alex se na chvíli zamyslel. “Ne… Ale překvapuje mě, že mi to neoznámil.”

“Má k tomu dobrý důvod. Nechce, abyste se na něj obracel o pomoc. Chce, aby všechny zúčastněné strany nadále spěly k nevyhnutelnému střetu. Přiletěl sem, jakmile se dozvěděl, že Chatellerault je v Savanna-la-Mar… To jste věděl, že?”

“Jistě, sám jsem mu to přes Westmora Tallona řekl.”

“A pak jsou zde Jensenovi. Okouzlující a oddaný pár. Opravdu, jsou tak obyčejní, tak laskaví…, že mohou beze stínu podezření informovat Juliana Warfielda o každém vašem pohybu a o každém člověku, se kterým navážete kontakt. Mohou si dovolit podplácet Jamajčany za to, aby vás špehovali… Kdysi před lety učinili Jensenovi jistou nedozírnou chybu. Firma Dunstone se ovšem do celé věci vložila a získala je pro spolupráci. Výměnou za to, že tuto chybu postupně odčiní.”

McAuliff pohlédl na jasnou noční oblohu. Od vzdáleného kopce se směrem ke žlutému měsíci vznášel jediný podlouhlý mrak. Alex přemýšlel, zda se mrak stihne vypařit, než překryje dráhu měsíčního svitu, nebo zda ho zatemní… a zahalí ho do černé tmy. Do tmy, kterou teď Alex viděl před sebou.

“Takže aspekty známe,” řekl Alex netečně. “Zdá se, že Halidon toho ví mnohem víc než kdokoliv jiný. A já si nejsem jist, co to znamená.”

“To znamená, doktore, že jsme tiší strážci své země.”

“Nevzpomínám si na žádné volby. Kdo vás tím pověřil?”

“Abych citoval jistého amerického spisovatele: ,To právo přichází s územím.’ Je to naše dědictví. My ovšem neplaveme v politických vodách. To přenecháváme našim legitimním konkurentům. My se snažíme tyhle kalné vody co nejvíce vyčistit.” Kněz dokouřil cigaretu a zamáčkl ji sandálem.

“Jste vrazi,” řekl McAuliff prostě. “Já to vím. A myslím si, že tohle je ten nejhorší lidský kal.”

“Máte na mysli předchozí průzkum?”

“Ano.”

“Neznáte všechny okolnosti. Ale já vám je vysvětlovat nebudu. Já vás mám pouze přesvědčit, abyste mi vydal Piersallovy dokumenty.”

“To neudělám.”

“Proč!?” Halidoňan vzteky opět zvýšil hlas a probodával McAuliffa svýma hlubokýma tmavýma očima.

“Pane?” ozvalo se opodál hlasitě. Kněz odmítavě mávl rukou. “Do tohohle vám přece nic není, McAuliffe. Tak už to pochopte a zmizte. Dejte mi ty dokumenty a odtáhněte i s celým průzkumem z ostrova, než bude pozdě.”

“Kdyby to bylo tak prosté, už bych tu nebyl. Já tu vaši válku nechci, ksakru! Nic mi neříká… Ale na druhé straně mě příliš neláká představa, že by mě po celé zeměkouli pronásledovaly Warfieldovy gorily. Copak to nechápete!”

Kněz nehnutě strnul. Jeho oči změkly a jeho rty se rozevřely soustředěním. Hleděl na Alexandra a pomalu, téměř neslyšně promluvil: “Varoval jsem je, že to může skončit takhle. Prozraďte mi nagarro, doktore. Jaký je význam Halidonu?”

McAuliff mu to řekl.

26

Vrátili se do tábora u řeky. McAuliff a běžec, který si přisvojil jméno i práci “Marcuse Hedrika”. Už nebylo co předstírat. Všude kolem v džungli postávali černoši v otrhaných šatech; první ranní paprsky se prodíraly hustými korunami stromů a nepravidelně se odrážely od hlavní jejich zbraní. Průzkumný tábor byl obklíčen a jeho obyvatelé se stali zajatci Halidonu.

Sto metrů od mýtiny se běžec – který teď s pistolí za pasem kráčel po úzké pěšině před Alexem – zastavil a opakovaným lusknutím prstů přivolal stráž. Z lesa se vynořil obrovitý černoch. Oba muži spolu tiše a stručně promluvili, načež se černoch vrátil na svůj post do tropického pralesa. Běžec se otočil k McAuliffovi.

“Všechno je v pořádku. Došlo k potyčce s Charlesem Whitehallem, ale tu jsme předpokládali. Těžce zranil jednoho našeho člověka, ale ostatní byli nablízku. Teď sedí spoután ve svém stanu.”

“A co paní Boothová?”

“Ta žena? Ta je u Samuela Tuckera. Před půlhodinou ještě spala… Zato Tucker nespí vůbec. Sedí na židličce před stanem s puškou v ruce. V ostatních stanech je klid. Brzy budou vstávat.”

“Povězte mi,” řekl Alex běžci, který byl stále otočen čelem k němu, “jak to bylo s těmi vzkazy? S plukovníkem Maroonů, se čtyřkovou arawackou symbolikou, s osmi dny…?”

“Zapomínáte, doktore, že Whitehalla jsem ke kurýrovi vedl já. Plukovník Maroonů nikdy žádný vzkaz nedostal. Jeho odpověď jste ve skutečnosti dostal od nás.” Běžec se usmál, otočil se a pokynul Alexovi, že ho má následovat na mýtinu.

Pod dohledem běžce McAuliff čekal, až se bílá kontrolka na miniaturním panelu naplno rozsvítí. Když se tak stalo, stisknul tlačítko pro přenos signálu a při tom si levou rukou překryl prsty pravé. Věděl, že tohle ukrývání je zbytečné; stejně o pomoc nezavolá. Nezahltí frekvenci nouzovými signály. Bylo mu jasně řečeno, že objeví-li se v džungli nepřátelské síly, budou všem členům týmu okamžitě prostřeleny hlavy – a Alison Boothové a Samu Tuckerovi jako prvním.

Další instrukce byly stejně jasné. Sam Tucker bude každých dvanáct hodin vysílat signály. Alexandr se s běžcem vrátí na travnatou planinu, odkud se spolu s “knězem” odebere do skrytého sídla halidonské komunity. Než se vrátí, bude celý tým považován za rukojmí. Alison, Sam, Charles Whitehall a Lawrence se dozvědí pravdu. Ostatní nikoliv. Jensenovým, Jamesi Fergusonovi a pomocníkům bude podáno jiné vysvětlení opírající se o byrokratickou záminku, kterou všichni profesionální badatelé dobře znají: v noci obdrželi ve Falmouthu radiogram z Kingstonu, ve kterém ministerstvo vnitra žádá, aby se pan McAuliff dostavil do Ocho Rios, neboť ze strany Kingstonského ústavu se vyskytly jisté obtíže. Podobným komplikacím byli šéfové průzkumů vystavováni velmi často. Práci v terénu neustále přerušovaly administrativní zmatky. Jakmile kněz Alexovi sdělil, že doba jeho nepřítomnosti nebude kratší než celé tři dny, chtěl Alex znát důvod tak dlouhého odloučení.

“Na to vám nemohu odpovědět, McAuliffe.”

“Tak proč bych na to měl přistoupit?”

“Protože tu o nic nejde. A protože jsme dostali šach mat… nebo ne, pane Bonesi? Bojíme se odhalení možná více, než vy se bojíte o své životy.”

“Tím bych si nebyl tak jistý.”

“Pak nás ovšem neznáte. A nyní máte možnost se o nás něco dozvědět. Nebudete zklamán.”

“Takže vám řekli, že máte žádat tři dny?”

“Ano.”

“Což znamená, že ten, kdo vám to řekl, předpokládal, že mě k němu dovedete.”

“Nesporně.”

Alexandr mávl rukou a přistoupil na tři dny.

Černý revolucionář Lawrence vtíral Charlesi Whitehallovi do nahých zad penicilínovou mast. Rány po provazech byly hluboké; ten, kdo Charleyho švihal, tak musel činit s mimořádným vztekem. Oba muže rozvázali teprve poté, co s nimi promluvil McAuliff. Alexandr jim dal jasně najevo, že nestrpí žádné další rozmíšky. Jejich poslání musí počkat.

“Vaše arogance přesahuje hranice lidského chápání, McAuliffe!” řekl Charles Whitehall a zašklebil se v bolestné grimase, když se Lawrence dotkl jedné citlivé rány.

“Přijímám vaše pokárání. V tomhle oboru jste expert vy.”

“Nejste dostatečně vybaven na jednání s těmi lidmi. Já jsem strávil celý život, celý svůj život odhalováním jednotlivých vrstev jamajské – karibské – historie!”

“Celý život ne, Charley,” odvětil Alex klidně, ale ostře.

“Mluvili jsme o tom včera v noci. O vašich mimovědeckých aktivitách.

,Černý Caesar, který vjíždí do Victoria Parku na zádech jiných černochů…'”

“Cože?”

“To nejsou moje slova, Charley.”

Lawrence náhle zárazil pěst do čerstvé rány na Whitehallově rameni. Vědec zvrátil krk bolestí a Lawrencova druhá ruka se přiblížila k jeho hrdlu. Nikdo se ani nepohnul. Konečně Lawrence promluvil: “Ty na žádném černochovi nepojedeš. Ty půjdeš pěšky jako všichni ostatní.”

Charles Whitehall se ohlédl přes rameno na Lawrencovu mohutnou ruku připravenou k útoku. “Nebuď blázen. Myslíš, že vás bude tolerovat politická strana s mocenskou strukturou založenou na bohatství? Ani na vteřinu, ty rovnostářský ubožáku. Rozdrtí vás.”

“A ty nás nechceš rozdrtit?”

“Já chci jen to, co je pro Jamajku nejlepší. A použiji k tomu veškerou energii – svou i ostatních.”

“Vy naivní snílci,” vmísil se Alex a přistoupil k oběma mužům. Lawrence se na něj podíval se směsicí podezření a důvěry. Sundal z Whitehalla ruku a natáhl se po tubě s penicilínovou mastí. “Obleč si košili. Kůži máš pokrytou,” řekl a zakroutil malé víčko od tuby.

“Za pár minut odcházím,” řekl McAuliff a postavil se před Whitehalla. “Vedení převezme Sam; budete dělat, co vám řekne. Pokud to bude možné, normálně pokračujte v práci. Halidon se stáhne do ústraní… tedy alespoň z pohledu Jensenových a Fergusona.”

“Jak to udělají?” zeptal se Lawrence.

“Nebude to nic těžkého,” odpověděl Alex. “Peter provádí vrtné testy plynonosných sedimentů míli a půl jihozápadně odtud. Ruth pracuje v jednom skalním lomu východně odtud; bude s ní běžec, který si říká Justice’. A Ferguson dělá za řekou na nějakých kapradinách. Všichni budou někde jinde a všichni budou sledováni.”

“A já?” Whitehall si zapínal svou drahou safari košili, jako by se oblékal na koncert do Covent Garden. “Co navrhujete pro mě?”

“Vy se nebudete vzdalovat z mýtiny, Charley. A jestli se máte rád, nepokoušejte se utéct. Pokud to uděláte, pak za nic neručím.”

“Vy si skutečně myslíte, že tady ještě máte nějaké slovo, McAuliffe?”

“Ano, to si myslím. Oni se mě bojí stejně jako já jich. Takže se nepokoušejte tuhle rovnováhu porušit, ani jeden z vás. Před pár lety jsem při průzkumu na Aljašce pohřbíval chlapa. Sam vám to potvrdí; příslušné modlitby už znám.”

Alison stála na břehu řeky a dívala se do vody. Žár ranního slunce probouzel pozdní spáče džungle. Z lesa se ozývaly zvuky boje o potravu; pták proti ptákovi, plaz proti plazovi. Zelené liány houpající se na vysokých palmách se leskly vlhkostí; podél břehů pomalu tekoucího ramena řeky Martha Brae rostly kapradiny, mechy a obrovské lopuchy. Voda v řece byla průzračně čistá a zbarvená do modrozelena.

“Hledal jsem tě ve stanu,” řekl McAuliff a přistoupil k Alison. “Sam mi řekl, že jsi tady.”

Alison se otočila a usmála se. “Neber to jako neuposlechnutí příkazu, miláčku. Já nikam neutíkám.”

“Ani nemáš kam… Všechno bude v pořádku… Běžec už na mě čeká.”

Alison udělala dva kroky a zastavila se přímo před Alexem. Pak tiše, téměř šeptem promluvila: “Chci ti něco říct, Alexandře T. McAuliffe. A odmítám při tom zbytečně dramatizovat nebo ronit slzy nebo se jiným způsobem chovat teatrálně, protože to jsou jen berličky, bez kterých se oba obejdeme. Před šesti týdny jsem byla na útěku. Zoufale jsem prchala a ze všech sil jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že tímhle úprkem někomu uniknu – i když jsem podvědomě věděla, že je to absurdní. Ale až v Kingstonu jsem pochopila, jak moc je to absurdní. Oni tě najdou. Všude. Všechny ty počítače, databáze, ty příšerné a ohromně složité štěnice, které tě kdekoliv vysledují a které oni ovládají z těch svých sklepů a tajných pokojů – ty jsou až příliš skutečné. Příliš důkladné. Nemáš žádný život, nemáš kam utéct, pořád budeš na pochybách. Myslím, že ty to stále ještě tak docela nechápeš – a díky
tomu je to, co děláš, jistým způsobem správné… ,Zneškodni ostatní, než oni zneškodní tebe! Tak jsi to říkal. Myslím, že je to příšerný způsob uvažování. Ale taky si myslím, že je to jediný způsob, jak žít svůj vlastní život.”

McAuliff se jí prsty dotkl tváře. Její oči byly modřejší než kdykoliv předtím. “To mi až nebezpečně zní jako návrh.”

“Mé touhy jsou prosté, mé formulace nekomplikované. A jak jsi kdysi poznamenal, jsem zatraceně dobrá profesionálka.”

“McAuliff Boothová. Geologové. Adresa Londýn a New York… Na hlavičkovém papíře by to vypadalo docela dobře.”

“A co bys říkal na ,Boothová McAuliff?” zeptala se Alison. “Když se to vezme podle abecedy…”

“Ne, nic takového,” skočil jí Alex do řeči a uchopil ji kolem ramen.

“To lidi vždycky říkají hlouposti, když mají strach?” zeptala se a zabořila mu tvář do prsou.

“Myslím, že ano,” odvětil.

Peter Jensen sáhl do plátěného vaku a začal šmátrat mezi měkkými kusy oblečení. Taška byla tak přeplněná, že Jensen jen s obtížemi vytáhl předmět, který hledal. Byl to jeho luger. Zabalený do plastikové tašky, s tlumičem rovněž zabaleným a připevněným gumičkou k hlavni.

Ruth stála u vchodu do stanu a vstupní chlopeň držela poodhalenou tak, aby viděla ven. Peter rozbalil obě části zbraně a strčil si tlumič do kapsy od bundy. Stisknul závlačku pistole, nechal vyklouznout zásobník a sáhl si do druhé kapsy pro náboje. Pečlivě zásobník plnil tak dlouho, až byla pružina napjatá a horní kulka připravena v komoře. Pak zasunul zásobník zpátky do drážky v rukojeti a zacvakl ho do správné polohy. Ruth zaslechla kovové cvaknutí a otočila se. “Opravdu to musíš udělat?”

“Ano. Julian to řekl naprosto jasně. McAuliffa jsem vybral já a byl jmenován pouze díky mé volbě. A teď navázal kontakt. S kým? S čím? Musím to zjistit.” Peter si odepnul bundu a zastrčil pistoli za tři kožené popruhy všité do podšívky. Zapnul si bundu a napřímil se. “Mám tam bouli, holka? Je to vidět?”

„Ne”

“Ne.”

“Fajn. Nepadne mi tolik jako Whitehallovi jeho obleček, ale troufám si tvrdit, že je to poněkud pohodlnější.”

“Dáš si pozor? Je to tam tak strašné…”

“Teď už vím, proč jsi mě zamlada pořád vláčela po tábořištích. K něčemu to bylo, drahá.” Peter se usmál a vrátil se k vaku. Zatlačil věci dovnitř a zatáhl za šňůrky. Vložil do vaku kolíky, znovu zatáhl za šňůrky, zavázal je a uplácal vypoukliny. Zvedl vak za popruhy a nechal ho spadnout na zem. “Tak! S tímhle vydržím i čtrnáct dní, když bude třeba.”

“Jak se dozvím, co se děje?”

“Podle toho, jestli se vrátí nosič. Když všechno půjde dobře, bude mít strach vrátit se sám.” Peter si všiml strachu v Ruthiných očích i jejích třesoucích se rtů. Pokynul jí, aby k němu přistoupila, a ona se mu vrhla do náruče. “Ach Bože, Petere…”

“Prosím tě, Ruth. Ššš. To nesmíš,” řekl a pohladil ji po vlasech. “Julian je pro nás všechno. To víme oba. Myslí si, že by se nám v Peale Courtu líbilo. Říkal, že Dunstone bude na Jamajce potřebovat spoustu lidí. Tak proč ne nás?”

Když onen neznámý nosič vstoupil do stanu, James Ferguson viděl, že běžec, kterého znal jako Marcuse Hedrika, je zvědavý a zároveň neméně rozčilený. Zvědaví byli všichni. McAuliff odešel brzy ráno k pobřeží a bylo velmi zvláštní, že ho nosič cestou nepotkal. Nosič však trval na tom, že nepotkal nikoho kromě několika potulných horalů – někteří rybařili, jiní byli na lovu, ale žádný z nich nebyl běloch.

Nosiče vyslal Vládní úřad pro zaměstnanost, lépe řečeno jeho falmouthská pobočka, kde věděli, že průzkum shání další pomocníky. Nosič dobře znal celou tuto říční oblast, neboť vyrůstal ve Weston Favel – a navíc dychtil po práci. Přirozeně s sebou měl veškeré příslušné doklady podepsané jistým úředníkem falmouthské pobočky s nic neříkající funkcí.

V půl třetí se James Ferguson po odpoledním odpočinku posadil na kraj lůžka, připravil si vybavení a právě se chystal znovu vyrazit do terénu, když se za jeho stanem ozval šelest. Ferguson vzhlédl. Nový nosič náhle odklopil vstupní chlopeň stanu a vešel dovnitř. V ruce držel plastikový tácek.

“Moment…”

“Jen posbírám nádobí, pane,” řekl nosič rychle. “Pořád ho budete mít velmi čisté.”

“Žádné nádobí tu nemám. Snad sklenici nebo dvě…”

Nosič snížil hlas: “Já mám vzkaz pro Fergyho. Já vám ho dám. Vy ho rychle přečtěte.” Černoch sáhl do kapsy, vytáhl zapečetěnou obálku a předal ji Fergusonovi.

James ji vzadu roztrhl a vytáhl jediný arch dopisního papíru. Měl hlavičku Craftovy nadace a Fergusonovy oči okamžitě sjely k podpisu. Ten klikyhák znala celá Jamajka – podpis Arthura Crafta staršího, muže na penzi, ale přesto stále všemocného šéfa veškerých aktivit nadace.

Drahý Jamesi Fergusone,

Omluvy na dálku jsou vždy nejneohrabanější, ale velmi často nejupřímnější. Stejně jako v tomto případě.

Můj syn se zachoval špatně, a tak i on Vám touto cestou vyjadřuje své politování. Posílá Vám ho z jihu Francie, kde nyní bude působit po blíže neurčenou, ale dlouhou dobu.

Ale k věci: Váš přínos našim laboratořím, který se týkal experimentů s barakaovými vlákny, byl obrovský. Dovedl nás až k objevu, o kterém se domníváme, že zahájí ohromnou revoluci s dalekosáhlými důsledky pro celou průmyslovou sféru. Jsme přesvědčeni, že tato revoluce by se dala urychlit, pokud byste se k nám vrátil. Vaše budoucnost by byla zajištěna způsobem hodným géniů, mladý muži. Stal by se z vás velmi zámožný člověk. Při tom všem však hraje podstatnou roli čas. Proto vám doporučuji, abyste bezodkladně opustil nynější průzkum – poslíček vysvětlí Vašim nadřízeným tento poněkud neobvyklý způsob odchodu, ale můžete být ujištěn, že jsem kingstonské úřady obeznámil se svým přáním a oni s ním plně souhlasí. (Barakaová vlákna jsou zájmem celé Jamajky.)

Stejně tak mezi námi panuje vzájemná shoda v tom, že není nutné do celé věci angažovat vedoucího průzkumu doktora McAuliffa, neboť jeho bezprostřední zájmy jsou v příkrém rozporu s našimi. Náhradní botanik se k průzkumu připojí během několika dní. Těším se na obnovení našich vztahů.

Se srdečným pozdravem

Arthur Craft starší

James Ferguson zatajil úžasem dech a přečetl si dopis ještě jednou. Dokázal to. Opravdu to dokázal. Všechno.

Pohlédl na nosiče, který se usmál a tiše promluvil: “K večeru odcházíme. Před setměním. Vy přijďte z práce brzy. Já vás počkám na břehu řeky a my půjdeme.”

27

“Kněz” se Alexovi představil jako Malcolm. Všichni společně šli směrem na jih po tajných stezkách, které se klikatily mezi příkrými skalními srázy, hlubokými jeskyněmi a hustou džunglí. Halidoňan v otrhaných šatech a bundě ukazoval ostatním cestu, snadno nacházel skryté lesní pěšiny a zamaskované vchody do dlouhých temných tunelů ve skalách, plných zatuchle páchnoucí jeskynní vody a ze stropu visících krápníků, které se ve světle baterky jasně leskly.

McAuliffovi se chvílemi zdálo, že sestupují až do samého středu země, aby se po chvíli vynořili z jeskynní temnoty na pevnou zem. Zvláštní geologické úkazy; jeskyně plné tunelů, které neúprosně vycházely na povrch na důkaz oceánsko-pevninských zdvihů prozrazujících neuvěřitelnou geofyzikální aktivitu; horstva tyčící se podél zlomů a příkopů v nekonečné touze dotknout se slunce.

Dvakrát minuli zapadlou horskou osadu a pokaždé ji obešli po hřebeni kopce podél okraje lesa. Malcolm v obou případech pojmenoval příslušnou sektu, popsal zvláštnosti její víry a krátce vysvětlil, jaké náboženské důvody ji vedly k tomu, aby se stáhla do ústraní. V oblasti Cock Pitu podle něj existovalo přibližně třiadvacet komunit, které se rozhodly pro život v izolaci. Toto číslo ovšem skutečně bylo pouze přibližné, neboť v komunitách neustále docházelo ke vzpourám mladých obyvatel, kteří byli na svých občasných cestách mezi civilizaci vystavováni pokušení, jež daleko převažovalo hrozby obeahu. Nejpodivnější bylo, že jakmile se jedna, dvě či tři komunity rozpadly, vždy se místo nich objevila komunita jiná… a to často přímo na místě jejich bývalé osady.

“Tohle opium lidstva často představuje únik před prostými těžkostmi a mučivou prázdnotou života v pobřežních městech.”

“Pak je třeba tu prázdnotu odstranit.” Alex si vzpomněl na starý Kingston; na chatrče z vlnitého plechu, na špinavé bárky obývané nejhorší spodinou, na vyhladovělé psy a vyzáblé kočky, na výraz marnosti v očích předčasně zestárlých žen, na muže bez zubů, kteří žebrají o almužnu postačující na pintu vína a kteří konají tělesné potřeby ve stínu temných uliček. A na nablýskané elegantní banky o tři bloky dál. Na banky s lesknoucími se okny z kouřového skla. Nablýskané, elegantní… a nemravné svou polohou.

“Ano, to máte pravdu,” odvětil Malcolm. “Ze všeho nejrychleji kazí lidi prázdnota. Jenže říci ,dejte jim smysl života’ je snadné. Obtížné je vědět jak. Má to spoustu zádrhelů.”

Pokračovali v cestě ještě osm hodin, přičemž po absolvování obtížných úseků v džungli, na strmých stráních nebo v nekonečných jeskyních si vždy na chvíli odpočali. McAuliff odhadoval, že nezašli dál než sedmnáct, snad osmnáct mil do oblasti Cock Pitu a každá míle byla zrádnější a více vyčerpávající než ta předtím.

Krátce po páté odpoledne došli na konec horského průsmyku vysoko v pásmu Flagstaff Range. Zničehonic se před nimi objevila travnatá planina o délce asi půl míle a šířce necelých pěti set metrů. Planina se nacházela asi ve třech čtvrtinách výšky horského štítu, po kterém sem vyšli a který se na konci planiny opět zvedal k obloze.

Malcolm zabočil doprava a vydal se po jejím západním okraji. Kraje planiny se svažovaly do husté džungle; nejneprostupnější a nejhrůzostrašnější, jakou kdy Alex viděl.

“Říká se jí Acquabovo bludiště,” poznamenal Malcolm, když viděl užaslý pohled na Alexově tváři. “Ze starověké Sparty jsme si vypůjčili jistý zvyk. Každý chlapec je v den svých jedenáctých narozenin odveden do nitra džungle a musí tam setrvat po dobu čtyř dní a čtyř nocí.”

“Čtyřková symbolika…,” zamumlal McAuliff spíše sám pro sebe a pohlédl dolů na neuvěřitelně hustou změť vegetace. “Odysea smrti.”

“My ovšem nejsme Sparťané ani Arawakové,” řekl Malcolm a tiše se zasmál. “Děti o tom nevědí, ale po celou dobu jsou tam s nimi dospělí… Pojďme.”

Oba Halidoňané se otočili a vyšli směrem k opačnému konci planiny. Alex se naposledy podíval na Acquabovo bludiště a připojil se k nim. Na východním okraji se mu naskytl zcela jiný pohled.

Pod planinou se rozprostíralo údolí nanejvýš půl míle dlouhé a asi míli široké a uprostřed něj leželo klidné jezírko. Samotné údolí bylo obklopeno kopci, které se tyčily nad planinu. Na severní straně se horské bystřiny slévaly do vysokého vodopádu, na jehož konci se proměnily v poměrně široký a ohraničený vodní tok.

Na louce u vzdálenější strany jezera se lenivě pásl dobytek krávy, kozy, několik oslů a zhruba stejný počet koní. Alexe napadlo, že tahle mýtina byla založena a oseta před mnoha a mnoha generacemi.

Pod planinou na bližší straně jezera stály chalupy s deskovými střechami chráněné vysokými stromy. Na první pohled mohlo být těchto domků sedmdesát až osmdesát. Byly sotva vidět díky stromům, zkrouceným liánám a hustému tropickému porostu, který okamžitě zaplňoval jakýkoliv volný prostor jasně zelenými barvami Karibiku. Přírodní střecha, pomyslel si Alex.

A pak si celé údolí představil z ptačí perspektivy. Ne jako vyvýšený pohled z planiny, ale jako pohled seshora, z letadla.

Vesnice – a tohle opravdu byla vesnice – by shora vypadala jako každá jiná odříznutá horská osada s deskovými chalupami a pastvinami opodál. Jediný rozdíl byl v horách kolem. Celé údolí bylo vlastně jakýmsi vysoko položeným zářezem do okolních kopců. Tato část horského pásma Flagstaff Range byla vystavena nekontrolovatelným vichřicím a ostrým větrným poryvům. Proudová letadla by se držela přinejmenším ve výšce šesti kilometrů a i lehká letadla by se raději vyhnula přímému přeletu. Ta první by zde neměla jak přistát, zatímco ta druhá by při podobném pokusu bezpochyby ztroskotala.

Celou komunitu chránily ze vzduchu meteorologické jevy a ze země úmorná přístupová cesta, která se nevyskytovala na žádné mapě.

“Nijak zvlášť okouzlující, viďte?” řekl Malcolm a postavil se vedle McAuliffa. Skupinka dětí právě utíkala po stezce k jezeru a jejich křik se vznášel ve větru. Někteří domorodci se pohybovali kolem svých chalup, jiní se procházeli podél říčky pod vodopádem.

“Všechno je to… moc krásné.” Nic dalšího ze sebe McAuliff v dané chvíli nedostal.

“To ano,” odpověděl Malcolm. “Je to tu úhledné. Pojďte, sejdeme dolů. Čeká na vás jistý muž.”

Druhý Halidoňan se spustil po skalnatém srázu a oba muži jej následovali. O pět minut později se již všichni tři nacházeli na západním konci skupiny deskových domků. Teprve nyní si Alex plně uvědomil, jak vysoké jsou stromy po stranách těchto primitivních obydlí. Ze stromů visely silné zkroucené liány a ze země a hustě pokrytých zákoutí vyrůstaly obrovské kapradiny.

Kdyby se planina nad vesnicí nacházela o patnáct metrů výše, pomyslel si McAuliff, nebyla by vesnice vůbec vidět. Přírodní střecha.

Druhý Halidoňan vyšel na pěšinu vedoucí mezi skupinou chatrčí. Podobně jako většina jamajských horalů byli i tihle obyvatelé oblečeni v pestré směsici pohodlných a volných šatů, ale bylo zde něco, co je jistým způsobem odlišovalo a co McAuliff nedokázal na první pohled rozeznat. Vyhrnuté khaki kalhoty, sukně tmavých barev, bílé bavlněné košile, haleny s potiskem – vše naprosto normální a vše běžné na celém ostrově. A vůbec ve všech koloniálních oblastech – v Africe, v Austrálii, na Novém Zélandě -, kde domorodci převzali – či spíše si přivlastnili – způsob oblékání bílých kolonizátorů. Nic neobvyklého… Ale v něčem tu byl zásadní rozdíl a Alex by se klidně propadnul do země, jen aby na ten rozdíl přišel.

A pak si to uvědomil. Ve stejném okamžiku, kdy si všiml, že je tu ještě něco jiného. Knihy. Několik – tři, čtyři nebo snad pět – domorodců téhle pralesní komunity neslo v rukou nebo pod paží knihy.

A jejich šaty byly čisté. V tom to bylo. Nic víc a nic míň. Prostě čisté. Samozřejmě, i jejich šaty byly zmáčené, propocené a ušpiněné od práce na poli a bláta kolem jezera…, ale vyzařovala z nich jakási čistota a úhlednost, která nebyla u horských či vnitrozemských komunit obvyklá – ať už šlo o Afriku, Austrálii, Novou Guineu nebo i americkou Floridu.

Tamější domorodci obyčejně nosili šaty v různých fázích rozkladu – otrhané, rozpárané nebo dokonce zcela rozpadlé -, zatímco oděv těchto horalů byl udržovaný, upravený a úhledný. Žádné šaty zděděné po někom jiném; žádné kradené a špatně padnoucí věci.

Acquabův kmen žil hluboko v pralesní džungli, a přitom nebyl – na rozdíl od mnoha izolovaných horských komunit – pouhým kmenem chudobou sužovaných primitivů, kteří obděláváním neúrodné půdy bojují o holé přežití. Podél stezky a kolem obydlí viděl Alex silná černá těla a zářivě černé oči – příznaky vyvážené stravy a bystré inteligence.

“My půjdeme přímo k Danielovi,” řekl Malcolm průvodci. “Ty teď máš volno. A děkuji ti.”

Průvodce zabočil doprava na zablácenou stezku, která jako by byla vyhloubena v husté pavučině tlustých pralesních lián. Sundal si pás na pistoli a rozepnul si bundu. Komando se vrátilo, blesklo McAuliffovi hlavou. Teď už si může sundat svůj převlek tak účelově roztrhaný.

Malcolm Alexovi pokynul a přerušil tak tok jeho myšlenek.

Stezka, po které kráčeli jako pod deštníkem z tropických stromů, se nyní stáčela doleva na mýtinu porostlou travou. Volné prostranství se táhlo až za říčku vyvěrající z tůně pod vysokým vodopádem u srázu. Na druhé straně široké rokle se země svažovala směrem ke kamenné zátarase; za ní již začínala pastvina, která vybíhala doprava podél východního pobřeží jezírka. Na obrovské pastvině bylo vidět muže s holemi, kteří kráčeli k jednotlivým skupinám dobytka. Je pozdě odpoledne, sluneční žár ochabuje a dobytek je třeba ustájit, napadlo McAuliffa. Zcela zaujat pozorováním dění v této podivné izolované vesničce šel nepřítomně za Malcolmem, až si uvědomil, kam ho Halidoňan vlastně vede. Směrem k vodopádu u úpatí hory.

Došli až k okraji říčky vlévající se do jezera a zahnuli doleva.

Alex si všiml, že vodní tok je hlubší, než mu z dálky připadalo. Asi dva a půl metru vysoké břehy byly pečlivě vyloženy kameny, takže z planiny se řeka zdála být mělčí. Také tato část údolí byla podobně jako pastvina udržována generacemi místních obyvatel. Přes řeku stály asi padesát metrů od sebe tři lávky z dřevěných prken a se zábradlím ve výšce pasu. Ke všem vedly kamenné schody a všechny byly zapuštěny do stran říčního náspu… před mnoha lety.

A pak ji McAuliff uviděl – jen s velkými obtížemi, neboť byla skrytá za vysokými stromy, obrovskými kapradinami a stovkami kvetoucích popínavých rostlin na úpatí hory.

Dřevěná stavba. Velké obydlí podobné chatě a jakoby rozkročené nad říčkou, která protékala pod jeho obrovskými podpěrami. Na každé straně podpěr byly schody – opět kamenné a opět několik generací staré -, které vedly na širokou terasu před stavením. Uprostřed terasy byly dveře. Zavřené. Celé stavení bylo naprosto neviditelné z jakékoliv dálky – natožpak ze vzduchu. Jeho délka čítala přibližně deset metrů; šířku nebylo možné odhadnout, neboť chata jako by mizela kdesi v džungli a burácejícím vodopádu. Když se blížili ke kamenným schodům, všiml si McAuliff ještě něčeho dalšího, co ho vylekalo natolik, že se musel zastavit a znovu si to prohlédnout.

Podél západní strany stavení se táhly silné černé kabely. Vycházely zevnitř budovy a ztrácely se ve spletité změti vegetace.

Malcolm se otočil a usmál se na ohromeného Alexe. “Naše spojení s okolním světem, McAuliffe. Rádiové signály, které jsou kabelem přenášeny na hlavní telefonní linky po celém ostrově. Dosti se to podobá principu mobilních telefonů, ovšem s daleko čistším přenosem, než jaký vám poskytnou normální telefonní společnosti. A to vše samozřejmě zcela nevysledovatelné. Ale teď už pojďme za Danielem.”

“Kdo je to Daniel?”

“Náš předseda rady ministrů. Jeho funkce je volená. S tím rozdílem, že volební období téhle funkce se neřídí kalendářem.”

“A kdo ho volí?”

Halidoňanův úsměv poněkud ochabl. “Rada.”

“A kdo volí radu?”

“Členové kmene.”

“To je jako normální politika.”

“Ne tak docela,” řekl Malcolm záhadně. “Pojďme. Daniel čeká.” Otevřel dveře a McAuliff vstoupil do prostorné místnosti s vysokým stropem a okny ve všech stěnách. Zvenku se ozývalo šumění vodopádu, které se mísilo s miliardami zvuků z okolní džungle.

V místností stály ručně vyrobené dřevěné židle. Uprostřed zadní stěny pak stál před druhými – velmi vysokými a mohutnými – dveřmi stůl, za kterým seděla černá dívka ve věku mezi pětadvaceti a třiceti lety. Na “pracovním stole” měla rozloženy papíry a na bílém stolku nalevo od ní ležel elektrický psací stroj. Alex vytřeštil oči, ohromen nesouladem mezi moderní technikou a džunglí všude kolem.

A pak užasl ještě více, neboť na polici po dívčině pravé ruce spatřil telefon – nejmodernější tlačítkový telefon.

“To je Jeanine, doktore McAuliffe. Pracuje pro Daniela.”

Dívka vstala, krátce a upjatě se usmála a váhavě Alexovi pokynula. Nato se otočila k Malcolmovi a se zájmem se zeptala: “Jak dopadl výlet?”

“Vzhledem k tomu, že jsem s sebou zpátky přivedl hosta, nemohu říci, že by byl dvakrát úspěšný.”

“Ano,” řekla Jeanine a její zájem se náhle změnil v obavu. “Daniel s vámi chce ihned mluvit. Tudy…, doktore McAuliffe.”

Přistoupila ke dveřím a dvakrát zaklepala. Aniž by čekala na odpověď, stiskla za kliku a otevřela. Malcolm prošel kolem Alexe a pokynul mu, aby vstoupil dovnitř. McAuliff váhavě vešel přes mohutné dveře do kanceláře předsedy rady ministrů Halidonu.

Místnost byla poměrně prostorná. Většinu zadní stěny zabíralo ohromné okno s výhledem, který naháněl husí kůži. Sotva šest metrů za olovnatým sklem bylo vidět střední část vodopádu, který se táhl přes celou plochu okna; nic než nekonečné tuny padající vody. Šum vodopádu byl tlumený, ale dobře znatelný. Před oknem stál podlouhlý stůl z tmavého lesklého dřeva a za ním seděl muž jménem Daniel, předseda rady ministrů.

Daniel byl vyšší a dosti štíhlý Jamajčan s ostrými proevropskými rysy. Jeho postava s širokými rameny a úzkým pasem připomínala běžce na dlouhé vzdálenosti. Mohlo mu být něco málo přes čtyřicet, ale dalo se to těžko rozpoznat: zatímco jeho tvář působila mladistvě, jeho oči byly poněkud unavené. Daniel se na McAuliffa usmál – krátce a srdečně, ale nikoliv nadšeně -, obešel stůl a podal mu ruku. Při tom si Alex všiml, že Daniel má na sobě volné bílé kalhoty a tmavě modrou košili rozepnutou u krku. Kolem krku měl bílý hedvábný šátek sepnutý zlatým kroužkem. Alexe napadlo, že jde o nějaký druh uniformy – stejně jako Malcolmův oděv.

“Vítejte, doktore. Na cestu se vás ptát nebudu. Sám jsem ji mnohokrát absolvoval. Je svinská.”

“Máte pravdu, skutečně byla svinská,” řekl Alex unaveně a Daniel mu potřásl rukou.

Předseda se náhle otočil k Malcolmovi. “Jaké máš zprávy? Nevidím důvod, proč bys mi nemohl podat hlášení před doktorem. Nebo nějaký důvod máš?”

“Ne… Piersallovy dokumenty jsou pravdivé. Jsou zapečetěny a McAuliff je připraven nechat je odvézt z jejich nynějšího místa uložení – někde v okruhu pětadvaceti mil od základního tábora na Martha Brae. Ani on sám neví, kde přesně jsou. Máme tři dny, Danieli.”

Předseda se na Malcolma dlouze zadíval a pak pomalu a beze slova přešel ke svému křeslu za pracovním stolem. Zůstal nehybně stát s rukama na desce stolu a pohlédl na Alexe.

“Takže díky geniální neodbytnosti jistého cizáckého fanatika nám nyní hrozí… kastrace. Pokud budeme odhaleni, staneme se impotenty, víte, doktore McAuliffe? Budeme vydrancováni. Zbaveni veškerého bohatství. A odpovědný budete vy… Vy. Geolog ve službách společnosti Dunstone a nejpochybnější informátor v řadách britské rozvědky.” Daniel pohlédl na Malcolma. “Nechej nás o samotě, prosím. A připrav se na cestu do Montega.”

“Kdy?” zeptal se Malcolm.

“To bude záležet na našem hostu. On půjde s tebou.”

“Já!”

“Ano, doktore McAuliffe. Pokud budete naživu.”

28

“Existuje jen jedna hrozba, které musí člověk věnovat plnou pozornost. Tou hrozbou je ztráta života.” Daniel přistoupil k obrovskému oknu s výhledem na nekonečné sloupce vody. “Pomineme-li základní ideologické pohnutky, obvykle spojované s náboženstvím či národními zájmy, snad se mnou budete souhlasit.” “A vzhledem k tomu, že těmito pohnutkami sám nejsem motivován, očekáváte, že vaše hrozba zapůsobí.”

McAuliff stále postával před dlouhým a lesklým stolem. Židli mu Daniel nenabídl.

“Ano,” odvětil předseda rady Halidonu a otočil se od okna.

“Jistě už vám někdo řekl, že zájmy Jamajky nejsou vašimi zájmy.”

“Že to… ,není moje válka’, tak mi to řekli.”

“A kdo vám to řekl? Charles Whitehall, nebo Barák Moore?”

“Barák Moore je mrtvý,” odpověděl Alex.

Předseda byl zjevně překvapen, ale nijak nereagoval. Nakrátko se zamyslel a pak tiše promluvil: “To mne mrzí. Představoval nezbytnou protiváhu vůči Whitehallovým výbojům. Jeho frakce nikoho jiného nemá. Bude třeba najít člověka, který ho zastoupí…” Daniel přešel ke stolu, vzal tužku a zapsal si do malého bloku poznámku. Vytrhl stránku a odložil ji stranou.

McAuliff bez obtíží viděl, co si předseda napsal. Na papíře stálo: “Nahradit Baráka Moora.” I přes všechna překvapení, kterých se dnes Alexovi dostalo, nemohl nad významem tohoto sdělení neužasnout.

“Jen tak?” zeptal se a kývl hlavou směrem k vytrhnuté stránce.

“Tak jednoduché to nebude, máte-li na mysli tohle,” odpověděl Daniel. “Posaďte se, doktore McAuliffe. Myslím, že je čas, abyste něco pochopil. Než budeme moci pokračovat…”

Alexandr Tarquin McAuliff, geolog s kanceláří na Třicáté osmé ulici ve městě New York ve Spojených státech amerických, se posadil na ručně vyrobenou židli v jiné kanceláři, vysoko v nepřístupných horách horského pásma Flagstaff Range, uprostřed neproniknutelné oblasti Cock Pitu na ostrově Jamajka, a poslouchal muže jménem Daniel, předsedu rady ministrů jisté tajné sekty známé pod názvem Halidon. Nedokázal dále přemýšlet. Dokázal už jen poslouchat.

Daniel rychle přešel k věci. Zeptal se Alexe, jestli četl dokumenty Waltera Piersalla. McAuliff přikývl.

Předseda poté potvrdil správnost Piersallových studií, které vysledovaly dějiny Acquabova kmene až do jeho počátku spadajícího do období maroonských válek začátkem osmnáctého století.

“Acquaba byl poněkud mystický, ale v podstatě prostý muž. Křesťan postrádající onu dobročinnost či extrémní milosrdnost spojovanou s Ježíšovým učením – vždyť všichni jeho předkové žili v krutém světě koromantýjské džungle. Jeho etické hodnoty byly ovšem nezpochybnitelné.”

“Co je zdrojem vašeho bohatství?” zeptal se Alex, který opět nabyl ztracenou rovnováhu. “Tedy pokud bohatí jste. A pokud nějaký zdroj máte.”

“Zlato,” odvětil Daniel prostě.

“Kde?”

“V zemi. Na našem území.”

“Na Jamajce žádné zlato není.”

“Vy jste geolog. Sám to víte nejlépe. Po celém ostrově jsou v mnoha minerálech obsaženy krystalické úlomky…”

“Prakticky bezvýznamné,” skočil mu do řeči Alex. “Vyskytují se v nepatrném množství a jsou natolik roztroušeny v bezcenných rudách, že jakýkoliv pokus o jejich vytřídění je předem odsouzen k nezdaru. Náklady by byly vyšší než cena výsledného produktu.”

“Ale… přesto jde o zlato.”

“Je bezcenné.”

Daniel se usmál. “A jak si myslíte, že se ty krystalické úlomky do okolních hornin dostaly? Anebo se zeptám přímo – čistě teoreticky, chcete-li -, jak podle vás celý ostrov Jamajka vznikl.”

“Jako každá jiná izolovaná pevnina uprostřed oceánu. Geologickými zdvihy…” Alex se zarazil. Ta představa byla za hranicí jeho chápání; snad proto, že byla tak geniálně jednoduchá. Někdy před miliony a miliony let vytryskla z hlubin země pod mořem zlatá žíla a prostoupila horniny, které byly posléze vyvrženy nad vodní hladinu. “Bože můj… zlatá žíla…”

“Nemá smysl se tou myšlenkou dále zaobírat,” řekl Daniel. “Po celá staletí hovořily koloniální zákony na Jamajce jasnou řečí: veškeré vzácné kovy objevené na ostrově jsou majetkem Britské koruny. To byl hlavní důvod, proč je nikdo ani nehledal.”

“Fowler,” řekl McAuliff tiše. “Jeremy Fowler…”

“Prosím?”

“Zapisovatel Jeho Veličenstva v Kingstonu. Téměř před sto lety…” Daniel se odmlčel. “Ano. Přesně řečeno v roce 1883… Takže tohle byl obsah té Piersallovy studie.” Předseda rady Halidonu si znovu zapsal poznámku. “Bude odstraněna.”

“A ten Fowler…,” zeptal se Alex tiše, “to věděl?”

Daniel zvedl hlavu od papíru a při tom ho vytrhl z bloku. “Ne. Domníval se, že plní přání jisté odpadlické frakce Maroonů, která se spolčila se skupinou vlastníků půdy na severním pobřeží. Měl zničit záznamy o jakési kmenové úmluvě, aby tisíce akrů půdy mohly být přeměněny na plantáže. Tak mu to oznámili a za to mu zaplatili.”

“Jeho rodina v Anglii tomu stále věří.”

“A proč ne? I to přece byla jistá -” usmál se předseda, – “koloniální služba. Ale vraťme se raději k naléhavějším otázkám dneška, doktore McAuliffe. Chceme, abyste všechno pochopil. Bezvýhradně.”

“Prosím.”

Podle Daniela neměl Halidon žádné politické ambice. Nikdy je neměl; snažil se zůstat mimo sféru politiky a akceptoval historický názor, že pořádek se rodí z chaosu rozdílných, ba dokonce střetávajících se ideologií. Myšlenky jsou prý většími pomníky lidské činnosti než katedrály – a lidé k nim musí mít volný přístup. Takový byl Acquabův odkaz. Svoboda pohybu, svoboda myšlení… svoboda boje, pokud je nezbytný. Náboženství Halidonu bylo v podstatě humanistické a jejich pralesní bohové symbolizovali ustavičný boj smrtelníků za svou svobodu. Za svobodu přežít v rámci pravidel, která stanovil kmen, aniž by se je snažil vnutit kmenům ostatním.

“Docela hezké zásady, ne?” zeptal se Daniel sebevědomě.

“Ano,” odpověděl McAuliff. “Ale nijak originální.”

“S tím nesouhlasím,” řekl předseda. “Možná má ta myšlenka stovky přívrženců, ale v praxi ji zatím v podstatě nikdo neuskutečnil… Jakmile jednotlivé kmeny dosáhnou určitého stupně soběstačnosti, přeroste jejich hrdost až v touhu vnutit svou vůli co největšímu počtu okolních kmenů. Ať už šlo o dobu faraónů, o Caesara, o různé říše – o svatou říši římskou, o Britské impérium a tak dále – nebo ať šlo o Adolfa Hitlera, Stalina neboi o tu vaši současnou vládu licoměrných kazatelů jediné možné pravdy a dvojí morálky. Střežte se horlivých fanatiků, McAuliffe. Ti všichni, které jsem jmenoval, byli svým způsobem fanatici.

A i dnes jsou fanatiků spousty.”

“Vy k nim ovšem nepatříte.” Alex pohlédl na obrovské okno a na burácející vodu za ním. “Vy si prostě stanovíte, kdo jím je… a pak podle toho jednáte. Máte přece ,svobodu boje’, jak jste sám říkal.”

“Vy tedy vidíte rozpor mezi našimi slovy a činy?”

“To si tedy pište, že vidím. Pokud ,svoboda boje’ znamená zabíjení lidí jen proto, že nevyhovují vaší představě o tom, co je přijatelné.”

“A koho jsme zabili?”

Alex sjel pohledem z okna na Daniela. “Začnu třeba u včerejší noci. Dva nosiče, kterým možná britská rozvědka platila směšných pár dolarů – za co? Za to, že se dívali kolem sebe? Že podávali zprávy o tom, co jsme měli na večeři? Nebo o tom, kdo nás navštívil? Váš běžec, kterému jsme říkali Marcus, nám jen tak oznámil, že to byli agenti a že je zabil… A pak je tu ten tlustý pašík jménem Garvey. Byl to pěkně tupý a zabedněný informátor a navíc příšerně smrděl, ale myslím, že smrtelnou autonehodu cestou do Port Maria si rozhodně nezasloužil.”

McAuliff se na okamžik odmlčel a naklonil se na židli. “Zmasakrovali jste celý předchozí průzkumný tým – do jednoho – jen proto, že se jeho členové nechali najmout firmou Dunstone ze stejných důvodů jako já: hledali práci. A i kdybyste všechny tyhle vraždy nakrásně vysvětlili, pak vy ani nikdo jiný nemůže ospravedlnit smrt Waltera Piersalla… Ano, všemohoucí pane a velkomožný předsedo, myslím, že jste sami jen krvelační fanatici.”

Daniel se během Alexova vzteklého monologu posadil za stůl. Nyní se na židli jemně odstrčil doprava a vytočil se směrem k obrovskému oknu. “Po více než sto let tvořila tato jediná kancelář celou budovu. Umístil ji sem jeden z mých raných předchůdců. Trval na tom, aby z předsedovy kanceláře – tehdy se jí říkalo ,komora’ – byl výhled na tuto část vodopádu. Tvrdil, že jeho neustálý pohyb a tlumený šum nutí člověka soustředit se a neohlížet se na bezvýznamné vedlejší aspekty… Ten dávno zapomenutý muž měl pravdu. Nikdy jsem nepřestal obdivovat všechny tvary, obrazce a formy, které padající voda vytváří. A při tom se má mysl skutečně soustředí.”

“Chcete mi tvrdit, že všechny ty vraždy jsou pro vás jen… bezvýznamným vedlejším aspektem?”

Daniel si přisunul židli zpátky a pohlédl McAuliffovi do tváře. “Ne, doktore. Snažil jsem se jen najít způsob, jak vás přesvědčit. Povím vám pravdu, byť si nejsem jist, že jí uvěříte. Naši běžci, naši průvodci – tedy naši infiltrátoři, chcete-li – jsou vycvičeni k tomu, aby uměli v případě možnosti vytvářet určitý efekt. Strach, doktore McAuliffe, je mimořádně mocná zbraň. A přitom je nenásilná…, což ovšem neznamená, že bychom se za každou cenu vyhýbali násilí. Vaši nosiči nejsou mrtví. Zajali jsme je, zavázali jim oči, odvezli je na okraj Weston Favel a zase propustili. Nezkřívili jsme jim ani vlásek na hlavě – ovšem k smrti jsme je vyděsili. Pro MI5 ani MI6 už pracovat nebudou… Garvey je skutečně mrtev, ale my jsme ho nezabili. Ten váš pan Garvey obchodoval se vším, co mu přišlo pod ruku – včetně žen a především mladých dívek. Cestou do Port Maria ho zastřelil jeden zoufalý otec; motiv byl zře
jmý. My jsme se pouze k tomuto činu přihlásili… Dále tvrdíte, že jsme zmasakrovali první průzkumný tým. Právě naopak, doktore.

Tři ze čtyř přítomných bělochů se pokusili zmasakrovat naši výzvědnou skupinu. Zabili šest našich mladých mužů poté, co je pozvali do tábora k jednání.”

“Jeden z těch… bělochů byl britský agent.”

“To nám Malcolm řekl.”

“Nevěřím, že by zkušený muž z rozvědky bez rozmyslu zabíjel.”

“V tom s vámi Malcolm souhlasí. Ovšem ta fakta jsou zde. I příslušník rozvědky je jenom člověk. A vypukne-li náhle nesmlouvavý boj, musí se na některou stranu přidat. A ten muž, ať už to byl kterýkoliv z nich, si vybral tu jejich… Mohl se rozhodnout jinak.”

“A co ten čtvrtý běloch? Ten se rozhodl jinak?”

“Ano.” Danielovy oči se náhle zaleskly. “Byl to dobrý člověk. Holanďan. Když zjistil, co ostatní dělají, snažil se jim v tom zabránit. A pak běžel varovat zbytek naší skupiny. Zastřelili ho jeho vlastní lidé.”

Na několik okamžiků nastalo ticho. Nakonec se McAuliff zeptal: “A co Walter Piersall? Na to taky máte svou verzi?”

“Ne,” řekl Daniel. “Nevíme, co se stalo. Nebo kdo ho zabil. Chováme jisté domněnky, ale nic víc. Walter Piersall byl poslední člověk, jehož smrt bychom si přáli. A zvláště za daných okolností. Pokud to nechápete, pak jste hlupák.”

McAuliff vstal ze židle a nepřítomně přešel k obrovskému oknu. Cítil na sobě Danielův pohled. Přinutil se sledovat padající proudy vody před sebou. “Proč jste mě sem nechali přivést? Proč jste mi toho tolik řekli? O vás… i o všem ostatním.”

“Neměli jsme na vybranou. Tedy pokud jste nelhal nebo pokud někdo Malcolma nepodvedl, čemuž nevěřím… A také chápeme vaši pozici i vaše pohnutky. Když Malcolm přiletěl z Anglie, přivezl s sebou veškeré záznamy MI5 o vaší osobě. Chceme vám předložit jistou nabídku.”

Alex se otočil a pohlédl na předsedu. “Jsem si jist, že to bude nějaká nabídka, kterou nebudu moci odmítnout.”

“Nejspíš ano. Nabízíme vám váš život. A spolu s ním i životy ostatních členů týmu.”

“Za Piersallovy dokumenty?”

“Samozřejmě, ale ještě i za něco navíc,” odpověděl Daniel.

“Poslouchám.” McAuliff setrvával u okna. Připadalo mu, že tlumený zvuk vodopádu je jeho spojením s vnějším světem. Byla to uklidňující představa.

“Víme, co Britové chtějí: jde jim o seznam jmen v hierarchii firmy Dunstone. O mezinárodní síť finančníků, kteří jsou plně odhodláni přeměnit tento ostrov v ekonomický ráj, v jakési druhé Švýcarsko. Docela nedávno, snad před pár týdny, se sjeli sem na ostrov z celého světa. Do Port Antonia. Někteří pod svým pravým jménem, ale většina pod falešným. Načasování je příhodné. Švýcarské bankovní instituce ruší jedna po druhé svou tradiční anonymitu účtů. Jsou pod nesmírným tlakem… A my ten seznam lidí od Dunstone máme. A jsme ochotni ho směnit.”

“Za naše životy? A ty dokumenty…”

Daniel se začal smát; nikoliv škodolibě, ale ani laskavě. Byl to výbuch ryzího veselí. “Doktore, obávám se, že to vy jste posedlý bezvýznamnými vedlejšími aspekty. Je pravda, že Piersallovy dokumenty pro nás mají velkou cenu – ale nemají ji pro Brity. Musíme se vcítit do myšlení našich nepřátel. Britové v první řadě chtějí ten seznam. A my v první řadě chceme, aby se britská rozvědka a všichni, které reprezentuje, stáhli z Jamajky. To je naše nabídka.”

McAuliff stál nehybně u okna. “Nerozumím vám.”

Předseda se k němu naklonil. “Žádáme ukončení britského vlivu na ostrově… a žádáme i ukončení vlivu jakýchkoliv jiných národů – nebo, chcete-li, kmenů. Stručně řečeno žádáme, aby na Jamajce vládli Jamajčané.”

“Tohle firma Dunstone nepřipustí,” řekl Alex tápavě. “Řekl bych, že její vliv je daleko nebezpečnější než vliv kohokoliv jiného.”

“Dunstone už přenechte nám; máme své plány. Celá společnost je řízena geniálními finančníky. Ale jakmile budou izolováni na omezeném území našeho ostrova, naskýtají se nám nesčetné možnosti. Mezi jiným i vyvlastnění… Tyto možnosti však vyžadují určitý čas a my oba víme, že Britové čas nemají. Anglie si ztrátu firmy Dunstone nemůže dovolit.

McAuliff se myšlenkama vrátil do pokoje v hotelu Savoy…, kde mu tehdy R. C. Hammond tiše přiznal, že ekonomické zájmy zde hrají roli. Dosti významnou roli. Manipulátor Hammond.

Alex přešel k židli a posadil se. Uvědomil si, že Daniel mu poskytl čas na přemýšlení, na vstřebání všech nových informací. Bylo zde mnoho otázek; na většinu se dalo odpovědět, ale některé se ho bytostně dotýkaly. Musí se pokusit na ně získat odpověď.

“Před několika dny,” začal nejistě, “když zemřel Barák Moore, jsem pojal určité obavy, že Charles Whitehall proti sobě nebude mít rovnocenného protivníka. Stejně jako vy. Viděl jsem, co jste si před chvílí napsal…”

“Na co jste se chtěl zeptat?” řekl Daniel zdvořile.

“Měl jsem pravdu, že? Oba představují krajní extrémy. Ale mají stoupence. Nejsou to jen zaslepení fanatici.”

“Whitehall a Moore?”

“Ano.”

“To sotva. Jsou to charismatičtí vůdci. Moore jím byl, Whitehall jím je. U všech nově se probouzejících národů existují v zásadě tři frakce: pravice, levice a spokojený střed – etablovaná vrstva, která se přizpůsobila životu v nových podmínkách. Střed je pozoruhodně korumpovatelný; nejraději by pokračoval ve své úmorně byrokratické činnosti pod novými vládci. A proto musí být přetvořen jako první. Nejpřirozenějším způsobem je infiltrovat do něj nejzralejší představitele obou extrémů. Bezkonfliktní rovnováha.”

“A na to vy čekáte? Jako nějaký rozhodčí? Sedíte na ,empajru’ a čekáte?”

“Ano. Trefná poznámka, doktore. Tenhle boj má i své kladné stránky; u obou frakcí najdeme jisté pozitivní faktory… Dunstone bohužel náš úkol poněkud ztěžuje. Musíme obě soupeřící strany bedlivě sledovat.”

Předsedovy oči opět zatékaly a znovu se v nich nakrátko objevil onen téměř nepostřehnutelný odlesk.

“Proč?” zeptal se Alex.

Daniel jako by se nejprve zdráhal odpovědět. “No…, Barák Moore by se společností Dunstone nekomunikoval jinak než s použitím násilí. Došlo by ke krveprolití…, k chaosu. A Whitehall by byl stejně nebezpečný. Snažil by se o dočasný smír na čistě finančním základě. Byl by využit stejným způsobem, jakým němečtí průmyslníci využívali Hitlera v upřímné víře, že s ním budou moci manipulovat. Ovšem podobné spojení nutně vede k diktatuře… Absolutní.”

McAuliff se opřel o židli. Začínal tomu rozumět. “Takže pokud se Dunstone bude muset stáhnout, znovu se tím vytvoří podmínky pro – jak jste to říkal? – boj, který má i kladné stránky?”

“Ano,” řekl Daniel tiše.

“V tom případě vám jde o totéž jako Britům. Proč si tedy chcete klást podmínky?”

“Protože se rozcházíme v řešení. My disponujeme časem i sebedůvěrou potřebnou k zajištění konečné kontroly nad situací. Angličané… stejně jako Francouzi, Američané či Němci… nemají ani jedno. Ekonomická katastrofa, kterou by utrpěli, by byla naší výhodou. Více na toto téma neřeknu… My máme ten seznam.

A vy ho nabídnete Britům.”

“Půjdu s Malcolmem do Montega…”

“Budete tam eskortován a budete hlídán,” přerušil ho Daniel ostře. “Členové vašeho geologického průzkumu jsou považováni za rukojmí. Pokud by došlo k jakémukoliv odchýlení od našich instrukcí, budou do jednoho popraveni.”

“A co když mi britská rozvědka neuvěří? Co mám dělat pak, sakra?”

Daniel vstal. “Uvěří vám, McAuliffe. Protože vaše cesta do Montego Bay bude pouze součástí plánu, který se brzy ocitne ve zprávách po celém světě a který v několika hlavních městech způsobí naprostý šok. Sdělíte britské rozvědce, že toto je náš důkaz. A že je to jen špička ledovce jménem Dunstone… Uvěří vám, McAuliffe. Přesně v poledne londýnského času. Zítra.”

“To je všechno, co jste mi chtěl říct?”

“Ne. Ještě něco. Jakmile se celá akce rozběhne, zpanikařený gigant Dunstone vyšle do světa zabijáky. A jedním z jejich cílů budete i vy.”

McAuliff vztekle vstal. “Děkuji za varování.”

“Rádo se stalo,” odvětil Daniel. “A teď, prosím, pojďte se mnou.”

Před kanceláří právě Malcolm tiše hovořil s Jeanine. Jakmile spatřili Daniela, oba ztichli. Jeanine zastoupila Danielovi cestu a řekla: “Máme zprávy od Martha Brae.”

Alex pohlédl na předsedu a pak zpět na dívku. Slovy “Martha Brae” musela mít na mysli základní tábor jeho průzkumu. Už se chystal promluvit, ale Daniel ho umlčel.

“Ať je to, co chce, řekněte nám to.”

“Týká se to dvou mužů. Mladého Fergusona a toho specialisty na rudy Petera Jensena…”

Alex se znovu nadechl.

“Co se stalo?” zeptal se Daniel. “Nejprve s tím mladým.”

“Do tábora za ním přišel běžec a přinesl mu dopis od Arthura Crafta staršího. V něm mu Craft něco nasliboval a nařídil mu, aby opustil průzkum a vrátil se do Port Antonia k nadaci. Naši zvědové ho pak sledovali a o několik mil dále po proudu ho i s běžcem zastavili. Oba jsou nyní zadržováni jižně od Weston Favel.”

“Craft se dozvěděl o svém synovi,” řekl Alex. “Snaží se Fergusona koupit.”

“Ta koupě by mohla být pro Jamajku výhodou. A vzhledem k despektu, který vůči Fergusonovi chováte, pro nás jako rukojmí stejně nemá valnou hodnotu.”

“Já jsem ho přivedl na ostrov. Má pro mne hodnotu,” odvětil Alex chladně.

“Uvidíme.” Daniel se otočil k dívce. “Vyřiď zvědům, aby zůstali, kde jsou. Zatím Fergusona i toho běžce zadržujte; brzy dostanete další instrukce. A co ten Jensen?”

“Je v pořádku. Naši zvědové ho sledují.”

“On opustil tábor?”

“Podle nás předstírá, že se ztratil. Brzy ráno, krátce po odchodu doktora McAuliffa, nechal svého nosiče roztáhnout takovou… linku. Nechal toho muže jít docela velkou dálku a odvíjet při tom silonovou strunu. Zřejmě se dorozumívali cukáním za tu strunu…”

“A Jensen ji pak uřízl a svůj konec přivázal ke stromku,” skočil jí Alex monotónním tónem do řeči. “Prostě kolem větve obtočil smyčku.”

“Jak to víte?” Daniel byl fascinován.

“To je ten nejstarší a nejhloupější vtípek v naší branži. Skutečně nechutný. Zkouší se to na nováčky.”

Daniel se opět otočil k dívce. “Takže ho nosič nemohl najít. A kde je Jensen teď?”

“Pokoušel se sledovat Malcolmovu stopu,” řekla sekretářka. “Zvědové tvrdí, že už byl velmi blízko. Pak to ale vzdal a vrátil se obloukem na západ. Odtamtud může sledovat celé tábořiště. Všechny přístupové cesty.”

“Pokud si myslí, že mu to pomůže, bude tam čekat celé tři dny – o hladu a vystaven útokům divokých šelem. Neodvážil by se předstoupit před Warfielda s prázdnýma rukama.” Daniel pohlédl na Alexe. “Věděl jste, že vás pro vedení průzkumu vybral on?”

“On mě…?” McAuliff větu nedokončil. Nemělo to smysl.

“Řekněte našim lidem, ať se od něj nehnou,” nařídil předseda. “Ať jsou mu nablízku, ale ať nic nepodnikají…, pokud nepoužije vysílačku, která by měla dosah až na pobřeží. Pokud to udělá, zabijte ho.”

“Co to, proboha, říkáte?” naléhal vztekle McAuliff. “Na to, ksakru, nemáte právo!”

“Máme na to plné právo, doktore. Na náš ostrov si brousí zuby vaši spekulanti, aby ho potřísnili svou vlastní špínou. Vy mi nebudete vykládat o právu, McAuliffe!” Předseda snížil hlas stejně rychle, jako ho zvedl, a mírně promluvil k dívce: “Svolejte radu.”

29

Daniel odvedl McAuliffa po schodech do husté trávy na levém břehu malé říčky. Oba muži mlčeli. Alex se podíval na hodinky; bylo téměř osm hodin. Od hor na západě sem pronikaly oranžové paprsky zapadajícího slunce, halily je do hnědočerné barvy a zdůrazňovaly tak jejich neuvěřitelnou výšku. Jezero se proměnilo v obrovskou plochu tmavého skla vyleštěného do takové průzračnosti, jaké by lidská ruka nikdy nebyla schopna dosáhnout; na hladině se zrcadlily mohutné stíny hor i temně oranžové paprsky slunce.

Sestupovali po svahu mýtiny až ke kamenné ohradě, která mýtinu oddělovala od pastviny. Na jejím levém konci byla brána. Daniel k ní došel, zvedl obrovskou závoru a bránu otevřel. Nato pokynul McAuliffovi, aby vešel na pastvinu.

“Omlouvám se za ten výbuch vášní,” řekl předseda, když kráčeli po poli. “Nepatřil vám. Vy jste jen oběť, nejste agresor. Jsme si toho vědomi.”

“A co jste vy? Vy jste oběť? Nebo agresor?”

“Já jsem předseda rady. My nejsme ničím. To už jsem vám vysvětlil.”

“Vysvětlil jste mi spoustu věcí, ale stále ještě nic nevím o vás,” řekl McAuliff s očima upřenýma na osamocené zvíře, které se k nim blížilo po potemnělém poli. Byl to mladý kůň, který při chůzi ržál a místy se stavěl na zadní.

“Tohle hříbě se nikdy nepřestane vzpínat,” smál se Daniel a hladil nervózní zvíře po krku. “Bude se jen těžko cvičit… Hyjé! Hyjé!” vykřikl a plácl hříbě po boku. Kůň vykopl, vzepjal se a s frkáním odběhl do středu pastviny.

“Přesně tohle mám na mysli,” řekl Alex. “Jak cvičíte… lidi? Jak je přimějete, aby se přestali vzpínat?”

Daniel se zastavil a pohlédl na McAuliffa. Stáli sami na rozlehlé pastvině a zapadající jamajské slunce je zaplavovalo živoucími barvami. Alex stál za Danielem čelem proti slunci a musel si rukou zakrýt oči. Danielovi do očí neviděl, ale cítil na sobě jejich pohled.

“V mnoha ohledech jsme nekomplikovaní lidé,” řekl Daniel. “Potřebujeme-li nějaké nové technologie, jednoduše je sem dopravíme spolu s dodávkami léčiv, základními zemědělskými stroji a tak podobně. A vždy je přinášejí naši vlastní lidé po tajných horských stezkách. Jinak jsme na svém území naprosto soběstační. Náš výcvik – jak tomu říkáte – je výsledkem pochopení, jak obrovským bohatstvím vládneme. Naše izolace rozhodně není absolutní. Což ostatně uvidíte.”

Již od dětství, vysvětloval Daniel, je Halidoňanům vtloukáno do hlavy, že jejich narození je dar, který si musí zasloužit svými skutky. Při vzdělávání je od prvopočátku kladen důraz na sebeobětování a plné využití schopností každého jednotlivce. Vnější svět je jim ukazován se všemi detaily – jeho prostota i jeho složitost, jeho mírumilovnost i jeho násilí, jeho dobro i jeho zlo. Nic se neskrývá, nic není přenecháváno bujné dětské fantazii. Reálná pokušení jsou vyvážena – možná až přespříliš, připustil Daniel reálnými tresty.

Co nejblíže kolem dvanáctých narozenin prochází mladý Halidoňan rozsáhlými zkouškami za přítomnosti svých učitelů, starších členů rady a nakonec i samotného předsedy. Na základě těchto zkoušek jsou vybráni určití jednotlivci, kteří se poté připravují na kontakt s vnějším světem. Přípravy trvají tři roky a jsou zaměřeny na určité konkrétní dovednosti či profese.

Jakmile dosáhne Halidoňan šestnácti let, odejde z komunity do rodiny mimo osadu, kde otec i matka jsou bývalými členy kmene. Až na nepočetné návštěvy komunity a schůzky s vlastními rodiči se členové rodiny z vnějšího světa stávají Halidoňanovými opatrovníky po mnoho příštích let.

“A to vás nikdo z nich neopustí?”

“Zřídkakdy,” odpověděl Daniel. “Adepti jsou vytříděni velice důkladně.”

“A co se stane, když to nestačí? Když…”

“Na tuto otázku vám neodpovím,” skočil předseda Alexovi do řeči. “Pouze vám řeknu, že Acquabovo bludiště je trestem, jakému se nevyrovná žádné vězení. Díky němu se počet provinilců v komunitě i mimo ni – snižuje na naprosté minimum. Opuštění komunity je mimořádně řídkým jevem.”

Vzhledem k tónu Danielova hlasu ztratil Alex zájem toto téma dále rozvíjet. “Přivádíte provinilce zpátky?” zeptal se ještě. Daniel kývl.

Populace Halidonu byla přirozeným způsobem regulována. Daniel tvrdil, že na každý pár, který chce mít více dětí, připadá prakticky bez výjimky jiný pár, který jich chce mít méně, případně žádné. A k McAuliffově úžasu předseda dodal: “Naši členové uzavírají manželství pouze s lidmi zvenku. Tomu se samozřejmě nelze vyhnout a vzhledem k tomu, že je to nezbytné, takové svazky vítáme. Celá procedura je ovšem komplikovaná, trvá mnoho měsíců a řídí se přísnými pravidly.”

“Jakési obrácené třídění?”

“Nejpřísnější, jaké si lze představit. Pod dohledem opatrovníků.”

“A co se stane, pokud se manželství…”

“Také tato otázka je nepatřičná, doktore.”

“Mám pocit, že tresty budou přísné,” řekl Alex tiše.

“Můžete mít pocit, jaký chcete,” řekl Daniel a vydal se přes pastvinu. “Ale ze všeho nejdůležitější je, abyste pochopil, že máme ve všech zemích světa desítky… stovky opatrovníků –jakési mezičlánky. V každém oboru, ve všech vládách, na desítkách univerzit a v různých institucích… A vy se nikdy nedozvíte, kdo je a kdo není členem Halidonu. A to je naše největší hrozba, naše nejúčinnější ochrana.”

“Takže tvrdíte, že když prozradím, co vím, necháte mě zavraždit?”

“Vás i všechny členy vaší rodiny. Ženu, děti, rodiče… A pokud nemáte rodinné zázemí, pak si vezmeme na mušku vaši milenku, vaše blízké, každou osobu, která měla nebo má vliv na váš život. Vaše identita a dokonce i vzpomínky na vás budou zcela vymazány.”

“Nemůžete přece znát každého, s kým kdy promluvím, nemůžete znát obsah všech mých telefonátů. Nemůžete mě sledovat každou minutu. To nemůže nikdol Já proti vám mohu poslat celé vojsko, mohu vás najít!”

“Ale vy to neuděláte,” řekl Daniel tiše v kontrastu s McAuliffovým vzplanutím. “Ze stejného důvodu jako všichni ostatní… Pojďte. Už jsme tu.”

Došli až na kraj pastviny. Za ní se již nacházela potemnělá houština pralesa.

Náhle se vzduchem s děsivou rezonancí rozlehl pronikavý zvuk. Bylo to kvílení, nelidský nářek. Zněl velice hluboce a jakoby zadýchaně, přehlušoval všechny zvuky kolem a jeho ozvěna se nesla po celém okolí. Byl to zvuk jakési gigantické píšťaly; pomalu se zvedal a znovu upadal do jednoduché a tajemné melodie, aby vzápětí opět zmohutněl a změnil se v žalostný nářek s vyššími tóny.

Zvuk byl stále silnější, přecházel nyní do basových hloubek, které prostupovaly celou džungli a rozbíjely se o štíty okolních hor, až se zdálo, že se chvěje celá země.

A pak náhle zvuk ustal a McAuliff zůstal stát jako opařený, neboť v dálce spatřil siluety postav, které pomalu a rozvážně kráčely přes pastvinu. Několik z nich neslo pochodně se slabě hořícím plamenem, které zářily do šerosvitu odcházejícího dne.

Nejprve jich bylo pouze čtyři až pět a přicházely ze směru od brány. Pak se u jižního břehu černého třpytícího se jezera vynořily z temnoty další. Bylo vidět čluny, které brázdily jezerní hladinu – a v každém svítila jedna pochodeň. Během několika minut bylo postav deset; pak dvacet, třicet…, až je McAuliff přestal počítat. Objevovaly se všude. Desítky pomalu se pohybujících těl se blížily přes potemnělou pastvinu a kývaly se při tom ze strany na stranu. Všichni se srocovali kolem místa, kde stál Alex s Danielem. Znovu se ozval onen nelidský nářek. Tentokráte hlasitěji než dříve – pokud to vůbec ještě bylo možné. McAuliff si instinktivně zacpal uši rukama; vibrace v hlavě i po celém těle mu způsobovaly bolest – skutečnou fyzickou bolest.

Daniel se lehce dotkl jeho ramena; Alex se prudce otočil, jako by ho někdo brutálně napadl. Na okamžik si to skutečně myslel – tak vybičované byly jeho smysly, které mučivě týral ohlušující zvuk příšerného nářku.

“Pojďte,” řekl Daniel jemně. “Holydón by vám mohl ublížit.”

McAuliff ho slyšel naprosto přesně: Daniel ten název nevyslovil jako “Halidon”, nýbrž jako “holydón”. Jako by ho onen ohlušující zvuk vrátil kamsi zpět a on začal znovu užívat primitivního jazyka.

Daniel šel před Alexem rychlým krokem k místu, na kterém Alex neočekával nic jiného než hustý porost. Halidoňan však náhle začal sestupovat do jakéhosi zákopu v zemi. Alex se rozběhl, aby jej dohonil, a málem při tom spadl do dlouhé strmé chodby s vytesanými kamennými schody. Podivné schodiště se postupně rozšiřovalo a s rostoucí hloubkou pomalu ztrácelo na strmosti, až McAuliff uviděl, že sešli do jakéhosi primitivního amfiteátru, jehož stěny se tyčily deset až dvanáct metrů do výšky. Ze schodiště se stala ulička a jednotlivé kamenné schody se po obou stranách proměnily v řady sedadel.

Náhle onen mučivý a ohlušující zvuk shora utichl. Vytratil se. Všude nastalo ticho. Amfiteátr vybudovaný zřejmě na místě bývalého lomu utlumil veškeré ostatní zvuky.

McAuliff stál nehnutě na místě a díval se na jediný zdroj světla: na nízký plamínek, který osvětloval kamennou stěnu uprostřed zadní části amfiteátru. Ve stěně byla zasazena deska z matně žlutého kovu a na této desce leželo mrtvé tělo. Mrtvola byla chráněna mřížovím tvořeným tyčemi ze stejného žlutého kovu jako samotná deska. McAuliff nemusel chodit blíž, aby pochopil, že tím kovem je zlato.

A že to staré vyschlé tělo – kdysi snad mohutné – patří onomu mystickému potomkovi koromantýjských náčelníků. Acquabovi.

Dochované ostatky předka…, které přečkaly celá staletí.

Nejuctívanější náboženský symbol Acquabova kmene. Aby ho všichni věrní viděli. A cítili.

“Pojďme dolů,” řekl Daniel šeptem, ale Alex ho zřetelně slyšel. “Posadíte se vedle mě. Pospěšte si, prosím.”

McAuliff sestoupil po zbývajících schodech až na podlahu kamenného amfiteátru a následoval Halidoňana na pravou stranu primitivního jeviště. Ze stěny vyčnívaly dva kamenné bloky. Daniel na jeden ukázal: bylo to sedátko umístěné nejblíže k Acquabově tělu, méně než tři metry od něj.

McAuliff se posadil na tvrdý kámen a upřeně sledoval zamřížovaný otevřený katafalk ze zlatých plátů. Mrtvola byla oblečena v červenočerném úboru, ale nohy a ruce měla holé – byly obrovské, stejně jako hlava. S ohledem na dvousetleté scvrkávání mrtvého těla musel být Acquaba mimořádně statný muž – mohl mít dobrý metr osmdesát a dost možná ještě více.

Pod zlatou rakví blikotala jediná pochodeň a vrhala na protější zeď obrovské stíny; tenké tyče mřížoví před vytesaným katafalkem zachytávaly paprsky světla a odrážely ho zpět v podobě blyštivých odlesků. Čím déle se člověk dívá, pomyslel si Alex, tím snadněji uvěří, že se dívá na rakev se skutečným bohem. S bohem, který chodil po zemi a který na ní pracoval – ani dvě stě let nedokázalo smazat známky tvrdé a úmorné práce z jeho obrovských rukou a nohou. Ovšem práce tohoto boha, tohoto muže, měla zcela jiný charakter a dopad než práce ostatních…

Alex zaslechl tlumené kroky a rozhlédl se po malém amfiteátru. Ze schodiště zahaleného do tmy sestupovalo do místnosti procesí mužů a žen; rozdělovali se do jednotlivých uliček a řad a sedali si. V naprosté tichosti.

Ti, kteří drželi pochodně, se rozestoupili ve stejných intervalech u protějších stěn.

Všechny zraky spočívaly na zchátralém těle za zlatým mřížovím. Jejich soustředění bylo absolutní; jako by z mrtvého těla čerpali energii. V naprosté tichosti.

Náhle se bez jakéhokoliv varování rozlehl potichlým amfiteátrem zvuk holydónu a jeho intenzita se blížila malému výbuchu. Hřmící a kvílivý nářek jako by vycházel přímo z nitra země, rozbíjel se o kamenné stěny a prostupoval celou obrovskou dutinu Acquabova hrobu.

McAuliff cítil, jak se mu krátí dech a krev se mu žene do hlavy. Strčil si ji mezi kolena, rukama si zacpal uši a roztřásl se po celém těle.

Křik dosáhl vrcholu a stěny se otřásaly v příšerném rykotu, který se blížil šílenství. Tohle žádné lidské ucho nemůže vydržet! pomyslel si Alex a chvěl se jako ještě nikdy předtím. A pak křik náhle ustal a bylo ticho.

McAuliff se pomalu napřímil, sundal si ruce z uší a chytil se kamene pod sebou, aby ovládl prudké křeče, které mu projížděly tělem. V očích cítil příšerný tlak krve, která se mu vehnala do spánků. Po chvíli se mu pomalu začal navracet zrak a on pohlédl do řad Halidoňanů – na tyto vyvolené členy Acquabova kmene. Všichni do jednoho se upřeně dívali před sebe a jejich oči byly přilepeny na starém svraštělém těle za zlatými mřížemi. Alex věděl, že ve stejné poloze seděli i během onoho ukrutného křiku, který ho téměř přivedl k šílenství.

Otočil se k Danielovi a bezděčně zalapal po dechu. Také předseda rady byl v tranzu; seděl na kameni s doširoka rozevřenýma očima, nehybnou tváří a zaťatými zuby. Bylo tu však něco dalšího: Danielovi po tvářích stékaly slzy.

“Jste blázni… všichni,” řekl Alex tiše. “Jste šílení.”

Daniel neodpovídal. Daniel Alexe neslyšel. Byl v hypnotickém stavu. Stejně jako všichni ostatní. Všichni v tomto amfiteátru vytesaném do kamene. Téměř stovka mužů a žen, které ovládala síla vymykající se Alexovu chápání. Autosugesce. Sebeuspávání. Skupinová hypnóza. Ať už to způsobilo cokoliv, každý jedinec v tomto primitivním amfiteátru byl unášen kamsi za hranici vědomí. Do jiného – neznámého prostoru a času. Alexandr si náhle začal připadat jako vetřelec; sledoval rituál, který byl pro jeho oči až příliš důvěrný. Ale on nežádal, aby zde směl být. Byl sem přiveden – odvlečen ze svého předchozího působiště -, aby se stal svědkem právě probíhajících událostí. A přesto ho tato situace naplňovala zármutkem, který nedokázal pochopit. Znovu pohlédl na mrtvolu, jež byla kdysi tělem obrovitého náčelníka Acquaby.

Prohlížel si svraštělou kůži na kdysi černé tváři, zavřené oči plné posmrtného klidu a míru a obrovské ruce složené tak podivným způsobem na červenočerných šatech.

A pak znovu tvář a oči… oči… oči…

Ach Bože! Kristepane!

Stíny vytvářely jakýsi klam… příšerný, strašlivý klam.

Acquabovo tělo se pohnulo.

Jeho oči se otevřely; prsty na mohutných rukou se roztáhly, zápěstí se zkroutila a paže se pozvedly… pár palců nad prastarou látku. Prosebně. A pak nebylo nic. Pouze svraštělá mrtvola za zlatým mřížovím.

McAuliff se přitiskl ke kamenné stěně a zoufale se snažil nalézt ztracenou rovnováhu. Zavřel oči, prsty stiskl kámen pod sebou a začal zhluboka dýchat. Tohle se nemohlo stát! Byla to pouhá masová halucinace docílená pomocí divadelních triků a podpořená skupinovým očekáváním a tím zatraceným, úděsným a ohlušujícím zvukem! Ale on to přesto viděl. A bylo to děsivě působivé. Nevěděl, jak dlouho to trvalo – snad minutu, snad hodinu, snad celé desetiletí -, až nakonec uslyšel Danielova slova. “Viděl jste to,” řekl předseda jemně. “Nebojte se. Už nikdy o tom nebudeme mluvit. Nijak vám to neublíží. Jen prospěje.”

“Já… já…” Alexandr nemohl mluvit. Po tváři mu stékaly kapky potu, přestože v kamenném amfiteátru bylo chladno.

Daniel vstal a postavil se do středu kamenného jeviště. Avšak místo aby oslovil Acquabův kmen, otočil se k McAuliffovi. Mluvil šeptem, ale jeho slova zněla stejně jako předtím čistě a jasně a odrážela se od stěn místnosti.

“Acquabův odkaz se dotýká všech lidí, stejně jako se všech lidí dotýká odkaz proroků. Jen málokteří jim však naslouchají. V díle je třeba pokračovat. S lidmi, kteří to dokáží. Je to docela prosté.

Acquaba byl obdařen obrovským bohatstvím… nepředstavitelným pro ty, kteří nikdy nenaslouchají a kteří umějí pouze krást a korumpovat… A proto vycházíme do vnějšího světa, aniž by o tom svět věděl. Abychom tam dělali, co je v našich silách…

A tak to musí zůstat, protože kdyby se svět o nás dozvěděl, vnutil by se k nám a Halidon, Acquabův kmen i Acquabův odkaz by byly zničeny… My nejsme blázni, doktore McAuliffe. Víme, s kým mluvíme a komu se svěřujeme se svým tajemstvím. A s naší láskou… Ale nenechte se mýlit. Dokážeme i zabíjet a budeme zabíjet, abychom ochránili Acquabovy poklady. Tím jsme nebezpeční. V tom jsme neúprosní. A pokud se vnější svět začne vměšovat do našich věcí, zničíme naše poklady i sami sebe. Já, předseda rady, vás žádám, abyste povstal, doktore McAuliffe. Abyste se otočil čelem ke zdi a zády k Acquabově kmeni i k radě Halidonu. To, co uslyšíte při pohledu do kamenné stěny, budou hlasy odhalující místa a postavy. Jak jsem již řekl, nejsme blázni. Rozumíme zákonům trhu. Tváře ovšem neuvidíte, nikdy nepoznáte totožnost těch, kteří teď budou mluvit. Budete pouze vědět, že po celém světě rozdávají Acquabovo bohats
tví. Všude na světě rozdělujeme obrovské sumy peněz, přičemž se co nejvíce soustředíme na oblasti, kde lidé nejvíce strádají. Na místa, kde řádí hlad, bída… a beznaděj. Halidon každodenně pomáhá tisícům a tisícům lidí. Každodenně. Konkrétním způsobem. Prosím, vstaňte a otočte se čelem ke zdi, doktore McAuliffe.”

Alexandr vstal z kamenného kvádru a otočil se. Na krátký okamžik jeho oči spočinuly na Acquabově mrtvole. Uhnul pohledem a zadíval se na kamennou stěnu.

Daniel pokračoval: “Naše pomoc je nezištná, nemyslíme na zisk politického vlivu. Pomáháme jen proto, že k tomu máme prostředky a vůli – Acquabův odkaz. Svět ovšem není připraven akceptovat naše myšlenky, Acquabovy myšlenky. Prolhanost světa by nás zničila – nebo nás donutila k sebezničení. A to nemůžeme připustit.

A proto nás pochopte, doktore McAuliffe. Kdybyste vyzradil, co víte o Acquabově kmeni, byla by zde kromě jistoty vaší vlastní smrti ještě jedna daleko významnější jistota: zánik Halidonu i jeho díla. A to je naše nejzásadnější hrozba…”

Zezadu se začaly ozývat hlasy, které jeden po druhém suše konstatovaly ohromující skutečnosti:

“Africká osa. Ghana. Čtrnáct tisíc bušlů obilí. Krytí: Smythe Brothers, Kapské město. Banka Barclay…”

“Sierra Leone. Tři tuny léků. Krytí: Baldazi Pharmaceuticals, Alžírsko. Banka Constantine…”

“Indočínská osa. Vietnam, provincie Mekong a Quan Tho. Radiologický laboratorní personál a vybavení. Krytí: Švýcarský červený kříž. Bank of America…”

“Jižní osa západní polokoule. Brazílie. Rio de Janeiro. Sérum proti tyfu. Krytí: Surgical Salizar. Banco Terceiro, Rio…”

“Severní osa západní polokoule. Západní Virginie. Apalačské hory. Dvacet čtyři tuny potravin. Krytí: Atlantic Warehousing. Chase Manhattan Bank, New York…”

“Indická osa. Dacca. Uprchlické tábory. Očkovací séra, léky. Krytí: Mezinárodní organizace za práva uprchlíků. Světová banka, Barma…”

Hlasy mužů a žen neutichaly; zněly úsečně, ale přesto podivně jemně. Celé představení trvalo téměř hodinu a McAuliff poznal, že mnoho hlasů promluvilo víckrát, ale pokaždé s jinou informací. Žádná se neopakovala. Konečně hlasy utichly.

Rozhostilo se dlouhé ticho. A pak Alexandr ucítil na rameni ruku. Otočil se a spatřil Danielův pronikavý pohled.

“Chápete?”

“Ano, chápu,” řekl McAuliff.

“To je pravda. Byl jsem zvolen na celý život. Pouze já mohu svou činnost ukončit.”

“A zvolit svého nástupce?”

“Jistý vliv na to mám. Ovšem konečné slovo má rada.”

“Pak jste ještě nebezpečnější, než jsem si myslel.”

“Já to nepopírám.”

Kráčeli po pastvině směrem k jezeru. Zvuky pralesa se mísily s šuměním hor a hučením vodopádu asi míli severně odtud. Došli až ke břehu, Alex se sehnul, zvedl malý oblázek a hodil ho do černě se třpytícího jezera, v němž se zrcadlil měsíc. Pohlédl na Daniela.

“Jistým způsobem jste stejně nebezpečný jako všichni ostatní. Jediný člověk s takovou… tak nedosažitelný. Žádné pojistky, žádná protiváha. Dobro by se snadno mohlo změnit ve zlo a zlo v dobro. Malcolm říkal, že vaše… funkční období se neřídí kalendářem.”

30

Cesta do Montega byla daleko snazší než zdlouhavý pochod od Martha Brae. Už proto, že většinu cesty se Alex vezl. Malcolm, který se mezitím převlékl do luxusního obleku ze Savile Row, odvedl Alexandra kolem jezera na jihovýchod, kde už čekal jistý běžec, aby je skrz džungli odvedl na úpatí horského štítu. Ocelový výtah s tlustými řetězy ukrytými v kamenném masivu je poté vyvezl podél ohromného srázu k druhému běžci, který je posadil do malého vozíku taženého lanem po stezce zahalené houštinou lesa.

Na konci dráhy si oba muže převzal třetí běžec a provedl je skupinou hlubokých jeskyň, které Malcolm označil jako krasové pásmo Quick Step. Jeskyně byly plné hlubokých tůní a nezkušený chodec mohl snadno uklouznout a zřítit se do některé z mnoha proláklin. Zranění bylo jisté a v horším případě mohlo skončit i smrtí. McAuliff se držel poblíž běžce a svítil baterkou do hluboké temnoty před sebou.

Jakmile vyšli z jeskyně, pokračovali skrz krátký pás džungle až k cestě – k první rozeznatelné cestě, kterou za celou dobu zahlédli. Běžec zapnul přenosnou vysílačku; o deset minut později se z černočerné houštiny na západě vynořil land-rover a běžec se s nimi rozloučil.

Otlučený vůz projížděl po klikatých lesních cestičkách a řidič se snažil jet co nejtišeji. Ze svahů sjížděl bez motoru, a kdykoliv se přiblížili k obydlené oblasti, zhasínal světla. Cesta trvala půl hodiny. Minuli maroonskou vesnici Accompong a po několika mílích zatočili jižně na rovinatou planinu.

Na konci louky vyrolovalo ze tmy malé letadlo zamaskované listy kapradí a akátu. Byl to dvousedadlový comanche; oba muži si nastoupili a Malcolm usedl k řízení.

“Tohle je jediný obtížný úsek celé cesty,” řekl a připravoval letadlo ke startu. “Musíme letět nízko nad zemí, abychom se vyhnuli radarům. To by zase tak nevadilo, ale bohužel totéž dělají i letadla s marihuanou, takže spíše než úřadů se musíme obávat srážky s pašeráky drog.”

Přestože během letu zahlédli několik pašeráckých letadel, podařilo se jim bezpečně přistát u odlehlé farmy jihozápadně od Unity Halí. Odtud to již bylo do Montego Bay patnáct minut cesty.

“V černošských čtvrtích města bychom vzbudili podezření. Vy pro svou kůži a já pro svůj přízvuk a šaty. Navíc se zítra budeme pohybovat v bělošských čtvrtích.”

Odjeli proto do hotelu Cornwall Beach v bělošské čtvrti a s desetiminutovým rozestupem se zde ubytovali. Měli rezervovány pokoje blízko sebe, ale nikoliv bezprostředně sousední. Byly dvě hodiny ráno a McAuliff vyčerpaně padl do postele. Nespal již téměř čtyřicet osm hodin. Přesto se však spánek velice dlouho nedostavoval.

Alex musel přemýšlet o mnoha věcech. O geniálním, osamělém a nemotorném Jamesi Fergusonovi a jeho náhlém odchodu ke Craftově nadaci. Možná spíše útěku než odchodu. Bez vysvětlení. Alex doufal, že se Jimbo u Crafta chytí. Protože on už mu nikdy neuvěří.

Přemýšlel i o sladkých a okouzlujících Jensenových…, kteří jsou až po uši namočeni do špinavých intrik společnosti Dunstone. O “charismatickém vůdci” Charlesi Whitehallovi, který se už nemůže dočkat, až bude na zádech jiných černochů projíždět Victoria parkem. Whitehall nebyl pro Halidon partnerem. Acquabův kmen ho nebude tolerovat.

Stejně tak ovšem Acquabův odkaz nezahrnoval Lawrencovo násilí. K “revoluci” v podání tohoto obrovitého chlapeckého nástupce Baráka Moora nikdy nemůže dojít. Ne tak, jak si ji představuje.

Alex přemýšlel i o Samu Tuckerovi. Tuck, houževnatý samorost, kterého hned tak něco nerozhází. Najde na Jamajce to, co tu hledá? Protože něco hledá určitě.

Nejvíce však Alex myslel na Alison. Na její nádherný polosmích, jasné modré oči a klidný výraz porozumění. Na to, jak moc ji miluje.

Pomalu upadal do hlubokého bezděčného spánku a přemýšlel, zda to spolu dají dohromady. Až tohle šílenství skončí. Pokud bude naživu. Pokud budou naživu.

“Dobrý bože, jste to vy… A já jim nevěřil. Vaše signály od řeky… chodí pravidelně, úplně pravidelně!”

“Tak tohle je ta nejnaivnější věta, jakou jsem kdy slyšel,” řekl Alex.

“Vytáhli mě v Kingstonu z postele… ještě před svítáním. Vyjeli se mnou do hor…”

“A pak s vámi odletěli do Montega,” doplnil ho McAuliff a podíval se na hodinky. “Pojďte dál, Hammonde. Máme ještě minutu a patnáct sekund.”

“Na co?”

“To oba uvidíme.”

Probudit se nechal ve tři čtvrtě na sedm. Tedy ve tři čtvrtě na dvanáct londýnského času. Halidon udeří přesně v poledne.

Kávu mu přinesli za sedm minut. Tedy za osm minut dvanáct. O tři minuty později – za pět minut dvanáct londýnského času zazvonil telefon. Byl to Malcolm, který však nevolal ze svého pokoje, nýbrž z pobočky tiskové agentury Associated Press v Montego Bay na St. James Street. Chtěl se ujistit, že Alex je již vzhůru a má zapnuté rádio. A snad i televizi. McAuliff měl zapnuto obojí. Malcolm mu sdělil, že se ještě ozve.

Za tři minuty sedm – tedy v 11:57 londýnského času – se ozvalo rychlé zaklepání na dveře. Alex se vylekal. Malcolm mu neříkal, že bude mít návštěvu, a nikdo nezasvěcený nevěděl, že je v Montego Bay. Přistoupil ke dveřím.

“Ano?”

Z druhé strany dveří se ozval váhavý, hluboký a dobře známý hlas. “To jste vy, McAuliffe?”

Alexandr se vmžiku dovtípil. Načasování tohoto symbolického setkání bylo tak mimořádné, že ho mohla vymyslet a uskutečnit pouze mimořádná mysl.

Otevřel dveře.

Na chodbě stál R. C. Hammond z britské rozvědky. Strnule držel své štíhlé tělo a ve tváři měl výraz potlačovaného šoku. Vysoký zpěvný hlas moderátora v rádiu oznámil do rytmu hudby, že je sedm hodin a že “z prosluněného ráje Montego Bay” přeje posluchačům dobré ráno. V televizi se přes celou obrazovku objevila fotografie dlouhé bílé pláže a moderátor s přehnaně americkým přízvukem začal velebit přednosti “našeho ostrouního žiuota” a vítat “ušechny náuštěuníky z chladných zemí”, aby vzápětí poukázal na to, že v New Yorku je sněhová bouře.

Dvanáct hodin londýnského času.

Nic neobvyklého.

Nic.

Hammond stál u okna a pozoroval modrozelené vody zálivu. Mlčel a působil dojmem člověka, který nedokáže ovládnout vztek, protože neví, co protivník hodlá podniknout – a především neví proč. Manipulovaný manipulátor.

McAuliff se posadil na postel a s očima přilepenýma na obrazovku sledoval jakousi cestopisnou slátaninu plnou lží o “nádherném městě Kingston”. Rádio vedle postele zároveň chrlilo obvyklou směsici nelibozvučné hudby a šílených reklam na všechno od bonbónů po nákladní auta. Tu a tam bylo vysílání přerušeno nasládlým hlasem ministryně zdravotnictví, která ženám na ostrově ze záznamu sdělovala, že “je ve státním zájmu, aby otěhotněly”, po čemž následovala předpověď počasí, ve které “střídavě oblačno” nikdy nehlásili jako “střídavě oblačno”, nýbrž vždy jako “střídavě jasno”.

Nic neobvyklého.

Nic.

Bylo dvanáct hodin jedenáct minut londýnského času.

Stále nic.

A pak se to stalo.

“Přerušujeme vysílání…”

Celá hrůza začala jako bezvýznamná vlnka zrozená kdesi v hlubinách oceánu – nejprve proběhla bez povšimnutí, ale pomalu se začala vzdouvat, až se náhle vynořila z vod a udeřila s netušenou silou.

První oznámení bylo pouhou předehrou – flétnou naznačující hlavní motiv, který bude plně rozvinut teprve v první větě. Výbuch a úmrtí v Port Antoniu.

Východní křídlo rezidence Arthura Crafta vyletělo do povětří a výbuch zpustošil větší část domu. Panují obavy, že mezi oběťmi je i zakladatel nadace ctihodný pan Arthur Craft.

Stále silněji se ozývají hlasy, které tvrdí, že sérii výbuchů předcházela přestřelka. Port Antonio je v panice. Přestřelka. Výbuchy.

Jistě, bylo to pozoruhodné. Ale nikoliv nevídané na ostrově, kde násilí je na denním pořádku a na kterém hrozí každým okamžikem vykypět nahromaděný vztek.

Další “přerušení vysílání” následovalo po necelých deseti minutách. Jednalo se – zcela příhodně, pomyslel si McAuliff o zprávu z Londýna. Na obrazovce se objevil pohyblivý titulek s nápisem: “Zabití v Londýně, více v pravidelných zprávách.”

V rádiu nejprve nechali doběhnout dlouhou vulgární reklamu plnou hudby a pak se znovu ozval hlas moderátora, tentokráte ovšem znatelně vyvedeného z rovnováhy.

Detaily byly stále nejasné, nikoliv ovšem celkové vyznění. Byly zavražděny čtyři vysoce postavené osoby z vládní a obchodní sféry. Ředitel pojišťovny Lloyds, vedoucí odboru na finančním úřadu a dva poslanci Dolní sněmovny – shodou okolností oba členové výboru pro zahraniční obchod.

Dvě vraždy byly vykonány způsobem známým již z Port Antonia, dvě byly provedeny způsobem novým a poměrně dramatickým. Rána ze zaměřovací pušky vypálená z okna naproti domu na Belgravia Square. Výbuch auta na parkovišti ve Westminsteru.

A pak dva “nové” způsoby: jed – předběžně identifikován jako strychnin – obsažený ve sklenici martini. Smrt nastala během dvou minut – úděsná, násilná smrt v bolestných křečích… A nakonec čepel nože zabodnutá přímo do srdce na frekventovaném rohu ulice Strand.

Všechny vraždy úspěšné, pachatelé neznámí.

R. C. Hammond stál u hotelového okna a poslouchal vzrušené tóny jamajského moderátora. Když konečně promluvil, bylo zjevné, jak je šokován. “Bože můj… Každého z těchto lidí jsem měl svého času na mušce…”

“Kvůli čemu?”

“Byli podezřelí z rozsáhlých zločinů. Zneužívání funkce, vydírání, podvody… Nikdy se nic neprokázalo.”

“Teď se něco prokázalo.”

Další byla na řadě Paříž. Jako první tu zprávu oznámil Reuters a během několika málo minut ji převzaly také všechny ostatní agentury. A znovu byl počet obětí roven… čtyřem. Čtyři Francouzi – lépe řečeno tři Francouzi a jedna Francouzka. Ale dohromady čtyři.

A znovu se jednalo o čelní představitele průmyslu a státní správy. A také způsob, jakým byli zavražděni, byl zcela totožný: puška, výbušnina, strychnin, nůž.

Francouzka byla majitelkou jistého pařížského módního salónu. Nelítostná sadistka, o které se dlouho tvrdilo, že má styky s korsickou mafií. Byla zastřelena ze značné vzdálenosti, když vycházela z domu na St. Germain des Pres. Jeden ze tří mužů byl členem všemocné Elysejské finanční, která měla kontakty až na prezidenta; jeho citroen vybuchl na rue du Bac ve chvíli, kdy otočil klíčkem. Další dva Francouzi zastávali vysoké funkce v plavebních společnostech se sídlem v Marseilles. Shodou okolností se obě společnosti plavily pod paraguayskou vlajkou a vlastnil je… markýz de Chatellerault. První muž zemřel za stolem jisté kavárny na Montmartru – v jeho ranním espressu byl později objeven strychnin. Druhému muži byl na chodníku plném lidí před hotelem Georges Cinque zabodnut do hrudníku řeznický nůž.

Pár minut po Paříži přišel Berlín. Na Kurfurstendammu byl ze střechy nedalekého domu zastřelen schriftfiihrer odboru pro styk se zámořím německého Bundestagu, právě když odcházel na pracovní oběd. Téměř ve stejnou dobu zastavil direktor firmy Mercedes Benz u semaforů na vjezdu na autobahn, když mu na předním sedadle auta přistály dva granáty, které během několika vteřin zcela zlikvidovaly auto i řidiče. V baru Grand Hotelu byl známému překupníkovi drog podán do sklenice těžkého ležáku smrtící jed a v téže době byl přímo v přeplněném vestibulu vládní budovy zavražděn ředitel Einkunfte Finanzamtu, když byl profesionálním způsobem bodnut do srdce.

Následoval Řím. Na náměstí svatého Petra byl z pušky zastřelen jistý finanční analytik státu Vatikán – nenáviděný kardinál, který podporoval snahy církevních radikálů ustavičně vytahovat peníze z kapes neinformovaných věřících. Jistý funzionario milánské firmy Mondadori vjel z Via Condotte do bočního průjezdu, kde jeho vozidlo explodovalo. Direttore celní správy na římském letišti Fiumicino dostal se svým cappuccinem do šálku také smrtelnou dávku strychninu. A konečně cestou po španělských schodech směrem na Via Due Macelli byl jistému mocnému brokerovi obchodujícímu na Borsa Valori vražen mezi žebra dlouhý nůž.

Londýn, Paříž, Berlín, Řím.

Stále čtyřková symbolika… a stále stejné metody: puška, výbušnina, strychnin, nůž. Čtyři rozličné, ale důmyslné módi operandi. Všechny nápadně okázalé a prováděné se snahou šokovat. A všechny výsledkem profesionálně odvedené práce: ani v jednom případě nebyl na místě činu kdokoliv zadržen.

Rádiové ani televizní stanice se již ani nepokoušely pokračovat v pravidelném programu. Jak přicházela další a další jména, dozvídali se posluchači a diváci postupně také detaily ze života jednotlivých obětí. Při tom došlo k odhalení další souvislosti, která jen potvrzovala Hammondův postřeh týkající se oněch čtyř zavražděných Angličanů: oběti nebyly jen náhodně vybranými vysoce postavenými lidmi z vládní a průmyslové sféry. Drtivá většina z nich měla na svém kontě politický či finanční “škraloup”, který vrhal stín podezření i na těch několik málo ostatních.

Jednalo se o lidi, kteří v té či oné době čelili oficiálnímu vyšetřování. Jakmile se tyto první náznaky dostaly na povrch, zvědaví novináři se jimi začali hbitě a zuřivě probírat, takže během několika okamžiků vyšly na světlo desítky informací – a co více, také ověřených fakt. Ta se týkala různých udání (později stažena s poukazem na jejich bezvýznamnost), obvinění ze strany postižených konkurentů, nadřízených i podřízených (odvolána, zrušena…, neprokázána) či četných dalších sporů (vyřízeny mimosoudně nebo zamítnuty pro nedostatek důkazů).

Oběti tvořily jakýsi reprezentativní vzorek potentátů se špinavýma rukama, kolem nichž se vznášela aura korupce. A to vše dříve, než ručičky na McAuliffových hodinkách ukázaly devět hodin ráno. Dvě hodiny odpoledne londýnského času.

Dvě hodiny odpoledne na Mayfair.

Ve Washingtonu a v New Yorku právě vstávají.

Východ slunce nad západním pobřežím Atlantiku byl sledován s neskrývanými obavami. Spekulace sílily a přerůstaly v hysterii: mluvilo se o globálním spiknutí, o úkladech samozvaných fanatiků, kteří se krvavým způsobem mstí celému civilizovanému světu. Zasáhne tato vlna i pobřeží Spojených států? Samozřejmě, že ano. Už se tak stalo.

Před dvěma hodinami.

Amerika, tento neohrabaný obr a nejvýznamnější světová mocnost, si právě začínala uvědomovat první příznaky šířící se nákazy.

První zprávy přišly na Jamajku z Miami. Rádio Montego posbíralo veškerá vysílání ostatních stanic, protřídilo je a nakonec sestříhalo na pásek tak, jak je přednesli různí zpravodajové v překotné snaze narychlo formulovat do vět události, které redakční dálnopisy chrlily závratným tempem.

Washington. Brzy ráno. Podsekretář pro otázky rozpočtu jehož politicky podložené jmenování bylo výsledkem kampaně financované z pochybných zdrojů – byl zastřelen při ranním běhání na venkovské cestě poblíž svého sídla v Arlingtonu; vrah střílel z kopce nad cestou a smrtící rána vyšla z dalekonosné pušky opatřené pravděpodobně teleskopickým zaměřovačem. Tělo objevil náhodně projíždějící motorista v 8:20; přibližná doba smrti byla odhadnuta na dvě hodiny předtím.

Na poledne londýnského času.

New York. Zhruba v sedm hodin ráno, když jistý Gianni Dellacroce – známá postava mafie – nasedal do svého lincolnu Continental v garáži sousedící s jeho domem v Scarsdale, nastala exploze, která vytrhla celou garáž ze základů a značně poškodila i zbytek domu. Dellacroce byl na místě mrtev. Je veřejným tajemstvím, že Dellacroce byl…

Poledne londýnského času.

Phoenix, Arizona. Přibližně ve čtvrt na šest ráno se jistý Harrison Renfield, mezinárodní finančník a realitní magnát s rozsáhlým majetkem v oblasti Karibiku, zhroutil po večírku s přáteli ve svém soukromém apartmá v klubu Thunderbird, když si krátce předtím objednal snídani. Existuje podezření, že byl otráven, neboť číšník z klubu Thunderbird byl nalezen v bezvědomí na chodbě u Renfieldova apartmá. Byla nařízena soudní pitva…

V pět hodin ráno místního času.

V poledne času londýnského.

Los Angeles, Kalifornie. Přesně ve čtyři hodiny ráno vystoupil jistý mladý senátor z Nevady – jenž byl nedávno obviňován (nikoliv však obviněn) z daňového podvodu v Las Vegas – z člunu na molo v Marina dél Ray. Člun byl plný hostů vracejících se z jachty jistého filmového producenta. Někde mezi člunem a začátkem mola byl onen mladý senátor z Nevady bodnut do žaludku tak prudce a nožem s tak dlouhou čepelí, že mu z rány na zádech vyhřezla páteřní chrupavka. Padl mezi ostatní, kteří ho v povznesené náladě nejprve považovali za málo odolného, než si mnozí z nich uvědomili, že jsou potřísněni jeho krví. I přes všeobecné alkoholové opojení nastala obrovská panika. Ve čtyři hodiny ráno pacifického času.

V poledne času londýnského.

McAuliff pohlédl na úžasem ztichlého Hammonda.

“Poslední smrt byla oznámena ve čtyři hodiny ráno… tedy ve dvanáct hodin londýnského času. V každé zemi zemřeli čtyři lidé, a to čtyřmi shodnými způsoby… Arawacká čtyřková symbolika odysea smrti…, jak tomu říkají.”

“O čem to mluvíte?”

“Jednejte s Halidonem, Hammonde. Nemáte na vybranou; tohle byl jejich důkaz… Tvrdí, že je to pouze špička.”

“Špička?”

“Špička ledovce jménem Dunstone.”

“Nemožné požadavky!” hřímal R. C. Hammond. Žilky ve tváři mu nabíhaly a vytvářely mu na ní rudé skvrny. “Nenecháme si nic diktovat od zatracených negrů!”

“Pak nedostanete ten seznam.”

“My ho z nich vytlučeme. Na nějaké úmluvy s divochy teď není čas!”

Alexandr si vzpomněl na Daniela, na Malcolma, na těžko pochopitelnou jezerní komunitu, na Acquabův hrob, na Acquabův poklad. Na věci, o kterých nesměl – a nechtěl – promluvit. A ani nemusel. “Vy si myslíte, že to, co se stalo, je dílem nějakých divochů? Samotné vraždy snad, v tom se s vámi nehodlám přít. Ale ty metody, volba obětí… Nenechte se vysmát.”

“Na vaše názory já kašlu…” Hammond rychlým krokem přešel k telefonu na nočním stolku, zatímco Alex klidně setrvával v křesle před televizorem. Již pošesté se Hammond pokoušel dovolat.

V celém Kingstonu mohl volat pouze na jediné číslo: veškeré telefony na ambasádě byly pro účely tajných operací tabu. A pokaždé, co se mu povedlo dovolat se až do Kingstonu – což byl z Montega nadlidský výkon -, bylo číslo obsazeno.

“Sakra! Zatracená práce!” vztekal se agent.

“Tak zavolejte na ambasádu, než vás trefí infarkt,” řekl McAuliff. “A jednejte s nimi.”

“Nebuďte osel,” odsekl Hammond. “Vždyť vůbec nevědí, kdo jsem. S personálem ambasády nespolupracujeme.”

“Tak promluvte přímo s velvyslancem.”

“Proč, proboha? Co mu mám podle vás říct? ,Promiňte, pane velvyslanče, jmenuji se tak a tak. Nevím, jak bych vám to měl říct, ale pracuji jako agent? Pokud by se vůbec obtěžoval mě poslouchat, vysvětlování by zabralo dobrou hodinu. A pak by ten zatracený idiot začal telegrafovat na Downing Street!” Hammond přešel zpátky k oknu.

“Tak co budete dělat?”

“Oni mě izolovali, to snad chápete, ne?” Hammond stál u okna zády k Alexovi.

“Myslím, že ano.”

“Chtějí mě odříznout, přinutit mě, abych plně vstřebal význam těch… posledních tří hodin…” Hammond se zamyšleně odmlčel.

McAuliff uvažoval. “To předpokládá, že znají vaše tajné číslo do Kingstonu a nějakým způsobem ho vyřadili.”

“Myslím, že ne,” řekl Hammond s očima stále upřenýma na vody zálivu. “V Kingstonu už vědí, že jsem někde uvízl. A naši lidé již bezpochyby aktivují veškeré kontakty na ostrově a snaží se zjistit, kde jsem. Telefon může být pořád obsazený.”

“Ale vy nejste zajatec; nezamkli nás tu.” Alex náhle zapochyboval, zda se nemýlí. Zvedl se z křesla, přešel ke dveřím a otevřel je.

Na chodbě u výtahů stáli dva Jamajčané. Pohlédli na McAuliffa, a ačkoliv je Alex neznal, ihned si všiml napjatého výrazu v jejich tvářích. Tyhle oči a tenhle výraz už viděl vysoko v horách Flagstaff Range. Byli to členové Halidonu. Alex zavřel dveře a otočil se k Hammondovi, ale než mohl sám cokoliv říct, promluvil na něj agent.

“Dostal jste odpověď?” zeptal se tiše a stále byl otočen zády.

“Na chodbě stojí dva muži,” prohodil Alex. “A vy jste to věděl.”

“Nevěděl jsem to, pouze jsem to předpokládal. Existují určité základní zásady.”

“A vy si pořád myslíte, že jsou to divoši?”

“Všechno je relativní.” Hammond se konečně otočil od okna a pohlédl na Alexe. “Vy jste teď prostředník. To vám určitě řekli.”

“Pokud slovo ,prostředník’ znamená, že jim vyřídím vaši odpověď, pak ano.”

“Pouze odpověď? Oni nežádají žádné hmatatelné záruky?” Agent se zdál být zmaten.

“Myslím, že až ve druhé fázi. Domnívám se, že smlouva je vícestupňová. A také se domnívám, že nepřijmou záruky od pouhého věrného služebníčka Jejího Veličenstva. Používá až příliš často slova ,negr’.”

“Jste osel,” řekl Hammond.

“A vy jste autokratická nula,” odsekl McAuliff stejně pohrdavě. “Mají vás v hrsti, agentíku. A taky mají ten seznam. Takže se hraje na jejich hřišti… a podle jejich pravidel.”

Hammond zaváhal a potlačil své podráždění. “Možná ne. Ještě jsme neprozkoumali jednu možnost. Až k nim půjdete zpátky…, rád bych šel s vámi.”

“Na to oni nepřistoupí.”

“Třeba nebudou mít na vybranou…”

“Tak aby bylo jasno,” přerušil Hammonda Alex. “V Cock Pitu vězí náš průzkumný tým – složený z bělochů i černochů – a já nedopustím, aby kdokoliv ohrozil jejich životy.”

“Zapomínáte, že známe jejich polohu,” řekl Hammond tiše a jakoby nezúčastněně. “S přesností na tisíc metrů.”

“Těm, kteří hlídají tábor, se vůbec nemůžete rovnat. Nic si nenamlouvejte… Jeden chybný krok, jedno odbočení a dojde k masové popravě.”

“Ano,” řekl Hammond. “Myslím, že podobný masakr se odehrál i předtím. Přičemž katy zde představovali ti, jejichž metody i výběr obětí tak obdivujete.”

“To bylo za jiných okolností. Neznáte celou pravdu…”

“Nechte toho, McAuliffe. Učiním, co bude v mých silách, abych zachránil členy vašeho týmu, ale musím k vám být upřímný: nejsou už pro mne hlavní prioritou, stejně jako jí nejsou pro Halidon! Jsou zde důležitější aspekty.” Angličan se na chvíli odmlčel, aby svá slova ještě více zdůraznil. “A ujišťuji vás, že máme daleko více prostředků než nějaká sekta barevných fanatiků. Radil bych vám, abyste si ujasnil, za které mužstvo vlastně kopete, a nepřevlékal na poslední chvíli dres.”

Moderátor v televizi neustále drmolil další a další zprávy, kterými ho zavalovali členové štábu. Alex si nebyl jistý – protože momentálně neposlouchal -, ale zdálo se mu, že zaslechl známé jméno. Moderátor ho ovšem vyslovil trochu jinak, takže se klidně mohlo týkat někoho či něčeho jiného. Alex se otočil k televizi a mávnul na Hammonda, aby byl zticha.

Nemýlil se.

Pokud první oznámení před třemi hodinami bylo pouhou předehrou – jediným nástrojem naznačujícím hlavní motiv -, pak toto byl podle McAuliffa závěr. Orchestr násilí spěl ke svému hrůznému závěru. Moderátor pohlédl vážně do kamery a pak do papíru ve své ruce.

“Znovu opakujeme tiskovou zprávu. Savanna-la-Mar. Na soukromém letišti v Negril došlo k přestřelce. Neznámí pachatelé přepadli skupinu Evropanů, kteří právě nasedali do malého letadla, aby odletěli do Weston Fa vel. Spolu se svými třemi zaměstnanci byl zabit francouzský průmyslník Henri Salanne, známý jako markýz de Chatellerault… Motiv činu není znám. Markýz byl na Jamajce na pozvání rodiny Wakefieldových. Pilot letadla, zaměstnanec rodiny Wakefieldových, vypověděl, že poslední instrukce od markýza zněly, aby letěl v malé výšce jižně od Weston Favel směrem k pastvinám ve vnitrozemí. Okresní policie právě vyslýchá…”

Alex přistoupil k televizoru, vypnul ho a otočil se k Hammondovi. Nebylo co dodat a Alexe zajímalo, zda to britský agent pochopil.

“Na tuhle prioritu jste zapomněl, že, Hammonde? Alison Boothová. Vaše špinavé spojení na Chatelleraulta… Postradatelná paní Boothová, návnada Interpolu… A vy jste teď tady, agente. Chatellerault je mrtvý a vy sedíte v hotelovém pokoji v Montego Bay. Ne někde v Cock Pitu. Takže mi nevykládejte, kolik máte prostředků, vy zatracený hajzle. Protože máte jen jeden. A to jsem já.”

Zazvonil telefon. McAuliff k němu doběhl první.

“Ano?”

“Nepřerušujte mě, není čas,” ozval se rozrušený Malcolmův hlas. “Udělejte, co vám říkám. Odhalili mě. MI6… jeden Jamajčan. Znám ho z Londýna. Bylo nám jasné, že to roznesou, ale netušili jsme, že budou v Montegu tak rychle…”

“Nikam neutíkejte,” skočil mu do řeči Alex a pohlédl na Hammonda.

“MI6 bude spolupracovat. Nemají na vybranou…”

“Říkal jsem, že mě máte poslouchat, vy zatracený blázne!… Na chodbě stojí dva muži. Běžte k nim a řekněte jim, že jsem volal. A řekněte slovo ,Ašantt. Budete si to pamatovat? Ašantý’.” V Malcolmově hlase se ozývalo skutečné zděšení. “Ašanti.

Dobře,” řekl stručně Alex.

“A řekněte jim, aby zmizeli! Hned! Všechny hotely budou sledovány. Vy všichni budete muset jednat rychle a…”

“K čertu!” přerušil Malcolma opět Alex. “Teď poslouchejte vy mě. Hammond je přímo tady a…”

“McAuliffe.” Malcolmův hlas zněl nyní hluboce a naléhavě. “Karibská sekce britské zpravodajské služby zaměstnává celkem patnáct specialistů. Na víc rozpočet nestačí. A z těchto patnácti jich sedm pracuje pro Dunstone.” Malcolm se odmlčel, ale jeho narážka byla zřejmá. “Odkud voláte?” zeptal se Alex.

“Z automatu u McNabs. Je tu spousta lidí, pokusím se splynout s davem.”

“Na přelidněné ulice si dávejte pozor. Ráno jsem poslouchal zprávy.”

“Jen poslouchejte dál, příteli. Přesně o to nám jde.”

“Říkal jste, že vás odhalili. Kde jsou teď?”

“To je těžko říct. Ale máme teď na krku Dunstone. Ani my jsme neznali všechny, které si koupili… Budou mě chtít živého. Ale živého mě nikdy nedostanou… Mnoho štěstí, McAuliffe… Bojujeme za správnou věc.”

S těmito slovy Malcolm zavěsil a Alexandr si okamžitě vybavil tmavé pole na předměstí Londýna poblíž břehu Temže. A dva mrtvé Jamajčany ve služebním autě.

Živého mě nikdy nedostanou…

Kyanid.

Bojujeme za správnou věc…

Smrt.

Neuvěřitelné. Ale přesto až příliš skutečné.

McAuliff jemně položil sluchátko a nemohl se při tom zbavit pocitu, že to udělal s až smuteční obřadností. Na pohřební myšlenky teď ale nebyl čas.

“Kdo to byl?” zeptal se Hammond.

“Jeden z těch černých fanatiků, který má podle mě větší cenu než tucet takových, jako jste vy. Například nelže.”

“Mám už dost těch vašich licoměrných žvástů, McAuliffe!” vybuchl Angličan rozhořčeně. “Taky vám například neplatí dva miliony dolarů. A obávám se, že není ani ochoten ohrozit své vlastní zájmy pro vaše blaho, jak to soustavně činíme my. A navíc…”

“Právě to udělal,” přerušil agenta Alex a přešel ke dveřím. “A pokud se já teď mám stát terčem útoku, stáváte se jím i vy.”

McAuliff rychle otevřel dveře a vyběhl na chodbu směrem k výtahům. Náhle se zarazil.

Nikdo tam nebyl.

31

Začal divoký závod; běh o život pod jamajským sluncem, jehož oslepující záři ještě podtrhovaly odlesky chrómu a skla v ulicích Montego Bay. A davy lidí. Pokřikujících, strkajících do sebe, černých i bílých. Davy štíhlých mužů s neodmyslitelnými fotoaparáty na krku a tlustých žen v idiotsky vypadajících slunečních brýlích.

Davy ustavičně otrávených tlustých mužů stoicky reagujících na tupě zírající štíhlé ženy po boku. Proč si jen těchhle věcí všímá? A proč ho tolik dráždí?

A pak tu ještě byly nepřátelské pohledy černých očí, které se proti němu vynořovaly v nekonečných vlnách. Pohublé černé tváře a kostnatá černá těla – vychrtlá, vyčerpaná, netečná. To vše se mu opakovaně vyjevovalo v rozostřených myšlenkách, které pádily horečným tempem.

Všechno… všichni byli při jeho zoufalém pátrání po nepříteli okamžitě zařazeni do příslušné kolonky.

Protože nepřítel tu někde musel být.

Byl tu… ještě před několika minutami.

Ihned jakmile zjistil, že oba muži od výtahu zmizeli, rozběhl se McAuliff zpátky do pokoje. Neměl čas vysvětlovat něco nasupenému Hammondovi; pouze ho musel donutit k poslušnosti. Proto se ho nejprve zeptal, zda má u sebe zbraň, aby poté vytáhl svou, kterou mu noc předtím poskytl Malcolm.

Při pohledu na McAuliffovu zbraň pochopil Hammond situaci a vytáhl z pouzdra pod sakem svůj malý a nenápadný automat značky Rycee.

Alexandr popadl lehký plášť – který mu Malcolm rovněž předchozí noci poskytl – a přehodil si ho přes rameno, aby pod ním ukryl svůj revolver.

Oba muži se společně vykradli z místnosti a proběhli chodbou až ke schodišti za řadou výtahů. Na betonovém odpočívadle ležel jeden z Halidoňanů. Byl mrtev. Na krku pod oteklou tváří, vyplazeným jazykem a slepě vypoulenýma očima se mu táhla široká podlitina a vytvářela dokonale pravidelný prstenec. Muže někdo rychle a profesionálním způsobem uškrtil.

Hammond se k muži sehnul; Alexandra pohled na mrtvolu příliš odpuzoval, než aby se k ní přiblížil. Agent pak celou situaci shrnul. Profesionálně.

“Vědí, že jsme na tomhle patře. Ale nevědí, ve kterém pokoji. Toho druhého chudáka zřejmě odvlekli s sebou.”

“To není možné. Na to nebylo dost času. A nikdo nevěděl, kde jsme.”

Hammond znovu pohlédl na nehybného černocha, a když promluvil, pochopil Alex, jak hluboce je agent šokován. “Ach bože, já jsem byl slepý!”

V tom okamžiku to Alexandr pochopil.

Karibská sekce britské zpravodajské služby zaměstnává celkem patnáct specialistů. Na víc rozpočet nestačí. A z těchto patnácti jich sedm pracuje pro Dunstone… Malcolmova slova.

A manipulátor Hammond se právě dovtípil.

Oba muži rychle seběhli ze schodů. Jakmile dorazili do přízemí, Angličan se zastavil a učinil zvláštní věc. Odepnul si opasek, sundal z něj pouzdro na pistoli a strčil si ho do kapsy. Poté opasek svinul a položil ho do rohu. Postavil se, rozhlédl se kolem, sebral opodál stojící popelník a postavil ho před opasek.

“Máte tam vysílač signálů, že?” řekl McAuliff.

“Ano. Na velkou vzdálenost. Signál je přijímán externím snímačem; pracuje na principu vertikálních oblouků. Uvnitř budovy mi k ničemu není. Je tu spousta rušivých vlivů… díkybohu.”

“Vy jste snad chtěl, aby vás tu našli.”

“Ne, nechtěl. Ale možné to bylo, to jsem si uvědomoval… Máte nějaký nápad, kolego? Od této chvíle je to vaše akce.”

“Jeden bych měl, ale nevím, jestli je dost dobrý. Znám jedno letiště – vlastně je to velká farma. Leží u dálnice poblíž místa zvaného Unity Halí; tuším, že západně odtud… Pojeďme tam.” Alex sáhl na otočný knoflík dveří vedoucích ze schodiště do haly.

“Tudy ne,” řekl Hammond. “Na recepci budou mít své lidi. A řekl bych, že na ulici taky. Musíme dolů. Najít vjezd pro zásobování, údržbu nebo tak. Něco takového v tom sklepě musí být.”

“Počkejte chvilku.” McAuliff popadl Angličana za paži a fyzicky ho donutil reagovat. “Nejdřív si my dva musíme něco vyjasnit.

Hned teď… Vy jste skončil. Dostali vás. Obětovali vás vlastní lidé. Takže nechci na ulici vidět žádné zastavování u telefonních budek ani žádné signalizování komukoliv a cokoliv. Poběžíme a nebudeme se zastavovat. Za žádnou cenu. Pokud to uděláte, skončili jsme spolu. Já vám uteču a nevím, jestli to sám zvládnete.”

“A koho bych měl, ksakru, podle vás kontaktovat? Předsedu vlády?”

“To nevím. Já vím pouze to, že vám nevěřím. Nevěřím lhářům. Ani manipulátorům. A vy jste obojí, Hammonde.”

“Všichni děláme, co můžeme,” odvětil agent chladně a neochvějně. “Učíte se rychle, Alexandře. Jste bystrý žák.”

“O té vaší škole nemám valné mínění.”

A závod v oslepujícím slunci začal.

Vyběhli točitým výjezdem z podzemní garáže a narazili přímo do hnědého sedanu Mercedes, který nebyl u výjezdu zaparkován náhodou. Hammond i Alexandr si všimli vyděšeného výrazu ve tváři bílého řidiče; muž se ihned natáhl přes sedadlo pro tranzistorovou vysílačku. Během několika příštích sekund se stal Alex svědkem aktu násilí, na který nezapomene do konce života. Aktu provedeného s chladnokrevnou precizností.

R. C. Hammond si sáhl do obou kapes; z pravé kapsy vytáhl automatickou pistoli Rycee a z levé ocelový tlumič. Nasadil váleček tlumiče na hlaveň, zacvakl pojistku a přistoupil přímo ke dveřím hnědého mercedesu. Otevřel dveře, napřáhl ruku do auta a dvakrát na řidiče vystřelil. Ozvalo se dvojí tlumené picnutí a řidič se zhroutil na palubní desku. Byl na místě mrtev. Hammond se sehnul a levou rukou sebral vysílačku.

Slunce stálo vysoko nad hlavou a zástupy kolemjdoucích pokračovaly v chůzi. Pokud někdo viděl, že se zde právě konala poprava, nikdo to nedal najevo. Britský agent téměř nonšalantně zavřel dveře.

“Bože můj…” Na víc se Alex nezmohl.

“To bylo to poslední, co čekal,” řekl Hammond rychle. “Stopneme si taxíka.”

To se však lehko řeklo. V Montego Bay taxíky neprojížděly ulicemi. Řidiči se vraceli jako holubi zpět na předem určená nároží, kde se po evropsku řadili za sebou, aby zde čekali na další ryto a v mezičase diskutovali s kolegy o tom, jak se dnes vede. Byla to praxe zcela nepochopitelná a pro Hammonda s McAuliffem za těchto okolností přímo děsivá. Žádný z nich nevěděl, kde se nachází nejbližší stanoviště taxíků – až na stanoviště před hotelem, které ovšem nepřicházelo v úvahu.

Zašli za roh budovy a objevili se na ulici, která byla součástí bezcelní přístavní zóny. Na chodnících po obou stranách to jen vřelo; nevkusně naparádění zpocení zákazníci se mačkali, strkali a tlačili, tiskli obličeje na okna výloh, lepili se na ně svými čely a rukama, zanechávali na nich upocené otisky a žádostivě pokukovali po vystavených cetkách. Doprava na úzké ulici byla beznadějně ucpána; troubení aut se mísilo s kletbami a výhrůžkami, když se jeden taxikář snažil předjet druhého, aby si zajistil vyšší spropitné… a dokázal si své mužství.

Alexandr ho uviděl jako první; stál pod zelenobílou cedulí s nápisem MIRANDA HILL a šipkou ukazující směrem na jih. Byl to podsaditý tmavovlasý běloch v hnědém gabardénovém obleku se zapnutým sakem, které těsně obepínalo svalnatá ramena. Oči toho muže těkaly po proudících davech lidí a jeho hlava se kývala sem a tam jako obrovská dětská hračka. A v mohutné levé ruce svíral onen muž stejnou tranzistorovou vysílačku, jakou Hammond před chvílí sebral v mercedesu.

Alex věděl, že je otázkou několika vteřin, než si jich muž všimne. Popadl Hammonda za ruku a modlil se k Bohu, aby oba byli menší, než ve skutečnosti byli.

“Na rohu! Pod tou značkou… Miranda Hill. V hnědém obleku.”

“Ano. Vidím ho.” Stáli u nízko zastřené rolety bezcelního obchodu s lihovinami. Hammond se plavným pohybem přesunul ke vchodu a omluvně se prodral rojem turistů v košilích z Barbadosu a kloboučcích z Panenských ostrovů, které měly dát okolí najevo, že jejich majitelé na to mají. McAuliff Hammonda nedobrovolně následoval: Angličan sevřel jeho paži jako do svěráku a táhl ho za sebou do přeplněného obchodu.

Uvnitř Hammond zaujal místo u vzdálenějšího rohu výkladu. Měl odtud přímý výhled na muže pod zelenobílou značkou, který očima stále pátral v davu. “Je to tatáž vysílačka,” řekl Alex.

“Pokud budeme mít štěstí, použije ji. Určitě si budou předávat zprávy… Já ho znám. Patří k Unio Corso.”

“To je nějaká mafie, ne?”

“Dost se jí podobají. Ale jsou daleko efektivnější. Ten chlap je profesionální zabiják z Korsiky. Velice drahý. Ovšem Warfield na to má.” Hammond odsekával jednotlivé věty v krátkých intervalech; přemýšlel o vhodné strategii. “Mohl by nás odtud dostat.”

“Můžete se vyjádřit přesněji?”

“Ano, zajisté.” Angličan si zachovával velitelskou zdvořilost. Byl k zešílení. “Řekl bych, že již celou oblast obklíčili. Že jsou ve všech ulicích. A za pár minut se dozvědí, že jsme utekli z hotelu.

Ten vysílač na opasku je zase tolik nezdrží.” Hammond si co nejnenápadněji přiložil vysílačku k uchu a otočil kruhovým spínačem. Ozvalo se krátké zapraskání a agent rychle snížil hlasitost.

Několik turistů se zvědavě ohlédlo a Alexandr se na ně přihlouple usmál. Na rohu pod značkou si Korsičan náhle přiložil vysílačku k uchu. Hammond pohlédl na McAuliffa. “Právě se dostali do vašeho pokoje.”

“Jak to víte?”

“Hlásí, že v popelníku ještě doutná cigareta. Ošklivý zlozvyk.

Škoda, že jsem tu vysílačku nezapnul dřív.” Náhle Angličan našpulil rty a ve tváři se mu objevil chápavý výraz. “Venku krouží jejich auto. SKS hlásí, že signál stále vychází zevnitř hotelu.”

“SKS?”

Hammond s bolestí odpověděl: “Specialista Karibské sekce. Jeden z mých lidí.”

“Bývalý,” opravil ho Alex.

“Nemohou se spojit s tím mercedesem,” řekl Hammond překotně. “V tom to je.” Rychle vypnul vysílačku, nacpal si ji do kapsy a vyhlédl ven. Korsičan stále pozorně poslouchal rozhovor vycházející z jeho přístroje. Hammond znovu promluvil: “Musíme být velice rychlí. Dobře mě poslouchejte a pamatujte si: až ten náš Korsičan podá hlášení, položí si vysílačku podél těla. A v tom okamžiku vyrazíme. Vy mu tu vysílačku vytrhnete a nepustíte ji, i kdyby se dělo bůhvíco.”

“Jen tak?” zeptal se McAuliff bojácně. “A co když vytáhne pistoli?”

“Budu vedle vás. Nebude mít čas.”

A Korsičan ho skutečně neměl.

Jak Hammond předvídal, muž pod značkou skutečně začal po chvíli sám mluvit do vysílačky. Agent s Alexem stáli v tu chvíli na ulici před obchodem a ukrývali se za proudícím davem. Přesně v okamžiku, kdy Korsičanova ruka začala klesat od ucha, šťouchl Hammond McAuliffa do žeber a oba vyrazili skrz dav lidí směrem k muži. Alexandr u něj byl první. Muž sebou trhnul, pravou rukou si hmátl za opasek a levou automaticky zvedl vysílačku. McAuliff popadl Korsičana za zápěstí a vrazil mu jeho vlastní ruku do hrudníku. Muž zavrávoral a zezadu narazil do tyče, na které visela značka. Náhle Korsičan křečovitě zkroutil tvář, z pokřivených úst se mu vydralo příšerné zaskučení a McAuliff ucítil, jak kdesi pod ním vytryskl proud teplé krve. Pohlédl dolů. Hammondovi se v ruce leskl dlouhý vystřelovací nůž. Agent rozpáral Korsičanovo břicho od pánve až po hrudní koš, přesekl mu při tom opasek a roztrhl látku hnědého gaba rdénového saka.

“Seberte tu vysílačku!” přikázal Hammond. “A utíkejte východní stranou ulice směrem na jih. Počkám vás na rohu. Rychle!”

Alex byl natolik šokován, že bez přemýšlení uposlechl. Vytrhl mrtvému muži vysílačku z ruky a ponořil se do davu lidí, kteří právě přecházeli přes přechod. Teprve v půli cesty si uvědomil, co Hammond vlastně dělá: držel mrtvého Korsičana opřeného o sloup značky. Dával Alexovi čas k útěku!

Náhle za sebou Alex zaslechl první výkřiky. A pak již jen sílící crescendo jekotu, nářku, pokřikování a ohlušujícího vřiskotu plného hrůzy. A uprostřed této vřavy se znenadání ozval pronikavý zvuk píšťalky… a pak další a další – a pak byl slyšet již jen dusot několika párů bot pádících po rozpálené ulici. McAuliff běžel jako o závod… běžím vůbec na jih? Jsem vůbec na východní straně ulice…? Nedokázal přemýšlet. Necítil nic než obrovskou paniku. A krev. Krev! Na celém těle měl tu zatracenou krev! Lidé okolo si toho nemohli nevšimnout!

Minul restauraci s venkovní zahrádkou. Všichni hosté vstávali ze židliček a dívali se směrem na sever na zpanikařený dav, ze kterého se ozýval křik, zvuk píšťalky… a teď už i houkačky. Za řadou velkých květináčů byl volný stůl s tradičním červeně kostkovaným ubrusem, na kterém stála cukřenka, solnička a pepřenka. Alex se natáhl přes květiny a škubnul za ubrus. Kořenky spadly na betonovou zem a jedna nebo i více se jich roztříštilo na kousky; Alex si nebyl jist. Myslel pouze na to, aby zakryl tu zatracenou krev, která se mu vpíjela do košile a kalhot.

Roh ulice už byl jen asi deset, metrů před ním. Co bude, sakra, dělat? Co když se Hammondovi nepodařilo utéct? Má tam stát s tím zpropadeným ubrusem na prsou a vypadat jako imbecil, zatímco v celé ulici panuje neskutečný zmatek?

“Rychle!” ozvalo se za ním.

McAuliff se otočil a byl za ten okamžik nade vše vděčný. Přímo za ním stál Hammond. Alex se nedokázal ubránit pohledu na agentovy ruce; leskly se temně rudou barvou. Proud Korsičanovy krve na nich zanechal zřetelné stopy.

Příčná ulice byla širší a na ceduli na rohu se skvěl nápis QUEEN’S DRIVE. Ulice se směrem na západ vinula v mírném stoupání a Alex měl dojem, že tuto část města poznává. Šikmo přes ulici zastavil automobil; řidič vykoukl z okénka směrem na sever a sledoval pádící davy a všeobecné pozdvižení. Alex musel zvýšit hlas, aby ho bylo slyšet. “Támhle!” zakřičel na Hammonda. “To auto!”

Angličan souhlasně přikývl.

Vyřítili se přes ulici. McAuliff za běhu vytáhl z kapsy peněženku a připravoval si bankovky. Přistoupil k řidiči – k černému Jamajčanovi středního věku – a rychle promluvil: “Potřebujeme odvézt. Zaplatím vám, kolik chcete!”

Jamajčan však na Alexandra vytřeštil oči a jeho tvář prozrazovala náhlý nával strachu. A pak si toho McAuliff všiml: ubrus mu sklouzl pod levou paži – jak se mu tam jen dostal? – a na košili se mu červenala obrovská krvavá skvrna.

Řidič hmátl po řadicí páce, ale Alex vymrštil pravou ruku přes okýnko, popadl muže za rameno a odtáhl mu ruku od řízení. Hodil peněženku Hammondovi, odemkl si dveře a začal muže vyhazovat ze sedadla. Jamajčan zaječel a začal volat o pomoc. McAuliff ho vystrčil na chodník, sebral bankovky a odhodil je vedle černocha.

Akci přihlížel asi tucet chodců. Většina jich utekla ve snaze do ničeho se nezaplést, zatímco někteří celé přepadení sledovali, fascinováni tím, čeho právě byli svědky. Dva bílí mladíci se rozběhli k penězům, aby je hbitě sebrali. McAuliff nevěděl proč, ale tohle ho pobouřilo. Učinil nezbytné tři kroky a kopl jednoho z mladíků přímo do hlavy.

“Padejte odtud!” zahřměl, když mladík klesl k zemi a pod blonďatými vlasy mu okamžitě vyrazila temně rudá krev.

“McAuliffe!” zaječel Hammond a spěchal kolem auta k opačným dveřím. “Nastupte si a jeďte už, proboha!”

Když se Alex chystal nasednout do auta, uviděl něco, čeho se v dané chvíli obával ze všeho nejvíce. O jeden blok dál se zpoza davu zabírajícího celou ulici náhle vyřítil hnědý mercedes a jeho mocně a hluboko znějící motor naznačoval, že vůz se chystá ještě zrychlit. McAuliff zařadil rychlost a sešlápl pedál až k zemi. Automobil zareagoval a Alex s úlevou pocítil, jak se pod ním roztáčejí kola. Vjel doprostřed Queen’s Drive, zamířil na Miranda Hill a během okamžiku minul dvě auta… tak nebezpečně blízko, že se s nimi málem srazil.

“Ten mercedes jel dolů ulicí,” řekl Hammondovi. “Nevím, jestli si nás všiml.”

Angličan se otočil na sedadle a současně z obou kapes vytáhl pistoli Rycee a tranzistorovou vysílačku. Jakmile vysílačku zapnul, ozvalo se nesouvislé praskání a po něm již vzrušené hlasy, které si navzájem udělovaly rozkazy a odpovídaly si na překotně pokládané otázky. Hlasy však bohužel nemluvily anglicky. Hammond ihned poskytl vysvětlení: “Dunstone vyslala na Jamajku polovinu Unio Corsa.”

“Rozumíte jim?”

“Celkem ano… Jsou na rohu Queen’s Drive a Essex. Ve čtvrti Miranda Hill. Zjistili, že ten rozruch jsme způsobili my.”

“Jinak řečeno nás mají.”

“Vydrží tohle auto jet na plný plyn?”

“Nejede špatně, ale mercedes to není.”

Hammond nechal vysílačku zapnutou na maximální hlasitost a přes zadní okno neustále sledoval dění za sebou. Náhle ze sebe drobná vysílačka vychrlila vodopád slov a v téže chvíli McAuliff uviděl, že z pravé strany se jejich směrem řítí černý pontiac. Ozvalo se zaskřípění brzd a řidič strhl volant na stranu.

“Ježíšikriste!” zaječel Alex.

“To jsou oni!” křičel Hammond. “Západní hlídka právě hlásí, že nás viděla. Otočte se! Při první příležitosti.”

Alex vyrazil na vrcholek kopce. “Co dělá?” zaječel znovu a soustředil se na cestu před sebou a na auta, která tušil za kopcem.

“Otáčí se… V půlce kopce dostal smyk, ale už to vyrovnává.”

Na kopci strhl McAuliff řízení doprava, sešlápl plyn až k podlaze, minul tři auta a ocitl se v prudkém klesání. Jediné auto jedoucí proti němu raději zastavilo u chodníku. “Asi půl míle odtud je nějaký park.”

Tou vzdáleností si nemohl být jistý, neboť oslepující slunce se odráželo snad od tisíce kovových předmětů… nebo to alespoň tak vypadalo. Na to však myslet nemohl. Dokázal myslet pouze na horečné záblesky nedávných vzpomínek. Na záblesky z jiného parku… z parku Jiřího VI. v Kingstonu. A na jiného řidiče… na pohotového Jamajčana jménem Rodney.

“A co má být, že je tam park?” Hammond se již soustředil na rozhodující střet. Pravou rukou s pistolí se opíral o palubní desku a v levé ruce svíral vysílačku zapnutou na maximální hlasitost.

“Není tam moc aut. A ani moc lidí…” Alex znovu vyjel z pruhu, aby předjel další automobil. Pohlédl do zpětného zrcátka: černý pontiac byl právě na vrcholku kopce a dělily ho od nich čtyři auta.

“Mercedes míří západně na Gloucester Street,” řekl Hammond a přerušil Alexovy myšlenky. “Říkali Gloucester… A další auto má jet podél… Sewell Street…” Hammond překládal se stejnou rychlostí, s jakou všechny hlasy ve vysílačce mluvily jeden přes druhého.

“Sewell Street je na druhé straně téhle čtvrti,” řekl McAuliff spíše sám pro sebe. “A Gloucester vede podél pobřeží.”

“Uvědomili další dva vozy. Jeden je na křižovatce North a Fort Street, druhý na Union Street.”

“To je v centru Montega. Obchodní čtvrť. Snaží se nás odříznout ze všech stran… Proboha, ono nám opravdu nic jiného nezbývá!”

“O čem to mluvíte?” Hammond musel křičet, neboť pištící pneumatiky, vítr a burácející motor mu neumožňovaly mluvit normálně.

Alex mu vše vysvětlil – během pár vteřin, protože více času neměli. Žádné další vysvětlování se už konat nebude, budou následovat pouze příkazy…, tak jako před mnoha dávnými lety, kdy je vydával v kopcích zeleného pekla se stejnou nejistotou, jakou cítil i nyní.

“Vlezte si na zadní sedadlo,” přikázal stroze, ale nikoliv napjatě. “Rozbijte zadní okno a najděte si vhodnou polohu… Já zajedu do toho parku a on pojede za mnou. Hned když tam vjedu, strhnu auto doprava a zastavím. Prudce! A vy začnete střílet přesně v okamžiku, kdy se za náma objeví ten pontiac. Máte náhradní zásobníky?

“Ano.”

“Doplňte si náboje. Dvakrát už jste vystřelil. A na ten zatracený tlumič se vykašlete, rozhodí vás. Snažte se o čisté zásahy. Přes čelní a boční sklo. Hlavně netrefte nádrž a pneumatiky.”

Kamenné brány parku teď byly necelých sto metrů před nimi, pouhých pár sekund jízdy. Hammond pohlédl na Alexe – na pouhý okamžik – a začal se prodírat prostorem mezi sedadly do zadní části auta.

“Myslíte, že si můžeme vzít jejich auto…” Možná to byla otázka, ale McAuliffovi to bylo jedno. Skočil agentovi do řeči: “Nevím. Jen vím, že tohle auto nám už dlouho sloužit nebude a přitom se musíme dostat na druhou stranu Montega.”

“Vlastního auta si určitě všimnou…”

“Nebudou ho hledat. Alespoň ne příštích deset minut… tedy budete-li dobře mířit. Brány parku teď byly přímo nalevo. Alex strhl řízení; auto dostalo smyk a Hammond začal současně s tím rozbíjet zadní sklo. Za nimi jedoucí automobil zahnul prudce doprava, aby se vyhnul srážce; řidič začal zuřivě troubit a cosi nesouvisle křičel. McAuliff rychle projel branou a také on začal varovně troubit. Uvnitř parku prudce šlápl na brzdy, strhnul volant doprava, sešlápnul plyn, vyjel přes obrubník na trávu a znovu dupnul na brzdy. Auto se prudce naklonilo dopředu a zůstalo stát na jemném trávníku. Lidé v parku se začali otáčet a jistý pár, který zde měl právě piknik, vylekaně vstal. Alex se tím netrápil. Za pár vteřin vypukne přestřelka a chodci se rozběhnou do úkrytů mimo nebezpečnou zónu. Mimo linii střelby. Nebezpečná zóna. Linie střelby. Úkryt. Slova, která nepoužil snad celá staletí. A pak se lidé v parku změni li a přestali být chodci. Už vůbec to teď nebyli chodci.

Byli to civilisté.

Byla válka.

Ať už si to civilisté uvědomovali, nebo ne.

Náhle se ozvalo ohlušující skřípění pneumatik. Hammond začal střílet přes rozbité zadní okno. Pontiac sjel z cesty, přeřítil se přes obrubník na protější straně, přejel přes skupinu tropických křovin a narazil přímo do haldy hlíny, která zde ležela v rámci některého z tisíce projektů na zkrášlení parku. Motor stále běžel na vysoké otáčky, ale převodovka se zasekla, kola utichla a místo nich se nyní ozývalo jen hlasité troubení, které se mísilo se zvukem bublajícího motoru. V dálce byly slyšet výkřiky. Civilisté.

McAuliff a Hammond vyskočili z auta a proběhli přes trávu a betonovou cestu až k pontiaku. Oba na něj neustále mířili, ale nebylo to nutné. R. C. Hammond odvedl bezchybnou práci. S dokonalým sebeovládáním vystřelil přímo do staženého bočního okénka pontiaku. Auto bylo prakticky netknuté, ale řidič byl mrtev. Ležel zkroucený na volantu a celou vahou spočíval na klaksonu. Hammond s Alexem se rozdělili, přistoupili k předním dveřím – Alex na stranu řidiče – a společně odstrčili bezvládné tělo od palubní desky. Troubení ustalo, zatímco motor běžel dál. McAuliff sáhl pod volant a otočil klíčkem. Nastalo neuvěřitelné ticho. A přesto sem kdesi z dálky od trávy doléhal křik. Civilisté.

Alex s Hammondem popadli mrtvé tělo a přehodili ho přes přední sedadlo dozadu na podlahu. Hammond sebral tranzistorovou vysílačku. Byla zapnutá a Hammond ji rychle vypnul. Alexandr se posadil za volant a horečně zatáhl za řadicí páku. Ani se nepohnula. Alexovi se sevřel žaludek a cítil, jak se mu klepou ruce. Vzpomněl si na své dávno zapomenuté dětství. Ve staré garáži měli neméně staré auto, u kterého se neustále zasekávaly rychlosti. Na malý okamžik zapnout motor. Zapnout – vypnout. Zapnout – vypnout. Než se uvolní ozubená kola převodovky.

Alex nakrátko zapnul motor. Už nikdy si nevzpomene, kolikrát to zkusil. Bude si vzpomínat pouze na chladně klidné oči R. C. Hammonda.

Pontiac se pohnul. Nejprve najel do haldy hlíny, ale pak Alex zařadil zpátečku a auto začalo s protáčejícími se koly couvat po trávníku. Byli pojízdní.

McAuliff otočil volantem o celé kolo a nasměroval auto na betonovou cestu. Šlápnul na plyn, pontiac nabral na trávníku rychlost a začal se připravovat na prudký skok přes obrubník. O čtyři vteřiny později projeli branami parku. A Alexandr zabočil doprava. Na východ. Zpátky na Miranda Hill.

Věděl, že Hammond je směrem jízdy šokován, ale nijak mu na tom nezáleželo. Na vysvětlování stále nebyl čas a zdálo se, že Angličan to chápe. Přinejmenším nic nenamítal. O několik minut později projel McAuliff křižovatku na červenou a zahnul doleva. Na sever. Na značce stál nápis CORNICHE ANNEX. Hammond konečně promluvil.

“Vy jedete na příbřežní cestu?”

“Ano. Jmenuje se Gloucester Street. Vede přes celé Montego a pak se mění v dálnici číslo 1.”

“Takže teď jste za tím mercedesem od Dunstone.”

“Ano.”

“A jelikož tenhle chlapík,” – Hammond ukázal na tranzistorovou vysílačku – “se jim naposledy ozval z parku a oni tam bezpochyby zamíří nejkratší cestou, předpokládám, že to není tahle. Že se tam dá dojet rychleji.”

“Správně. Dokonce dvěma způsoby. Po Queen’s Drive a po Corniche Road. Obě odbočují z Gloucester Street.”

“A oni samozřejmě pojedou po jedné z nich.”

“Předpokládám.”

“A pak budou prohledávat park, přirozeně.”

“V to pevně věřím.”

R. C. Hammond se opřel o sedadlo. Bylo to gesto dočasné úlevy. A nepostrádalo jistý prvek obdivu.

“Vy jste velmi bystrý žák, pane McAuliffe.”

“Znovu opakuji, že vám na vaši školu kašlu,” řekl Alexandr.

Čekali ve tmě v hustém porostu na okraji pole a cvrkot cvrčků jim odměřoval čas. Pontiac nechali několik mil odtud na opuštěné cestě v Catherine Mount a odtamtud došli pěšky až na farmu na okraji Unity Halí. Než ušli posledních pár mil cesty, raději počkali, až padne tma. Šli velice opatrně; všemožně se kryli a snažili se držet z dohledu. Vodítkem jim byly koleje jamajské železnice.

V palubní přihrádce pontiaku našli automapu a ještě v Montegu si ji prostudovali. Bylo to k zešílení. Většina ulic západně od středu Montega byla na mapě označena jen jako pouhá čára bez názvu a některé zde nebyly vůbec. Museli proto projít několika chudinskými čtvrtěmi, i když si byli vědomi, že obyvatelé si je měří mlsným pohledem – z přepadení dvou bělochů procházejících tímto ghettem bez nějakého konkrétního úmyslu koukal slušný zisk.

Hammond trval na tom, aby si oba sundali saka, a odhalili tak své zbraně za opaskem. Bezvýznamní oficíři procházející nepřátelským koloniálním územím a dávající místním černým hubám najevo, že u sebe mají kouzelné ohnivé kyje, které roznášejí smrt. Směšné. Ale nikdo je nepřepadl.

U Westgate překročili řeku; půl míle odtud byly koleje. Hned za nimi narazili na tábor potulných dělníků a Hammond se musel ujmout slova. Namluvil jim, že jsou pojišťovacími inspektory jejich současného zaměstnavatele; nemají žádné námitky proti tomuto špinavému tábořišti, pokud ovšem nedojde k ohrožení provozu železnice. Stane-li se tak, pokuty budou mimořádně vysoké. Bylo to směšné. Ale nikdo je neobtěžoval, přestože oči černochů, kteří je obestoupili ze všech stran, planuly nenávistí.

V Unity Halí stála nákladní rampa. Skládala se z jediné plošiny a dvou zadrátovaných žárovek osvětlujících pusté okolí. Uvnitř větrem ošlehaného přístěnku ležel starý muž zpitý laciným rumem. Po značném úsilí z něj vymámili dostatek informací na to, aby se McAuliff zorientoval. Zcela jist si nebyl, ale dokázal přibližně určit vzdálenost mezi dálnicí, která se stáčela směrem do vnitrozemí k Parish Wharf, a farmou v jihozápadní části oblasti. Na pole dorazili v 21:30.

A nyní se Alex znovu podíval na hodinky. Bylo 22:30. Nebyl si zcela jist, zda se rozhodl správně. Pouze docela jistě věděl, že nic lepšího nebyl v dané chvíli schopen vymyslet. Snažil se vybavit si osamělé stavení a vzpomněl si, že uvnitř tehdy viděl světlo. Teď tu byla tma. Farma byla opuštěná. Nezbývalo než čekat.

Uplynula hodina a jedinou známkou života byly stále jen zvuky jamajské noci: křik dravců honících se za potravou, vřískání obětí, nekonečný boj o přežití – naprosto lhostejný všem kromě jeho přímých aktérů. Blížil se konec druhé hodiny čekání, když to zaslechli.

Jiný zvuk.

Auto. Pomalu se blížilo nízkou rychlostí a tlumený zvuk motoru prozrazoval řidičovy obavy. Vetřelec, který si je velice dobře vědom, že dělá něco nepatřičného. O pár minut později již Alex s Hammondem v kalném měsíčním světle pozorovali osamělou postavu běžící přes pole. Muž nejprve doběhl k severnímu konci přistávací dráhy, zapálil tam jedinou pochodeň a rozběhl se k jihu – snad čtyři sta metrů -, kde celou akci zopakoval. Nakonec muž ještě jednou přeběhl na opačný konec plochy.

Ozval se další tlumený zvuk. Další vetřelec – tentokráte sestupující z potemnělé oblohy. Na pole přistávalo malé letadlo; jeho motor běžel naprázdno. Dotklo se země a zároveň zhaslo pochodeň na severní straně. O pár vteřin později již letadlo zastavilo u plamene na straně jižní. Z malé kabiny vyskočil muž a okamžitě pochodeň uhasil.

“Jdeme!” řekl McAuliff britskému agentovi. Oba vyrazili přes pole.

Neuběhli ani padesát metrů, když se to stalo. Účinek byl tak ohromující a šok tak hluboký, že Alex bezděčně vykřikl, plácnul sebou na zem, rychle vytáhl pistoli a chystal se ke střelbě. Hammond zůstal stát.

V dálce se totiž rozsvítily dva pátrací reflektory mimořádné intenzity a zaplavily oba muže proudem oslepujícího světla. “Odhoďte zbraň, McAuliffe!” ozvalo se za oslnivou září.

A v kuželi světla se objevil Daniel, předseda rady Acquabova kmene.

32

“Když jste sem přišli, aktivovali jste fotoelektrický alarm. Nic tajemného na tom není.”

Seděli v autě; Daniel vpředu vedle řidiče, Hammond s Alexandrem na zadním sedadle. Krátce po incidentu opustili pole, odjeli z Unity Halí a zamířili podél pobřeží do Lucea Harbour. Zaparkovali na opuštěném odpočívadle nevyasfaltované cesty s výhledem na moře. Cesta představovala jednu z mnoha místních zkratek vedoucích na příbřežní dálnici; jelikož ji zatím neobjevili turisté, byla málo frekventovaná, a tudíž bezpečná. Měsíc teď svítil nad oceánem jasněji, odrážel se od zčeřené hladiny a vrhal jemně žluté světlo na tváře přítomných.

Při jízdě měl McAuliff možnost prohlédnout si auto, ve kterém seděli. Zvnějšku vypadalo jako obyčejný nenápadný automobil neurčité výroby a stáří – jako stovky ostrovních vozidel sestavených z dílů, které byly ukořistěny vozidlům jiným. Uvnitř však byl patrný základní rozdíl: auto bylo precizně provedenou pohyblivou pevností… a komunikačním centrem. Okna byla z tlustého neprůstřelného skla; vzadu a po stranách byly vyvrtány gumou obložené štěrbiny pro brokovnice s velkou ráží a krátkou hlavní ty ležely pod předním sedadlem. Pod přístrojovou deskou pak visel dlouhý panel s číselníky a tlačítky a ve výklenku mezi dvěma mikrofony ležel telefon. Motor byl podle zvuku snad nejsilnější, jaký kdy Alex slyšel. Halidon zkrátka jezdil po vnějším světě první třídou.

Daniel se cestou snažil rozptýlit McAuliffovo ohromení nad událostmi posledních dvou hodin. Zdálo se, že pokládá za důležité objasnit Alexovi skutečnou situaci. Vypuknuvší krize byla pro Daniela natolik naléhavá, že se rozhodl opustit komunitu: riskovat svůj život výměnou za možnost přímého velení. Jako by chtěl tímto způsobem dát R. C. Hammondovi najevo, že má co dělat s mimořádně inteligentním a houževnatým protivníkem.

“Museli jsme se ujistit, že jste sami… jen vy dva. A že vás nikdo nesleduje. Odpoledne proběhlo ve značně napjaté atmosféře. Ovšem vy jste si vedli bravurně. My jsme vám bohužel nemohli být nápomocni. Blahopřeji.”

“Co je s Malcolmem?” zeptal se Alex.

Daniel se odmlčel a pak tiše a smutně promluvil: “To ještě nevíme. Hledáme ho… Buď je v bezpečí, nebo je mrtvý. Nic mezi tím.” Daniel pohlédl na Hammonda. “Malcolm je muž, kterého znáte jako Josepha Myerse, veliteli Hammonde.”

McAuliff se na agenta úkosem podíval. Takže manipulátor Hammond je přímo velitelem. Velitel Hammond, lhář, manipulátor… a člověk, který nasazuje život, aby ho zachránil jiným.

Hammond na Danielova slova reagoval tím, že přesně na dvě vteřiny zavřel oči. V té informaci se skrývalo jisté ponížení, o které rozhodně nestál. Velkého manipulátora opět někdo převezl. “Dělá ještě vůbec nějaký černoch pro mě? Pro rozvědku?”

Předseda se jemně usmál. “Podle našich informací sedm. Tři z nich jsou ovšem naprosto neschopní.”

“Díky, že jste mě zasvětil. Jistě mi poskytnete i jejich jména… Všichni totiž vypadají úplně stejně, víte?”

Daniel přijal otřepanou urážku se stoickým klidem, pouze ze rtů mu pomalu zmizel úsměv a jeho pohled ochladl. “Ano. Tomu rozumím. Z vašeho hlediska se opravdu zdá, že se prakticky ničím neodlišujeme. Naštěstí jsou zde i jiná hlediska. Žádná jména nebudete potřebovat.”

Hammond opětoval Danielův pohled beze stopy zastrašení. “McAuliff mi přednesl vaše požadavky. Opakuji vám, co jsem už říkal jemu: samozřejmě jsou nemožné…”

“Prosím, veliteli Hammonde,” skočil Daniel agentovi do řeči, “je tu tolik různých komplikací, tak je, prosím vás, dále nekomplikujte svými nepravdami. Vaše instrukce jsou přece od prvopočátku naprosto jasné. Nebo byste chtěl, abychom jednali s Američany? Nebo s Francouzi? Nebo snad s Němci?”

Nastalo napjaté ticho. Bylo na něm cosi krutého, cosi syrově bolestného. Alexandr sledoval, jak si oba protivníci vzájemně vyměnili pohledy. A sledoval také, jak v Hammondových očích postupně narůstá bolestné poznání.

“Takže vy to víte,” řekl Angličan tiše.

“Víme,” opáčil Daniel.

Hammond se odmlčel a pohlédl z okna. Předseda rady Halidonu se otočil k McAuliffovi. “Svět je prolhaný, doktore. Velitel Hammond je nejlepším zpravodajským důstojníkem britské rozvědky. Jednotka, které velí, je koordinována výše zmíněnými vládami. Koordinována je ovšem pouze na papíře. Neboť MI6 – jakožto hlavní vyšetřovací složka – neinformuje partnery o svém postupu.”

“Máme pro to dobré a dostatečné důvody,” řekl Hammond a stále se díval z okna.

“V podstatě jen jeden, nemám pravdu, veliteli…? Bezpečnost. Vy svým spojencům nevěříte.”

“Z jejich strany dochází k úniku informací. Zkušenosti nám to potvrzují.” Agent nespouštěl oči z moře za oknem.

“A tak jste je uvedli v omyl,” řekl Daniel. “Poskytli jste jim falešné informace, oznámili jim, že se zaměřujete na oblast Středomoří a pak na Jižní Ameriku – na Argentinu a Nikaraguu. Později dokonce i na nedaleké Haiti…, ale nikdy ne na Jamajku.”

Předseda se významně odmlčel. “Ne, na Jamajku nikdy.”

“Standardní procedura,” odpověděl Hammond a věnoval Danielovi krátký ostražitý pohled.

“Pak vás jistě nepřekvapí, že vaši zahraniční partneři na vás pohlížejí s nedůvěrou. Vyslali do terénu své týmy, své nejlepší lidi. V současné době prověřují veškeré – i sebebezvýznamnější informace, které jim MI6 poskytla. A pracují s nesmírnou zarputilostí.”

Hammond škubnul hlavou směrem k Danielovi. “To je v rozporu s naší dohodou,” řekl se vzteklou monotónností.

Předseda nehnul brvou. “Obávám se, že nejste v situaci, kdy byste si mohl hrát na svatouška, veliteli.” Daniel sjel opět pohledem na Alexandra. “Víte, McAuliffe, vzhledem ke skutečnosti, že společnost Dunstone měla sídlo v Londýně, bylo dohodnuto, že úkol na nejvyšší úrovni převezme britská rozvědka. Bylo to pochopitelné: MI5 a MI6 jsou nejlepší rozvědky v demokratickém světě a tady velitel je jejich nejlepším člověkem. Na základě předpokladu, že čím méně tajných služeb bude do celé akce zaangažováno, tím nižší je riziko vyzrazení, přistoupili Britové na to, že povedou akci sami a budou ostatní informovat.

Namísto toho však svým sesterským rozvědkám ustavičně poskytovali zavádějící informace.” Daniel se slabě usmál. “V jistém smyslu na to měli právo. Dohodu totiž porušovali všichni – Američané, Francouzi i Němci. Nikdo z nich nikdy neměl sebemenší zájem na jejím dodržování. A tak zatímco tvrdili, že přenechávají volné pole Angličanům, tajně šli firmě Dunstone po krku sami… A firma Dunstone skutečně musí být zničena. Ekonomicky rozebrána cihlu po cihle. Nic jiného si světové trhy nemohou dovolit. Jenže cihel je příliš mnoho… A tak všechny vlády věří, že pokud se firmě Dunstone dostanou na kobylku jako první -jinak řečeno pokud získají seznam členů jejího vedení dříve než ostatní -, pak se jim otevírá prostor pro jednání.”

To už Hammond nevydržel. “Dovoluji si tvrdit – ať už jste kdokoliv -, že tato jednání musíme logicky vést my.”

“Zaměnil bych výraz ,logický za výraz ,za zásluhý. Já to řeknu za vás. Bůh, královna i britská koruna zde v uplynulých desetiletích zaplatili až příliš krutou daň. Řekl bych, že poněkud nepřiměřenou vzhledem k relativitě svých hříchů – ale o to nám teď nejde, veliteli. Jak jsem již podotkl, instrukce byly od počátku jasné: sehnat ten seznam za každou cenu. A cena je nyní známa. My vám dáme ten seznam… a vy se stáhnete z Jamajky. Nic víc a nic míň.”

Opět nastalo ticho a oba muži si opět vyměnili zkoumavé pohledy.

“Čím zaručíte autentičnost toho seznamu?”

“Vy byste o ní po všech dnešních událostech ještě pochyboval? Nezapomeňte, že eliminace firmy Dunstone je naším společným zájmem.”

“A jaké záruky očekáváte ode mě?”

Daniel se vesele zasmál. “My přece nepotřebujeme záruky, veliteli. My se to prostě dozvíme. Copak to nechápete? Náš ostrov není žádný velký kontinent; známe tu každou spojku, kontakt i krytí, pod kterým pracujete.” Veselý úsměv zmizel. “Veškeré operace se zastaví. Uzavřete nezbytné dohody a se vším skončíte… Předáte – ale opravdu předáte – Jamajku jejím občanům. I přes zdejší ustavičný boj o moc, chaos a vše ostatní.”

“A co když jsou taková rozhodnutí mimo mou kompetenci?” řekl tiše Angličan.

“Neopovažujte se udělat chybu, veliteli Hammonde!” Daniel zvýšil hlas a skočil agentovi do řeči. “Ty dnešní popravy začaly v poledne londýnského času. A hodiny na věži vašeho parlamentu odbíjejí poledne každý den. Jakmile je uslyšíte, vzpomeňte si na mě. To, co jsme provedli dnes, jsme schopni provést i zítra. A navíc můžeme veřejně oznámit, jaké nás k tomu vedly pohnutky. Anglie se stane vyvržencem ve společnosti národů. A to si nemůžete dovolit.”

“Vaše výhrůžky jsou směšné!” odsekl Hammond se stejnou prudkostí. “Jak jste již řekl, váš ostrov není žádný kontinent. Vtrhneme sem a zničíme vás.”

Daniel přikývl a tiše odpověděl: “To je docela možné. Ale měl byste vědět, že jsme na tuto eventualitu připraveni. A jsme na ni připraveni již více než dvě stě let. Pozoruhodné, že…? Při všem, co je vám svaté – přistupte na tu cenu, Hammonde. Vezměte si ten seznam a zachraňte z Dunstone, co se dá. Zasloužíte si to. Nejspíš toho nezachráníte mnoho: ze všech světových stran se slétnou supi a zamíří přímo k tučné dunstonovské mršině. Dáme vám čas, ale pravděpodobně ne více než několik dní. Využijte ho!”

Na panelu pod přístrojovou deskou se rozsvítila červená kontrolka a vrhla na sedadlo spolujezdce kalné světlo. Zároveň se opakovaně ozvalo krátké a vysoké zadrnčení. Řidič se natáhl po telefonu, přiložil si ho k uchu, několik vteřin ho držel a poté ho předal Danielovi.

Předseda Halidonu se zaposlouchal. Alex viděl jeho tvář ve zpětném zrcátku. Daniel nedokázal skrýt rozrušení. A poté i vztek.

“Dělejte, co se dá, ale neohrožujte lidské životy. Ať se naši lidé stáhnou. A nikdo ať neopouští komunitu. To je mé poslední slovo. Nezvratné!” Daniel položil sluchátko do výklenku a otočil se na sedadle. Nejprve pohlédl na Alexandra a pak na Hammonda. Provrtával ho očima a sarkasticky řekl: “Britská genialita, veliteli. Angličácké know-how… Podplacení specialisté z karibské sekce MI6 právě obdrželi od Dunstone instrukce. Mají jít do Cock Pitu a vyhledat průzkumný tým. Nikdo se odtamtud nesmí dostat živý.”

“Ach bože!” McAuliff se předklonil na sedadle. “Podaří se jim to?”

“Na to se zeptejte zde našeho čelního odborníka,” řekl Daniel kousavě s očima upřenýma na Hammonda. “Jsou to jeho lidé.”

Agent seděl strnule na sedadle a téměř nedýchal. A přesto bylo zjevné, že jeho mysl horečně a tiše pracuje. “Mají kontakt s těmi, kteří přijímají pravidelné signály z tábora. Jsou schopni zjistit jejich polohu…”

“S přesností na tisíc metrů,” dokončil za Hammonda Alex. “Ano.”

“Musíte je zastavit!”

“Nejsem si jist, zda vůbec existuje způsob…”

“Najděte ho. Prokristapána, Hammonde, vždyť je všechny zabijí!” McAuliff popadl Hammonda za klopy saka a zuřivě s ním cloumal. “Dělejte něco! Jinak vás zabiju!”

“Dejte ty ruce…”

Než však agent stihl dokončit větu, udeřil ho Alex pravou rukou do tváře a roztrhl mu ret. “Sliboval jste mi bezpečnost, veliteli! Tak mi ji teď zajistěte! Teď hned!”

Agent promluvil přes pramínek krve. “Vynasnažím se. Ale nikdy jsem vám neslíbil víc, než… že uděláme, co bude v našich silách.”

“Vy zasraný hajzle!” McAuliff znovu napřáhl ruku. Řidič a Daniel ho však chytili za paži.

“McAuliffe! Tím ničeho nedosáhnete!” křičel předseda. “Něčeho dosáhnout by teď měl on!” Náhle se Alexandr zarazil, pustil Angličana a otočil se k Danielovi. “Vy tam máte své lidi.”

A vtom se mu vybavila hrozná slova, která Daniel řekl do telefonu: Neohrožujte lidské životy. Ať se naši lidé… stáhnou. A nikdo ať neopouští komunitu. “Musíte jim znovu zavolat. A odvolat, co jste řekl. Musíte mé lidi ochránit!”

Předseda tiše promluvil: “Pokuste se to pochopit. Jsou zde jisté tradice, ohledy… způsob života, který trvá již více než dvě stě let. Nemůžeme tyhle věci ohrozit.”

Alex vytřeštil na černocha oči. “Vy budete přihlížet, jak umírají…? Bože můj, to nemůžete!”

“Obávám se, že můžeme. A uděláme to. A poté vyvstane také otázka vašeho života… Udělali bychom to rychle…” Daniel si odklopil límec košile a odhalil malou vypouklinu. Tablety všité do látky. “Pokud bych se někdy ocitl v situaci, kdy by to bylo nezbytné, stačilo by mi spolknout tuhle tabletku. Dvakrát bych se nerozmýšlel.”

“Vy možná ne, proboha! Ale oni nejsou vy; nemají s vámi nic společného. Vůbec vás neznají! Proč by měli zaplatit životem?”

Hammondův hlas byl znepokojivý svou chladnou sžíravostí: “Priority, McAuliffe. Říkal jsem vám to. Jejich… i naše.” “To se ve válce stává, doktore. Zabíjení nevinných v zápalu boje.” Daniel promluvil klidně a snažil se popřít dopad svých slov. “Věci psané a nepsané…”

“Hovno!” zařval McAuliff. Řidič vytáhl z pouzdra za opaskem pistoli; jeho gesto bylo více než zřejmé. Alex těkal pohledem mezi předsedou Halidonu a důstojníkem britské rozvědky.

“Poslouchejte. Říkal jste do toho telefonu, ať dělají, co se dá. A vy, Hammonde, vy jste mi slíbil, že uděláte…, co bude ,ve vašich silách’.

No dobrá. Tak alespoň dejte šanci mě!”

“Jak?” zeptal se Daniel. “Jamajská policie ani vojsko se do toho nesmí zatáhnout.”

Alexandrovi se vybavila slova, která Sam před pár dny tiše vyřkl v záři táborového ohně, když sledoval, jak se Charles Whitehall baví s obrovitým černým Lawrencem. Oni jsou naše ochrana. I když se navzájem nenávidí…

Oni jsou naše ochrana.

McAuliff se otočil k Hammondovi. “Kolik lidí vám zběhlo?”

“Z Londýna sem přiletělo šest specialistů…”

“Všichni kromě jednoho jsou koupení Dunstone,” přerušil ho Daniel.

“Takže pět. Kolik dalších lidí ještě můžou sehnat?” zeptal se McAuliff Halidoňana.

“Za tak krátkou dobu snad tři až čtyři; zřejmě žoldáky. To je ovšem jen odhad… Více než počet je bude zajímat rychlost. Každý voják bude mít automatickou pušku…”

“Kdy obdrželi ty instrukce od Dunstone?” pokračoval Alex rychle a přerušil Danielovy nepodstatné postřehy.

“Odhadujeme, že zhruba před hodinou. Rozhodně ne dříve.”

“Mohou sehnat letadlo?”

“Ano. Pašerácká letadla se dají snadno pronajmout. Chvilku to potrvá; jejich piloti jsou podezřívavá cháska, ale jde to.”

Alex se otočil k Hammondovi. Agent si právě stíral ze rtu krev… jako by si někde v Savoyi utíral po svačince z pusy drobky!

“Můžete se spojit s lidmi, kteří monitorují signály z tábora?

Tímhle rádiem?” McAuliff ukázal na panel pod přístrojovou deskou.

“Znám jejich frekvenci…”

“Takže ano?”

“Ano.”

“Jaký to má smysl?” zeptal se Daniel.

“Abychom věděli, jestli se s nimi ti zatracení specialisti zkontaktovali. A abychom zjistili, kde přesně jsou…”

“Chcete naše letadlo?” zeptal se předseda rady, přestože odpověď znal.

“Ano!”

Daniel pokynul řidiči, aby nastartoval. “Nemusíte zjišťovat, kde jsou. Dá se tam přistát pouze na jediném místě: na louce dvě míle jihozápadně od tábora. Souřadnice známe.”

Vůz se vykolébal z primitivního odpočivadla a vyrazil do tmy směrem k dálnici. Hammond sdělil Danielovi frekvenci, předseda ji vyladil a podal mu mikrofon. Nikdo se neozýval. Éter byl prázdný.

“Sehnat letadlo chvíli potrvá…” řekl tiše Daniel.

Alex náhle položil ruku předsedovi na rameno. “Ten váš běžec, který si říkal Marcus… Řekněte mu, ať všechno oznámí Samu Tuckerovi.”

“Dal jsem svým lidem instrukce, aby se stáhli,” odvětil Daniel ledově. “Prosím, pamatujte si, co jsem vám řekl.”

“Tak ho pošlete zpátky, prokristapána! Dejte jim šanci!”

“Chtěl jste říct… dejte jí šanci?”

McAuliff pocítil neovladatelnou touhu toho muže zabít. “Tohle muselo přijít, že?”

“Ano,” řekl Daniel a otočil se v sedadle tak, aby Alexandrovi viděl do očí. “Protože to bezprostředně souvisí s podmínkou, pod kterou vám dovolím použít naše letadlo… Pokud se vaše akce nepovede a ta žena zemře, pak zemřete i vy. Budete popraven. Jednoduše proto, že po její smrti už se vám nebude dát věřit.” Alexandr neuhnul před pronikavým Danielovým pohledem.

“Má odpověď je prostá. Rozkaz ke své popravě hodlám vydat sám.”

R. C. Hammond se naklonil dopředu. Jeho slova byla odměřená jako vždy: “Jdu do toho s vámi, McAuliffe.”

Daniel i Alex na Angličana pohlédli. Hammond se jedinou větou dostal do podivně pasivní a bezbranné pozice. Oba muže to ohromilo.

“Děkuji.” Na víc se McAuliff nezmohl, ale myslel svá slova upřímně.

“Obávám se, že to nebude možné, veliteli,” řekl Daniel. “Vy a já… spolu máme jisté nevyřízené záležitosti. Pokud do toho McAuliff půjde, půjde sám.”

“Jste barbar,” řekl Hammond ostře.

“Jsem Halidon. Máme své priority. Vy i já.”

33

McAuliff zvedl letadlo a vyletěl nad pásmo oblaků. Rozepnul si bundu, kterou mu poskytl řidič auta. V malé kabině bylo docela teplo. Tohle letadlo bylo jiné než to, ve kterém s Malcolmem letěl z pole západně od Accompongu. Velikostí i tvarem se dvousedadlovému comanchi podobalo, ale mělo větší hmotnost a poněkud horší ovladatelnost.

McAuliff nebyl dobrý pilot. Létat se jakžtakž naučil spíše z nutnosti než z lásky. Když se před deseti lety rozhodoval pro samostatnou profesionální dráhu, zdálo se mu, že schopnost někam doletět by se mu mohla hodit, takže nakonec absolvoval všechny předepsané hodiny a obdržel licenci s velmi omezenou platností. Přišla mu velice vhod. Na desítkách průzkumů ve většině světadílů, kdy byl nucen létat s různými typy malých letadel. Alex pevně doufal, že mu licence bude k něčemu dobrá i tentokrát. Pokud ne, pak už je všechno jedno.

Na sedadle vedle něj ležela malá tabule v dřevěném rámu; malá břidlicová tabulka, jaká se kdysi používala ve školách. Na ní byl v tlumeném světle od přístrojové desky vidět křídou načmáraný primitivní plán letu: žádoucí rychlost, kurs, požadavky na výšku a orientační body, podle kterých by se – při troše štěstí a měsíčního světla – mohl řídit.

Po startu z dráhy v Unity Halí se měl dostat do výšky tří set metrů. Než se tak stane, měl kroužit kolem dráhy. Po opuštění prostoru dráhy měl nabrat jihovýchodní kurs 115 při rychlosti 90 mil za hodinu. Po několika minutách se dostane nad Mount Carey – na poli tam budou hořet dva ohně; měl by je vidět. Viděl je.

Za Mount Carey by měl při konstantní rychlosti klesnout do výšky dvou set metrů, změnit kurs na 84 stupňů na východoseverovýchod a pokračovat až nad Kempshot Hill. Na cestě tam bude stát auto s rozsvícenými reflektory, které při přeletu letadla zablikají.

Alex auto uviděl a přešel k dalšímu řádku na tabulce. Nyní měl mírně změnit kurs – o osm stupňů na 92 -, přičemž měl udržovat rychlost i výšku. Za tři a půl minuty už přelétával nad Amity Halí. Znovu tam plály ohně a znovu měl další instrukce. Tentokrát nepatrné.

Osmdesát sedm stupňů na východoseverovýchod do Weston Pavel. Sestoupit do výšky 150 metrů, udržovat rychlost a dívat se po dvou proti sobě stojících autech s blikajícími světly. Poopravit kurs na rovných 90 stupňů a snížit rychlost na 75. Jakmile se dostane nad řeku Martha Brae, má zatočit o 35 stupňů na jihovýchod a pokračovat dále v kursu 122. A pak už je to jen na něm. Nebude mít k dispozici žádné další signály ze země a žádný rádiový kontakt.

Kombinace rychlosti, směru a letového času bylo to jediné, čeho se mohl chytit. Výšku se snažil držet co nejníže, přičemž ovšem musel brát v úvahu postupné stoupání pralesních kopců. Je možné, že zahlédne ohně, ale ty nemusí nezbytně patřit k jeho průzkumu. V džungli se potulovali horalé, kteří zde často lovili celou noc. Alex měl pokračovat v dosaženém kursu po dobu přesně čtyř minut a patnácti sekund.

Pokud bude vše přesně dodržovat a pokud se nezmění podmínky – například vlivem náhlých větrných proudů nebo deště -, dostane se do blízkosti louky. A opět: pokud bude noc jasná a měsíční světlo dostatečné, uvidí ji.

Ze všeho nejdůležitější však byla instrukce, že pokud uvidí jiné letadlo, má dvakrát sklopit pravé křídlo. Tímto znamením si kolegové pašeráci obvykle dávali najevo svou příslušnost k oboru.

Kopce se před Alexem vztyčily daleko rychleji, než očekával. Alex přitáhl kormidlo k sobě a ucítil, jak se letadlo spolu se stoupáním stočilo o třicet stupňů doprava. Ubral plyn a snažil se vyrovnat náklon tlakem na levý pedál; turbulence neustávaly a vítr stále narůstal.

Pak si Alex uvědomil příčinu náhlé změny směru a bočních proudů. Dostal se do víru divoké pralesní bouřky. Dešťové kapky pleskaly do předního skla a bubnovaly do trupu; stěrače naprosto nestačily zajistit alespoň částečnou viditelnost. Alex viděl pouze neproniknutelné pásy šedi. Zabouchl levé okénko, přidal plyn, natočil se o šedesát stupňů doprava a pohlédl dolů. Výškoměr sestoupil až k číslu 650 a pod letadlem se začala objevovat černá plocha země… nic než džungle, jednolitá vrstva pralesa. Alex si v duchu vybavil úsek letu od Martha Brae – vztekle a nejistě.

Udržoval rychlost i kurs, ale poněkud ztratil výšku; ne mnoho, ale pokles byl zřetelný. Alex opravdu nebyl dobrý pilot – pouze dvakrát letěl v noci; jeho omezená licence mu to výslovně zakazovala – a ztráta výšky nebo snos letadla byly problémy, které se obvykle napravovaly pomocí rádia.

A nyní se letadlo skutečně snášelo. Problém přicházel od zádi z pravoboku – Bože, copak řídí člun? Vyrovnal letadlo, jemně ho stočil doprava a vrátil se do bouřkového tunelu pod přívaly deště.

Čelní sklo mu nyní k ničemu nebylo, a tak se naklonil a stáhl pravé okénko. Do malé kabiny začal otvorem proudit vzduch. Prudký vítr burácel všude kolem, do kabiny se valily provazce deště a okamžitě zmáčely sedadlo, podlahu i přístrojovou desku. Tabule byla celá mokrá, její povrch se leskl a voda zachytávající se za rámem jako by nápisy psané křídou opticky zvětšovala.

A pak to Alex uviděl. Rovnou travnatou louku. Na pravoboku – ksakru, přes pravé okénko. Světlejší pás uprostřed černočerné tmy. Matně šedý reliéf uprostřed temného pralesa.

Při vyrovnávacích manévrech se dostal míli či dvě nalevo od louky. Ale doletěl k ní. Na ničem jiném teď nezáleželo. Začal rychle klesat a stočil letadlo doleva nad stromy – hodlal s ním opsat osmičku a bezpečně přistát. Otočil se o 280 stupňů, zatlačil kormidlo a připravoval se k přistání.

Ve výšce patnácti metrů se za ním zablesklo a Alex byl za ten blesk vděčný, protože jeho světlo mu nakrátko celou scénu osvítilo. Důvěřoval sice palubním přístrojům a ve světle reflektorů již rozeznával blížící se trávu, ale krátký záblesk kalného světla mu dodal větší sebedůvěru. A také vrhnul světlo na obrysy dalšího letadla. Stálo nehybně na severní straně louky. U svahu, který vedl až k táboru dvě míle odtud.

Ach Bože! Takže to nedokázal. Přiletěl pozdě!

Dosedl na zem, zatúroval a začal rolovat směrem k zaparkovanému letadlu. Zkontroloval budíky a vytáhl z pouzdra pistoli.

Ve světle reflektorů stál muž a mával mu. Neměl v rukou zbraň a nepokoušel se utéci ani se ukrýt. Alex byl zmaten. Nedávalo to smysl; věděl, že lidé od Dunstone jsou zabijáci. Jenže ten muž před letadlem nejevil žádné známky nepřátelství. Místo toho učinil zvláštní věc. Roztáhl ruce, sklonil levou paži a pravou zároveň zvedl. Gesto několikrát opakoval, dokud se McAuliffovo letadlo nepřiblížilo.

Alex si vzpomněl na instrukce, které dostal na letišti v Unity Halí. Spatříte-li jiné letadlo, skloňte pravé křídlo. Skloňte pravé křídlo… pravou paži. Ten muž ve světle reflektorů byl pašerák marihuany!

McAuliff zastavil a zhasl motor. Pravou rukou stále pevně svíral rukojeť pistole a ukazováček držel na spoušti.

Muž se objevil za křídlem a začal cosi na Alexe křičet přes otevřené okénko. Byl to běloch, ale tvář měl zahalenou do pončové kapuce. Byl to Američan… mluvil s jižanským přízvukem. Někde od mississippské delty.

“Sakra! Tohle je teda zasraný místo! Konečně vidím bílej ksicht, kámo. Sice pro černý lítám, ale líbit se mi snad nemusejí”

Pilotův hlas zněl vysoce a skřípavě a byl snadno slyšet až v kabině. Muž byl střední postavy – a pokud se to dalo poznat podle tváře, byl štíhlý až vyzáblý; hubený muž, kterému se podlamují nohy pod tíhou let. Určitě mu bylo přes čtyřicet.

“Kdy jsi přistál?” zeptal se Alex hlasitě a snažil se nedat najevo úzkost.

“Před deseti minutama; přivezl jsem těch šest černých. Možná je to trochu dýl. Ty lítáš pro ně, co? Vozíš proviant?”

“Jo.”

“Když se blíží průser, dojde jim řeč. A na těchhle horských drahách jsou průsery furt. Nebejt nás bílejch, tak se poserou!”

McAuliff vrátil pod přístrojovou deskou pistoli do pouzdra na opasku. Musel kolem pilota nějak projít. “Oni říkali něco o průseru?” zeptal se nenuceně, otevřel dveře kabiny, vystoupil na křídlo a seskočil na mokrou zem.

“Sakra! Podle toho, co říkali, je úplně oholila nějaká banda frajerů. Sebrali jim prachy a zboží prodali jinam. A to ti povídám: ti negři jsou po zuby ozbrojení.”

“To je teda chyba,” řekl McAuliff přesvědčivě. “Kristepane… zatracení idioti!”

“Nejspíš poteče krev, kámo! Jedni černí sundaj pěknejch pár jinejch černých! Johóó!”

“Jestli to zkusí, celý New Orleans lehne popelem…! Ježíši!”

Alexandr věděl, že New Orleans je hlavním překladištěm narkotik pro všechny jižní a jihozápadní státy USA. A tenhle pašerák by to měl vědět taky. “Seběhli támhle ze svahu, ne?” McAuliff záměrně ukázal rukou asi sto metrů napravo od stezky, kterou si pamatoval.

“Sami nevěděli, kam mají jít, kámo! Jeden z nich měl Geigerův počítač nebo co, ale bylo jim to na hovno. Nakonec zmizeli někde támhle.” Pilot ukázal nalevo od skryté pralesní stezky.

Alex začal rychle přemýšlet. Snímač, kteří měli lidé od Dunstone, byl schopen identifikace pouze v okruhu tisíce metrů. Dokázal přijmout signál, ale nedokázal rozlišit jeho intenzitu a podle toho určit přesnou polohu vysílače. Tohle byla slabá stránka všech miniaturních vysílaček pracujících na principu vertikálních oblouků. Tisíc metrů v husté, téměř neproniknutelné džungli Cock Pitu. Pokud měli lidé od Dunstone desetiminutový náskok, nebylo ještě všechno ztraceno. Neznali cestu do tábora – ani on ji vlastně neznal, ale alespoň už po ní dříve šel. Dvakrát. Jejich náskok se dal snížit. A pokud se vydali nesprávným směrem – a podle pilota tomu tak skutečně bylo -, pak se za předpokladu, že půjdou více či méně rovně a zabočí, až když uslyší známky života, dal jejich náskok smazat úplně. Pokud ovšem Alex najde stezku a bude se jí držet.

Vyhrnul si na ochranu před deštěm límec bundy a otočil se ke dveřím kabiny nad křídlem letadla. Otevřel je, vyhoupl se na křídlo a natáhl se do malého zavazadlového prostoru za sedadlem. Vytáhl automatickou pušku s krátkou hlavní -jednu ze dvou zbraní, které ležely pod sedadlem Danielova auta. Zbraň byla zajištěná a zásobník byl na místě. V kapse měl Alex ještě čtyři další, z nichž každý obsahoval dvacet nábojnic. Sto nábojů. Jeho arzenál.

“Musím za nima!” zaječel přes hustý příval deště na pilota.

“Nechci mít v New Orleans problémy!”

“Ti chlapi v New Orleans jsou pěkně drsní! Když nemusím, radši pro ně nelítám! Člověk se jim nezavděčí!”

Alex ponechal pilotovy řeči bez odpovědi a vyrazil směrem ke srázu. Pamatoval si, že stezka vedla napravo od obrovského trsu kopřivovitého kapradí – když tudy procházel s běžcem Halidonu, nestačil kopřivy rukou odhrnout a pořádně se popálil ve tváři. Ksakru! Kde to jen bylo?

Začal rukama přejíždět po promočené trávě, dotýkal se každého lístku, každé větvičky a doufal, že si popálí ruku. Potřeboval tu stezku najít; musel vyjít z naprosto přesného místa. Jakýkoliv omyl mohl být osudný. Dunstone má příliš velký náskok a on by ho už nedokázal smazat.

“Co tu hledáš?”

“Cože?” Alex se prudce otočil a pohlédl přímo do ostrého světla. Byl tak soustředěný, že mimoděk odjistil pojistku pušky a málem v šoku vystřelil.

Pilot k němu přistoupil. “Sakra. Ty nemáš baterku, kámo? Myslíš, že v tomhle zeleným svinstvu najdeš cestu bez baterky?”

Kristepane! Alex si uvědomil, že nechal baterku v letadle. Daniel mu říkal, že má být s baterkou opatrný, a tak ji tam Alex nechal. “Já zapomněl. Mám ji v letadle.”

“To teda doufám,” řekl pilot.

“Vezmi si ji a půjč mi zatím svoji, dobře?”

“Jasně, když mi slíbíš pár babek, klidně si ji nechej, kámo.”

Pilot mu podal baterku. “Leje tu jak u blbejch, jdu se schovat dovnitř. Tak dobrej lov, kámo!”

McAuliff sledoval, jak pilot běží k letadlu, a znovu se otočil čelem k džungli. Posvítil si baterkou a zjistil, že je pouhé dva metry od obrovského trsu, který hledal. Na začátku tajné stezky se černala hustá tráva. Alex se vnořil do džungle.

Utíkal ze všech sil; nohy se mu zamotávaly do porostu a tvář i tělo mu bičovaly neviditelné šlahouny okolních keřů. Stezka se vinula v ostrých zákrutech – doprava, doleva, doprava, doprava, doprava – proboha, snad se netočí dokola!? – , aby se pak na konci svahu opět vyrovnala. Ale stále to byla ona. Stále se na ní držel. A nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo.

A pak z ní Alex seběhl. Stezka náhle zmizela. Byla pryč!

Ze tmy se ozvalo ohlušující zakvičení a hustý déšť ještě podtrhl jeho srdceryvnost. Alex si posvítil baterkou. V dutině palmy ležela divoká prasnice a právě kojila svá slepá mláďata. Zvedla svou obrovskou chlupatou hlavu, znovu zakvičela, začala vstávat a setřásla při tom své kňučící potomky z bradavek. McAuliff uskočil a rozběhl se do strany, přímo do nejhustší džungle. Zakopl o kámen a pak o další dva. Spadl na mokrou zem a baterka se mu odkutálela stranou. Zem byla rovná a udusaná. Byl opět na stezce!

Rychle vstal, popadl baterku, přidržel si pušku pod paží a vyrazil relativně prostupným tunelem v džungli. Pouhých sto metrů odtud stezku protínal potok, po jehož stranách se táhl pás řídkého a bořivého bláta. Alex si na něj vzpomínal. Běžec, který si říkal Marcus, tady odbočil doleva. Bylo to doleva? Nebo to bylo doleva z opačné strany?… Ne, bylo to doleva. Přes potok ležely padlé kmeny palem a z hladiny vyčnívaly placaté kameny. Alex zahnul doleva a zamířil baterkou doprostřed potoka. Kmeny tam byly! A kameny také. Vytvářely jakýsi narychlo postavený most přes potok a zejména přes všepohlcující bláto. Na pravém kmenu palmy se jakoby zpomaleným pohybem plazili směrem k němu dva hadi. Na tyhle kousky neměla žaludek ani jamajská mangusta.

Alexandr již znal tenhle druh hadů z Brazílie. Byli to příbuzní anakond; slepí, útoční a nebezpeční. Jejich jed nebyl smrtelně jedovatý, ale způsoboval ochromení celého těla – na několik dní. Pokud se k jejich plochým hlavám a citlivým rozeklaným jazykům přiblížila jen na několik decimetrů živá tkáň, okamžitě útočili.

Alex se otočil zpátky a začal baterkou prohledávat okolí.

Nedaleko od něj se pohupovala asi dva metry dlouhá větev. Alex k ní přiběhl, viklal jí nahoru a dolů tak dlouho, až se zlomila, a vrátil se ke kmenům. Hadi se mezitím zastavili a nyní setrvávali v ostražité poloze. Jejich odporná slizká těla byla ovinuta kolem kmene a jejich ploché hlavy visely strnule ve vzduchu nedaleko od sebe.

Dva páry slepých špendlíkovitých očí fanaticky zíraly ve směru zápachu. Na něj.

Alex levou rukou přirazil konec větve ke kmeni, zatímco pravou nemotorně svíral pušku a baterku.

Oba hadi zareagovali téměř současně: odrazili se od kmene, vrhli se po větvi, zuřivě se kolem ní ovinuli a při tom se hlavami zaměřovali na teplou Alexovu ruku.

Alex odhodil – nebo snad upustil? – větev do vody. Hadi sebou začali mrskat, ale to už se větev zběsile točila v divokém víru a pak zmizela pod hladinou.

McAuliff přeběhl přes kmeny a znovu se napojil na stezku. Za dvacet minut ušel snad tři čtvrtě míle; rozhodně ne více. Pokud si vzpomínal, zahýbala nyní stezka ostře doprava a přes obzvlášť hustý úsek kapradin a netíků vedla až na malou mýtinu, kde nedávno tábořila skupina horských lovců. Marcus – tedy muž, který si tak nechával říkat – ho na to zvlášť upozorňoval. A od mýtiny to už bylo ke břehům Martha Brae a k tábořišti necelou míli. Náskok lidí od Dunstone se musel snížit.

Prostě musel.

Alex se tedy znovu vydal téměř absolutně neproniknutelnou džunglí. Baterku si přidržoval blízko nad zemí a sledoval jakékoliv známky předchozího pochodu. Kdyby nyní ze stezky sešel kdyby se dostal do houštiny, kam ještě nevstoupila noha člověka -, trvalo by mu dlouhé hodiny, než by ji opět nalezl. Možná by se mu to podařilo až ráno – nebo až by ustal déšť.

Postupoval až bolestně pomalu a neskutečně se při tom musel soustředit. Na ohnuté stonky rostlin, na malé zlomené větvičky, na zvlněnou hlínu, do které se kdysi zabořila lidská noha – to teď byly jeho značky a jeho šifry. A on si nemohl dovolit jedinou chybu.

“Hej, člověče!” ozval se tlumený hlas.

McAuliff se vrhl k zemi a zadržel dech. Zezadu zleva přicházelo světlo baterky. Alex okamžitě svou baterku zhasl.

“Hej, kde jsi, člověče? Kontaktuj se, prosím. Sešel jsi ze čtverce. Anebo já.”

Kontaktuj se… Sešel jsi ze čtverce… Takhle nemluví nosiči, takhle mluví agenti. Ten muž patřil k MI6.

Minulý čas. Patřil.

Nyní patří k Dunstone.

Celá skupina se zřejmě rozdělila a každý muž dostal přidělenu určitou oblast… čtverec. To mohlo znamenat jediné: jsou v rádiovém kontaktu. Šest mužů v rádiovém kontaktu.

Panebože.

Světlo baterky se blížilo; kužel světla tančil po okolních stromech a probleskoval hustým porostem.

“Tady!” zašeptal Alex přiškrceně v zoufalé naději, že déšť a šepot změní jeho hlas tak, aby nevzbudil podezření.

“Rozsviť baterku, prosím tě.”

“Snažím se.” Nic víc už neřeknu, pomyslel si Alex. Nic. Tančící světlo se odráželo od tisíce drobných zářících zrcadel a tříštilo se na spoustu hypnoticky blikajících paprsků. Ještě blíž.

Alex se tiše odkutálel ze stezky na vlhkou půdu porostlou měkkými rostlinami; puška ležela pod ním a zařezávala se mu do stehen.

Světlo baterky už bylo téměř nad ním a nečlenilo ho žádné listí. Za světlem Alex rozeznával obrysy muže vysoké postavy. Přes tělo měl křížem přehozeny dva široké popruhy. Na jednom měl v pouzdře zavěšenu vysílačku a na druhém pušku, jejíž široká hlaveň mu vyčuhovala za ramenem. Baterku držel muž v levé ruce; v pravé měl velkou, zlověstně vyhlížející pistoli. Bývalý agent MI6 byl rozhodně ostražitý. A měl dobré instinkty. McAuliff věděl, že se musí zmocnit jeho pistole: nemohl připustit, aby z ní muž vystřelil. Nevěděl, jak daleko jsou ostatní; jak blízko jsou muži ze sousedních čtverců. Teď!

Vymrštil pravou ruku přímo za hlaveň pistole a zaklesnul palec do obroučky chránící spoušť. Zároveň vyskočil na nohy, udeřil muže ramenem do hlavy a levé koleno mu zarazil do varlat. Muž se zkroutil a mučivě zasténal. Když nakrátko uvolnil sevření, Alex mu z ruky vyrazil pistoli a odhodil ji do tmy.

Muž v agónii vzhlédl. V levé ruce stále držel baterku a svítil s ní kamsi do prázdna, tvář měl zkroucenu bolestí…, ale stačil se nadechnout, aby začal křičet o pomoc. McAuliff mu instinktivně strčil prsty do úst a vší silou jimi trhl dolů. Muž přepadl dopředu, udeřil Alexe tvrdým kovem baterky do hlavy a rozsekl mu kůži. McAuliff ho stále držel za čelist; cítil, jak se mu jeho zuby zakusují do masa… a jak se muž snaží křičet.

Oba padli do trávy a jejich těla se propletla. Jamajčan neustále mlátil McAuliffa baterkou do spánku a Alex mu zuřivě a poněkud groteskně škubal čelistí, neboť si nemohl dovolit, aby se z agentových úst ozval jakýkoliv zvuk.

Odkutáleli se až do nánosu jemného pralesního bláta. McAuliff ucítil kámen, škubnutím si uvolnil levou ruku, vytrhl kámen ze země a začal s ním přes své vlastní prsty mlátit černochovi do úst. Během okamžiku měl muž vyraženy všechny zuby a dusil se vlastními slinami. Alex vytrhl krvácející pravou ruku, popadl muže za vlasy a zabořil mu celou hlavu do řídkého bláta. Z bažiny se začaly ozývat tlumené chrchlavé zvuky a po chvíli se z ní vyhrnula série drobných mazlavých bublin. A pak nebylo nic.

Muž byl mrtev.

Aniž by zavolal o pomoc.

Alexandr se natáhl pro baterku a začal si prohlížet prsty pravé ruky. Měl na nich strhanou kůži a otisky zubů, ale rány nebyly hluboké; mohl rukou bez omezení hýbat, a to teď bylo nejdůležitější.

Levý spánek mu krvácel a příšerně bolel, ale Alex mohl jít dál. Krvácení i bolest ustanou… nebo se alespoň zmírní.

Pohlédl na mrtvého Jamajčana a cítil, že se mu dělá špatně. Na to však neměl čas. Odplížil se zpět na stezku a znovu se dal do vyčerpávající a pomalé chůze. Při tom se snažil sledovat okolní džungli. Dvakrát uviděl nebezpečně blízko v houštině ostré záblesky baterky.

Lidé od Dunstone nadále pročesávali okolí. Kruh se uzavíral. Na přemýšlení teď neměl ani vteřinu.

O osm minut později dorazil na mýtinu. Cítil, jak mu horečně buší srdce; musel ujít ještě necelou míli. Nejsnazší úsek téhle příšerné cesty.

Podíval se na hodinky. Byly přesně čtyři minuty po dvanácté. Dvanáct hodin ovšem znamená také poledne.

Arawacká čtyřková symbolika.

Odysea smrti.

Není čas přemýšlet.

Nalezl stezku na opačné straně malé mýtiny a dal se do běhu. Blížil se ke břehům Martha Brae a utíkal stále rychleji. V plicích už neměl žádný vzduch, srdce mu v těle nepravidelně vybuchovalo a bylo cítit až v hrdle, z hlavy se mu řinul pot smíšený z krví a stékal mu po krku až na ramena a hruď. Náhle se před ním objevila řeka. Je u řeky!

Teprve v tu chvíli si uvědomil, že prudký liják ustal; tropická bouřka se přehnala. Přehodil si baterku do levé ruky a nalezl kameny, které stezku lemovaly na posledním úseku pár set metrů od tábora.

Zatím neslyšel žádné výstřely. Kdesi v temnotě za ním slídilo pět zkušených zabijáků a noc byla právě v nejlepším…, ale měl jistou naději. O nic více nežádal. Jen o možnost nemuset vydat rozkaz ke své vlastní popravě. Pokud selže, vydá ho dobrovolně. Bez Alison dobrovolně ukončí svůj život.

Posledních padesát metrů uběhl co nejrychleji, na co stačily jeho vyčerpané svaly. Baterku držel přímo před sebou: první věcí, kterou uviděl, byl přístěnek na okraji tábořiště. Doběhl až na mýtinu.

V táboře nehořel žádný oheň a nikde nebyly známky života pouze zvuk tisíců kapek připomínajících tropickou bouřku. Stany byly jen tichými pomníky nedávné přítomnosti lidí. Alexovi se zastavil dech a pojala ho ledová hrůza. Ticho bylo neklamnou předzvěstí čehosi příšerného.

“Alison! Alison!” zakřičel a slepě vyrazil ke stanu. “Same! Same!”

Ve chvíli, kdy ze tmy zazněl hlas, pochopil, jaké je, když člověk vstane z mrtvých.

“Alexandře… Proboha, vždyť bych tě málem zastřelil, chlapče,” ozval se Sam Tucker z temné houštiny na okraji džungle.

34

Sam Tucker a běžec zvaný Marcus vystoupili ze křoví. McAuliff pohlédl zmateně na Halidoňana. Běžec si jeho pohledu všiml. “Na dlouhé vysvětlování není čas. Mohl jsem se rozhodnout a prostě jsem se rozhodl takhle,” řekl a ukázal si na klopu bundy.

Alex nepotřeboval další objasňování. Běžec měl v látce zašité tablety, které Alex před pár hodinami viděl v měsíčním světle nad Lucea Harbour. Dvakrát bych se nerozmýšlel, řekl tehdy Daniel.

“Kde je Alison?”

“S Lawrencem a Whitehallem. Jsou dále po proudu,” odpověděl Sam.

“A co Jensenovi?”

Tucker se zarazil. “Já nevím, Alexandře.”

“Cože?”

“Zmizeli. Více ti říct nedokážu… Peter se včera ztratil; jeho nosič se vrátil do tábora, protože ho nemohl najít. Ruth to nesla statečně, chudák ženská… má ohromnou odvahu. Vyslali jsme pátrací skupinu. Nic… A dneska ráno – už ani nevím proč – jsem šel k ní do stanu. A Ruth byla pryč. Od té doby se tu neukázala. McAuliff se zamyslel. Že by si Peter Jensen něčeho všiml? Nebo něco vycítil? A utekl i se svou ženou? Unikl před Acquabovým kmenem? Tyhle otázky počkají.

“A nosiči?” zeptal se opatrně a obával se odpovědi.

“Na to se zeptej tady přítele,” odvětil Tucker a kývl na Halidoňana.

“Poslali jsme je po řece na sever,” řekl Marcus. “Dnes v noci nezemře žádný Jamajčan – pouze pokud by se tak rozhodl. Tahle válka není jejich.”

“A co ty? Co tu děláš ty? Tvoje ta válka je?”

“Znám lidi, kteří po vás jdou. A vybral jsem si boj.”

“Acquabova omezená svoboda volby?” zeptal se Alex tiše. Marcus pokrčil rameny; jeho oči neprozrazovaly naprosto nic. “Svoboda volby jednotlivce, doktore.”

Z husté tropické džungle se ozval sotva slyšitelný křik ptáka či netopýra. A po chvíli další. A další. McAuliff by si ho nikdy nevšiml… bylo zde neustále tolik zvuků, že vytvářely nekonečné nokturno: příjemné na poslech, ale nepříjemné při pouhém pomyšlení. Ale teď si ho musel všimnout.

Marcus trhnul hlavou a zareagoval. Rychle vytrhl Alexovi z ruky baterku a strčil ramenem do Tuckera. “K zemi!” zakřičel, vší silou vrazil do McAuliffa a strhnul ho z místa, kde stál.

V temnotě se ozvalo sedm ran z pušky; některé kulky se zastavily o kmen stromu, jiné s praskotem zmizely kdesi v džungli a dvě se rozplácly v blátě na mýtině.

Alex se na zemi překulil, uchopil pušku, zamířil ji ve směru výstřelu a přidržel prst na spoušti. Ozvala se další kanonáda a vzduchem prolétla sprška dobrých dvaceti kulek. Za pár vteřin bylo po všem. Opět nastalo ticho. Alex ucítil, že ho někdo popadl za nohu. Byl to Marcus.

“Stáhněte se. Dolů k řece,” zašeptal stroze.

McAuliff se začal plazit pozpátku. Z křoví se ozvaly další výstřely: kulky prosvištěly napravo nad ním. Náhle se střelba z pušky ozvala pouhých pár metrů od něj. Marcus uskočil nalevo a spustil křížovou palbu, která protivníka na chvíli umlčela. Alex pochopil, že Marcusova akce mu má poskytnout krytí. Vyběhl doprava k okraji mýtiny. Zaslechl hlas Sama Tuckera.

“McAuliffe! Tudy!” Alex vyrazil za hlasem a na zemi spatřil Samovovu siluetu. Tucker klečel přikrčený na jednom koleně a mířil puškou na druhý konec mýtiny. “Kde! Prokristapána, kde je Alison? A ostatní?”

“Utíkej po proudu, chlapče! Asi tři sta metrů jižně. A řekni to ostatním. My je zdržíme.”

“Ne, Same! Pojď se mnou… Ukaž mi to.”

“Já budu tady, chlapče…” Z džungle se ozvala další sprška ran. Marcus na ně odpověděl z druhé strany mýtiny. Tucker popadl Alexe za bundu a smýkal s ním směrem k ostatním. “Ten černý trouba je ochoten nechat si kvůli nám rozsekat prdel! Dává nám čas, který si možná ani nezasloužíme. Je to můj krajan, chlapče. Můj nový landsmann. ježíši! Já věděl, že tenhle zasrkej ostrov miluju. A teď už mazej dolů a najdi tu holku. My za váma přijdeme, o to se neboj. Běž za Alison, Alexandře!”

“V džungli je pět chlapů, Same. Jednoho z nich jsem zabil míli odtud. Když jsem utíkal, určitě zahlídli mou baterku. Omlouvám se…” McAuliff se vnořil do promočeného lesa a začal si klestit cestu ke břehu řeky. Na krátkém svahu zakopl, puška mu zacinkala o kovové knoflíky na bundě a spadla do vody.

A teď na jih. Doleva. Tři sta metrů… příšerná dálka.

Držel se poblíž břehu, aby mohl běžet co nejrychleji. Brodil se blátem, prodíral se houštím, přelézal přes padlé kmeny a náhle si uvědomil, že má prázdný zásobník. Aniž by zastavil, sáhl si do kapsy, vytáhl nový zásobník a vyměnil ho za starý. Ozvalo se kovové cvaknutí: nábojnice byla v komoře.

Jeho myšlenky přerušila střelba. V dálce za ním se lidé snažili zabít jiné lidi.

Úzké koryto řeky nyní zatáčelo. Zatím jsem ušel něco přes sto metrů, možná téměř dvě stě, přemítal Alex. …můj nový landsmann… Kristepane! Sam Tucker, potulný poutník po celém světě, učitel primitivních národů, milovník krás všech zemí světa, mezi nimiž stále nemohl najít tu, kterou by v tak zralém věku mohl nazvat svým domovem, ji nyní v tak vypjatém okamžiku objevil v nejkrutější divočině jamajského Cock Pitu. Ve chvíli, kdy se musel obětovat.

Náhle nastal okamžik hrůzy. Ze tmy za Alexem se vynořila obrovská černá postava. Mohutná ruka sevřela Alexe silou svěráku za krkem, ostré prsty se mu zaryly do tváře a tvrdá a kostnatá pěst se mu vší silou zabořila do ledvin. Alex vrazil do těla za sebou pažbu pušky, zaťal zuby do ruky na svém obličeji a vyrazil k vodě.

“Pane! Ježíši, pane!” ozval se hlas Lawrence, který právě bušil Alexe pěstí do ramena. Oba muži se navzájem s úžasem pustili a zvedli ruce. Alex nemotorně sklonil hlaveň pušky a Lawrence schoval svůj dlouhý nůž.

“Bože můj!” řekl McAuliff. “Mohl jsem tě zastřelit!”

Na severu se ozvala další salva střel.

“A já vám mohl vrazit do břicha ostří… a ne násadu,” řekl černý obr po pás ve vodě. “Chtěli jsme zajmout rukojmího.”

Oba muži věděli, že na vysvětlování není čas. “Kde jste? Kde je Alison a Whitehall?”

“Dole po proudu, pane. Ne daleko.”

“Je Alison v pořádku?”

“Ona je vystrašená… Ale je statečná žena. Na bílou anglickou paní… Víte to, pane?”

“Vím to, pane,” odvětil Alexandr. “Pojďme.”

Lawrence předběhl Alexe a vylezl z vody asi třicet metrů od místa téměř osudného střetu. McAuliff si všiml, že černý revolucionář si musel šátkem ovázat předloktí. Aby se ospravedlnil, vyplivl z pusy krev a začal se s bolestnou grimasou třít na bedrech. Černoch ukázal levou rukou na svah a pravou ruku si zároveň přiložil k ústům. Ze rtů mu vyšlo vysoké písknutí. Pták, netopýr, sova… na tom nezáleželo. Z vrcholku svahu se ozval podobný zvuk.

“Vy běžte nahoru, pane, já tady počkám,” řekl Lawrence. McAuliff nevěděl, jestli to bylo panikou okamžiku, nebo zda tomu předcházela racionální úvaha, ale popadl černého revolucionáře za rameno a postrčil ho dopředu. “Žádné další rozkazy už nepřijímám. Ty nevíš, co se děje vzadu. A já to vím! Tak mazej nahoru!”

Od řeky se opět ozvala prudká palba. V měsíčním světle, které zaplavovalo celé toto rameno řeky Martha Brae, Lawrence viditelně zamrkal.

“No dobrá! Vy nestrkejte.”

Vyškrábali se na vrcholek svahu a vyrazili do džungle. Z temné spleti porostu se vynořila černá postava. Byla to Alison. Lawrence se otočil k Alexovi a sebral mu z ruky baterku. Nesmírně chápavé gesto. Alison padla Alexovi do náruče. Svět… vesmír na okamžik zastavil své běsnění a nastalo ticho. A mír. A pohoda. Ovšem jen na okamžik.

Nebyl čas na myšlenky. Ani na vzpomínky. Ani na slova.

Oba mlčeli.

Navzájem se objali a pak na sebe v kalném světle měsíce pohlédli – stáli na břehu Martha Brae, a přesto byli ve svém vlastním světě, kam nikdo jiný nesměl.

V téhle příšerné chvíli plné násilí. A obětí.

Vyrušil je až Charles Whitehall, jak bylo jeho zvykem. Přistoupil k nim ve svém ještě stále nažehleném safari oblečku, probodával je pohledem, ale nehnul ani brvou.

“Dohodl jsem se s Lawrencem, že bude čekat dole u řeky. Proč jste změnil můj příkaz?”

“Vy jste vážně k zešílení, Charley…”

“A vy už mě unavujete, McAuliffe,” opáčil Whitehall. “Vždyť tam byla přestřelka!”

“A já byl uprostřed ní, ty černý zkurvysynu!” Panebože, proč tohle říká? “Budeš poslouchat, co ti teď řeknu. Rozumíš?” Whitehall se usmál. “Tak mluv…, bělouši.”

Alison vykroutila ruce z McAuliffova sevření a pohlédla na oba muže. “Přestaňte!”

“Omlouvám se,” řekl Alex rychle.

“Já ne,” odvětil Whitehall. “Chlapec se nám vybarvil. Vidíte to, slečno Alison?”

Do věci se vložil Lawrence. Odstrčil rukama oba muže od sebe a v jeho hlase se opět ozval onen předčasně dospělý chlapec: “Nikdo už nic! McAuliffe, vy řekněte, co víte! Hned!”

Alexandr poslechl. Mluvil o louce, o letadle – o nějakém letadle: nezmínil se, že patřilo Halidonu -, o buranském pilotovi s jižanským přízvukem, který přivezl do Cock Pitu šest mužů, aby zde zmasakrovali všechny členy průzkumu, o běhu do tábora, o divokém střetu v džungli, který skončil smrtí jednoho z mužů v bažinaté tůni, a nakonec i o událostech starých pouhých pár minut, kdy jim běžec jménem Marcus zachránil život, neboť v tropické džungli zaslechl podivné zvuky.

“Pět mužů,” řekl Lawrence, kterého vzápětí přerušila nová série výstřelů. Nyní přicházela z větší blízkosti, ale dosud to bylo bezpečně daleko. Lawrence se otočil k Charlesi Whitehallovi: “Kolik si jich vezmete, fašisto!”

“Je to na tobě, rolníku.”

“K čertu s váma!” zaječel McAuliff. “Nechte toho. Tyhle hry si nechte na později.”

“Vy to nechápete,” řekl Whitehall. “Na těchhle hrách velice záleží. Oba jsme připraveni. Jsme závodníci na startu. Kdo jich sejme víc, ten je vítěz. A vítěz stanoví podmínky. Copak nečtete knížky?”

…charismatičtí vůdcové nejsou pěšáci… ty je možno vyměnit nebo nahradit… Slova Daniela, předsedy rady Acquabova kmene.

“Jste oba šílenci,” řekl Alex s větší dávkou racionality, než sám očekával. “Je mi z vás zle, vy zatracení…”

“Alexandře! Alexandře!” Křik se ozýval od břehu řeky necelých dvacet metrů odtud. Byl to Sam Tucker.

McAuliff se rozběhl k okraji džungle. Lawrence běžel před ním, jeho ohromné tělo se prodíralo houštím a jeho rozmáchlé pohyby rukou rozrážely všechno, co jim stálo v cestě. Nakonec skočil Lawrence do vody. Alex seběhl z krátkého svahu a ztuhnul.

Sam Tucker stál uprostřed řeky a držel v náručí tělo běžce Marcuse. Těsně nad hladinou se bezvládně houpala Marcusova hlava, která byla spíše krvavou kaší: kulka mu ustřelila část lebky.

A přesto Tucker tělo nepustil.

“Jeden z nich nás oběhl a přepadl nás od břehu. Přepadl mě od břehu… Marcus mezi nás skočil a začal střílet. Nakonec toho zkurvysyna zabil: běžel prostě přímo na něj. Přímo před pušku.” A Tucker položil Marcusovo tělo na břeh řeky do bláta.

McAuliff přemýšlel. Zbývali čtyři muži, čtyři členové zabijáckého týmu. A jich bylo pět. Alison Boothová se však nemohla počítat. Takže byli taky čtyři. Zabijáci. Čtyři. Arawacká čtyřková symbolika. Odysea smrti.

Alex ucítil na ramenech Alisoniny ruce a na zádech její tvář. Louka. Jedinou možnost úniku představovala louka a na ní dvě letadla, která by je dostala pryč z celého Cock Pitu. Jenže Marcus tvrdil, že tam nevede jiná cesta než ona úzká klikatá stezka napříč džunglí, která sama o sobě představovala nebezpečí.

Stezka končila východně od řeky na pravém konci tábora. Bývalí agenti MI6 jsou zkušení: jistě ji budou sledovat. Úniková cesta byla středem jejich pozornosti, a je-li navíc jediná, jistě na ni budou zaměřeny jejich automatické pušky. Navíc zabijáci věděli, že jejich kořist je dále po proudu. Možná se pokusí pročesat okolí, ale určitě nenechají stezku nehlídanou. Musí se ovšem rozdělit. Nemohou sázet na to, že se průzkumný tým nepokusí proklouznout oky jejich sítě a uniknout jim mezi prsty.

Na tomto předpokladu postavil McAuliff se Samem Tuckerem celou strategii, jakousi variaci na smrtelně nebezpečnou hru, kterou navrhoval Lawrence s Charles Whitehallem. Alex zůstane s Alison. Ostatní se vydají do džungle. Každý zvlášť. A budou hledat nepřítele. Možnosti byly omezené: zabít, nebo být zabit.

Lawrence ponořil své mohutné tělo do temné vody. Držel se břehu a pomalu postupoval proti proudu – s pistolí těsně nad hladinou a dlouhým nožem vytaženým z pouzdra a zastrčeným jen tak za opaskem, aby se dal snadno vytasit.

Obloha byla nyní jasnější. Mraky byly pryč a vysoké stromy pralesa nedokázaly zcela zastínit měsíční světlo. Řeka tekla rovnoměrným proudem; za mnoha spadlými větvemi a vyčnívajícími kameny se vytvářely drobné vodní víry a na kamenech se leskl vlhký mech a zelené řasy.

Lawrence se zastavil; zadržel dech a ponořil se do vody až po oči. Šikmo přes úzkou řeku dělal jakýsi muž přesně to, co nyní on – s tím rozdílem, že muž o Lawrencově přítomnosti nevěděl. Brodil se po pás ve vodě a nad sebou držel nebezpečně vyhlížející pušku. Dělal dlouhé kroky, chytal se převislých šlahounů a větví, aby neztratil rovnováhu, a ostražitě sledoval dění před sebou. Za pár vteřin se ocitne přímo proti Lawrencovi.

Lawrence odložil pistoli na hustý trs kapradin, sklonil se a vytáhl zpoza opasku dlouhý nůž. Ponořil se pod hladinu a začal plavat pod vodou. Sam Tucker se proplížil nad říční břeh a odkutálel se ke kmeni vzrostlého stromu. Vahou svého těla strhnul ze stromu liánu; spadla mu na záda, ovinula se mu kolem těla jako had a pořádně ho vyděsila.

Sam teď byl severně od tábora. Postupoval v širokém půlkruhu směrem na západ, po levé straně řeky. Měl k tomu jednoduchý důvod – ovšem doufal, že není až příliš jednoduchý. Lidé od Dunstone se budou soustředit na oblast po proudu řeky. Zároveň budou hlídat stezku, která byla na východ od mýtiny, takže budou očekávat, že se na ni členové týmu pokusí dostat zdola.

Tucker se podél kmene stromu napřímil až do sedu. Povolil řemen pušky, zvedl ji, pověsil si ji šikmo přes hlavu a opět řemen přitáhl. Střelba z pušky teď byla naprosto vyloučena a použít se dala pouze v nejkrajnějším případě, protože by s největší pravděpodobností znamenala vlastní popravu. Ta ovšem naprosto vyloučena nebyla, pomyslel si Sam. Musel by však k ní mít pádný důvod. Opět se sesunul čelem k zemi a pokračoval v plížení skrz spletitý labyrint pralesního porostu.

Nejprve toho muže uslyšel. Ten zvuk byl podivně lidský a podle toho, jak zněl nenuceně, Sam Tucker jasně pochopil, že jeho nepřítel není ani v nejmenším připraven na střet s protivníkem. Ten muž se zřejmě domníval, že na jeho postu – nejvzdálenějším od místa přestřelky – nehrozí žádné nebezpečí.

Na důkaz toho muž dvakrát potáhl. Zřejmě měl ucpanou jednu či obě nosní dírky, a tak si je musel uvolnit. Nenuceně. Samovi to stačilo.

Podíval se ve směru, odkud zvuk přicházel. Jeho oči padesátníka už byly oteklé a unavené nedostatkem spánku a nočním sledováním tropického pralesa, ale Sam si byl jist, že mu znovu poslouží.

Muž seděl přikrčený u obrovské kapradiny, pušku svíral mezi nohama a pažbou ji opíral o zem. Za ním nalevo od mýtiny viděl Tucker v měsíčním světle obrysy přístěnku. Každý, kdo by se pokusil projít přes tábor, by se nevyhnutelně dostal do zorného úhlu zabijáka. Vzhledem ke kapradí se nedal použít ani nůž. Pokud by čepel netrefila muže přesně na žádaném místě, muž by se začal bránit nebo křičet. A kapradí příliš ukrývalo mužova záda. Použít nůž bylo sice možné, ale málo elegantní.

Byl zde lepší způsob. Sam si vzpomněl na liánu, která na něj před chvílí spadla ze stromu. Sáhl si do kapsy a vytáhl kotouč obyčejné linky. Tenký ocelový drát obalený nylonem, který se hodil na tolik věcí. Sam se tiše připlížil k ohromnému trsu kapradí. Jeho nepřítel znovu potáhl.

Sam se za kapradím pomaličku napřímil. Před sebou teď krásně viděl siluetu mužova krku a hlavy. Pomalu roztáhl své ohromné a silné ruce. Mezi nimi držel tenký ocelový drát obalený nylonem. Charles Whitehall měl vztek. Chtěl se vydat po řece; byla to nejrychlejší cesta, daleko rychlejší než mučivě pomalé proplétání se hustou džunglí. Ale ostatní tvrdili, že Lawrence držel na řece hlídky, takže ji zná lépe a řeka tedy bude jeho.

Whitehall pohlédl na fosforeskující ciferník hodinek; do prvního signálu zbývalo ještě dvanáct minut chůze. Pokud vůbec nějaký signál uslyší. Signály byly prosté.

Ticho neznamenalo nic. Prostě nic.

Krátký hrdelní výkřik divokého prasete znamenal úspěch. Jednoho mrtvého. A dva výkřiky dva mrtvé. Prosté.

Kdyby mu byli přidělili řeku, určitě by mohl zakřičet jako první, o tom byl přesvědčen. A možná i víckrát. Místo toho se však musel vydat jihozápadní cestou, kde byla ze všech tří tras nejmenší pravděpodobnost kontaktu. Příšerná ztráta času. Nejlepší trasy dostal starý, autoritativní, vynalézavý, ale velice unavený muž a upachtěný, nezkušený kluk odněkud z kopců – možná s jistým potenciálem, ale neohrabaný a špatně vedený. Příšerná ztráta času! K uzoufání.

A přesto méně k uzoufání než tvrdá chladná ocel, která se náhle dotkla jeho zátylku. A než ostrá panovačná slova, která následovala: “Otevři hubu a ustřelím ti hlavu!”

Dostali ho! Prostě se vzteky přestal soustředit. Hloupá chyba.

Jeho nepřítel však nevystřelil. Nepřál si na sebe poutat pozornost o nic více než Charles. Pouze bolestivě zarýval hlaveň Charlesovi do hlavy a nasměroval ho doprava od předpokládané trasy jeho pochodu. Muž chtěl očividně Whitehalla vyslechnout a zjistit, kde jsou ostatní. Hloupá chyba.

Whitehallův protiútok byl jednoduchým manévrem, který vyžadoval pouze tvrdou zem za obětí téhle popravy. Protože o popravu zde skutečně půjde. Bylo nezbytné, aby se oběť po úderu odrazila od země; ne aby se úder vytratil do prostoru nebo ho ztlumila měkká vrstva porostu. Samotný úder byl ze všeho nejdůležitější: jinak by oběť mohla zmáčknout spoušť. Bylo zde jisté vykalkulované riziko – žádný chvat není dokonalý -, ale zpětný úder do pušky mu poskytoval zlomek vteřiny na to, aby vytrhl zbraň z rukou útočníka.

V optimálním případě proběhnou obě akce současně. Tak to alespoň stálo v příručkách orientálních bojových umění. Nalevo před sebou Whitehall spatřil prudký svah – byl to jeden z těch nečekaných pahorků, které byly v Cock Pitu tak běžné. Na úpatí pahorku ležel velký balvan. Ten bude stačit… víc než to, vlastně je přímo ideální. Whitehall lehce zakopl, jako by se mu noha zaklínila o kořen, a ucítil na temeni dotek hlavně. Přišla jeho chvíle.

Prudce zatlačil hlavou do pušky, mrštil sebou doprava, oběma rukama popadl hlaveň a škubnul jí dopředu. Muž upadl na balvan a Whitehall mu vytrhl pušku z rukou.

Muž slepě zamžoural. Charles Whitehall strnule natáhl tři prsty na každé ruce a s nesmírnou rychlostí a přesností dokončil útok. Jeho ruce opsaly elegantní křivku -jedna směrem k mužovu pravému oku, druhá do měkkého masa pod hrdlem.

McAuliff dal Alison pistoli. S úžasem sledoval, jak Alison odborně kontroluje zásobník. Vytáhla ho z komory, zmáčkla pružinu a zasunula ho dlaní zpět s takovou zručností, že by jí mohli závidět i Bonnie a Clyde. Usmála se na Alexe a poznamenala, že zbraň byla ve vodě.

Nyní jim zbývalo ještě osm minut chůze. Neboli dvakrát čtyři minuty. Ten pocit nebyl příliš uklidňující.

Alex si všiml, že se dosud neozval žádný výkřik. Mělo snad napjaté ticho znamenat, že tohle běsnění nikdy neskončí? Byli ostatní dost ostražití? Dost rychlí? Dost pohotoví?

“Alexi!” zašeptala Alison tiše, ale naléhavě a popadla McAuliffa za paži. Stáhla ho k zemi a ukázala na západ směrem do lesa. Zablikalo tam světlo.

Dvakrát.

V houští se ozvalo zatřepetání křídel a krátké opakované zapištění, které ustalo stejně náhle, jako začalo. Světlo se znovu rozsvítilo – ne více než na vteřinu – a pak byla tma.

Vetřelec byl snad deset metrů daleko – v husté spleti porostu se to dalo jen těžko odhadnout. Ale byla to příležitost. A pokud se Alexandr Tarquin McAuliff během minulých týdnů tohoto trýznivého šílenství něco naučil, pak to bylo umění využít každé příležitosti bez sebemenšího rozmýšlení.

Přitáhl si Alison k sobě a zašeptal jí do ucha instrukce. Nato ji pustil a začal šmátrat po zemi a hledat předmět, který tam před chvílí nahmatal. O patnáct vteřin později se již s puškou na zádech tiše škrábal na strom. Rukama nehlučně zkoušel nízko položené větve, přestože mu poněkud překážel těžký předmět, který měl zastrčený pod bundou za opaskem. Jakmile byl dostatečně vysoko, dvakrát zaškrábal na kůru stromu. Alison pod ním hvízdla – ne jako zvíře, ale jako člověk, který chce vyslat signál. Poté přesně na jednu vteřinu rozsvítila baterku a ztratila se v džungli.

Ani ne za minutu se pod Alexem objevila postava – přikrčená, s nataženou puškou a s chutí zabíjet. McAuliff seskočil z větve stromu a ostrý konec těžkého kamene namířil přesně na vetřelcovu lebku.

Minutová ručička jeho hodinek dospěla na dvanáctku. Druhá ukazovala jedničku. Byl čas.

První zvuk se ozval od řeky. Dokonale napodobené kvičení divokého prasete.

Další se ozval od jihozápadu z docela velké dálky. Zněl neméně dokonale a jeho ozvěna se ještě dlouho nesla džunglí.

Třetí zvuk přišel ze severu; byl poněkud hrdelní a nepřirozený, ale v daném okamžiku to stačilo. Poselství bylo zřejmé.

McAuliff pohlédl na Alison; do jejích úžasně jasných a modrých očí. Zvedl pušku do vzduchu a přerušil noční ticho salvou střel. Ten pašerácký pilot na louce se možná začne spokojeně smát. A možná ho jedna z těch zbloudilých kulek trefí přímo do hlavy.

To je teď jedno.

Důležité je, že to dokázali. Nejsou přece žádné padavky. Alex vzal Alison do náručí a vítězoslavně vykřikl do noci. Jeho křik se ani vzdáleně nepodobal divokému praseti, ale na tom už teď nezáleželo.

35

Seděli u stolku na kraji obrovského nepravidelného bazénu s výhledem na korálové útesy a modrozelené vody Karibiku. Vlny neustále narážely do skal a rozstřikovaly se v třpytivou clonu vodní tříště, která se neustále valila nahoru a dolů a zalévala rozeklané skalní štěrbiny.

Z louky uprostřed Cock Pitu odletěli přímo do Port Antonia. Podařilo se jim to díky tomu, že Sam Tucker se vysílačkou v letadle spojil s Robertem Hanleym a ten mu průběžně poskytoval příslušné instrukce s takovou rozhodností, že se o jejich správnosti nedalo pochybovat. Ve 2:35 ráno přistáli na malém letišti Sam Jones, kde už je čekala limuzína vyslaná z Trident Villas.

Tu také poslal Robert Hanley. A v okamžiku, kdy Sam Tucker seskočil z letadla, mu Hanley podal ruku a pak mu dal ránu pěstí přímo do tváře. Poté se sehnul, zvedl Sama ze země a přivítal ho poněkud srdečněji, ovšem se strohým dovětkem, že během posledních pár týdnů mu Samova nezodpovědnost zcela zbytečně připravila mnoho krušných chvil.

Oba nenapravitelní hýřilové pak pili až do rána v baru hotelu Trident Villas. Mladý manažer Timothy Durrell to v 5:10 ráno vzdal, propustil barmana a předal Hanleymu a Samovi klíčky od baru. Durrell nevěděl, že události předchozí noci byly ve skutečnosti zesnovány právě v Trident Villas během toho týdne, kdy se sem sjeli cizinci z celého světa. Cizinci, kteří vůbec žádnými cizinci nebyli…, ale to je už teď jen pouhá vzpomínka.

Charles Whitehall s revolucionářem Lawrencem se rozloučili už na louce; oba museli zajít na spoustu míst, udělat spoustu věcí a promluvit se spoustou lidí. S kým přesně, na to se nikdo neptal, protože by se stejně nedočkal odpovědi. To bylo zřejmé.

Oba se brzy rozdělí. Ale komunikovali spolu – a více se asi čekat nedalo.

McAuliffovi s Alison byla přidělena nejvzdálenější vila na pobřeží. Alison obvázala Alexovi ruku, omyla mu rány na tváři a téměř hodinu ho máčela v horké anglické lázni. A pak si usnuli v náručí a spali až do poledne.

Nyní bylo něco po jedné. Seděli za stolkem sami, protože Sam Tucker nechal Alexandrovi vzkaz: “Letím s Robertem Hanleym do Montego Bay za advokátem. Hodláme spolu založit firmu.” Bůh pomáhej tomuhle ostrovu, pomyslel si McAuliff.

V půl třetí se Alison dotkla Alexova ramena a kývla směrem k alabastrovému sloupoví na druhé straně trávníku. Po mramorových schodech tam sestupovali dva muži – jeden černoch a jeden běloch – oblečení v decentních oblecích.

R. C. Hammond a Daniel, předseda rady Acquabova kmene sídlícího vysoko v horském pásmu Flagstaff Range.

“Vyřídíme to rychle,” řekl Hammond a posadil se na židličku, kterou mu Alex nabídl. “Paní Boothová, jsem velitel Hammond.”

“Věděla jsem to,” řekla Alison vřele, ale s chladným úsměvem.

“Mohu vám představit… svého společníka? Pan Daniel, vnitřní záležitosti Jamajky. Myslím, že vy dva se už znáte, McAuliffe.”

“Ano.”

Daniel příjemně kývl a posadil se. Pohlédl na Alexe a s upřímností v hlase řekl: “Jsme vám za mnohé vděčni. Velice se mi ulevilo.”

“Co je s Malcolmem?”

V Danielových očích se nakrátko objevil smutek. “Je mi líto.”

“Mně taky,” řekl McAuliff. “Zachránil nám život.”

“Byla to jeho práce,” odvětil předseda Halidonu.

“Předpokládám správně,” vmísil se jemně Hammond, “že paní Boothová byla se vším obeznámena?”

“To předpokládáte naprosto správně, veliteli,” odpověděla mu Alison sama.

“Výborně.” Britský agent si sáhl do kapsy, vytáhl telegram na žlutém papíře a předal ho Alexandrovi. Bylo to potvrzení o převedení částky ve výši jednoho milionu dolarů z banky Barclays v Londýně do banky Chase Manhattan v New Yorku na účet jistého A. T. McAuliffa. Dále telegram sděloval, že na jméno řečeného A. T. McAuliffa byl zaslán akreditiv na úhradu veškerých daní a poplatků Úřadu pro správu daní Ministerstva financí Spojených států amerických.

Alex si telegram dvakrát přečetl a podivil se, jak lhostejným ho nechává. Podal ho Alison. Ta ho začala číst, ale nedočetla ho. Místo toho vzala ze stolu šálek s kávou a položila ho na zem. Neřekla vůbec nic.

“Náš účet je vyrovnán, McAuliffe.”

“Ne tak docela, Hammonde… Stručně řečeno už o vás nikdy nechci slyšet. Už o vás nikdy nechceme slyšet. Protože pokud o vás ještě někdy uslyšíme, pak napíšu nejdelší písemné prohlášení, jaké jste kdy viděl, a předám ho tisku, takže…”

“Ale drahý,” skočil mu Angličan unaveně do řeči. “Ušetřím vám čas. Osobně vám chci vyjádřit vděčnost a úctu – kdykoliv budete v Londýně, můžete se na mě obrátit. Snad bych měl dokonce ještě dodat, že jste podle mě docela prima chlap. Ovšem ujišťuji vás, že profesionálně se budeme od sebe držet v co největším odstupu. Zpravodajská služba Jejího Veličenstva nemá nejmenší zájem plést se do mezinárodních afér. To vám říkám zcela otevřeně.”

“A paní Boothová?”

“Pro tu platí totéž.” Hammond pohlédl Alison téměř bolestně do očí. “Tím spíše, že si pravděpodobně prožila své. Ovšem vyšla z toho se ctí a za to jí patří náš hluboký obdiv. Ta strašná minulost je už za vámi, drahá. Uvědomujeme si, že jakákoliv forma veřejného uznání zde naprosto není na místě, ale pochvalná zmínka bude alespoň zaznamenána do vašeho spisu. Který bude poté uzavřen. Natrvalo.”

“Chci tomu věřit,” řekla Alison.

“Můžete, paní Boothová.”

“A co společnost Dunstone?” zeptal se McAuliff. “Co se s nimi stane? A kdy?”

“Vše se již rozjíždí,” odvětil Hammond. “Dnes brzy ráno byl rozeslán seznam jejich členů.”

“Vlastně před pár hodinami,” řekl Daniel tiše. “Zhruba v poledne londýnského času.”

“Spolupracují na tom všechna finanční centra,” pokračoval Hammond. “A také všechny vlády… je to v zájmu všech.”

McAuliff pohlédl na Daniela. “Co to asi udělá s prolhaností světa?”

Daniel se usmál. “Svět možná dostal menší lekci. Ale to uvidíme až za pár let, že?”

“A co Piersal!? Kdo ho zabil?”

Odpovědi se ujal Hammond: “Vlastníci pozemků podél severního pobřeží, kteří by na investicích Dunstone vydělali. Ale důležitá byla jeho práce a ne ti, kdo zavinili jeho smrt. Ti byli až tragicky bezvýznamní.”

“Takže teď je po všem,” řekl Daniel a odsunul židličku od stolu. “Westmore Tallon bude zase prodávat ryby, následníci Baraka Moora vytáhnou do boje proti Charlesi Whitehallovi a všechen ten zmatek, kterému se říká pokrok, potrvá dál. Půjdeme, veliteli Hammonde?”

“Rozhodně, pane Danieli.” Hammond vstal ze židličky a následoval předsedu rady Halidonu.

“A co se stalo s Jensenovými?” Alexandr pohlédl na Daniela, protože mu mohl odpovědět jenom on.

“Jeho jsme nechali uprchnout. Odejít z Cock Pitu. Věděli jsme, že Julian Warfield je někde na ostrově, ale nevěděli jsme přesně kde. Pouze jsme věděli, že Peter Jensen nás k němu dovede. Dovedl. Do Oracabessy… Život Juliana Warfielda pohasl na balkoně vily jménem Peale Court.”

“A co se s nimi stane? S Jensenovými?” McAuliff obrátil pohled na Hammonda.

Velitel po očku mrknul po Danielovi. “Dospěli jsme k jisté dohodě. Dnes ráno nasedli muž a žena odpovídající jejich popisu v Palisados na letadlo směřující kamsi do oblasti Středozemního moře. Domníváme se, že Jensen se rozhodl odejít do důchodu. Necháme ho být. Víte, to on zastřelil Juliana Warfielda…, protože mu Warfield nařídil, aby zabil někoho jiného. A to on nedokázal.”

“Je čas, veliteli,” řekl Daniel.

“Ano, samozřejmě. V Londýně na mě čeká jistá žena, kterou v poslední době dosti zanedbávám. Moc jste se jí tu noc v Soho líbil, McAuliffe. Říkala, že jste velmi pozorný.”

“Vyřiďte jí mé pozdravy.”

“Vyřídím.” Angličan pohlédl na jasnou oblohu a horké slunce.

“Zasloužený odpočinek v oblasti Středozemního moře… Zajímavá myšlenka.” R. C. Hammond se jemně usmál a pečlivě zasunul židli za stolek.

Kráčeli po zeleném trávníku před vilkou a dívali se na moře. Nad korálovým útesem se před nimi roztáhla bílá opona vodní tříště, a než ji znovu pohltily průzračně modré vody Karibiku, jako by nakrátko znehybněla. Vodní kapky létaly v nekonečném koloběhu nahoru a dolů, padaly na korálovou skálu a slévaly se v drobných štěrbinách a puklinách, aby se pak znovu proměnily v oceán; v jinou formu krásy.

Alison vzala McAuliffa za ruku.

Byli volní.

Pokud vás zaujal Křik Halidonu Roberta Ludluma,

jistě si nenecháte ujít jeho další knihu.